Zabily novofeministické požadavky muže?

Isabelle Alexandrine Bourgeois

12.5.2025, Témata: Feminismus, 3035 slov

Muži trpí. Toto jednoduché konstatování by některé rozzuřené feministky přivedlo k šílenství. Poté, co ženy od konce 19. století hrály hlavní roli, je na čase, aby naslouchaly s empatií těm, kteří již tak velmi nemohou mluvit, že se stahují do pozadí a někdy až smrtelně, v tichosti živí rostoucí nenávist vůči ženám.

Co to dnes znamená být mužem? Být ženou a psát o tomto tématu není jednoduché. Můj respekt a blízkost k mužům mi však umožňují vnímat jistou zmatenost, o které se nemluví. Tato otázka rezonuje všude, i když se o ní otevřeně nemluví, od univerzitních lavic až po důvěrné rozhovory mezi přáteli. V posledních letech je mužská postava předmětem bouřlivé debaty. Role pohlaví se mění, jistoty se otřásají. Muž, který byl kdysi pevně zakotven v roli patriarchy – živitele, ochránce, hlavy rodiny – dnes vidí, jak jsou jeho staré autoritativní role zpochybňovány. Vzhledem k tomu, že společnost přehodnocuje normy týkající se pohlaví, do života mužů se vkradla identitární krize: mezi dědictvím patriarchální minulosti a požadavkem na rovnoprávnější budoucnost, jakou cestu najít, aniž by se ztratili?

Tváří v tvář neúprosné buldozerové síle neofeministických pokroků (které nenávidí ženskost téměř stejně jako její opak) se objevuje nová realita: „buď hezký a mlč“ v mužské verzi (narážka na název filmu „Sois belle et tais-toi“ od Marca Allégreta z roku 1958). A ta je důvodem k obavám. Raik Garve, naturopat a zdravotní pedagog, v excelentním německém podcastu s názvem „Traurige Wahrheit: Es gibt keine echten Männer mehr!“ (Smutná pravda: už nejsou žádní praví muži), vysílaném 10. srpna 2024, poukazuje na neklid mužů v moderní společnosti. Vykresluje znepokojivý statistický obraz: kratší průměrná délka života, vysoká míra sebevražd, násilí páchané nebo trpěné převážně muži, masivní školní neúspěchy chlapců, nadměrné zastoupení mužů ve věznicích... Je to hotová katastrofa, bez nadsázky.

Čísla týkající se sebevražd mužů hovoří za vše. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tvoří muži více než 75 % sebevražd na světě. V roce 2021 byla míra sebevražd u mužů ve Francii třikrát vyšší než u žen. Tento jev je ve veřejné debatě často opomíjen, přesto jsou tito muži, uvěznění v obrazu mužnosti, který se jim těžko přijímá, ponecháni svému osudu. Neschopnost požádat o pomoc vede k latentnímu, neviditelnému, ale velmi reálnému utrpení.

Muži jsou podle Raika Garveho tichými velkými poraženými moderní doby, která je odřízla od jejich kořenů. V krizi mužskosti vidí symptom širšího onemocnění: odtržení člověka od jeho přirozenosti, kultury a role v živém světě. „Mužské a ženské jsou dva póly jednoho celku. Zaměňovat je, stavět proti sobě, neutralizovat znamená ničit samotnou dynamiku života,“ komentuje. Pro Raika Garveho je krize, kterou procházejí pohlaví, krizí základních polarit: mužského a ženského. Nejedná se pouze o sociální role, ale o komplementární archetypální principy. Mužské, jak říká, ztělesňuje řád, akci, ducha, ochranu a odpovědnost; ženské pak vztahy, přijetí, intuici, intimitu a empatii. Když se tyto principy obrátí nebo zamění, otřese se celá antropologická rovnováha.

Mezi vymizením a extrémní dominancí

Jak ocenit specifické mužské vlastnosti, aniž bychom upadli do machismu minulosti? Zatímco někteří prosazují extrémní egalitarismus popírající jakékoli rozdíly mezi pohlavími, jiní volají po brutálním návratu ke karikaturální maskulinitě, jak ji představuje Andrew Tate.

Případ Andrew Tatea je symbolický pro tuto ultra-virilistickou reakci na posun mužské role do neurčitého no-man's land. Tento angloamerický influencer, bývalý šampion kickboxu, se proslavil na sociálních sítích svými otevřeně misogynními výroky.

„Ženy jsou majetkem mužů,“ prohlašuje bez obalu. Jeho videa, na nichž sedí za volantem rychlých aut s doutníkem v ruce, vyzařují okázalou a agresivní mužnost, kde žena je pouze ozdobou nebo objektem dobývání. Tato bezdůvodná hypermužnost však nachází odezvu u zmatených mladých mužů, které láká Tateův slib snadných peněz, svalů a podřízenosti žen. Tím, že prosazuje konflikt namísto dialogu, dominanci namísto spolupráce, prohlubuje propast mezi pohlavími a jen posiluje rozdělení společnosti.

Od muže jako spasitele k „toxickému“ muži

Mnoho žen však tajně doufá, že potká „skutečné muže“, jak byli definováni po staletí. V tradičních společnostech, zejména na Západě, byl muž oporou rodiny: silný, racionální, pánem svých emocí, které odsuzoval do ženské sféry. Dominoval model patriarchy: muž chránil svou rodinu, zajišťoval její potřeby a převzal její vedení. Tato moc šla ruku v ruce s jasnými povinnostmi – chránit, rozhodovat, zajišťovat – ale také uzavírala muže do rigidní role. Něžnost, zranitelnost, projevování citů? Dlouho byly vnímány jako neslučitelné s mužností. Muž, jak se věřilo, musel být neochvějnou skálou. A pokud zaváhal, skrýval své slabosti za maskou mužnosti.

Tento tradiční pohled se od 70. let 20. století pod vlivem feministických hnutí rozpadl. Průkopnice ženské emancipace oprávněně odsoudily nerovné mocenské vztahy a systémové násilí způsobené mužskou dominancí. O jejich boji jsme však slyšeli až až. Feministky nadále zaujímají přední místo díky militantním akcím, které milují média, někdy na úkor zdravého rozumu a mužů, kteří se nepoznávají v obecně přijímaném obrazu, který o nich vykreslují.

Není totiž zpochybňováno pouze chování některých mužů, ale samotná mužskost je obviňována z toho, že je toxická. Pro část neofeminismu je jakýkoli projev mužnosti podezřelý a ze své podstaty nositelem útlaku. Jsme tak svědky symbolické veřejné popravy obyčejného heterosexuálního muže.

