Rušení televizních poplatků

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(18.40 hodin)

(pokračuje Ivan Bartoš)

Bránit svobodu až po jejím omezení je jaksi pozdě. Ty pojistky, které mimo jiné jsou ve financování veřejnoprávních médií právě skrze koncesionářské poplatky, musíme bránit před tím, než je někdo použije proti nám všem. A já se tady obracím znovu na kolegy napříč touto Sněmovnou. Nemusíte být spokojení s každým rozhodnutím České televize nebo Českého rozhlasu, s každou jejich reportáží. Já netvrdím, že jsou bezchybné. Já jsem k spoustě pokrytí informací z České televize i za doby opozice, kde jsme byli do roku 2021, i za ty tři roky vlády, měl výhrady a nebál jsem se hovořit o tom, že třeba v rámci objektivity bych si toto představoval jinak. Takže ani oni nejsou bezchybní. Ale tu vlastní nespokojenost, kterou třeba máte, protože rozkryjí něco, co vám není v danou chvíli příjemné, přece nesmíme proměnit v  souhlas s tím, že média veřejné služby budou závislá na politické moci. Veřejnoprávní média musí být možné kritizovat a kontrolovat, nesmí být možné si je však napřímo podřídit. A i moje zpráva jde i směrem k veřejnosti. Tohleto není spor politiků s televizí. Jde o právo lidí vědět, co politici dělají s důvěrou, kterou jste jim svěřili ve volbách a právě s vašimi penězi.

Když se podíváte na to, jakým způsobem probíhaly volby třeba v Maďarsku, kde tedy konečně se zbavili Viktora Orbána, a teď říkám, roky budou napravovat škody, které Maďarsku způsobil – ekonomické, lidskoprávní a další. Tak se podívejte, jakým způsobem – já vím, že byste to chtěli ve Sněmovně, akorát se to tady asi nepodaří – jakým způsobem bylo zajištěno vyvážení přístupu k médiím opozici Viktora Orbána. Kolik hodin zpravodajství, pokrytí vystoupení vlády Viktora Orbána a dalších bylo věnováno jim a kolikrát mohl ve veřejnoprávních médiích vystoupit lídr opozice? Najděte si ta čísla. Lidé, kteří hovoří o tom, že to nemá s veřejnoprávními médii nic společného – způsob jejich financování, podívejte se, co to je, když se z veřejnoprávního média stane hlásná trouba vlády, zejména lidí, kteří bez skrupulí dokážou ohýbat celý stát ve svůj prospěch. A to skutečně v České republice nechceme jenom my, opozice, ale věřím, že to je v zájmu každého občana. Novinář, který se ptá na tiskovce vlády, novinář veřejného právního média, který se ptá politika, se totiž ptá i za vás, za občany, za lidi, kteří ty politiky volili. A pokud se začne bát, ta odpověď nebude chybět tomu novináři, no tak napíše článek o Velké pardubické nebo o čem, bude tam hezký obrázek, titulek, možná se na to podíváte, ale bude zase chybět jenom občanům, bude chybět celé společnosti. Otázka, která nepadne, toho novináře asi nepoloží, ale lidé nebudou v danou chvíli vědět.

Za Piráty proto požaduji – nepokračujte v zásadní změně bez otevřené a podrobné debaty a přesvědčivých záruk nezávislosti, protože o tom tady v materiálu pana Klempíře není pořádně ani čárka, a jeho ujištění, která se postupně, jak exekuuje tu svoji práci na Ministerstvu kultury, mají trvání někdy den, někdy dva, někdy pár minut. Přesto si myslím, že on si stále myslí, že činí dobře. Nemyslí si to tak celá řada občanů a nemyslí si to většina kulturní obce. Tak ještě zase ti novináři v tuhletu chvíli se na to mohou ptát.

Nepokračujme tedy v této změně. Doložte, že to financování bude dostatečné, stabilní, předvídatelné, protože těch mechanismů, jak financovat média veřejné služby, dokonce i mechanismů, aniž by to bylo na úkor schodku státního rozpočtu, existuje několik. Prokažte, že se nevytváří nástroj politického nátlaku, což nebude jenom přerušením jednání této novely, ale bude i změnou chování politiků, zejména vládních a vystupování vůči veřejnoprávním médiím. Protože když na někoho řvete, že je tendenční, útočíte na něj a pak tvrdíte, my tady změníme financování, ale není to kvůli tomu, že bychom se na něj zlobili, tak asi každý, kdo to sleduje, ví, že toto není pravda.

Takže prokažte, že nevytváříte nástroj politického nátlaku, jděte příkladem. No a pokud to neuděláte, tak skutečně od opozice a od nás od Pirátů nemůžete čekat, že k tomu budeme svítit, že k tomu dáme jakýkoliv aktivní souhlas. My budeme využívat všechny demokratické prostředky, abychom tu nezávislost veřejnoprávních médií ubránili. Vláda má odpovídat na otázky novinářů, ne rozhodovat o tom, kolik odvahy si jednotlivé redakce a redaktoři můžou finančně dovolit. Volební vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny není žádný vlastnický list na stát, není to nárok na poslušné instituce a už vůbec ne na poslušné zpravodajství. Česká televize a Český rozhlas nejsou majetkem vládní koalice, slouží veřejnosti jako celku. A my nedovolíme, aby se média veřejné služby stala službou politické moci dnes ani v budoucnu. Děkuji. (Potlesk poslanců zprava.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura : Tak to byla poslední přihláška.

 

Otevírám

 

34.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, a kterým se zrušuje zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 231/ – prvé čtení

Z pověření vlády uvede návrh ministr kultury Oto Klempíř. Prosím, ujměte se slova, pane ministře. A prosím, aby se následně připravila zpravodajka pro prvé čtení poslankyně Gabriela Sedláčková a zároveň se i následně usadila. Prosím, pane ministře.

