Peter Haenseler: Mění USA svůj kurz?

24. října 2026 / Peter Haenseler

Někdy je zapotřebí odvážné teze, abychom se přiblížili pravdě: USA se ve skutečnosti sbližují s Ruskem, aby si ještě udržely opěrný bod na Blízkém východě, který brzy ztratí. Evropa zůstává pozadu a později ji USA skoupí za babku.

Úvod

V tomto článku se pokouším nahlédnout do zákulisí politiky prezidenta, který vstoupil do boje jako mírotvůrce, ale prostřednictvím válek, které rozpoutal nebo dále přiživoval, přinesl nejen smrt a utrpení. Americkému prezidentovi se jasně ukázaly hranice západního hegemonického impéria. USA jsou vojensky na hranici svých možností, ekonomicky na hranici svých možností a v diplomacii je již nikdo nebere vážně. Budou hledat cestu ven – a jistě ji najdou.

Výroky a předpovědi uvedené v tomto článku mají podnítit přemýšlení a diskusi. Jde o provokativní cestu do příští epochy.

Špatné vyhlídky pro volby v polovině volebního období

Trumpovy problémy – hrozí řízení o impeachmentu

Konají se pouze volby do Kongresu. O všech 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů se bude znovu hlasovat. V Senátu se bude znovu volit 33 ze 100 senátorů. Senátoři jsou voleni na šest let a každé dva roky se musí o znovuzvolení ucházet jedna třetina z nich. Samotný Trump se voleb neúčastní.

Přesto je pro Trumpa v sázce mnoho – možná dokonce všechno – po zbytek jeho funkčního období. Mnozí tvrdí, že musí počítat s impeachmentem, protože porušil nespočet zákonů, například v souvislosti s válkou proti Íránu. Po válce ve Vietnamu přijal Kongres rezoluci o válečných pravomocích (War Powers Resolution). Podle výkladu Kongresu, který je v ní uveden, může prezident v zásadě nasadit ozbrojené síly USA do bojových operací pouze tehdy, pokud:

1. Kongres vyhlásil válku;
2. Kongres výslovně povolil nasazení zákonem;
3. v důsledku útoku na Spojené státy, jejich území nebo jejich ozbrojené síly nastala celostátní mimořádná situace.

Přesto bude impeachment náročný. Proces lze formálně zahájit prostou většinou ve Sněmovně reprezentantů, následně však řízení přebírá Senát a odsouzení a odvolání z funkce vyžadují dvoutřetinovou většinu, což představuje 67 hlasů. Pokud se podíváme na současné trendy, po volbách bude v Senátu přibližně 55 demokratů. Na základě tohoto výpočtu by tedy nejméně 12 republikánů muselo hlasovat pro Trumpovo odsouzení a odvolání z funkce, což je nepravděpodobné.

Pokud však Trump ztratí kontrolu nad oběma komorami Kongresu, stane se z něj lame duck – tedy prezident, který je silně izolovaný a není schopen prosazovat žádné další iniciativy, pokud dodržuje zákony, což je velmi pochybné.

V současnosti je v Senátu 53 republikánů, 45 demokratů a 2 nezávislí senátoři. Ve Sněmovně reprezentantů je nyní 218 republikánů, 214 demokratů a jeden nezávislý člen; dvě křesla jsou neobsazená. Republikáni tedy mají většinu v obou komorách.

Pro Trumpa existuje jen jeden směr – vpřed

Trump by nebyl Trumpem, kdyby volby do Kongresu nevnímal jako referendum o své osobě. Myslí si, že je největší, a jednoduše nedokáže pochopit, proč ho nemilují všichni. Ve skutečnosti byl zklamaný, že znovu nezískal Nobelovu cenu míru. To je jen jeden příklad světa, ve kterém pan Trump žije.

Trump označuje to, že nedostal Nobelovu cenu míru, za „skvrnu na Norsku“.

Syrová data Trumpovi nevěstí nic dobrého

Situace nyní vypadá pro republikány, a tedy i pro Trumpa, poněkud chmurně. Podle prognóz k 14. říjnu 2026 jsou čísla následující:

• Demokraté získají obě komory: 61 %.
• Demokraté získají Sněmovnu reprezentantů, zatímco republikáni si udrží Senát: 30 %.
• Republikáni získají obě komory: 11 %.
• Republikáni získají Sněmovnu reprezentantů, zatímco demokraté získají Senát: 1 %.

Trump nejsou Spojené státy

Prezident stojí v čele – ale kormidlem otáčejí jiní

Mechanismy zahraniční politiky USA jsem již komentoval ve svém článku „Válka bez míru – strategie USA má s Trumpem jen málo společného“.