Ústup mužskosti

V některých militantních projevech je muž vykreslován jako zatvrzelý utlačovatel, jehož identitu je třeba od základů dekonstruovat. Tato tendence, dovedená do extrému, naznačuje, že k dosažení skutečné spravedlnosti mezi pohlavími je třeba mužskost jednoduše odstranit. Atributy tradičně spojované s muži – ambice, fyzická síla, chuť k akci, racionální uvažování – se stávají vadami, které je třeba napravit, pokud nejsou karikovány jako sociální patologie. Takový manichejský pohled však opomíjí zásadní skutečnost: muži jsou také bytosti v procesu vývoje, plné rozporů a slabostí.

Zaměňováním mužnosti a násilí vyléváme s vaničkou i dítě a zapomínáme, že drtivá většina mužů neodpovídá karikaturnímu obrazu tyranského samce. Není tedy divu, že postupně mizí ze společenského života, kde se cítí stále více prstem ukazováni. Sociologická analýza naznačuje, že muži, zejména ti z lidových vrstev, mají ve Francii a Velké Británii tendenci stahovat se z veřejného a kulturního života.

Tyto tendence lze pochopit optikou sociální konstrukce mužskosti. Tradiční mužskost často klade důraz na nezávislost, pozitivní soutěživost a emocionální odstup, což může vést některé muže k odklonu od sociálních prostorů, které vnímají jako neslučitelné s těmito normami. Tento jev je někdy popisován jako forma „mužského ústupu“.

Tato démonizace mužskosti vyvolala u mnoha mužů hlubokou nejistotu. Muži, kteří se již neztotožňují s nenáviděnými vzory minulosti, ale ani nenacházejí uspokojení v bezbarvém modelu, který jim je nabízen – někdy redukovaném na to, aby se drželi v pozadí –, hledají své místo. Společnost od nich vyžaduje, aby se změnili, ale ne vždy jim nabízí nové konstruktivní vzory.

„My muži tvrdě pracujeme, ať už na stavbách nebo v zemědělství, jsme vystaveni všem toxickým látkám. Jsme stavitelé, umíráme dříve než ženy, ale ony dostávají důchod dříve než my! Naopak, platíme nejvyšší důchodové pojištění, protože pracujeme nejvíc hodin! Měli bychom odcházet do důchodu dříve než ženy. Nemluvě o všech mladých mužích, které posílají na frontu, na Ukrajinu nebo jinam, a kteří jsou zabíjeni ve dvaceti letech,“ svěřuje se s hořkostí David, farmář z Romandie, který pociťuje hlubokou nespravedlnost.

Otec druhé třídy

Dalším často opomíjeným zdrojem utrpení je znemožnění otcovství. I když se mentalita mění a stále více otců se chce aktivně podílet na výchově svých dětí, rozvody i nadále činí z otců „otce druhé třídy“ a zbavují je možnosti být pro své děti mužským vzorem.

V případě rozvodu nebo rozchodu je péče o děti stále převážně svěřována matce. Ve Francii téměř tři čtvrtiny soudních rozhodnutí přiznávají hlavní péči matce, zatímco otci jen 10 %. Samozřejmě, že v každé jednotlivé situaci musí být na prvním místě blaho dítěte a mnoho matek tuto roli skvěle zvládá sama. (K tomu poznámka - většinu zločinců i narkomanů vychovávala samotná matka - nezvládají to dobře!) Je však třeba konstatovat, že otec, který usiluje o péči o své děti, naráží na kulturní a právní překážky. Ze strachu, že prohraje, se pouze 14 % otců odváží o ni při rozchodu požádat.

V roce 2021 bylo ve Francii téměř tři čtvrtiny soudních rozhodnutí svěřeno dětem do péče matky. V 10 % případů byla péče o děti svěřena otci. Ve Švýcarsku je v případě neshody mezi manželi v 68 % případů rodičovská péče svěřena matce. Důsledkem je, že milující otcové jsou odkázáni na roli víkendových návštěvníků a někdy trpí hlubokou úzkostí z toho, že nemohou plně vykonávat své otcovství nebo roli vzoru.

Mladí muži a osamělost

Je třeba zmínit také ty, kteří jsou nedobrovolně osamělí, ať už mladí nebo starší, a trpí emocionální izolací. Někteří muži mají potíže navazovat intimní vztahy v prostředí, kde se změnily pravidla milostného života a oni už nevědí, jak se chovat. „Osobně raději vzdám vztah, než abych se zapletl s dívkami, které mě budou urážet nebo kritizovat za to, že jsem muž, že jim nosím květiny nebo jim pomáhám s kufry a že všechno dělám špatně,“ svěřuje se Alberto (pseudonym), švýcarský student, který se smířil s životem zatvrzelého starého mládence.

Porozumět tomuto současnému utrpení mužů je nezbytné, pokud chceme přehodnotit soužití žen a mužů na spravedlivých základech. Nejde o to bagatelizovat feministické boje nebo popírat historické křivdy patriarchátu, ale rozšířit pohled: skutečná rovnost se neprosadí, pokud necháme mužskou polovinu společnosti upadat do neštěstí a zášti. Naopak, tato krize mužské identity je živnou půdou, na které bohužel vzkvétají polarizované a nebezpečné ideologie. (K tomu poznámka - je vidět, že žena nechápe, že ta údajná „skutečná rovnost“, na které skutečného vůbec nic není, je základní a zákonitou příčinou úpadku, který tu popisuje...)

Tento fenomén rozpadu mužství však vyvolává otázku: je výsledkem přirozené emancipace pohlaví v průběhu dějin, nebo je feminismus zneužíván jako strategický nástroj k plánované dekonstrukci mužství? Pokud ano, kým a proč?

Ideologie kontroly maskovaná jako svoboda

Podle Raika Garveho není moderní feminismus emancipačním hnutím, ale strategickým výtvorem, zejména Rockefellerovy nadace, jehož cílem je zasít zmatek mezi pohlavími a zničit tradiční rodinné zázemí. Nadace se podílela na založení Gender Fund, iniciativy, jejímž cílem je získat 1 miliardu dolarů na podporu organizací vedených ženami a marginalizovanými osobami, včetně transsexuálů.

Podle Raika Garveho je dekonstrukce tradiční rodiny součástí širšího plánu na zavedení globálního systému vlády, v němž jsou národní a kulturní identity rozpuštěny ve prospěch globální uniformity. Jedinci izolovaní od svých biologických a sociálních orientačních bodů se snáze manipulují a kontrolují. Odtud pramení rafinovaná globální strategie nadvlády prostřednictvím šíření zmatku a neshody pod rouškou genderové diverzity a inkluze. Feminismus podporovaný na všech úrovních společnosti má za cíl odvést ženy od jejich mateřské podstaty a postavit pohlaví proti sobě.

