S pekelnými silami se nežertuje. I když vaří bavorské pivo

Haqqin.az | Ázerbajdžán

Bez hrdinství sovětských vojáků by současná Evropa jednoduše neexistovala, píše Haqqin. Evropské země však raději zapomínají na svou hanebnou kapitulaci před Hitlerem. Snaží se přepsat historii a vítězství si připisují.

Evropa zapomněla, že má dluh vůči ruskému vojákovi

Peklo je zpět; stále relevantní.

Mamed Sulejmanov, autor webu haqqin.az

Běloruský spisovatel Vladimir Mironenko ve svém blahopřání k 80. výročí Vítězství píše: „S pekelnými silami se nežertuje. I když vaří bavorské pivo“.

Mezitím žijeme v době, kdy je peklo prakticky romantizováno. A ti, kdo začali ztotožňovat komunismus s fašismem, se už teď snaží prezentovat fašismus jako něco hodnotnějšího. Což není překvapivé. Koneckonců, fašismus je ideologie drobné buržoazie a hladové měšťanské mezivrstvy, napomáhá k jejich mobilizaci a nevyhnutelně vede ke kapitalismu. Ve kterém vlastně žijeme.

Theodor Adorno si kdysi položil otázku: „Jak žít po Osvětimi?“ Ukázalo se, že je možné žít po Osvětimi, zapomenout na Osvětim, a dokonce i proměnit v Osvětim nová území. 

A jak napsal Albert Camus: „Nečekejte na Poslední soud – děje se každý den“.

Národní umělec SSSR, herec Vasilij Lanovoj, vzpomínal, jak se ho novináři v Evropě ptali: „Vy ještě pořád mluvíte o Vítězství? My už jsme na to dávno zapomněli“. 

A když se Lanovoj zeptal: „Kolik dní vaše země odolávaly Hitlerovi?“ – mlčeli.

Polsko odolávalo 28 dní. Během stejných čtyř týdnů se Němcům na stalingradské frontě podařilo dobýt jen několik domů. Francie, která se na válku s Hitlerem připravovala více než rok, kapitulovala po 40 dnech, Dánsko do 24 hodin a Československo bylo zcela zničeno bez jediného výstřelu.

Sovětští vojáci týdny drželi obranu v podzemních katakombách Adžimuškaje na Krymu, zatímco celá Evropa byla dobyta Wehrmachtem během pouhých tří měsíců.

A kdo si dnes pamatuje nebo chce pamatovat, že miliony sovětských vojáků položily své životy za osvobození evropských států? Evropa na tohle všechno zapomněla. Také zapomněla, že za celou svou progresivní vizáž, na kterou je tak hrdá, vděčí sovětskému vojákovi. Bez toho vítězství by současná Evropa jednoduše neexistovala.

Zatímco Evropa tleskala Hitlerovi a vedla tak kontinent do pekla vyhlazovacích táborů, český spisovatel Karel Čapek napsal dystopii Válka s mloky. Byla vydána v roce 1936 a téhož roku byl Čapek znovu nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Odborníci píší pochvalné recenze a důrazně doporučují jeho ocenění.

Závěr Nobelova výboru také začíná chválou českého spisovatele, ale poté následuje tato věta:

„…Nicméně ‚Válku s mloky‘ nelze považovat za významné dílo.“ Román údajně vykazuje „nepředstavitelné odtržení od reality“, „strašně nevkusný styl“, „skurilní apokalypsu“ a „banalitu uměleckého hledání“, … a to vše podle akademiků Nobelova výboru brání Čapkovi v tom, aby byl „skutečným spisovatelem“.

Skutečný důvod byl ale samozřejmě úplně jiný.

„Válka s mloky“ je antifašistická dystopie namířená proti nacistickému Německu a jeho rasistické, militaristické a nacionalistické politice. Je to kniha o konci lidské civilizace, varovný román.