Pokud se podíváme za samolibého muže v Bílém domě, spatříme strategii – nepochybně bezohlednou a chladnokrevnou, avšak důslednou –, kterou prosazují muži, kteří ve skutečnosti tahají za nitky.

Tato strategie se mimo jiné vyznačuje nekonečnými válkami. Ty jsou výnosné pro ty, kteří tahají za nitky, protože je financuje široká veřejnost. Vítězství ve válkách nikdy nebylo cílem. Rozhodující byly spíše vysoké náklady a trvalé rozmístění amerických vojáků na strategických úzkých místech, tedy v oblastech bohatých na přírodní zdroje nebo politicky a strategicky významných.

USA tím na sebe vzaly značná geopolitická rizika, která se stále zřetelněji ukazují jako nerozumná. Pokud nechtějí celý svůj vůz zahnat do bažiny, musí se zaměřit na oblast, ve které jsou Američané skutečně světovou špičkou: na schopnost znovu se vynalézt.

Grahamova politika svého jmenovce dlouho nepřežila

Na první pohled lze dohodu o dodávkách nafty snadno odmítnout jako Trumpův předvolební trik, protože celkový objem této dohody odpovídá méně než týdenní spotřebě nafty v USA – přibližně čtyřem až šesti dnům. To je jen kapka v moři, a proto tuto dohodu nelze zdůvodnit ekonomickými důvody.

Od uzavření této dohody navíc USA omezují poskytování údajů o cílech a včasných varování Ukrajině a byl rovněž omezen systém Starlink. Kyjevský režim tak má větší potíže s prováděním útoků hluboko na ruském území. Američané však toto Zelenského tvrzení popírají.

Ještě významnější je však Trumpovo rozhodnutí pozastavit uplatňování sankčního zákona proti Rusku, který inicioval zesnulý senátor Graham. Jde o jasný náznak toho, že USA přehodnocují svou politiku vůči Rusku.

Dlouhodobá touha Západu oslabit a rozdělit Rusko

Nemůže jít o něco mnohem významnějšího? Zde dávám na papír své úvahy o změně směru, která by mohla mít trvalý dopad na konflikt na Ukrajině. USA společně s Brity a EU sledují cíl oslabit Rusko natolik, aby se nakonec zhroutilo nebo aby mohlo být rozděleno, čímž by získaly přístup k jeho přírodním zdrojům. Plán, tedy předloha této strategie, zveřejnila v roce 2019 společnost Rand Corporation pod názvem „Extending Russia“ (německy „Overwhelming Russia“, tedy „Převálcovat Rusko“).

Oslabení a rozdrobení Ruska je starý plán. Pro jednoduchost začněme náš seznam útoků proti Rusku krymskou válkou (1853–1856). Rusko nebylo nakonec poraženo, ale přišlo o právo udržovat černomořské loďstvo a muselo čekat až do roku 1871, než toto právo získalo zpět.

Dalším útokem na ruskou vojenskou moc byla rusko-japonská válka (1905), pokus financovaný londýnskou City.

Krátce nato následovala první světová válka v kombinaci s říjnovou revolucí (1914–1917), která vedla k rozpadu carského impéria. Vítězství bolševiků však znamenalo, že Britové ztratili kontrolu nad vývojem politických událostí.

Druhá světová válka povýšila Sovětský svaz, jehož většinu tvořilo Rusko, na postavení nejsilnější pozemní mocnosti světa.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 vedl k rozprodeji jeho nejcennějších průmyslových podniků prostřednictvím oligarchů financovaných Rothschildy a dalšími angloamerickými podporovateli. Londýnská City se tím přiblížila svému konečnému cíli více než kdykoli předtím.

Kromě peněz od svých patronů disponovali oligarchové za Jelcina značným politickým vlivem, který lze označit za rozsáhlý, ne-li všezahrnující. Teprve po zvolení prezidenta Putina se podařilo oligarchům – a tím i londýnské City – vyrvat otěže moci z rukou.

To je jeden z důvodů, proč Britové nenávidí Putina tak, jako ďábel nenávidí svěcenou vodu.

Války způsobily, že Rusko krvácelо, trpělo a sláblo, nikdy však nedokázaly přivodit jeho pád. Události z let 1917 a 1991 potvrdily parafrázované Clausewitzovo tvrzení, že Rusko nelze porazit zvenčí, ale lze je zničit pouze zevnitř.

Pokusy po roce 2000 dosadit osobnosti, jako byli Navalnyj nebo Chodorkovskij, byly bezvýznamnými podniky, protože od samého počátku selhávaly kvůli jejich nedostatečné podpoře v Rusku.