Zmatek pohlaví, propagace androgynie, redefinice slov, reduktivní epiteta jako „incel“, „neckbeard“, „simp“ atd. – to vše podle Garveho představuje „program sociální reorganizace“ zaměřený na vytvoření poslušného, individualizovaného a konzumního lidstva. Populace bez pevných hodnot by byla (je!) snáze ovladatelná, ba dokonce i zničitelná. Bez kořenů je člověk, v přeneseném i doslovném smyslu, jako vyvrácený strom, který se při první bouři zhroutí. Bez ukotvení se vlnami pochybností unáší jako loď bez kormidla.

Rozpad rodiny

Rodina, základní buňka zdravé společnosti, se rozpadá. Miliony dětí vyrůstají bez otců, s jediným vzorem v podobě přetížených matek, které výchovu svých dětí většinou přenechávají televizi, smartphonům a personálu jeslí. Ve Švýcarsku dostupná data ukazují, že přibližně 38 % dětí předškolního věku (0–4 roky) je umístěno v jeslích. Tento podíl se v jednotlivých kantonech značně liší, s obsazeností od 71 % v Tessin až po 87 % ve východní Švýcarsku.

Ve Francii podle Národního observatoře pro rané dětství (ONAPE) v roce 2022 přibližně 50 % dětí do 3 let využívalo formu péče financovanou z rodinného rozpočtu, včetně jeslí, pečovatelek a dalších zařízení péče o děti. V těchto zařízeních tvoří ženy přibližně 97 % zaměstnanců. Podle studie zveřejněné v roce 2024 je 97 % pečovatelek ve Francii ženami. Navíc v zařízeních péče o malé děti (EAJE), která zahrnují jesle, tvoří ženy přibližně 97 % zaměstnanců.

Tato silná feminizace je patrná i v mateřských školách, kde ženy tvoří přibližně 93 % učitelů. Tato koncentrace žen v profesích zaměřených na péči o malé děti vyvolává otázky ohledně diverzifikace pedagogických týmů a boje proti genderovým stereotypům již od nejmladšího věku. Ztráta otcovských vzorů, které jsou v profesích zaměřených na péči o malé děti téměř neexistující, vede k závislostním vzorcům, emocionální nezralosti a nevyrovnaným vztahům mezi pohlavími.

V průběhu svého růstu se tak mladí muži ocitají v situaci naprosté zmatenosti, protože již nemají autority ani vzory, které měli v minulosti, a navíc jsou vystaveni sociálním sítím, které stírají rozdíly mezi pohlavími. Nastavení na sebe samé jsou dospívající náchylnější k drogám, pornografii, radikálním ideologiím nebo toxickým sociálním sítím. Chybí jim mentoři, vzory, cíle. Jejich vitalita je zachycena a zkažena společností, která jim nabízí umělé avatary úspěchu: povrchní influenceři, hrdinové videoher, hypersexualizované nebo násilné mužské postavy.

Mužské a konstruktivní iniciační rituály

U prvních národů hrají iniciační rituály zásadní roli při posilování pocitu sounáležitosti, odpovědnosti a schopnosti mladých mužů převzít roli ochránce, vůdce a opory ve své skupině. U Masajů, pasteveckého kmene z východní Afriky, procházejí mladí chlapci při vstupu do dospělosti iniciačním rituálem, který zahrnuje zkoušky odvahy a vytrvalosti.

U Yanomami, domorodého kmene z amazonského pralesa, je iniciace mladých mužů poznamenána intenzivními fyzickými zkouškami, často spojenými se zvládáním bolesti a vytrvalostí. Mladí chlapci podstupují zkoušky síly a odolnosti, jako je nošení těžkých břemen, a musí prokázat svou schopnost snášet bolest bez známek slabosti. Po překonání těchto zkoušek jsou chlapci uznáni jako dospělí a začleněni do sociálního systému skupiny, kde přebírají odpovědnost v rámci kmene. Tyto rituály mají za cíl naučit chlapce hodnotám, jako je čest, loajalita a odvaha.

Na Západě, kromě ponižující šikany v armádě a studentských spolcích (alkoholové opilosti, ponižující úkoly a posměšky), absence tradičních rituálů přechodu do dospělosti nutí mnoho mladých chlapců, aby se sami snažili pochopit a přijmout svou mužnost a odpovědnost ve společnosti.

Mužské principy užitečné pro ženy

Vzhledem k těmto zjištěním vyvstává otázka: jak jsme se dostali k tak vyhrocenému protikladu mužského a ženského ve veřejném diskurzu? Nebylo by možné ocenit specifické kvality každého pohlaví a zároveň bojovat proti jejich negativním projevům? Mezi základní mužské vlastnosti patří smysl pro ochranu, odpovědnost, čest, iniciativa a racionální uvažování.

Ochránce například nemusí být nutně paternalistický tyran. Ochrana není zdaleka utlačovatelskou rolí, ale může být chápána jako péče o své blízké a nejzranitelnější. V nejistém světě, který se nachází v neustálé krizi (ekonomické, politické, sociální), převzít ochrannou funkci neznamená vnucovat své zákony hrubou silou, ale dbát na blaho druhých, předvídat nebezpečí a budovat pevnou budoucnost pro svou komunitu.

Znovuzhodnocení tohoto ochranného instinktu u dnešních mužů by mohlo znamenat: podporovat jejich zapojení do života svých dětí, jejich investice do života čtvrti, jejich účast na velkých společenských projektech. Ochránce 21. století je možná ten, kdo se angažuje v charitativní organizaci, kdo mentoruje problémového teenagera nebo kdo bere pod svá křídla kolegu v tíživé situaci, aby mu pomohl. Solidarita a angažovanost se stávají novými způsoby, jak být silný.

Stejně tak si zaslouží pozornost i čest, pojem považovaný za zastaralý. Kdysi byl ústředním prvkem mužské etiky a evokuje dodržování daného slova, loajalitu a odvahu stát si za svým přesvědčením. Není třeba se vracet k soubojům s meči nebo vendetám, ale je třeba nějakým způsobem prosazovat svou integritu. V době falešných zpráv a morálního relativismu, co by bylo špatného na tom, kdyby se muži vrátili k smyslu pro čest? Čestný muž je dnes ten, kdo dodržuje své závazky, nese důsledky svých činů a zachází s ostatními s respektem, bez ohledu na okolnosti. Nejde o nepatřičnou pýchu, ale naopak o protijed proti zbabělosti a cynismu.

A co říci o činu a logice, které jsou často spojovány s mužskostí, na rozdíl od emocí a intuice, které jsou spojovány s ženskostí? I zde se zbavme karikatur: muži i ženy samozřejmě disponují těmito vlastnostmi, ale tradice vedla k tomu, že chlapci byli vedeni k chladnému uvažování a jednání, zatímco u dívek byla ceněna empatie a intuitivní jemnost. My však potřebujeme obojí! Svět řízený čistě logikou bez srdce by byl neobyvatelný, stejně jako svět řízený emocemi bez rozumu nebo směšnými précieuses. Lidský ideál spočívá v harmonickém spojení mužského a ženského principu v nás samých.

