Žijeme v Blbákově? Když mladí bojují za televizní poplatky a útočí na důchodce

Člověk si občas připadá jako v Jiříkově vidění. Sledujete dění u nás a za hranicemi a říkáte si, jestli jsme se všichni kolektivně nezbláznili.

Vezměte si takovou Českou televizi. Od loňského května platí legislativní paskvil, podle kterého musíte platit výpalné za to, že vlastníte „blbý notebook“ nebo „chytrý telefon“. Nikoho nezajímá, jestli ČT sledujete. Nesledujete? Smůla, máte internet, tak plaťte. V éře Netflixu a HBO, kde platí jen ten, kdo se dívá, zavedl stát povinnou daň z existence techniky.

A co je na tom nejšílenější? Když se konečně rozhodlo, že se tyto nemorální koncesionářské poplatky zruší a financování se přesune pod státní rozpočet, vylezou do ulic lidé s transparenty typu „poplatky nedáme“. Člověk by čekal, že lidi budou demonstrovat za zrušení povinných plateb. Ale kdepak! U nás známé nevládní organizace organizují pochody za to, aby lidem ta povinnost platit složenky ZŮSTALA.

Proč to dělají? Protože tyhle dotační struktury a nevládky jsou s ČT pupeční šňůrou spojené. Televize jim dává prostor, dělá z nich „odborníky“ a oni na oplátku potřebují poslušného daňového poplatníka, který bude tenhle unavený, výchovný a provinční mediální aparát dál povinně dotovat. Divák je až na posledním místě, hlavně když tečou jisté peníze.

Když se podíváte do západní Evropy, do Francie nebo Německa, vidíte tam v podstatě stejný kapitalistický kolotoč, jen v bledě modrém. Všude se tenčí zdroje a nastává drsný boj „kdo s koho“.

Mladí politici z německé Junge Union (CDU) dnes veřejně kritizují své vedení za to, že dostatečně neosekalo penze. Mladá generace je v médiích štvaná proti seniorům, kteří si své důchody celý život poctivě odpracovali. Systém záměrně vytváří mezigenerační nenávist. Proč? Aby se zakrylo, kam ty stamiliardy z rozpočtů reálně mizí. Mladí svazáci z CDU si totiž nedovolí nahlas říct, že peníze tečou proudem do zbrojení a do chřtánu obřích finančních fondů typu BlackRock. Je snazší ukázat prstem na babičku v kožichu než na zbrojařskou lobby a globální kapitál.

Všude se privatizují zisky a socializují ztráty. V 60. letech velký byznys ve Francii a Německu masivně dovážel levnou pracovní sílu z kolonií a Turecka. Korporace na tom vydělaly pohádkové miliardy. A když pak továrny zavřely, odstěhovaly do Číny nebo zautomatizovaly, nechaly miliony neintegrovaných lidí na krku státu a sociálního systému.

Dnes je z toho tikající bomba, na kterou doplácejí běžní občané – ale viníkem je podle oficiální propagandy i našich alternativních médií zase ten chudák důchodce, nebo se prostě pronese ta nejsnadnější lež: že za všechno na světě můžou migranti. Všechno se svede na ně, abychom neviděli ty skutečné viníky nahoře.

Přitom realita bývá úplně jiná, než jakou nám malují v televizi. Viděla jsem dneska chvíli vysílanou demonstraci Jeana-Luca Mélenchona ve Francii. Člověk by podle zpráv čekal divočinu, ale realita? Víceméně bílo a klid. Žádné divoké násilnosti, o kterých se mluví, jen lidé, co chtějí bránit svá sociální práva proti finanční oligarchii. Kravály dělají ti, co to mají v popisu práce. Jako ta dívčina dnes u parlamentu s dlažkou v ruce.

V současné televizní produkci – ať už naší, nebo západní – neuvidíte víc než nihilismus, brutalitu, bezvýchodnost a úpornou morální výchovu velkým genderovým kladivem. Tvůrci ztratili schopnost točit příběhy s lidským rozměrem a nadhledem. Naštěstí máme pořád možnost volby. Místo krmení mediální hydry a sledování politických neziskovek můžeme televizi po deseti minutách vypnout.

Dokud člověk v téhle záplavě absurdity a Blbákova dokáže používat vlastní selský rozum a raději si pustí prověřenou filmovou klasiku ze dob, kdy se ještě nepěstovala křečovitá politická korektnost, udržuje si to nejdůležitější: osobní svobodu a duševní klid. I když je s tím svým rozumem občas úplně sám.

sdílet na