Nenávist stará, nenávist nová

Publikováno 11.10.2026 v kategorii: Publikované články (Ladislav Jakl)

Hořekovat nad rostoucí nasyceností společnosti nenávistí trochu zavání povýšeneckým moralismem. Oni ti druzí jsou nenávistní primitivové, na rozdíl od nás ušlechtilých rozdavačů vlídnosti a pochopení. Přesto toto téma úplně ignorovat nelze. Nenávist je prostě šlágr dneška.

Především je nutno opakovat, že nenávist je emoce. A to emoce zcela legitimní a přirozená. Je to vyšší úroveň nesouhlasu, odporu, obav i zklamání. Pokoušet se vymýtit nenávist znamená vyrábět nového teflonového člověka zbaveného nejen nenávisti, ale i dalších citů, pocitů a emocí. Něco jiného jsou už činy nenávistí vedené. Těm je třeba zamezovat, chránit se před nimi, popřípadě je trestat.

Trestný čin

Nenávist coby motiv trestného činu je podle našeho trestního práva přitěžující okolností. Za sebe říkám, že bohužel. Pokud vám někdo úmyslně ublíží tím, že vám třeba uřízne nohu, je vám vcelku jedno, z jakého motivu to provedl. Hlavní je pro vás újma, protože ona noha přes jisté vady patřila mezi vaše oblíbené. A od zkoumání motivace k zločinu byl už jeden krok k tomu, aby se nenávist sama stala trestnou. A trestat (a vlastně vůbec zkoumat a posuzovat) emoce je velice sporné. A trestné je i tzv. podněcování nenávisti. A to už je hodně tenký led. Podněcovat v někom nějaké nálady je fakt něco jiného než návod k trestnému činu.

Dosavadní řádky byly spíše rekapitulačně systemizující, protože dnešním tématem je (údajný) nárůst nenávisti ve společnosti. No, dřív byla tráva zelenější, nebe modřejší, a i ta nenávist byla tak nějak bodřejší? Fakt? Naše vlast byla po staletí dějištěm mimořádných ukrutností nejen přivezených nájezdníky, ale i těch domácích, zejména mezi etnickými, konfesijními a sociálními skupinami.

Dnes je česká společnost asi nejhomogennější v Evropě. Někdo to vidí jako přednost, někdo jako ochuzení. Asi doložitelným je ale fakt, že tato homogennost je jednou z příčin toho, že jsme také nejbezpečnější zemí v Evropě. Občasné problematické vztahy mezi majoritou a některými menšinami tu zaznamenat pochopitelně lze, ale ve srovnání s blízkými i dalekými sousedy je to vlastně idylka.

Nenávist byla vždy

Nicméně nenávist jako téma je teď u nás v kursu. Jako kdyby šlo o nový jev. Nebo o kvalitativně novou úroveň výskytu tohohle jevu. Opravdu to tak je? Snadno zapomínáme, ale lidi byli nedávno schopni se do krve (někdy doslova) pohádat o tom, kterému herci, zpěvákovi nebo fotbalovému klubu je nutno fandit. Vůbec bych tyhle nenávisti nezlehčoval, dusno bylo i kolem různosti ve vkusu a životním stylu. Pak jsme se hádali o politice, ale trochu jinak než dnes. Jaké mají být daně, kam mají směřovat veřejné peníze, co má stát hlídat a regulovat.

O zákazu kouření se vedly zásadní spory třicet let předtím, než byl zaveden. Ale to vlastně taky souviselo s tím, jakou kdo roli přisuzoval institucím, úřadům a mocenským nástrojům. Předvolební atmosféra taky nebývala žádnou selankou, házela se vajíčka, přemalovávaly plakáty, narušovala se veřejná vystoupení.

Na vyšší úroveň postoupily nevraživosti kolem lokdaunů a protiepidemických restrikcí. To rozdělilo přátele, rodiny, sousedy a kolegy víc než všechny volby prezidentů. Proč? Protože začal mnohem silněji fungovat fenomén strachu. A z vyděšení se dělávají různé psí kusy. S vyděšením pracuje i další téma doby, kolem kterého létají tuny nenávisti: boj o „planetu.“

Zkrátka, žádná selanka tu nebyla ani v dávné a nedávné minulosti. Tak proč se o nenávisti teď mluví častěji a hlasitěji než dřív? Možná to je kvůli jevu, který lze nazvat de-socializací. Vzájemným odcizením skupin i jednotlivců. Sníženou potřebou pospolitosti a bezprostřední komunikace. Střety bývaly otevřenější, často prudší, ale někdy si to nakonec účastníci „vyříkali“. Nebo si vymezili prostor. A aspoň trochu vzájemně pochopili svá východiska.

Nenávist bez komunikace

Teď to vypadá že na nenávidění a na snášení nenávisti je každý sám. Lidé mají méně společného osobního prožitku, kde by se víc poznalo, kdo je kdo. Teď létají elektronickým komunikačním prostorem nálepky, zkratky, podsunuté sortování a škatulkování. A tyhle jedy máme stále menší příležitost porovnat s autentickou zkušeností.

Za nenávist se dnes také lidé daleko méně stydí. Dříve z úst tak trochu smrděla, ale dnes vám společenské autority říkají, že jisté typy nenávisti jsou nejen tolerovatelné, ale dokonce žádoucí. A tak je tu stále méně důvodů nenávist a její projevy regulovat, kultivovat, ochočit, nasadit košík a dát na vodítko. Naopak, k přesvědčení o správnosti svých postojů stačí právě správně ideově nenávidět. A to rovnou na úrovni deset z deseti. Pokud nenávidíte na úrovni třeba jen osm, stanete se v očích správně plamenně nenávidějících kolaborantem s těmi druhými.