Je proto pozitivní, že se muži učí více přijímat svou emocionální stránku – citlivý muž není slabý, je to dokonce vzestupná postava, kterou je třeba oslavovat. Zároveň oceňujme jeho schopnost nadhledu, konkrétního řešení problémů, zachování chladné hlavy v bouři, sebejistoty v kovbojských botách s rukama v bok. Být mužem také znamená chtít, aby vás nechali na pokoji, jít na lov divokých prasat nebo se sejít s kamarády v místní vinárně. Důležité je pochopit, že citlivost a racionalita se vzájemně nevylučují, naopak. Dokonalého muže lze definovat jako válečníka i básníka, odvážného v akci a naslouchajícího svým emocím.

Chybou by bylo věřit, že k povznesení ženy je třeba ponížit muže. Ne, skutečná rovnost se velmi dobře snáší s komplementaritou. Lze uznat specifika a odlišné tendence a zároveň potvrdit rovnou důstojnost a rovnou hodnotu každého člověka. (Nechápe, že ta údajá „rovnost“ je zákonitou příčinou toho úpadku společnosti, který popisuje...)

Obnovit postavení muže v naší společnosti tedy neznamená návrat k autoritářskému patriarchátu minulosti, ale redefinici mužnosti na zdravých základech. Jde o to, aby muži mohli být plně sami sebou, ve všech svých rozměrech, bez obav z odsuzování. Muž má právo být silný a citlivý, racionální a emotivní, ambiciózní a altruistický, utírat si ústa rukávem nebo trávit neděli leštěním auta. Ať nás provokuje s humorem tím, že nám dá ruku na zadek, nebo nám na kolenou podá červenou růži, pokud má ušlechtilé srdce a zdravý rozum, je třeba muže milovat takového, jaký je.

Nová mužnost, kterou je třeba prosazovat, spočívá v kolektivním znovuzískání jeho kvalit a vrácení mu jeho právoplatného místa, trochu jako „vůdce smečky“, trochu jako „dobyvatel srdcí“, po boku ženy, která se již nevnímá jako jeho rivalka, ale jako jeho neoddělitelná spojenkyně.

Doplňkovost, nebo nic

Doplňkovost mužsko-ženského páru není pouhým souběhem rozdílů, ale představuje hluboké a harmonické spojení založené na rovnováze sil a citlivosti. Každý ve své jedinečnosti přináší druhému to, co je mu vlastní: muž a žena, jako biologicky a emocionálně odlišné bytosti, se doplňují v jemném tanci sdílení, podpory a vzájemného růstu. Zatímco ženskost nachází svou krásu v jemnosti, intuici a schopnosti pečovat, mužskost se projevuje v síle, ochraně a činu. Skutečné bohatství jejich spojení nespočívá v potlačení jednoho ve prospěch druhého, ale v uznání a harmonizaci jejich odlišných původních ctností.

Jaký krásnější závazek muže a ženy než ten, který uzavřeli Karel I. Rakouský a Marie Terezie Rakouská v den své svatby v roce 1736, stvrzený těmito slovy, která si slavnostně řekli: „Nyní se budeme navzájem vést k nebi.“ Toto je výměna vznešených slibů, které ctí duchovní a morální partnerství, v němž se oba panovníci vidí jako vzájemní průvodci ve své roli vládců a zároveň nesou odpovědnost za vedení svého lidu k blahu a prosperitě, a to jak ve světském, tak v duchovním světě. Nemělo by to tak být u každého páru na této zemi? Muži, miluji vás!

Les revendications néo-féministes ont-elles tué les hommes? vyšel na planetevagabonde.com. Vybral a přeložil Zvědavec.

---

Feminizace společnosti

16.6.2021, Přišlo emailem, Témata: Feminismus, Úvahy, 2696 slov

Ženský princip. Zženštilí muži a feminizace společnosti. K čemu vede taková milá až roztomilá a nevinná zženštilost v praxi?

Muž v rodině často nic nerozhoduje. Běžné dokonce bývá i to, že nikdo nic nerozhoduje, tím lidé ztrácejí schopnost akce. Takové rodiny jsou zaživa mrtvé. Absolutní pasivita.

Ožijte

Muž je člověk, který má skutečný zájem o své děti, rodinu, ale stará se o celé své okolí, do všeho strká nos a chce to řídit, nejedná mechanicky, nežije stereotypně. Má zodpovědnost. Správné rozhodnutí prosazuje i proti vůli těch, které má rád. Díky tomu se mu dostává uznání a úcty. Jen ten, kdo žije v pravdě a má mě rád, mi pomáhá proti mé vůli. Nezodpovědný hlupák mě nechá zahubit, pokud jsem se dostal na scestí. Muž dává lásku vedením, ale sám uzná autoritu, pokud taková existuje a je uznáníhodná. Hlupák autoritou není a nebude, ale ani ji nedokáže uznat a přijmout.

Do péče a zájmu o život, okolí, kmen, patří odvaha. Muž má mít odvahu. Nejde o to, trávit denně pět hodin v posilovně a fackovat protivníky na potkání. Odvaha je schopnost postavit se svému strachu a lenosti, své existenční úzkosti. Nemlčet, když se děje něco, co je v rozporu s mým jádrem.

Tohle je ona ztracená a hledaná podstata mužství, milovat svobodu, poskytovat ji druhým, vybojovávat ji pro druhé. Byť někdy proti jejich vůli. Pro svou ženu, děti, kmen, přátele. Kdo touží po svobodě, neotročí. Ani sobě, ani druhým. Ani svému penisu.

Být mužem v dnešní společnosti je výzva.

Společenské změny vedly k tomu, že muže dnes vychovávají ženy. Normy toho, jaký má muž dnes být, stanovují také ženy. Mužství je znehodnoceno a je vnímáno negativně. Feminismus už dost dlouho hlásal, že každý muž je utlačovatel. „Muž“ je předefinován jako pudově ovládaná bytost, která týrá ženu a děti.

Ale téměř všechny ženy svorně tvrdí, že muži vymřeli, že se na ně nedá spolehnout, že jsou pasivní, že jsou líní, nerozhodní, pomalí, nezodpovědní, nic s nimi není. Jsou nudní. A každá z těchto tvůrkyň rozmazlených zhýčkaných pasivních nezodpovědných blbů podvědomě touží po nekompromisním muži, moudrém vůdci.

Stejně tak děti podvědomě touží po autoritě a vedení. Mezi dětmi a ženami prakticky není rozdíl.