 

Ministr kultury ČR Oto Klempíř : Děkuji za slovo. Konečně jsem se dočkal. Takže klid. Vážené kolegyně, vážení kolegové, paní vicepremiérko, když před více než sto lety vznikal princip poplatků, které dodnes někteří nazývají koncesionářskými, hrávalo v kuchyni jedno rádio a vysílání mívalo svůj přesný čas. Dnes máme v kapse telefon, který je současně pracovním nástrojem, bankou, navigací, fotoaparátem, prostředkem komunikace s vlastními dětmi a něčím ještě daleko jiným. A stát občanům říká, že proto, že mají tento přístroj v kapse, jim vzniká nějaká zvláštní povinnost platit televizi a rozhlasu. Změnil se svět technologie, změnil se i způsob, jakým lidé získávají informace. A za pár let zprávy nám možná bude převyprávět asistent umělé inteligence v brýlích. Pak přestane být problémem přístroj a začne jim být prostředník, model americké nebo čínské firmy, který veřejnoprávní obsah přefiltruje a přeformuluje.

Je proto naprosto legitimní modernizovat také způsob financování mediální veřejné služby. Před 100 nebo 50 lety měl poplatek za přístroj naprosto srozumitelnou logiku, ale dnes už takzvaný poplatek logiku postrádá. Nejprve si pojďme říci, že veřejnoprávní média mají dnes poskytovat službu napříč platformami. Je proto rozumné financovat jejich poslání jako celek. Zpravodajství, vzdělávání, kulturu, regionální informace, dostupné archivy a jejich společenskou hodnotu musíme umět také pojmenovat. V roce 2026 [máme právo chtít veřejnou mediální službu, jejíž financování plně odpovídá světu, ve kterém občané skutečně žijí. A máme povinnost nastavit ji tak, aby sloužila veřejnosti i po příštích volbách bez ohledu na to, kdo z nás je vyhraje].

Evropský akt o svobodě médií nám neurčuje, jak mají být financována veřejnoprávní média. Požaduje, aby veřejnoprávní média měla přiměřené, udržitelné a předvídatelné financování odpovídající jejich úkolům a požaduje ochranu jejich redakční nezávislosti. ***

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(18.50 hodin)

(pokračuje Oto Klempíř)

A doporučuje víceletý základ, aby každoroční rozpočtová jednání nevytvářela prostor pro nepřípustný tlak, což novým zákonem plníme. [Redakce musí mít možnost kritizovat vládu bez obavy, že za to příští měsíc nedostane peníze.] Ale přestaňme si namlouvat, že zachování takzvaných poplatků je nějaké standardní řešení a že každá změna je ohrožení demokracie. Musí být jasné, jak se financování stanovuje. Jeho výše musí vycházet ze srozumitelných podkladů a odpovídat úkolům, které stát veřejnoprávním médiím ukládá. Musí být předvídatelný jeho vývoj. Televize přece pořizuje vysílací práva, připravuje dokumenty, uzavírá smlouvy a investuje do techniky na několik let až desetiletí dopředu.

Rozhlas třeba potřebuje plánovat regionální síť nebo distribuci. Musí být spolehlivá výplata a musí být zřejmé, že nejde o odměnu za jakési dobré chování vůči vládě. Pokud má instituce na peníze zákonný nárok, povinnost státu je ji vyplatit a musí platit bez ohledu na obsah vysílání. A [také musí existovat kontrola, zda systém plateb funguje]. Je dobré si říct, že nejsme vůbec první země v Evropské unii, která má v plánu nebo už přešla na jiný typ financování. [Koncesionářské nebo obdobné mediální poplatky dnes používá vlastně už jen 10 ze 27 členských států Evropské unie. Zbylých 17 zemí financuje veřejnoprávní média bez těchto poplatků prostřednictvím veřejných rozpočtů či přidělených daňových výnosů.] Jednotlivé systémy mají své odlišnosti a často také doplňkové komerční příjmy, ale základní skutečnost je přece zřejmá. Přechodem na rozpočtové financování nezavádíme žádné experimenty, pouze se připojujeme k běžně používanému evropskému řešení.

Evropa rozpočtové financování zná a patří mezi známá řešení, takže přestaňme tento model označovat za útok na veřejnoprávní média a varovat před nebezpečím. Kdo chce model rozpočtového financování přesto označovat za útok na demokracii, musí podle mého vysvětlit, proč může podle něj fungovat třeba v Dánsku nebo Norsku, ale u nás je to jakési ohrožení demokracie. Rozpočtové financování nedělá z veřejnoprávních médií závislé služebníky vlády. Veřejnoprávní média musejí mít možnost kontrolovat vládu, odhalovat její chyby a klást ministrům nepříjemné otázky, stejně za této vlády jako za jakékoliv příští. Ale pokud někdo namítá, že rozpočtové financování nezávislost již nezaručuje, tak by si měl nejdříve odpověď na otázku, jak závisle na politicích funguje dosavadní systém.

Povinnost platit poplatky stanovili totiž politici. Jejich výši stanovili politici. O rozšíření okruhu plátců na vlastníky počítačů, chytrých telefonů a na firmy rozhodli také politici. A pokud by se parlamentní většina rozhodla výši poplatku změnit, stačí k tomu přece změnit zákon. O dosavadních poplatcích rozhodovali politici prostřednictvím zákona. Takže si přestaňme namlouvat, že model poplatků je na politice nezávislý. Přestaňme také tvrdit, že jeden zákon je méně závazný než zákon jiný. I v případě rozpočtového financování zakotveného v zákoně nemůže ministr ráno přece upravit sumy podle toho, jak se mu líbily včerejší události. Nemůže podle svého uvážení rozhodovat, kdo si zaslouží více a kdo méně. Bude muset plnit povinnost, kterou mu zákon ukládá. A přestaňte tvrdit, že ředitel televize nebo rozhlasu bude muset každý prosinec přijít na ministerstvo s prosbou o peníze a jejich výše bude záviset na vstřícnosti a uhlazenosti jeho zpravodajství. [Ze státního rozpočtu jsou financovány soudy, včetně toho ústavního, nebo Nejvyšší kontrolní úřad, který má kontrolovat hospodaření státu.]

Chceme snad tvrdit, že tyto instituce nejsou nezávislé? Chceme snad po nich, aby si kvůli své nezávislosti vybírali od občanů daň na svůj provoz. Považovali bychom tohle za normální? Tak proč se z nějakých historických důvodů bojíme o nezávislost veřejnoprávních médií, pokud se jich provoz bude hradit stejně. Nezávislost soudů nebo Nejvyššího kontrolního úřadu stojí na vymezených pravomocích, na pravidlech jmenování, na ochraně rozhodování a možnosti bránit se proti nezákonnému zásahu, ale určitě nestojí na modelu financování. Jak vůbec můžeme měřit, zda veřejnoprávní médium dělá dobrou práci? Jak to změříme? Tak, že se podíváme, jestli mu občané důvěřují. A když se podíváme na příklady ze zahraničí, tak podle průzkumu jsou na špičce důvěry veřejnoprávní média například v Dánsku nebo v Norsku, kde tato média získávají právě prostředky ze státního rozpočtu.