Je jediný způsob, jak se potýkat s dnešní formou nenávisti. Být více pospolu. Družit se. Ne si jen psát. Něco spolu zažít. A ono se zpravidla ukáže, že nás toho daleko víc spojuje než rozděluje.

Psáno pro časopis TO 09/2026

Ladislav Jakl

---

(Článek Daniely Kovářové)

Nenávidím, tedy jsem

Nenávist je hnusná emoce a jeden by si myslel, že je třeba ji tajit a bojovat s ní. Ale kupodivu tomu tak není. Stačí pohled na sociální sítě nebo do médií, a hned zjistíte, že nenávidět je modernější a častější než milovat. Kdekdo se svými nenávistmi vychloubá a pyšní.

Některé ženy nenávidí muže. Hlavně ty bílé, průměrné, normální chlapy, takové, co se chtějí družit, milovat, zakládat rodiny a mít děti. Co se jim vnadné, laskavé a usměvavé ženy líbí.

Ženy ale taky často nenávidí jiné ženy. Zejména ty, které jsou úspěšné v práci nebo v rodinném životě. Jakmile je některá úspěšná žena spokojená se svým životem, s rodinou a s dětmi, hned ji jiné ženy nařknou, že je zastaralá a nemoderní a že určitě za svými dveřmi skrývá domácí násilí. Protože mít rodinné štěstí je dneska vysoce podezřelé, zato nenávidět je úplně normální a podle druhu nenávisti se nenávistníci houfují.

Mnohé ženy ale nenávidí i děti. Děti totiž kazí postavu, brání v kariéře a stojí děsně moc peněz. Je třeba se jim věnovat, což vám krade čas, který lze věnovat péči o sebe nebo pobytu ve virtuální realitě. Proto si mnohé ženy už ani děti nepořizují. Radši si koupí kočku nebo psa. Ideálně v podobě plyšáků. A pak ty bezdětné ženy nenávidí děti jiných žen, protože ti malí caparti řvou a neumějí se chovat.

Mezigenerační nenávisti

Mnohé ženy nenávidí své rodiče. Je to pochopitelné, protože jim ti starci zabírají byty, drží se svých pracovních pozic a odmítají zemřít, všechno těm nadějným mladým odkázat nebo aspoň tiše odejít do domova důchodců. Ještě horší je to s babičkami a s dědy. Těm moderní ženy odmítají půjčovat vnoučata, aby jim starochové nepletli mozky jinými názory.

Některé z žen nenávidí své matky, protože ty nešťastnice svým dcerám mluví do života a na kdeco kolem nás mají své názory. A názory jsou dnes přijímané, jen pokud jsou shodné s těmi vašimi a ty vaše názory potvrzující. Jiné názory jsou zdrojem nenávisti u všech pohlaví a u všech věkových kategorií. Kvůli odlišným názorům na současnou vládu, na všechny možné války na světě nebo na ingredience do bramborového salátu se dnes vedou kulturní války a členové rodin se odmítají účastnit svateb, pohřbů a rodinných oslav. Co kdyby je totiž s jinonázorníkem posadili ke stejnému stolu? Proto spousta mladých své rodiče zatracuje, označuje jako toxické a přerušuje s nimi kontakt.

Mnohé ženy prostě nenávidí své pohlaví, své rodiny, své kořeny, své předky i své potomky.

Nenávist mužů

Ale ženy nejsou ve své nenávisti samy. I mnozí muži kdeco nenávidí. Někteří třeba sami sebe, protože nejsou dost ztepilí, dost úspěšní, dost bohatí a komunikačně schopní, což jsou vlastnosti, které by se podle nich měly všem povinně přidělovat právem hned po narození. Netuší, chudáčci malí, že každý úspěch v kterékoliv oblasti je výsledkem práce převeliké, velikého odříkání a opakovaného selhávání. Uvěřili jakési propagandě, že někdo má úspěch zadarmo, z dotací nebo poděděný po rodičích.

Mnozí muži ale nenávidí i ženy, údajně snad proto, že jimi ty ženy pohrdají. A tak nenávidí všichni všechny. Mnozí jedinci obojího pohlaví nenávidí své postavy, své obličeje, svá pohlaví, své schopnosti a své (ne)dovednosti. Proto se tak týrají, bičují, sebe poškozují, ba dokonce si za trest i své pohlaví předělávají na jiné. A ti všichni pak shodně nenávidí prostředí, z něhož vzešli, tradice, zvyky, jazyk a historii. Chtějí to všechno zrušit, zakázat, vymazat z knih i z pamětí a nahradit zvyky novými, moderními, evropskými, přijmout euro, zrušit národ a připojit se k jedné velké evropské rodině plné lásky a regulované européče.

Všichni ti nenávistníci zapomínají, že nenávist je protipólem lásky a že láska je nejdůležitější emocí ze všech. A jak víme z pohádek, láska překoná všechno. I čas, a nakonec i smrt, zatímco nenávist umí jen ničit. Rodiny, vztahy, muže, ženy, děti. Národy, země, státy, národnosti. S nenávistí v srdci vymřete po meči i po přeslici, sami jako prašiví psi. S láskou naopak přichází nesmrtelnost. Protože v dětech se rodíme stále znovu. Protože v dětech je naděje.

TO č. 10/26

Daniela Kovářová

sdílet na