Bez ohledu na trendy většina mužů nechce emancipovanou ženu a většina žen nechce zženštilého muže.

Ženy, které jdou cílevědomě za kariérou, zůstávají samy. Zženštilého muže každá žena dříve či později opustí.

Kvalitní žena, která nemá strach z mužské energie, se zženštilému muži obloukem vyhne. Pokud jste zženštilí, kvalitní ženskou ženu nepotkáte.

Potomstvo těchto párů je nekvalitní a nepoužitelné pro život.

V politice a vyšších patrech společenského života jsou trvalým tématem kvóty zastoupení žen. Nikdy ale neuslyšíte, že by se vyžadovalo určité zastoupení žen v odvozu odpadu, nebo v dolech. I to je třeba říct. Nejšpinavější a nejnebezpečnější práci konají prokazatelně jen muži i dnes.

Nejde totiž o žádné spravedlivé rozdělení rolí, byť ani to nevěstí nic dobrého. Jde o omezování mužského principu. Bohužel i ti muži v politice jsou spíš holčičky.

Boj proti domácímu násilí na ženách a dětech.

Boj proti sexuálnímu násilí.

Boj proti šikaně.

To vše je rozvněž bojem proti mužskému principu.

Násilí je jen prostředek a muž musí mít dostatek zodpovědnosti a rozhodnosti, aby dokázal určit, kdy je na místě ho použít.

Daleko větší množství domácího násilí je dnes už z ženy na muže, tento muž ale na policii nepřijde. A psychologické násilí žen na mužích i na dětech?

Muž v mužské energii nic z tohoto nedopustí.

Hodně se dnes mluví o otci tak, jako by byl druhá matka. Pohlavně neutrální bytost bez mužských vlastností. Chodí na setkání skupiny „tatínek a děti“, kolem sebe popruhy dětského nosítka, na dosah má růžovou tašku své ženy, kde je dětská láhev, plínky a nakrájená jablka.

Když se dva lidé starají o děti jako maminka, pak ten jeden může své mužství klidně odložit v šatníku. Děje se to masově. Jste muž, ne druhá maminka, nebo chůva. Vzpamatujte se. Děvčata potřebují otce jako zrcadlo pro své vlastní ženství a jako návod do světa mužů. Svého muže budou hledat podle podoby svého otce, a budou se k němu chovat tak, jak byly zvyklé chovat se k otci. Nejhoršími partnerkami do manželství jsou ženy, co si neváží svých otců, nebo se s nimi hádají. Dcery slabých otců hledají slabé muže a pokouší se je „opravit“. Vždy marně. Ženy, co svého otce vůbec nepoznaly, jsou ztracené a ve velmi nízkém věku se stávají promiskuitními. Zoufalé hledání chybějícího článku v životě. Pokud dcera slabého otce pozná správného muže, vyhne se mu ze strachu z mužské energie, kterou nikdy nepoznala.

Chlapci, kteří vyrůstají bez osobnosti otce, se prokazatelně orientují podle ženských vzorů.

Jakmile chybí otcovská autorita v dětství, jak u chlapců, tak u dívek, vyplývá z toho neschopnost přijímat mužskou energii a lásku po celý život. Odmítá mužské vedení. Muži i ženy se pak vyhýbají silným mužům a brání se přirozenému a blahodárnému působení této jejich síly. Ženy si vybírají slabochy a muži se orientují zhoubně především na ženy.

Odstavení otce jako výchovné autority a základního stavebního kamene rodiny i společnosti i jako vzoru, v dnešní společnosti vede k tomu, že mladí muži jsou zženštilí a nikdy nedospějí. Nikdy se nenaučí nést odpovědnost. Hodně toho naslibují. Hodně mluví, hodně se vymlouvají. Jsou z nich celoživotní pasivní blbečci, na které není spolehnutí. Užvaněné báby.

Psycholog Erich Fromm píše, že otec představuje svět myšlení, svět věcí stvořených člověkem, zákon, řád, povinnosti, kázeň, tresty, vůli, svět cestování a dobrodružství, svět rizika, svět vyšších met a cílů. Podporuje touhu po vědění, pravdě, svobodě, připravenost podstoupit riziko, připravenost trpět a snášet bolest, rozvíjí odvahu dítěte, motivuje k AKCI. Otec ví, jak se staví bouda ze dřeva. Umí opravit auto a lozit po skalních stěnách. Zkrotí zvíře, odvrátí nebezpěčí, zachrání člověka. Pro dítě musí být otec bohem, ostatně jako i pro ženu. Bohem, který umí a může vše. Tak si dítě idealizuje otce. Matka ovlivňuje dítě opačným způsobem. Dává něhu, lásku a péči. Zaručuje přežití novorozence. Krmí. Nabádá k opatrnosti a bohužel především i k PASIVITĚ. Od cca 5 let věku dítěte už by matka měla hrát druhořadou roli ve výchově dětí a zejména chlapci se musí od matčiny péče co nejdříve odpoutat. Matku můžete ctít a mít ji rádi, ale není vhodné ji poslouchat a to ani v dětství. Matka vám kazí život. Matka má poslouchat otce, ne velet dětem. Matka je tlumič, otec je naopak váš progres. Mamánky čeká zoufalý pasivní život. Celoživotně připoutaný k matce a pokud najde ženu, bude se k ní chovat opět spíše jako k matce.

Vztah slabého muže s ženou se podobá vztahu dominantní matky a ustrašeného synka.

Zde je veliké riziko, pokud děti vyrůstají v rodinách, kde muž je zženštilý a je to druhá „maminka“. Dvě maminky, máte dva tlumiče, které vám neumožní dospět a rozvíjet se.

Gender mainstreaming nám naproti tomu chce namluvit, že pohlavnost je pouze společenská konstrukce, že otec či matka jsou role, které si člověk může zvolit. Stejně jako pohlaví. Jako příklad uvádějí obraz párů stejného pohlaví, které získávají děti prostřednictvím spermobanky. Snaží se vštěpovat, že se tyto děti budou skvěle vyvíjet, nic jim nebude chybět, protože i v lesbickém prostředí jedna z žen může představovat otcovskou roli.

Tragédie života bez otce:

Většinu našich dětí vychovává pouze jeden z rodičů, většinou to bývá právě matka. Chlapcům chybí mužská identifikační postava. Dojemné svědectví Dona Hudsona dává najevo, jak se to může projevovat.

„Většinu svého života jsem se cítil jako někdo, kdo se přetvařuje. Proto nosím pěkný oblek, zaujímám vždy postoj sebejisté úspěšnosti, nasazuji si úsměv a snažím se působit, jako bych si se vším věděl rady. Představuji úspěšného člověka.