Rozpočtové financování a vysoká důvěra tedy mohou fungovat společně. Je tedy více než zřetelné, že [nezávislost veřejnoprávních médií nedělá druh financování.] Nezávislost nevytvoří cesta, kterou se finance k médiím dostanou. [Nezávislost dělají novináři a editoři], a to každý den. Pokud dám někomu hodně peněz, je to záruka snad, že bude nezávislý? Nezávislost přece není o penězích. Nezávislost je o lidech. [Nezávislost veřejnoprávního média totiž zahrnuje také nezávislost jeho vedení a redakcí na stranických vazbách, obchodních zájmech, osobních vztazích nebo volebních preferencích. Žádná, žádná platební metoda sama nezajistí poctivý výběr témat, nezajistí férové zacházení s hosty ani ochotu opravovat vlastní chyby.] O tom rozhoduje přece každodenní práce instituce. Proto se také důvěra publika nedá předepsat žádným zákonem.

Můžeme vytvořit dobré podmínky, ve kterých si média budou moci zasluhovat, ale nemůžeme zajistit to, aby si důvěru získaly. Jistě, média mají vlastní poslání, ale obecné tvrzení, že každá instituce placená z rozpočtu musí poslouchat vládu nebo že jeden zákon zajišťuje nezávislost více než ten druhý, prostě neobstojí. Pro někoho jsou poplatky sotva postřehnutelná položka, ale pro někoho jsou to peníze, o kterých musí skutečně přemýšlet. [Stejná částka tedy neznamená onu spravedlivou zátěž.] Samozřejmě existuje osvobození pro domácnosti s nejnižšími příjmy. Jenže mezi člověkem, který splní podmínky osvobození, a člověkem, pro kterého jsou 2 500 ročně zanedbatelné, žijí miliony lidí. A buďme upřímní, právo napsané v zákoně ještě neznamená, že ho každý je schopen využít. Samotné osvobození totiž nefunguje bez přičinění těchto lidí.

Musejí o něm vědět, přihlásit se k němu a doložit splnění podmínek. A všichni také víme, že právě lidé, kteří pomoc nejvíce potřebují, nemusí mít ten nejsnazší přístup k informacím a ani největší jistotu při vyřizování složitých formulářů. Poplatky jsme proto posuzovali také podle toho, kolik povinností člověku ukládáme a jaké následky může mít jeho chyba. Pokud vznikne dluh, přijdou upomínky a když z věc pokračuje k soudu a následně k vymáhání, tak se k původní částce mohou přidat i další, někdy nezanedbatelné náklady. Zákonodárce se zcela logicky musí ptát, zda je rozumné kvůli financování univerzální veřejné služby udržovat další samostatný systém, v němž může administrativní chyba přerůst v takový problém pro občana. A pokud se bavíme o daňové spravedlnosti, tak čím je dodatečná daň pro firmy spravedlivá? ***

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(19.00 hodin)

(pokračuje Oto Klempíř)

[Zaměstnanci platí doma, jejich zaměstnavatel potom platí při dosažení zákonného počtu zaměstnanců a musí platit další násobky poplatků. Vůbec přitom není rozhodující, zda někdo v podniku skutečně sleduje veřejnoprávní vysílání, nýbrž pouze to, kolik firma zaměstnává lidí.] No, co je to za logiku? Jakou souvislost má počet zaměstnanců výrobního závodu s rozsahem veřejné mediální služby, kterou tento závod využívá? Proč právě zaměstnanost slouží jako měřítko zvláštního příspěvku na televizi a rozhlas a proč firmy takto za jejich úspěch trestáme? Firmy mají přispívat na společné potřeby a to dělají prostřednictvím standardního daňového systému. A proto každá další zvláštní platební povinnost by měla mít jasné a přesvědčivé zdůvodnění, což u poplatků zatím marně hledám.

A samozřejmě [je tu i cena samotného výběru: evidence přihlášky, výjimky, kontroly, upomínání a vymáhání.] Za každou takovou činností jsou lidé, informační systémy, je zatím korespondence a náklady. Peníze, které se spotřebují na zajištění těchto systémů, už tak nemohou sloužit při tvorbě pořadu. Rozpočtové financování samozřejmě neznamená, že veřejná služba bude zdarma – stále ji zaplatíme my všichni. Umožňuje však odstranit tento zvláštní a často kritizovaný aparát a na něj navazující náklady právního a soudního vymáhání.

A ještě jednu věc vidím jako důležitou. [Veřejnoprávní médium má být pro občana zdrojem informací, má být pro občana zdrojem kultury, zábavy a především důvěry. Jenže současný systém tomuto médiu k tomu přidává roli výběrčího, přidává k tomu roli věřitele vůči vlastnímu publiku], což důvěru naprosto zbytečně, aspoň podle mého, zatěžuje. A to přesun financování do rozpočtu prostě odstraní. [Přínosem je tedy méně formulářů, přínosem je méně chyb, méně sporů a především větší důvěra občana ve veřejnoprávní média.]

Vážené kolegyně a vážení kolegové, spíše než hádky kolem toho, zda si veřejnoprávní média mají finanční prostředky vymáhat sama, nebo je udrží (obdrží?) v rozpočtu, [bychom v zájmu občanů měli podle mého spíše diskutovat o tom, co přesně má veřejná služba přinášet, jak má například vypadat dostupné regionální zpravodajství, co mají veřejnoprávní média nabízet dětem a školám, jak mají zpřístupňovat kulturní dědictví a kulturní archivy, jaké služby potřebují lidé se zdravotním postižením, jakou úlohu mají televize a rozhlas plnit při krizích a jak mají poskytovat důvěryhodné informace lidem, kteří už k televizoru v osm večer vůbec neusedají.] Občan od nás nečeká nekonečný spor o definici přijímače nebo další definice okruhu plátců speciální daně ani hádky o peníze – očekává, že pravidla, která stanovíme, budou dávat smysl a že nebudeme provozovat zbytečnou paralelní administrativu a že bude vědět, co za co společně platíme. Stejné právo má člověk, který veřejnoprávní média sleduje každý den, ale i člověk, který je téměř nezapíná – oba dva přispívají na společné potřeby a oba mají právo požadovat, aby veřejná služba měla jasný účel a rozumnou cenu.

