Když pravda potřebuje čas: Jak západní Evropa promlčela varování z Prahy

TomTom (D-Fens), 18.10.2026, 15 Komentářů

Nejsem členem fanklubu Andreje Babiše. V řadě věcí s ním zásadně nesouhlasím. Například při pohledu na rozpočet na příští rok mě skutečně jímá hrůza. Jenže debata o evropské migrační politice dlouhodobě krachuje na neschopnosti pojmenovat realitu, a když má někdo pravdu, je fér to uznat bez ohledu na politické triko.

Když v červnu 2018 tehdejší český premiér Andrej Babiš na summitu v Bruselu natvrdo zkritizoval bezpečnostní situaci v západních zemích a varoval, že Česká republika bude možná jednou muset bránit své hranice před migranty přicházejícími ze Západu, sklidil v unijních kuloárech a od progresivních médií jen divadlo plné pohoršení a opovržení. Jeho slova, která tehdy citoval server Novinky.cz, okamžitě dostala nálepku radikálního, populistického a xenofobního blouznění, které v EU nemá žádnou podporu. Dnes, s odstupem let, je jasné, že to nebyl radikalismus, ale přesný politický realismus – jen vyslovený příliš předčasně.

Léta hluchoty a agresivního nálepkování

Brusel a západoevropské elity zůstávaly k varováním ze střední Evropy dlouhá léta absolutně hluché. Ignorovaly hlasy z Česka, Maďarska, Slovenska i Polska. Místo racionální diskuse o ochraně vnějších hranic raději moralizovaly. Každého, kdo poukázal na už tehdy patrnou nefunkční integraci a fatální bezpečnostní rizika, agresivně napadaly. Označit věcného oponenta za „xenofoba“ totiž bylo vždycky snazší než přiznat pravdu: že masový příliv lidí bez kontroly identity, ve spojení s neustále se rozšiřujícími „no-go“ zónami, představuje tikající bombu. Středoevropští lídři byli tlačeni do role těch „nesolidárních“, kteří kazí unijní ideál otevřené náruče a ráje na zemi pro každého příchozího. Jenže ideologie se dříve či později střetne s realitou. A ten náraz je brutální.

Švédské memento a nová realita na našich hranicích

Zářným a tragickým příkladem tohoto selhání je Švédsko. Země, která byla ještě před několika dekádami symbolem absolutního bezpečí – oázou klidu, kde lidé běžně parkovali auta s klíčky v zapalování a nezamykali domy – se pod tíhou neřízené migrace proměnila v bojiště. Drogové gangy, střelba na předměstích a bombové výbuchy jsou tam dnes na denním pořádku tak moc, že do ulic musela nastoupit armáda.

A co dělá zbytek Evropy?

Přesně to, před čím Babiš varoval. Schengenský prostor se hroutí v přímém přenosu. Sice pomalu, ale neúprosně. Německo i Rakousko plošné kontroly již zavedly. Kdo dnes projíždí například přes hraniční přechod Hatě u Znojma, zažije to na vlastní kůži. Žádné obří fronty, to ne, jen provizorní boudy a rakouští policisté. Legitimovat se však musí úplně každý. Kontrolovali i mě – muže v bílé košili s kravatou, sedícího v nové Octavii s českou poznávací značkou. Auto, kde by člověk nějakého uprchlíka schovával jen stěží.

Paradoxem je, že z naší strany se neděje vůbec nic – kontroly probíhají striktně jen při vstupu do Rakouska. Jak neuvěřitelný historický paradox! Jak škodolibě a s despektem se nám Rakušané před lety smáli, když jsme jako chudý nováček z Východu do Schengenu vstupovali. Dnes jsou to oni, kdo se v panice opevňuje a dělá přesně to, co v roce 2018 u českých nebo maďarských politiků tak hlasitě odsuzovali.

Když vás v rakouských ulicích zamrazí

Jenže ten pravý šok nečeká na hranici, ale ve městech. Když jsem potom procházel po slavné vídeňské nákupní třídě Mariahilfer Straße, realita mě udeřila do očí. Každý větší obchod už dnes musel nasadit vlastní ochranku. O obrovském nákupním komplexu Shopping City Süd na okraji Vídně ani nemluvě. To před deseti, patnácti lety nebývalo. Uniformovaná ochranka u vchodu je přitom jen viditelné varování pro případné zloděje. Kolik v těch rozlehlých obchodech pendlovalo detektivů v civilu a kolik tam bylo kamer, to raději vědět nechci. Rakousko bývalo bezpečný přístav. Člověk by se té rakouské otočce o 180 stupňů mohl škodolibě smát a říkat „my jsme vám to říkali“, jenže k smíchu to není. Vídeň je od našich hranic až příliš blízko. Místo škodolibosti mě tam spíše mrazilo.