Nakonec se uchýlili k využití Billa Browdera, odsouzeného daňového podvodníka, aby podnítili nálady proti Rusku – aniž by v Rusku dosáhli sebemenšího úspěchu.

Zástupná válka na ukrajinském území je dalším útokem Západu, vedeným všemi nezbytnými prostředky, ať už vojenskými, politickými, nebo ekonomickými. Tento útok žalostně selhává.

Díky propagandě západních médií si však většina Evropanů dosud neuvědomuje blížící se zkázu.

Rusko nikdy nebylo vojensky, ekonomicky ani společensky silnější. Ekonomicky má Rusko nejnižší zadlužení na světě, s výjimkou několika mikrostátů. Společensky drtivá většina obyvatelstva plně podporuje geopolitické směřování Ruska.

Krev v žilách evropských národů začíná vřít. Nikdo jim neřekl, že kvůli svému agresivnímu postoji vůči Rusku směřují k záhubě.

Na rozdíl od jiných politických aktérů si Američané zřejmě stále jasněji uvědomují tuto skutečnost, zejména proto, že kromě války proti Rusku na Ukrajině sami vytvořili na Blízkém východě problém, který se rovněž zdá vymykat kontrole.

USA by mohly zcela ztratit Blízký východ

Úpadek americké moci – krok za krokem od roku 1979

Američané ovládali Blízký východ od druhé světové války. Nejprve převzali Saúdskou Arábii od Britů a po převratu Ajax v roce 1953 neutralizovali Brity také v Íránu.

V roce 1979 ztratili jednoho ze svých dvou hlavních partnerů: Írán.

Íránsko-irácká válka (1980–1988), kterou následně sami rozpoutali, mohla prospět americkému obrannému průmyslu a zpočátku také americkým ropným zájmům v Iráku, nakonec však selhala kvůli odolnosti Íránců.

Následující konflikty, počínaje rokem 1991 – Irák v roce 1991, Afghánistán od roku 2001, Irák v roce 2003 a Libye v roce 2011 –, byly znovu hostinou pro vojensko-průmyslový komplex, zanechaly však za sebou pouze zkázu a smrt a Američanům nepřinesly žádné udržitelné obchodní výsledky.

Poté, co se Netanjahu čtvrt století snažil přesvědčit každého amerického prezidenta, aby zahájil útok na Írán, se mu to v únoru 2026 konečně podařilo u „blonďáka“.

Výsledek byl a nadále zůstává nejen vojenským fiaskem USA a Izraele, ale vedl také k posílení „osy odporu“ v rozsahu, který Izrael ani USA nikdy nepředpokládaly.

Hormuzský průliv kontrolují Íránci společně s Ománem.

Průliv Báb al-Mandab kontroluje Ansaralláh a zdá se, že má největší šanci svrhnout rod Saúdů. Náš uznávaný odborník a autor Alistair Crooke se však domnívá, že největší hrozba pro MBS přichází zevnitř: MBS tak vede válku na dvou frontách – vojenský konflikt, který zřejmě nedokáže dostat pod kontrolu, a rodinný spor.

Pomoc, kterou dostává od Francouzů a Britů, se omezuje na jeho osobní ochranu. Saúdské ozbrojené síly tvoří dobře placení žoldnéři, kteří bohatnou, ale rozhodně nechtějí obětovat své životy.

Podobná situace panuje u „oficiálních“ jemenských ozbrojených sil.

K tomu všemu by se mohly zhroutit také Irák a Jordánsko a situace v Sýrii je rovněž nestabilní.

Mekská dohoda dosud nepřinesla žádné výsledky: nikdo nechce investovat vlastní krev.

Dominový efekt je reálnou možností – britská konstrukce se hroutí

Pokud padne rod Saúdů, ostatní monarchie Perského zálivu budou nevyhnutelně následovat. Američané pak zůstanou na holičkách.

Výsledkem by byla úplná územní a politická přestavba celého regionu, který Britové s pomocí Francouzů načrtli pomocí pravítka a tužky v rámci Sykesovy-Picotovy dohody.

Prostřednictvím dohody Sykes-Picot a následného britského vlivu byly až do 70. let 20. století „založeny“ následující státy s cílem zajistit anglosaskou nadvládu: Sýrie, Libanon, Irák, Palestina a Zajordánsko, které se později stalo Jordánskem, jako přímý důsledek dohody Sykes-Picot; a následně Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty a Omán.

Všem těmto zemím hrozí rozpad.

Nejde o organicky vzniklé národní státy, protože jim chybí společná národní identita. Jsou to umělé konstrukce, korporace, jejichž vůdci dostali peníze a moc, aby zastupovali zájmy těch, kteří je založili.