Veřejnoprávní média patří celé společnosti, celé veřejnosti, a to i lidem, kteří s jejich vysíláním jaksi nesouhlasí, také lidem mimo velká města, lidem, kteří se ve veřejné debatě obtížně dostávají ke slovu. Právě schopnost sloužit takto široké společnosti má být měřítkem jejich úspěchu. [Od této reformy proto očekáváme konkrétní výsledek: méně povinností pro občany, předvídatelné podmínky pro média a jasné hranice pro politiky.]

Vážené kolegyně, kolegové, uslyšíme asi (Gestikuluje vpravo.) zde od opozice, že tímto zákonem chceme veřejnoprávní média ovládnout a vzít jim nezávislost, že zákon není dostatečnou pojistkou, že by stačilo poplatky jen upravit a že rozpočtové financování odporuje evropským principům. Jak jsem ale vysvětlil před chvílí, tak tomu tak není. Odmítám představu, že změna financování veřejnoprávních médií je útokem na demokracii nebo konec nezávislosti veřejnoprávních médií.

Náš zákon mění cestu, jakým způsobem se finanční prostředky k veřejnoprávním médiím dostanou, vše ostatní, včetně kontroly Rady České televize a kontroly Rady Českého rozhlasu zůstává nezměněno. Jistě, mohli bychom poplatkový systém upravovat, přidávat výjimky, měnit jeho výši, měnit evidenci, zlevňovat výběr nebo znovu a znovu rozšiřovat definici přijímače a okruh plátců speciální daně. Ale kolik takových oprav bychom ještě potřebovali, aby i kritici přiznali, že konstrukce již neodpovídá dnešku.

[Občan má prostě právo na jednoduchý daňový systém a na srozumitelná pravidla.] Odmítám proto představu, že dosavadní systém financování je nedotknutelný. Odmítám představu, že změna financování je snaha média ovládnout. Odmítám představu, že dosavadní systém je apolitický. A odmítám i představu, že jeden zákon je větší pojistka nezávislosti než zákon jiný. A myslím si, že [občan má právo ptát se, kolik má veřejná služba vlastně stát, co má poskytovat nebo kdo odpovídá za to, jak se s penězi nakládá.] Na každou z těchto otázek má občan právo dostat odpověď. A platí to i tehdy, když se vedení televize nebo rozhlasu takové otázky nelíbí. [O tom, zda vůbec smíme demokratickou cestou způsob financování měnit, také přece nemůže rozhodovat souhlas institucí, kterých se tato změna týká.] [Veřejnoprávní média mají kontrolovat moc. Sama ovšem také disponují obrovskou mocí, disponují veřejnými penězi a disponují významným vlivem na společnost. Právě proto musejí snést důkladnou veřejnou kontrolu. Právě proto požadavek na doložení nákladů není cenzura, není to pronásledování novinářů a změna cesty financování není zrušení svobody slova.]

Kdo chce zachovat dosavadní systém, ať vysvětlí jeho přednosti, ať obhájí vazbu platební povinnosti na vlastnictví telefonu nebo počet zaměstnanců firmy, ať obhájí náklady samostatného paralelního výběru i způsob rozdělení zátěže. Veřejná služba patří občanům, které my zastupujeme. Její financování proto musí být možné změnit, její náklady prověřit a její výsledky vyhodnotit. Bez toho se z veřejné služby snadno stane instituce, která od veřejnosti vyžaduje peníze, ale její otázky považuje za nepřátelství.

[Chceme média, která se nebojí klást nepříjemné otázky vládě, ale občanům musíme přiznat úplně stejné právo, klást nepříjemné otázky médiím, protože veřejnoprávnost není výsada těch, kteří peníze dostávají, je to závazek vůči těm, kteří je platí.] Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták : Děkuji, pane ministře. Objevily se tady, prosím, faktické poznámky, ale ještě není otevřená rozprava, to znamená, že faktické poznámky ještě nemají na koho reagovat. Takže tím pádem já potom odmažu ty, které jsou tady. Faktické poznámky mohou reagovat až na prvního řečníka, který se objeví v rozpravě. Prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení poslankyně Gabriela Sedláčková.

 

Poslankyně Gabriela Sedláčková : Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem zpravodajka poprvé a doufám, že jsem správně pochopila náš řád, že jako zpravodaj mám vyložit objektivně to, co ten zákon přináší a úplně tam nevnášet svou ideologii. Já jsem se o to pokusila, přesto si na závěr možná jednu dvě věty názorové dovolím, ale nejdřív opravdu shrnutí toho, co zákon nebo předložený vládní návrh zákona přináší.

Tento vládní návrh zákona, který mění způsob financování České televize a Českého rozhlasu, tak přináší asi to nejpodstatnější, a to: [splnění vládního prohlášení. Vláda ve svém programovém prohlášení se zavázala ke zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Cílem je samozřejmě snížit finanční zátěž občanů, finanční zátěž českých domácností a nespravedlivou finanční zátěž firem. Zároveň se zavázala zachovat nezávislost obou veřejnoprávních médií.] A právě tyto dva závazky předložený návrh zákona naplňuje.

Co se tedy konkrétně tímto zákonem mění? Dosavadní systém povinných rozhlasových a televizních poplatků má být nahrazen přímým financováním ze státního rozpočtu. ***

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(19.10 hodin)

(pokračuje Gabriela Sedláčková)

Namísto jednotlivě vybíraných koncesionářských poplatků budou Česká televize a Český rozhlas dostávat pravidelný příspěvek, jehož výši i způsob navyšování stanoví přímo zákon. [Cílem je jednoduchý, transparentní a stabilní systém financování. Systém, který bude předvídatelný nejen pro obě veřejnoprávní instituce, ale také pro stát a pro jeho rozpočet. A současně systém, který odstraní administrativu spojenou s výběrem poplatků od domácností a podnikatelů.]

Myslím, že důležité je zdůraznit, že se nemění možnost České televize a Českého rozhlasu získávat další příjmy z vlastní podnikatelské činnosti, včetně příjmů z obchodního sdělení.