Ale mám o sobě ještě i jiný obraz. Ten ovšem nikomu neukazuji. Kdybyste mě viděli tak, jak vidím sám sebe, nepoznali byste mě. Objevili byste nejistého muže, který si připadá neschopný, který celé noci nespí, protože má starosti. Viděli byste muže, který si myslí, že nemá světu co nabídnout, a proto musí vystupovat, že něco má, že má všechno. Přetvařovat se, lhát. Lhát si a lhát i ostatním. Chlapec v obleku – to je výstižný obraz pro můj život muže. Navenek dělám, jako by všechno bylo v pořádku, ale uvnitř je to rozhárané.

Bylo mi šest, když se rodiče rozvedli. Dodnes si pamatuji na chladnou prázdnotu v našem domě, na to, jak mi otec chyběl, jak jsem toužil po tom, aby zase byl s námi. Snil jsem o tom, že se jednoho dne vrátí. Také jsem si dělal starosti o maminku. První dva týdny, co jsem chodil do školy, jsem tajně utíkal ze školy domů, abych ji viděl. Když moji kamarádi seděli ve škole a procvičovali abecedu, já jsem těžce přemýšlel, jak to všechno přežít. Z šestiletého kluka se rázem stal malý muž. Zmítal jsem se mezi potřebou nahradit matce muže a osamělostí malého chlapce, který přišel o otce.“

Don Hudson dále vypravuje, jak ho poznamenával strach a nejistota i v dospělosti. K tomu, aby skryl strach a neschopnost, používal stejný vzorec, který se mu osvědčil už v dětství. Našel si způsob, jak se cítit mužsky. Poměřoval se s druhými, snažil se druhé přetrumfnout ‒ ale uvnitř zůstával prázdný i když vyhrával. Zoufale chtěl milovat a být milován, chtěl svůj život sdílet s nějakou ženou, což, pokud to přeroste určitou míru, je už samo o sobě vlastnost zženštilosti ‒ touha po lásce. Ale strach ho natolik ochromoval, že ho zodpovědnost a nutnost akce vždy nakonec odradila. Navenek bylo všechno v pořádku, ale sám v sobě si uvědomoval, že nemá na to, aby na tomto světě žil jako muž.

Narodíte-li se ale jako muž. Máte povinnost být mužem. Tuto povinnost za vás vykoná váš otec, pokud máte štěstí. Pokud je pro vás váš otec vzorem, máte vyhráno. Pokud ne. Musíte bojovat, sami se přeprogramovat.

Pravý muž je ten, kdo se před Bohem skloní, ale před lidmi stojí rovně, ten, kdo jde dál v důvěře v Boha a sebe a ví, že dokáže žít smysluplně a cílevědomě. To stejné důrazně vyžaduje po svém okolí, čím je silněší, tím ve větším okruhu lidí vyžaduje disciplínu a dodržování zásad a pravidel.

Mužské charakterové vlastnosti jako je vědomí odpovědnosti, věrnost, sebeovládání, připravenost sloužit vyšším cílům, všechny tyto ctnosti se mohou rozvíjet.

Ať je žena jakkoli emancipovaná, v hloubi své duše touží po mužském rameni, o které se může opřít, po muži, který ji převyšuje a za kterého se může postavit.

Znakem pravé mužnosti je sebeovládání a cílevědomé, věcně zaměřené jednání. Cíle a výsledky.

Potřebujeme nikoliv „nezkroceného muže“, jak o něm píšou i někteří autoři, divokého, bezuzdného, ale takového, který se umí ovládat. Má disciplínu. Drží slovo. Ne znamená NE a ano znamená ANO. Zženštilí muži nedrží slovo, tak jako ženy samotné.

Mužem je muž, který je připraven svůj život obětovat pro něco vyššího, než je sám.

Potřebujeme muže, kteří žijí pro své přesvědčení, kteří oddaně šíří pravdu a v jejichž životě má hlavní slovo Bůh. Potřebujeme muže, kteří svou službu v církvi nevidí jako povinnost, nebo sebeprezentaci, či pózu, aby se ukázali v kostele a pak se vrátili ke „svému“ životu, který vším uráží Boha. Ale kteří svou službu berou jako výsadu.

Mladí muži potřebují vzory, aby pochopili, co znamená Bohem dané mužství. Jsem muž, jsem Bůh. Je na čase, aby se ženy zase staly ženskými, aby muži mohli být mužní, místo abychom se pokoušeli vměstnat se do rolí toho druhého.

Androgynie (pohlavní obojetnost) je historicky známkou kulturního kolapsu.

Tato civilizace a společnost má milion problémů. Ale prakticky všechny vyvěrají z toho, že muži přestali být mužní a ženy přestaly být ženskými. Zbabělci posilují v ženách dominanci a ženská dominance posiluje v mužích zbabělost. Je to začarovaný kruh.

Je to logické. „Jak bych mohla tohohle blbečka poslouchat? Začnu mu velet.“

Několik dnes typickách nářků žen:

Tereza, 38 let: „Už mě to vytáčí, vážně si myslím, že najít opravdového chlapa je těžší než najít jehlu v kupce sena. Měla jsem vždy čest se samými experty. Jeden po mě chtěl vytrhávat obočí, ale aby to bylo chlapské, rozumějte, aby to nebylo vidět. Prasklou žárovku nám musel vyměnit soused, on to neuměl a bál se elektriky. Další miloval moje nedělní dny krásy, kdy si i on dělal pleťové masky, mazal se voňavými krémy atd. A ten poslední tomu dodal korunu. Jel s autem do servisu, kdy mi následně volal náš automechanik, abych si pro něj přijela, že mu tam brečí. Při zajíždění do dílny auto naboural a neunesl to.“

Dagmar, 50 let: „Já to vidím u svého syna. Ten nedávno oslavil 30 let. Snažila jsem se ho vychovávat jako muže, jak nejlépe to šlo, ale s manželem jsme se rozvedli, ještě když byl malý. Ale chová se jako holka, místo aby to byl opravdový chlap. Gay ale není. Neustále chodí ke kadeřníkovi, kupuje si spousty přípravků na tělo, vlasy a vousy. Je převoněný jako laciná eskort společnice, neustále si hlídá postavu, neumí nic vyřešit sám, bez toho aniž bych mu já nepomohla. Trápí mě to, ale on je s tím v pohodě, prý je to normální. Mně to teda v pořádku nepřijde. Je to smutné říct, zvlášť jako jeho matka, ale chudák holka, která si ho vezme.“

Karolína, 35 let: „Můj otec je takový ten klasický chlapák. Vždy jsem chtěla mít po svém boku muže, jako je on. Takového, který udělá vždy, co je třeba, který ví, co je třeba a pořád se někoho na něco neptá, bude mou oporou a nebude se hroutit při prvním problému. Dokáže mě usměrnit, když trojčím. Jenže jsem na takového ještě nikdy nenarazila. Měla jsem tři dlouhé vztahy a vždy vyšlo najevo, že oni byli horší než já, coby žena. Navíc, v sexu byli vždy dost pasivní. Vlastně i v životě. Nejsem to pouze já, co si myslí, že muži už nejsou muži, ale spíš jejich zženštilé obdoby. Mám spoustu kamarádek, které mají stejný názor.“

Zásadní vlastnosti zženštilích mužů:

• Strach
• Lenost
• Pasivita
• Pomalost
• Nezodpovědnost
• Nerozhodnost
• Sebelítost
• Pasivní konzumace (čehokoliv) (Opakem konzumace je aktivita.)