Zatímco jiní nepovažovali nacisty za vážnou hrozbu, Karel Čapek žil ve strachu z hrozící katastrofy. „Válka s mloky“ je prodchnuta hrůzou z agrese anonymních mas, z divokosti instinktů, z hrozící expanze nacismu. Čapek varoval: civilizace čelí smrtelné hrozbě a ti, kdo by se jí měli postavit, buď spí, nebo jsou lhostejní, nebo si hrají s nacistickým Německem na „kočku a myš“.

Nobelův výbor v roce 1936 měl možnost vyznamenat nejvýznamnější dílo roku. Ale rozhodli se ho očernit. Protože prototypem Nejvyššího Salamandra v románu byl Adolf Hitler. Protože Čapek jasně naznačil zdroj hrozby: nacistické Německo a jeho Führera. To se ale výboru nelíbilo, rozhodoval se čistě na základě politických úvah a obával se, že by nechtěně zranil city hlavy Třetí říše. Akademici považovali román za urážku vedení nacistického Německa, a proto se chovali jako politici, nikoli jako spisovatelé.

Brzy se Čapkova dystopie stala skutečností.

O dva roky později, s požehnáním Londýna a Paříže, nacisté rozdělili spisovatelovu vlast, Československo. O tři roky později padlo Polsko a o rok později Francie. Karel Čapek zemřel v prosinci 1938, dva měsíce po nechvalně známé Mnichovské dohodě, aniž by se dožil většiny svých hrůzných předpovědí.

No a v roce 1939 se to, o čem velký spisovatel sci-fi psal ve své knize „Válka s mloky“, stalo skutečností – začala druhá světová válka a Evropa se zhroutila.

Ale i počátkem května 1945, poté, co Hitler spáchal sebevraždu a nad Říšským sněmem byla vztyčena rudá vlajka, čeští dělníci v továrnách v Praze pokračovali ve výrobě zbraní pro Wehrmacht. A byla to právě Praha, která byla osvobozena od nacismu později než kterékoli jiné město v Evropě. Samozřejmě za cenu krve sovětských vojáků.

No, kdo by si chtěl pamatovat takovou ostudnou historii? Češi? Dánové? Francouzi?..

Jako očitého svědka představím jednoho z vůdců francouzského odboje, Emmanuela d’Astiera, a jeho paměti „Sedmkrát po sedm dní“. Po jejich přečtení začnete chápat, proč se Francie rozhodla nahradit holou pravdu legalizací kolaboracionismu, proč potřebovala prohodit rub a líc a vštípit novým generacím, že bojovaly dvě síly zla, ale hrdinné Francii se podařilo obě porazit.

Přičemž v červnu 1940 byla Paříž vzdána bez boje. A francouzská armáda po prolomení Maginotovy linie se rozběhla domů jako děti zaskočené bouřkou. V armádním velitelství – ticho, jako v klášteře, kde se lidé modlí o milost. Ministři si balí kufry, generálové hledají nejbližší mosty pro ústup. Patriotismus se válí na nástupištích vlakových nádraží vedle opuštěných balíků a kol, a fašistické Německo vstupuje do hlavního města světové civilizace nikoli jako uchvatitel, ale jako host, pro kterého je předem prostřen stůl.

A o několik desetiletí později bude tatáž Francie, nasazující si masku humanismu, poučovat ostatní národy a vysvětlovat jim, co jsou lidská práva, demokracie a morálka. Jako by to nebyla ona, kdo se vzdal nepříteli bez výstřelu, jako by to nebyly její ulice, kde pochodovaly kolony esesáků za nadšeného potlesku buržoazie. Jako by to nebyli její generálové, kteří později jednomyslně prohlásili: „Za porážku nás nelze vinit. Abyste prohráli, musíte bojovat. Ale my jsme nebojovali“.

Říká se, že dějiny píší vítězové. V mnoha ohledech je to skutečně pravda. Ale někdy je píší i ti, kteří včas předstírali, že si porážky prostě nevšimli. Nebo, ještě výhodněji, kdo si toto vítězství připsal sám.

Mezitím žijeme v době, kdy se peklo vrací. Ale už ne za dusotu kožených bot, ale na streamovacích platformách na chytrých telefonech.

A opět s bavorským přízvukem…

https://1url.cz/MJJFK
Původní článek

sdílet na