Nyní několik slov k samostatnému mechanismu toho financování. [Příspěvek ze státního rozpočtu bude mít charakter takzvaného mandatorního výdaje.] To znamená, že nepůjde o každoročně libovolně stanovenou částku, ale o výdaj, jehož výši určuje zákon. Návrh navíc [počítá s automatickou valorizací podle inflace.] Konkrétně se příspěvek zvýší o 10 procent ve chvíli, kdy průměrná roční míra inflace za příslušné období překročí stanovenou desetiprocentní hranici. Zjednodušeně řečeno, zákon pamatuje také na to, že ceny v čase rostou a vytváří mechanismus, který má veřejnoprávním médiím umožnit zachovat rozsah i kvalitu poskytovaných služeb. Považuji za důležité zmínit také širší evropský kontext, který mimo jiné řešíme v rámci jiných debat tady ve Sněmovně. Financování veřejnoprávních médií prostřednictvím koncesionářských poplatků totiž není jediným modelem, který v Evropě existuje.

[Řada evropských zemí již od tradičních poplatků ustoupila a přešla na financování z veřejných rozpočtů či prostřednictvím daňových příjmů.] Česká republika tedy nepřichází s nějakým zcela neznámým nebo nevyzkoušeným modelem nebo principem, reaguje na technologický vývoj posledních let. Způsob jakým lidé dneska sledují televizi a poslouchají rozhlas,, se zásadně změnil. Dnes k tomu často nepotřebujeme televizor ani klasický rozhlasový přijímač. Stačí nám mobil, tablet nebo počítač, obrazovka, před kterou se zrovna nacházíme. A to téměř pořád.

Právě proto původ, původní logika těch poplatků, navázaného na vlastnictví přijímaného zařízení postupně ztrácí svůj smysl. [Z povinného poplatku se v praxi stala platba, kterou lidé odvádějí bez ohledu na to, zda služby České televize nebo Českého rozhlasu skutečně využívají.] Ti lidé, kteří mi v rámci volební kampaně opakovaně říkali, že [nechtějí platit něco, co nezastupuje jejich názor, tedy pluralitu, tedy demokracii.] Předložený návrh tedy reaguje nejen na programové závazky vlády, ale také na změnu technologií a způsobu využívání médií.

A nyní ještě jedna důležitá otázka, která se v souvislosti s návrhem objevuje. To je nezávislost veřejnoprávních médií. [Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby poskytovatelé veřejných mediálních služeb měli k dispozici přiměřené, předvídatelné a stabilní finanční zdroje pro plnění svého poslání.] A předložený návrh právě takový mechanismus financování zavádí. Stanovuje příspěvek přímo zákonem, upravuje jeho pravidelné navyšování a vytváří dlouhodobě předvídatelný rámec. Změna zdroje financování sama o sobě neznamená změnu veřejnoprávního poslání České televize nebo Českého rozhlasu.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi závěrem shrnout podstatu přiloženého návrhu. [Zrušení poplatků není zestátnění médií.] Česká televize i Český rozhlas zůstávají samostatnými veřejnoprávními institucemi. O výši poplatku také rozhodují politici. Koncesionářské poplatky nejsou a nebyly žádnou zárukou nezávislosti na politickém rozhodování. Zákonný příspěvek není každoroční politická almužna, jeho výše bude stanovena zákonem, nikoliv libovolným rozhodnutím vlády přes sestavování rozpočtu. Zákonný nárok nelze změnit pouhým hlasováním o rozpočtu. Ke změně výše příspěvku je potřeba změnit příslušný zákon a všichni víme, že změnit příspěvek je stejně legislativně náročné jako změnit poplatky. V obou případech je nutná změna zákona. Zákonný příspěvek je právně vymahatelný. Pokud by stát příspěvek nevyplatil řádně a včas, mohou se média domáhat splnění svého nároku oprávněně a soudní cestou.

Veřejnoprávní neznamená státní. Změna zdroje financování sama o sobě nemění právní postavení České televize a ani Českého rozhlasu. Strašení zestátněním není věcný argument. Politický nesouhlas se zákonem je legitimní. Překrucování jeho důsledků však nikoliv. Právních důsledků však nikoliv. O poplatcích rozhodovali politici, o příspěvku rozhodují politici. V obou případech zákonem. Tak kde přesně má být ten zásadní rozdíl v nezávislosti?

A teď si dovolím tedy na závěr trochu té subjektivity. Když i odpůrci našeho návrhu, jako například Kalousek nebo spousta politických expertů uznávají, že zrušení koncesionářských poplatků není v žádném případě zestátnění médií, možná by bylo načase přestat veřejnost tímto nesmyslem strašit a lhát nám a lidem do očí. Říkali jste, že [pokud splníme náš předvolební slib a rozhodneme se vykonat voličovu vůli, vyhlásíte nám válku], postavíte se tady na barikády.

Je to tady, výborně, splnili jste vlastní výhrůžky, ale je třeba si tu nahlas pojmenovat to, že [ty výhrůžky byly od začátku proti vůli většiny, tedy proti demokracii.] Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic nalevo.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták : Tak děkuji paní zpravodajce a otevírám obecnou rozpravu. To znamená že od této chvíle po prvním nebo na prvního řečníka může být reakce. Ještě nikdo prosím v obecné rozpravě nemluvil. Děkuji. Prvním, kdo je přihlášený do obecné rozpravy s přednostním právem, je pan předseda Tomio Okamura, potom pan předseda Vít Rakušan. A potom tady mám pověřenou poslankyní Andreu Hoffmannovou se stanoviskemu. A přibyl ještě se stanoviskem klubu KDU-ČSL František Talíř. Tak, pane předsedo, máte slovo.

 

Předseda PSP Tomio Okamura : Vážené dámy, vážení pánové, konečně se dostal na program schůze Sněmovny, návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků, který předkládá naše vládní koalice a který [je jedním z klíčových předvolebních slibů SPD, zrušení koncesionářských a televizních poplatků.] Především bych chtěl zdůraznit jednu věc. [Tento zákon neruší veřejnoprávní média, neruší veřejnou službu a tímto zákonem už vůbec nerušíme nezávislost České televize a Českého rozhlasu.] Měníme pouze způsob, jakým jsou tyto instituce financovány. A máme k tomu řadu velmi dobrých veřejnoprávních důvodů. A já za sebe dodám i pár morálních důvodů.