Z toho vyplývá:

Nemá rád změny. Bojí se jich.
Je jako voda, každému problému se vyhne. Takže pokud to vede k výhybce od nutnosti postavit se čelem, přijme i změnu.
Nedrží slovo.
Vymlouvá se a vysvětluje místo co by vyhrál, či přijmul prohru.
Diskutuje a hádá se, místo co by konal.
Čeká na jiné řešení, než vlastní.
Nedokáže řídit a vychovávat. Kmen, ženu, děti, ale ani zvířata a často ani bicykl.
Uctívá ženy a nechá jimi sebou vláčet.
Netrestá, ale ani tresty od autorit nedokáže přijímat.
Neradí, ale ani jemu není rady.
Nedokáže pomoci ostatním, ale ani není schopen pomoc přijmout.
Nekárá, neradí, nesměruje, ale sám nedokáže přijmout radu, kárání, směrování.
Ženy je mají rády jako kamarády, vrby, kterým vylévají své emoce, ale ne na sex a vztah.
Chce být s každým zadobře, ale nekonec, respektive právě proto s ním nikdo silný a zodpovědný zadobře být nedokáže. Jen ubožáci a pokažené ženy. Své k svému.
Nevěří si.
Lže si.
Obelhává se.
Nedokáže přijímat mužskou energii.
Naopak adorace ženské enerige.
Ve zdravé společnosti by tito „chlapci“ nemohli mít ženu, i když je jim 30 nebo 40, protože zdravou a ženskou ženu nedospělý slabý chlapec ničím nepřitahuje.
Jsou magnetem na megery, které se stejně jako oni bojí zdravé mužské energie.
Pokud založí rodinu, v této rodině dojde k úplné absenci mužské energie.

V řídících funkcích:
Nezodpovědnost
Úplatnost
Manipulovatelnost
„Ochrana“ až teror lidí, aby si neublížili Milion předpisů, ženský princip.
Kompromisy
Ani z dostatečného množství informací neudělá závěr.
Kam vítr, tam plášť.
Nemotivují podřízené k výkonům.
Jejich „podřízení“ tíhnou k anarchii (platí i v rodině).

To, co je třeba k opravě nemocného světa, je návrat k „mužskému principu“.

Silný sebevědomý a nekompromisní vůdce totiž svoje okolí „opravuje samovolně a automaticky“, přirozeně. Vrací chod života k normálu.

Dle zásad:

• Ano, jsem muž a je to tak v pořádku
• Mám právo být agresivní, zlobit se a křičet, trestat, soudit, konfrontovat a nést následky.
• Ano, chci sex. A beru si ho. Neloudím o něj.
• My muži bojujeme. (Proč Ti to vadí? Můžeš být ŽENA a být v bezpečí. Muž nikdy nebojuje proti ŽENĚ, jen proti ženě.)
• Budu dělat i to, co se Ti (komukoliv) nelíbí.
• Chci vládnout.
• Mým konečným cílem je stát se MUŽEM – moudrým vládcem, jehož samotná přítomnost přináší štěstí všem kolem.

„Dělej si co chceš, to je tvoje věc“, je postoj lhostejného, feminizovaného a nezodpovědného člověka, kterému je dobré se v životě vyhnout.

Zdroj: Zvědavec, gramaticky opraveno...

---

Genderová rovnost? Další politický podvod mocných

Valentin Dobrotivý

3.9.2019, Témata: Feminismus, Společnost, 1446 slov

Západními zeměmi se intenzivně šíří ideologie tzv. „genderové rovnosti“, s jejími účelově prosazovanými kvótami pro ženy. Připomněla nám je třeba Ursula von der Leyenová, budoucí předsedkyně Evropské komise. Tyto kvóty prý křehčímu pohlaví pomůžou zpochybnit a překonat tzv. „tradiční genderové role“ a „genderové stereotypy“, a dosáhnout snadného postupu v profesní kariéře. Výsledkem má být jakési iluzorní, falešné, politicky a tabulkově determinované rovné postavení žen a mužů v západní společnosti. Nás však zajímá: jsou ženy opravdu tak primitivní a slaboduché, že by v profesionálním životě bez zvýhodňujících kvót a tabulek neuspěly? Nebo je celá genderová problematika jen velká lež a podvod, maskující skryté zájmy a cíle mocných?

Začněme ale od začátku. Současní ideologové genderové rovnosti prohlašují, že každá dívka je svým nejbližším okolím odmalička nedobrovolně vybízena k tomu, aby se v dospělosti cítila, chovala a přemýšlela jako žena, nikoliv jako muž. Důsledkem tohoto údajně negativního tlaku mají být tzv. „tradiční genderové role“ a „genderové stereotypy“, do kterých je prý dospívající žena takřka násilně vpasována. Proto v budoucnu raději upřednostní kariéru sestřičky v nemocnici či paní učitelky v mateřské školce, místo aby se rozhodla pracovat jako úspěšná instalatérka nebo údržbářka nákladních vozidel.

Sečteno a podtrženo, demagogům hájícím genderovou rovnost se zvedá žaludek při představě, že ženě vyhovuje být ženou. Že nemá potřebu cítit se, chovat se a přemýšlet jako muž. Jenomže... Proč by se žena neměla cítit dobře jako žena? Proč by se měla cítit lépe jako muž? Být ženou je snad něco ostudného, trapného?

Moderní sociální inženýři jsou zřejmě přesvědčeni, že ano. Ženy nám nenápadně prezentují jako nesmírně hloupé, líné, ubohé a neschopné bytosti. Podle rovnostářů jsou tak hloupé a neschopné, až nakonec musel přijít pán tvorstva - muž, a speciálně pro ženy navrhl a schválil nová memoranda, nové zákony a nové progresivní tabulky. Aby tak primitivní stvoření, jakým žena údajně je, dokázalo konečně opustit skořápku své vrozené ženské zaostalosti a mohlo opatrně vstoupit do báječného světa mužů.