Tyto konstrukce přežívají tak dlouho, dokud nejsou vystaveny tlaku. V krizové situaci totiž obyvatelstvo vůbec nedokáže rozpoznat, za koho a za co vlastně bojuje.

Přestože Američané a Izraelci v současnosti rozsáhle připravují válku, je vyloučeno, že by další bombardování Íránu Američanům přineslo jakýkoli pokrok.

„Matka všech bomb“, o níž se nyní diskutuje, je sice největší americkou konvenční bombou a váží 11 metrických tun, ale proti íránské infrastruktuře bunkrů, která se nachází pod více než kilometrem žuly, by způsobila jen málo víc než zvíření prachu.

Ani jaderné bomby by ničeho nedosáhly – kromě radioaktivní kontaminace.

Kromě toho již Íránci pohrozili, že v případě útoku promění státy Perského zálivu a Izrael v trosky a popel. Odborníci se domnívají, že je to skutečně možné.

Pozemní útok proti Íránu vylučuji, protože by vyžadoval nejméně několik milionů bojových vojáků, aby měl vůbec šanci uspět proti íránské armádě, která v současnosti čítá tři miliony vojáků.

USA jednoduše nemají takovou armádu k dispozici, ať už s podporou NATO, nebo bez ní.

Jako reklamní trik by USA možná mohly obsadit nějaký malý ostrov, ale jeho udržení a smysl takové ofenzivy by pravděpodobně odporovaly veškeré vojenské logice.

K tomu, aby dostaly Hútíje pod kontrolu, by byly rovněž zapotřebí značné pozemní síly. Ani zde se však nepodnikne nic, co by mohlo postavení Hútíjů oslabit.

Nečetli Sun-c’a, nebo mu neporozuměli

Domnívám se, že šance Američanů udržet si na Blízkém východě své postavení jsou mizivé.

Američané zcela podcenili Íránce, Ansaralláh, Hamás a Hizballáh a přecenili Izraelce.

Život i dějiny znovu a znovu ukazují, že podcenění protivníka může vést ke zkáze. Jedním příkladem je Německo, když napadlo Sovětský svaz.

Trump mluvil o Íránu stejným způsobem, jakým Hitler mluvil o Sovětském svazu.

Klasické dílo o válečném umění staré 2 500 let – „Umění války“ od Sun-c’a – je často citováno a vyučováno na amerických vojenských akademiích, ale zjevně mu nikdo nerozumí ani ho neuplatňuje v praxi.

Znalost nepřítele a vlastních sil – a především vlastních slabin – je pravděpodobně nejdůležitějším předpokladem vítězství ve vojenském konfliktu.

Izrael jako nacistický stát bude čelit Peršanům, Arabům a Turkům – zcela sám

Izraelci, kteří se prohlašují za židovský národ – což zpochybňuji –, páchají genocidu již od roku 1948. Od roku 2023 povýšili tyto masakry na zvrácenou formu umění a v tomto ohledu si v ničem nezadají s nacisty.

Rád bych však dodal, že zatímco nacisté páchali tyto zločiny tajně, Izraelci tyto hrůzné činy provádějí před očima veřejnosti, a dokonce jsou na ně hrdí.

Sionistický propagandistický stroj, poháněný miliardami, začíná selhávat dokonce i na Západě, přestože tuto genocidu podporují prakticky všechna západní média.

Dokonce ani švýcarský časopis Weltwoche, jehož vydavatel Roger Köppel opakovaně zdůrazňuje, že vždy zastává opačný postoj, než je ten hlavního proudu, v tomto případě tak nečiní. Naopak horlivě propaguje genocidu tím, že ji popírá a představuje projekt „Velkého Izraele“ jako projekt míru a demokracie.

Kromě těchto odpudivých lidí, kteří genocidu propagují, nemá Izraelce nikdo rád.

Jak by také mohl, když většina izraelského obyvatelstva podporuje genocidu?

Zatímco Západ o tom mlčí, následující země odmítají vstup izraelským občanům: Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Brunej, Írán, Irák, Kuvajt, Libanon, Libye, Sýrie, Jemen a Maledivy.

Malajsie, Pákistán, Omán a Saúdská Arábie vstup rovněž ztížily.

To souvisí méně s Izraelem jako státem. Po internetu totiž kolují tisíce videí, která ukazují izraelské turisty, jak se chovají nepřijatelným způsobem, jako by patřili k „nadřazené rase“. Například v Thajsku, kde řada restaurací již Izraelce neobsluhuje.