Prvním důvodem je [spravedlnost vůči občanům.] Současný systém televizních a rozhlasových poplatků vznikl v úplně jiné technologické době. V době, kdy bylo možné poměrně jednoduše určit, kdo vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač.

Dnes už ale televizním přijímačem může být prakticky každý počítač nebo mobilní telefon. A podle současného zákona, který prosadila minulá Fialova vládní koalice, vznikla povinnost platit poplatky i lidem, kteří Českou televizi vůbec nesledují a Český rozhlas neposlouchají. Dám příklad. Člověk si pořídí mobilní telefon, aby mohl komunikovat s rodinou, pracovat nebo používat internetové bankovnictví. A na základě zákona, který přijala bývalá Fialova vláda, mu stát nyní ukládá povinnost financovat televizní a rozhlasové vysílání. To je podle mého názoru absurdní.

[Veřejnoprávní vysílání je veřejnou službou a veřejná služba má být financována spravedlivě, transparentně a bez zbytečného obtěžování občanů.] [Zrušením poplatků ušetří každá domácnost, která dnes platí oba poplatky, 2 460 korun ročně.]

Takže [ulevíme také podnikatelům a firmám a samozřejmě občanům.] Veřejnoprávní média budeme nově financovat ze státního rozpočtu. Netvrdíme tedy, že jejich provoz bude zadarmo. Odstraníme ale samostatnou povinnou platbu, její administraci a náklady spojené s jejím vymáháním.

Mimochodem, [odstraníme také kšefty pro exekutory.] Narazil jsem na opravdu absurdní čísla. [Jen od roku 2023 do loňska, tedy za tři roky, se počet exekucí na domácnosti a firmy zvýšil o 198,1 procenta, tedy téměř na trojnásobek,] fakticky během dvou let 2024 a 2025. ***

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(19.20 hodin)

(pokračuje Tomio Okamura)

Jen [za tyto poslední tři roky poslala Česká televize do exekuce přes 41 000 domácností a firem.] To je ohromný kšeft. V této souvislosti jsem narazil i na zajímavý rozsudek Ústavního soudu. [Už v roce 2013 Ústavní soud kritizoval praxi České televize, která využívala externí advokáty a požadovala po dlužnících vysoké náklady právního zastoupení.] V konkrétním případě, který soud řešil, jedna [paní dlužila 675 korun, ale advokátní kancelář po ní požadovala 7 120 korun na nákladech řízení.]

Bohužel neznáme čísla, kolik lidí v rámci exekuce nakonec zaplatilo, protože tam [imaginární dluh umí exekutor vyšroubovat do neuvěřitelných částek v řádu desítek, někdy až stovek tisíc.] A zdůrazňuji, že [o peníze byli takto v uvozovkách okrádáni občané, rodiny a firmy, kteří v mnohých případech Českou televizi ani nesledují.] A naopak [Česká televize usilovně pracuje proti nim a jejich zájmům.]

[Je to tak neuvěřitelně sprosté a nemorální platit za něco, co nepoužívám a co navíc pracuje proti mým zájmům, proti zájmů mojí země a mého národa.] To je opravdu, jak říkají Židé, chucpe. Nejde jenom o peníze, které zde tečou z České televize. Česká televize zároveň zveřejnila [celkové náklady spojené s inkasem a vymáháním dlužných televizních poplatků. V roce 2023 to bylo 149,6 milionu korun a v roce 2024 to bylo 142,2 milionu korun.]

Za pouhé dva roky tedy přibližně 292 milionů korun činí celkové náklady spojené s inkasem a vymáháním televizních poplatků. No, panečku, to už je opravdu dobrý přivýdělek pro exekutory spolupracující s Českou televizí. Už jen tady máme konkrétní částky, které zrušením poplatků ušetří občané i stát i Česká televize. A já věřím, že třeba tuhle konkrétní v uvozovkách zlodějnu nemůže přece nikdo normální hájit.

Druhým důvodem je [hospodárnost a kontrola veřejných prostředků.] Česká televize a Český rozhlas hospodaří každoročně s miliardami korun. Já se ptám, proč by právě tyto instituce neměly podléhat stejně důsledné kontrole hospodárnosti a efektivity jako jiné instituce financované z veřejných prostředků? Proč bychom neměli mít [možnost nezávisle prověřit, zda byly peníze vynaloženy účelně, zda byly veřejné zakázky hospodárné a zda bylo možné dosáhnout stejných výsledků s nižšími náklady]?

Právě proto považuji za důležité, aby hospodaření veřejnoprávních médií podléhalo kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. A právě tento zákon se také naše vládní koalice snaží protlačit na program Sněmovny. A máme ho tady ve Sněmovně. A nestačím se divit, že proti tomuto zákonu, aby Nejvyšší kontrolní úřad kontroloval hospodaření České televize, tak tomuto zákonu brání současné opoziční strany a nechtějí ho podpořit. Komu ku prospěchu?

Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislá ústavní instituce, kontroluje nakládání se státním majetkem a prostředky státního rozpočtu. A nikdo přece netvrdí, že tím automaticky zasahuje do nezávislosti kontrolovaných institucí. [Kontrola hospodaření Nejvyšším kontrolním úřadem není kontrolou názoru.] [Kontrola účetnictví není cenzurou. A kontrola veřejných zakázek přece není zasahováním do redakční nezávislosti.] To jsou dvě naprosto odlišné věci, čemuž rozumí, doufám, úplně každý.

Nejvyšší kontrolní úřad přece nebude rozhodovat o tom, kdo má moderovat televizní zprávy, jaké otázky položí redaktor politikovi nebo jaký dokument Česká televize odvysílá. [Má ale existovat přece možnost nezávisle zkontrolovat, kolik takový pořad stál, zda byly dodrženy zákony a zda s veřejnými penězi hospodařilo odpovědně.] Ostatně právě to by mělo být v zájmu samotné České televize a Českého rozhlasu.

Transparentní hospodaření přece posiluje důvěru veřejnosti. Proč se tomu tak zuřivě opozice brání? A proč se mu tak zuřivě brání i mnozí zastánci poplatků České televize? [Kdyby vše bylo v pořádku, tak ta hysterie by asi nebyla.]

Třetím důvodem, proč navrhuji dlouhodobě, a byl to jeden ze stěžejních, mnoha stěžejních bodů našeho hnutí SPD, [proč navrhuji zrušení poplatků České televize a Českého rozhlasu, je nezávislost veřejnoprávních médií.] V této souvislosti často slýcháme, že pokud budou Česká televize a Český rozhlas financovány ze státního rozpočtu, stanou se prý automaticky závislými na vládě. To je velmi podivná argumentace. Zkusme její logiku domyslet do důsledků.