Bezpečnost jako nejvyšší priorita demokracie

V této souvislosti je nutné rázně odmítnout jakékoli absurdní srovnávání s minulostí. Jsme samozřejmě rádi, že doba železné opony a Pohraniční stráže, která nekompromisně střílela po každém „narušiteli“ prchajícím ze socialistického „ráje“, je nenávratně pryč. Komunistický režim tehdy střežil hranice, aby držel vlastní lidi uvnitř, a to pod dosti průhlednou záminkou ochrany před nepřátelskými agenty, především před těmi nejkrvelačnějšími z USA. Dnešní volání po ochraně území je však diametrálně odlišné – jde o legitimní obranu demokratického státu a zajištění bezpečnosti vlastních občanů před riziky, která naši západní sousedé fatálně podcenili a o kterých nechtěli slyšet. A když někdo ze západních politiků náhodou slyšel a pokusil se varovně zvednout prst, okamžitě čelil tvrdému tlaku. V lepším případě byl v rámci politické korektnosti umlčen a odsunut na vedlejší kolej, v tom horším byl mediálně a společensky likvidován jako rasista – nebo byl prostě oklikou zkompromitován a politicky odstraněn, jako se to stalo tehdejší rakouské politické hvězdě, kancléři Sebastianu Kurzovi, který si jako jeden z mála na Západě dovolil tu drzost, a prosazoval tvrdé uzavření migračních tras. Každá záminka se tehdy k jeho likvidaci hodila, jen aby byl nepohodlný kritik umlčen. Levná morální nadřazenost a strach z nepříjemné pravdy tak zvítězily nad pudem sebezáchovy.

Historie ukázala, že vizionářská a tvrdá politická prohlášení málokdy sklízí okamžitý potlesk. Babišův projev z roku 2018 zcela jistě narušil akademický klid progresivních unijních kuloárů, které už tehdy žily ve svém soukromém vesmíru, ale přesně vystihl obavy milionů Evropanů. Pragmatismus, zavřené hranice pro nelegální toky a důraz na vnitřní bezpečnost se nakonec ukázaly jako jediná funkční alternativa k ideologickým experimentům, které současnou Evropu uvrhly do chaosu. A nad tím už opravdu nepřivírejme oči – ten chaos neustále sílí.

Zdroje:

Andrej Babiš - Největší problém je nelegální migrace, řekl premiér Babiš v projevu o Evropské unii _ iROZHLAS 2018-06-19

Drogové gangy (Seznam Zprávy), střelba na předměstích a bombové výbuchy (Novinky)

Schengenský prostor se hroutí v přímém přenosu (fotrnatripu.tv)

Hraniční přechod Hatě u Znojma (mzv.gov.cz)

Velvyslanectví ČR ve Vídni na oficiálním webu Ministerstva zahraničních věcí ČR (mzv.gov.cz)

Zdroj: D-FENS

---

A k tomu jedna aktualita - zrovna dnes tak kolem 15:45 na ČT24 měli nějakou českou advokátku Petru Silovskou z Jakarty v Indonésii (zřejmě v ČT neví, kde je Jakarta, protože pod ní bylo napsáno „Jakarta, Indie“), specialistku na pracovní migraci, která rozebírala aktuální české navyšování kvót pro příjem pracovníků z Indie a Filipín, a mimo jiné tam bylo zmíněno, že jak prý nyní budou Ukrajinci, kterých tu pracuje 368 tisíc (počet pracovních úvazků), od nás „odcházet“, bude potřeba místo nich najímat tyhle tmavé (to „tmavé“ tam samozřejmě neřekli)... Tak sice lepší „cikáni“ z Indie, nebo tmaví ostrované z Filipín, než Arabové nebo Afričané, ale je to přesně, co jsem několikrát psal, že tu každý Ukrajinec zabírá místo nějakému „černochovi“ – míněno tmavé lidi z jihu – a nechápavci arogantně protestovali... Rozhodně radši naše Slovanské „bratry a sestry“ – zejména ty, co utekli před Zelenského mafií, než různé cizí „tmavé“...
Takže tlačit remcáním na politiky, aby odsud vyhnali Ukrajince, není prozíravé!

sdílet na