Protože většina lidí není dostatečně informovaná, aby dokázala rozlišovat mezi sionisty a Židy, nesou Židé znovu hlavní břemeno viny a jsou činěni odpovědnými za nepřijatelné chování Izraele, který je sionistickým projektem. Viz můj článek „Antisionismus není antisemitismus“.

Předpokládám, že oběti samy vyřeší problém s Izraelem. Pokud při výběru metod uplatní zásadu „oko za oko, zub za zub“, čeká nás krušné období.

Nová strategie USA – Rusko jako zastánce na Blízkém východě

Podcenit protivníka je vždy pošetilé a bylo by naivní, nebezpečné a nesprávné posuzovat americké strategické uvažování podle Trumpových pošetilých výroků.

Rozumnou strategií USA v této obtížné situaci by ve skutečnosti mohlo být ponechat Rusům v blízké budoucnosti volné ruce tím, že stáhnou podporu Ukrajině a evropským zemím, které ji podporují. To by vedlo k rychlému zhroucení ukrajinské fronty a umožnilo Rusům dosáhnout rychlého vojenského vítězství.

Vzhledem k současné situaci a poměru sil na Blízkém východě je pravděpodobné, že Američané ztratí nadvládu nad jedním z nejbohatších regionů světa.

Po pádu rodu Saúdů a států Perského zálivu přijdou USA o své vojenské základny v tomto regionu a budou se snažit zachovat si svůj obchodní vliv – například prostřednictvím licencí na těžbu –, které se pak pravděpodobně pokusí získat od nástupnických režimů.

Bez vlivného a mocného zastánce to nebude možné.

V novém uspořádání Blízkého východu by mohli tuto roli zastávat Turci, Íránci, Číňané nebo Rusové.

Prezident Erdoğan není moudrou volbou – je přibližně stejně spolehlivý jako Trump. Totéž platí o Íráncích, kteří na USA několikrát zaútočili.

Číňané jsou druhou volbou, protože je Američané považují za hlavního protivníka USA.

Rusové poskytují dobré záruky spolehlivosti, už jen na základě skutečnosti, že při mezinárodních dohodách vždy dodržují slovo.

To sice nemusí vůbec odpovídat západní propagandě, ale prezident Clinton 25. září 2013 prohlásil: „Dodržel slovo ve všech dohodách, které jsme uzavřeli.“

Na otázku, zda Putin někdy porušil osobní dohodu, kterou s ním uzavřel, Clinton odpověděl: „Ne, neporušil.“

Američané tedy mají dobré důvody k tomu, aby se s Rusy usmířili.

Důsledky pro evropské státy, NATO a EU budou závažné

Američané by tím opustili Evropu, podkopali NATO a neutralizovali EU jako mocenské centrum.

Pokud USA Evropu opustí, Evropa nebude schopna financovat náklady na boj proti (fiktivnímu) nepříteli, natož poskytnout vojáky.

Nejbojovněji naladěnou osobností v Evropě je Friedrich Merz, který v době, kdy Německo stojí na pokraji hospodářského kolapsu, učinil z ruské hrozby nejvyšší prioritu Německa.

To hraničí s šílenstvím, protože Němci absolutně netouží po válce proti Rusům.

Nebo to snad nakonec šílenství není?

Merz by mohl následovat kroky Hermanna Göringa, který řekl:

„Samozřejmě, obyčejní lidé nechtějí válku – ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, ani v Německu. To je samozřejmé. Nakonec však o politice země rozhodují její vůdci a vždy je snadné získat podporu lidu… Stačí jim říct, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za ohrožování země. Funguje to stejně v každé zemi.“ Hermann Göring, 18. dubna 1946

Nepokoje ve Francii, Itálii a Albánii jsou toho důkazem. Budou se šířit geograficky i co do intenzity.

To nejsou podmínky potřebné k přežití, natož k prosperitě.

Pokud se nestane zázrak, Evropa se promění v chudobinec. Poté se Američané – spolu se společnostmi, jako je BlackRock – vrátí a skoupí Evropu za deset centů z každého dolaru její hodnoty, a to vše za současného vyhlašování přátelství.

Jak to vlastně bylo za druhé světové války a při „přátelské“ záchraně Evropy ze strany USA?

Závěr

Tento myšlenkový experiment má v současné realitě rozhodně úrodnou půdu.

Mohla by to být cesta, která by zabránila světové válce mezi velmocemi, a tím nakonec i velkému jadernému Armageddonu.

Lze tento americký plán sdělit samotným Američanům?

To, co říkají, myslí si, v co doufají a co chtějí Evropané nebo Zelenskyj, je bezvýznamné.

Překlad ChatGPT

Zdroj

sdílet na