[Ze státního rozpočtu financujeme soudy, financujeme státní zastupitelství, financujeme Ústavní soud, financujeme i ten Nejvyšší kontrolní úřad i řadu dalších institucí], u kterých je nezávislost naprosto zásadní podmínkou jejich fungování. A přesto nikoho nenapadne tvrdit, nikoho ani z opozice, že soudce musí rozhodovat podle pokynů ministra financí jen proto, že je jeho plat hrazen ze státního rozpočtu. Nikdo přece netvrdí, že státní zástupce musí poslouchat předsedu vlády, protože jeho úřad financuje stát.

Proč bychom tedy měli automaticky předpokládat, že redaktor České televize ztratí nezávislost jen proto, že peníze na provoz televize budou přicházet ze státního rozpočtu? Nezávislost instituce přece nezaručuje způsob, jakým dostává peníze. Nezávislost zaručují zákony, jasně stanovené pravomoci, transparentní pravidla a především lidé, kteří v dané instituci pracují.

A právě proto návrh zákona stanoví výši příspěvku přímo zákonem. [Pro rok 2027 po zrušení poplatků České televizi a Českého rozhlasu počítáme s částkou přibližně 5,74 miliardy korun pro Českou televizi a 2,07 miliardy pro Český rozhlas.] Tyto částky nejsou ponechány na libovůli ministra. [Zákon stanoví také pravidla jejich valorizace a pravidelné měsíční vyplácení.] Tím vytváříme předvídatelný systém, ve kterém vedení televize a rozhlasu nemusí každý rok vyjednávat s vládou o výši svého příspěvku.

Samozřejmě žádný systém financování není absolutní zárukou nezávislosti. To přece víme, protože [Český rozhlas ani Česká televize skutečně nezávislé nejsou. Nejsou objektivní a zcela transparentně straní jedné ideologii – té liberální. A naopak oponenty nebo oponentní informace, které se nehodí do té správné propagandy, cenzurují, překrucují nebo dehonestují.] Snad tady ani nebudu dlouze připomínat můj případ, kdy jsem nebyl devět let pozván do Otázek Václava Moravce. A ani jednou jsem neodmítl. Devět let jsem nebyl pozván. To víme.

Takže to, že dochází k této manipulaci v České televizi, to víme a o tom není jediné pochyby. Ostatně tuto zprávu, kdy bylo vychýleno pozvání například opozičních a koaličních stran v minulém volební období, to znamená opoziční zástupci z 30 procent byli zváni do publicistických pořadů a tehdejší Fialovy vládní koalice ze 70 procent, tuto zprávu projednávala i Rada České televize. To je veřejná informace a na tu zprávu se jistě každý může podívat. Je to zpráva, kterou dokonce vytvořil analytický útvar České televize.

Ale opakuji, [tohle vědomé a okázalé porušování zákona, slušnosti a novinářské titulky (etiky?) tento zákon neřeší a nevyřeší.] Osobně si myslím, když odhlédnu od financování, že stávající zákony a pravidla stačí, jen [je třeba, aby] je někdo vymáhal, aby je někdo začal vymáhat, aby nejen [veřejnoprávní média začala respektovat příslušné zákony, které jim objektivitu a etiku ukládají.] To je ovšem běh na dlouhou trať. Ale věřte mi, že my si s tímto práci chceme dát.

Podstatné, co ovšem my chceme, je, aby pravidla byla jasná, veřejná a aby žádná vláda, jakákoliv vláda, nemohla svévolně používat financování jako nástroj politického nátlaku. Vždyť [k současnému nezákonnému stavu propagandy ve veřejnoprávních médií vedla ekonomicko politická symbióza vybraných politiků a novinářů.]

Vážené dámy a pánové, čtvrtým důvodem, proč navrhujeme zrušení poplatků České televizi a Českého rozhlasu, je evropská zkušenost. Odpůrci tohoto návrhu někdy vytvářejí dojem, jako kdybychom zaváděli něco neobvyklého, co nemá v demokratické Evropě obdoby. Přitom všichni víme, že pravý opak je pravdou. ***

Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

(19.30 hodin)

(pokračuje Tomio Okamura)

Koncesionářské poplatky už zrušila celá řada evropských zemí. Ve Francii byly zrušeny v roce 2022, v Nizozemsku byly koncesionářské poplatky dokonce zrušeny už v roce 2000. Dánsko přešlo na rozpočtové financování stejně jako Norsko, poplatky zrušilo také Rumunsko nebo Slovensko. Ve Finsku a Švédsku byly klasické poplatky nahrazeny zvláštním daňovým financováním a mohl bych pokračovat dalšími zeměmi. Krátce řečeno ve většině zemí Evropské unie, dokonce ve většině zemí Evropské unie systém koncesionářských poplatků, tak jak je nyní v České republice, nefunguje. Je tam jiný systém.

Jsou to státy, které jsem jmenoval, evropské státy s různými politickými systémy, různými vládami a různými tradicemi veřejnoprávního vysílání. Přesto dospěly ke stejnému závěru. Veřejnoprávní média lze financovat i jinak než prostřednictvím povinných televizních a rozhlasových poplatků. Ostatně ani Evropská unie žádný konkrétní způsob financování veřejných médií nepředepisuje. [Evropský akt o svobodě médií požaduje především dostatečné, stabilní a předvídatelné financování a ochranu redakční nezávislosti.] A právě o to se námi předložený návrh snaží.

Pátým důvodem je [odstranění zbytečné byrokracie.] [Dnes musí Česká televize a Český rozhlas evidovat poplatníky, kontrolovat jejich povinnosti, zpracovávat osobní údaje, řešit nedoplatky a vymáhat pohledávky.] K tomu je logicky zapotřebí administrativa, informační systémy, zaměstnanci a další náklady. Podle důvodové zprávy [mohou náklady na správu poplatků a související agendu dosahovat až 250 milionů korun ročně.] Čtvrt miliardy korun. To jsou peníze, které přitom mohou místo administrativy sloužit skutečné veřejné službě. Na kvalitní zpravodajství, dokumentární tvorbu, vzdělávací pořady, kulturu nebo regionální vysílání.

A vedle finanční úspory zrušením poplatků odstraníme také povinnost vést rozsáhlé evidence domácností a dalších poplatníků. I to je přínos, který bychom neměli přehlížet.

Vážené kolegyně, vážení kolegové. Rád bych na závěr připomněl ještě jednu věc, jednu důležitou věc. [Česká televize a Český rozhlas nejsou soukromé společnosti, které si mohou se svými příjmy nakládat podle vlastního uvážení. Jsou to instituce zřízené zákonem k poskytování veřejné služby. A veřejná služba znamená nejen právo na veřejné financování, ale také odpovědnost vůči veřejnosti. Občané mají právo očekávat kvalitní, nestranné a nezávislé informace. Stejně tak mají právo vědět, jak se hospodaří s penězi, které na tuto službu občané poskytují.]

Nevidím [žádný rozpor mezi nezávislostí veřejnoprávních médií a důslednou veřejnou kontrolou jejich hospodaření.] Naopak jsem přesvědčen, že jedno druhé posiluje. [Nezávislost nesmí znamenat nekontrolovatelnost a veřejná kontrola nesmí znamenat politické ovládání.] To jsou dva principy, které můžeme a musíme respektovat současně. Předložený zákon samozřejmě nepředstavuje útok na veřejnoprávní média. Ostatně, jak jsem tady předložil naše důvody, je to změna způsobu jejich financování, která odpovídá technologickému vývoji, zkušenostem řady evropských států i oprávněnému požadavku občanů na hospodárné nakládání s veřejnými penězi. Chceme spravedlivý, transparentní a hospodárný způsob jejich financování.

Proto vás žádám o podporu předloženého návrhu zákona na zrušení koncesionářských poplatků České televizi a Českému rozhlasu. Zrušení poplatků znamená, že přestaneme občany nutit platit zvláštní poplatek a provozovat kvůli němu zbytečný administrativní aparát. Děkuji za pozornost.

A závěrem bych úplně na závěr po svém vystoupení, tedy po svém vystoupení k našemu návrhu zákona, tak bych předložil dva návrhy k hlasování. První návrhem je tento: vzhledem k tomu, že opozice dlouhodobě deklarovala ve veřejném prostoru obstrukce při projednávání bodu číslo 34, sněmovní tisk  231, jsme přesvědčeni o tom, že jsou naplněny podmínky pro to, aby Sněmovna rozhodla o pevném hlasování dle § 66 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Proto, aby byl všem poslancům včetně opozice umožněn dostatečný prostor pro projednání tohoto bodu, navrhuji, aby časový prostor pro rozpravu byl v rozsahu 9 hodin. Navrhuji tedy následující usnesení.

Poslanecká sněmovna stanoví podle § 66 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, že o návrzích, o kterých se rozhoduje po skončení rozpravy, [bude v případě sněmovního tisku  231, což je vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, a kterým se zrušuje zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů ve znějších pozdějších předpisů tak, aby bylo hlasováno dne 24. 10. 2026 ve 4.36 hodin ráno].

A druhý návrh, který mám, navrhuji, aby se Sněmovna v souladu s ustanovením § 59 jednacího řádu Poslanecké sněmovny usnesla na omezení řečnické doby v obecné rozpravě na 10 minut. Vystoupení poslance pověřeného přednést k věci stanovisko poslaneckého klubu, zpravodaje a poslanců uvedených v § 67 odst. 1 písm. c) až e) pak nesmí překročit 30 minut. U druhého, případně dalšího vystoupení nesmí řečnická doba překročit dobu 10 minut.

Dále navrhuji, aby se Sněmovna usnesla, že k téže věci může poslanec vystoupit nejvýše dvakrát. Omezení počtu vystoupení se vztahuje i na zpravodaje a poslance uvedené v § 67 odst. 1 písm. c) až e). Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták : Tak zazněly tady dva, zazněly tady dva procedurální návrhy. Hlásí se... Je to návrh na jiný procedurální návrh? Tak já, než začnete mluvit, tak vracím zpět řízení panu předsedovi Okamurovi.

 

Poslanec Marek Benda : Vážený pane předsedo, vážený pane předsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové. Zazněly tady nějaké procedurální návrhy, tak já bych si dovolil k nim podat protinávrhy. A to první, aby to pevné hlasování se uskutečnilo až po vyčerpání všech přihlášek v rozpravě, nejdříve však 6. listopadu ve 12 hodin, abychom měli, jestliže tady máme nějaký protinávrh. Dále navrhuji, abychom omezení řečnické lhůty změnili na 20 minut, nikoliv 10 minut.

 

Předseda PSP Tomio Okamura : Okamžik, já si to píšu. Takže po vyčerpání všech vystoupení nejdříve však 6.11. ve 12 hodin. Tohle je první návrh.

 

Poslanec Marek Benda : Dále navrhuji, abychom hlasovali o návrhu, že omezení řečnické doby(?) není na 10 minut, ale na 20 minut, že vystoupení jsou možná tři. A dále navrhuji, abychom u přednostních práv, která navrhl pan předseda také omezit, neomezovali na půl hodiny, ale na hodinu. Děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura : Ne na půl hodiny, ale na hodinu, jo? Tak máme tady dva procedurální návrhy, takže nejprve budeme tedy hlasovat o procedurálním návrhu k tomu prvnímu návrhu. Tak ještě se hlásíte? Prosím. ,Protinávrh jasně.

 

Poslanec Marian Jurečka : Ano. Děkuji, pane předsedající. Vy jste viděl, že se hlásím předtím. Tak já bych prosil pěkně, když nás vidíte, když se hlásíme, abyste nevytvářel dojem, že se jako musíme my hlídat, jestli vy jste si nás všiml jednou, dvakrát nebo třikrát.

Dávám protinávrh k tomu původnímu návrhu. A teď ho i také zdůvodním proto, protože my jsme se tady bavili někdy na začátku června letošního roku, a já jsem žádal na grémiu, aby k tomu tématu bylo opravdu odborné jednání všech zástupců stran zastoupených ve Sněmovně. Aby k tomu mohl být prostor, tak já dávám návrh, abychom to přerušili na sněmovní týden, abych to dával logicky, ať to není ani pondělí, ani sobota třeba, ale aby to byl sněmovní týden. Je to předvídatelné, máme to všichni v našich diářích, na 18. května 2027. Děkuji. ***