V téměř shodném duchu se ostatně už po desetiletí vyjadřují feministky, smutné oběti falešné ideologie rovnosti pohlaví, pro které narodit se jako žena znamená doživotní trauma. V jejich bizarní argumentaci se krásně prolíná fascinace s nenávistí vůči nedostižnému idolu a lze ji shrnout do dvou krátkých vět: „Muži jsou největší zlo světa. Chceme být tak skvělé jako muži!“ Genderová schizofrenie dovedená ad absurdum.

O co tedy jde? O snahu donutit všechny ženy vzdát se svého ženství? Mají se za každou cenu vyrovnat bílému heterosexuálnímu muži? Ten je nám (i když neúmyslně) genderovými ideology i feministkami prezentován jako nejvyšší morální autorita, vrchol lidské evoluce a ztělesnění dokonalosti, jemuž se každá žena musí stůj co stůj připodobnit, vyrovnat. I za cenu umělé pozitivní diskriminace. Byla ale dosavadní role žen v lidské společnosti opravdu tak zanedbatelná, nedůležitá? Opravdu se bude cítit lépe jako muž? Proč ta současná hluboká nenávist a bezbřehé pohrdání ženami? Proč ta úporná snaha přetransformovat milé, něžné pohlaví v chladné, tvrdé muže?

Protože je to celé jeden velký podvod. Ve skutečnosti se neděje vůbec nic neobvyklého. V liberální demokracii má každá sebevětší šílenost a do nebe volající absurdita vždy své racionální pozadí. Ani tzv. „genderová rovnost“ s jejími nesmyslnými kvótami a tabulkami není výjimkou. Jako v ostatních podobných případech, pro rozšifrování zdánlivé záhady se stačí zaměřit na klamavá vyjádření zkorumpované kasty politiků, pseudointelektuálů, novinářů a placených trollů na mezinárodních fórech či akademické půdě, v médiích nebo internetových diskuzích. A porovnat je posléze s prostou realitou.

Obhájci kvót opakovaně volají po neodkladném „spravedlivém vyrovnání“ počtu žen a mužů v oblastech, v nichž dosud dominují muži. Tvrdí nám, že obě pohlaví jsou ve všech ohledech rovnocenná, a proto by žena měla zastávat stejné funkce a pozice jako muž (aniž by kdo kdy řešil téma „diskriminace“ mužů v oborech dominujících ženami...). Realita je však jiná. Přes údajně nesmiřitelný boj proti všem formám „tradičních genderových rolí“ a „stereotypů“, žádný z vyčůraných pokrokářů nenavrhne minimálně 50procentní zastoupení žen například mezi horníky, stavebními dělníky, betonáři, bagristy, čističi kanalizací, popeláři, traktoristy, dřevorubci, dělníky ve slévárnách či na ropných plošinách nebo mezi posunovači vlakových souprav.

Nikdo z nich nikdy nepodpoří vznik čistě ženského speciálního policejního útvaru zasahujícího při potlačování vášnivých demonstrací či delikátních protiteroristických operacích. Navzdory neohroženým bojovnicím, které sledujeme udatně válčit na televizních obrazovkách a filmovém plátně, nikdo z rovnostářských pokrytců nepodpoří ani vznik ryze ženské vojenské jednotky s ryze ženským velitelským štábem, určené pro nasazení na frontovou linii ostrých válečných konfliktů (pohlavně homogenní jednotky by zabránily aktuálním zákulisním propagandistickým machinacím s lehce smíšenými sbory, ve kterých se ženy vždy „vezou“ na úkor mužů‒ochránců, navíc bezpečně v týlu).

Naopak. Každý západní politik, akademik či novinář zuřivě hájící genderové kvóty a tabulky, bude ve svém osobním životě a při svých cestách do nebezpečných zahraničních oblastí nadále využívat služby jedině mužských osobních strážců a mužských soukromých vojenských kontraktorů (v ČR laicky známých jako tzv. žoldáci). Nikdo z nich to měnit nehodlá. Proč? Protože už nejde o vytváření podvodné iluze rovnosti, nýbrž o syrovou realitu a holý život. Dosavadní žerty o „spravedlivých“ kvótách jdou rychle stranou.

Vždyť, kdo z nich kdy zkonfrontuje mužsky homogenní složení formálních ozbrojených jednotek nasazovaných do ostrých bojových akcí, stejně jako desítky mužsky homogenních privátních armád typu Academi (ex-Blackwater), L3Harris, STTEP, DynCorp, Aegis, Triple Canopy, MVM, Erinys aj., operujících po celém světě v zájmu západních elit? Kdo ze zarputilých obhájců kvót se jako první nahlas zeptá, proč ve špinavých válkách západní oligarchie dosud bojují a umírají pouze muži? Kam se poděla rovnost pohlaví? Stovky žen vracejících se domů v rakvi by ale takové rovnostářské nadšení už asi nevyvolávaly.

Moderním sociálním inženýrům vyhovuje udržování statu quo (pro ně) životně důležitých genderových rolí a stereotypů. Pokud jde o vlastní bezpečnost a přežití, obklopí se elity a genderoví demagogové vždy muži, nikdy ne ženami. Pokud jde o hájení svých geopolitických zájmů, i tehdy sází pouze na muže. Káží vodu, přesto pijí víno. Jsou si velice dobře vědomi, že absurdní rovnostářská ideologie je pouhou propagandistickou fabulací. Jaký je tedy skutečný cíl této podvodné, lživé agendy?

Není složité to uhodnout. Vyjmenovali jsme si pracovní oblasti, které jsou propagátory genderových kvót striktně opomíjené, třebaže v nich ženy čelí výrazné mužské přesile. Vedle toho však existuje úzce ohraničená oblast, na kterou se zastánci kvót rozhodli permanentně soustředit. Lehce manipulovatelné, tabulkově vybrané ženy jsou elitami systematicky tlačené do politických funkcí (na všech úrovních) a do statutárních orgánů důležitých národních i nadnárodních institucí a korporací, majících přímé napojení na veřejné dění a veřejné finance.

Stejně jako před sto lety, v případě uměle nastrčených sufražetek vyžadujících neodkladné volební právo pro ženy (přestože ani po sto letech politika ženy téměř nezajímá), i dnes vyčůrané mocenské elity schované za oponou svým zneužíváním slabšího pohlaví sledují a chrání pouze vlastní zájmy a cíle. Věrná, obětavá a submisivní žena je do politicky a ekonomicky významných funkcí dosazovaná mužským predátorem za pomoci směšně absurdní argumentace a předem vykalkulovaných kvót a tabulek. Cíl: usnadnění a urychlení manipulace a korupce v politice, veřejné správě a hospodářství.

O direktivním navyšování počtu hornic, popelářek, traktoristek, čističek kanálů, dřevorubkyň, dělnic na stavbách nebo ropných plošinách, stejně jako o nasazování ryze ženských bojových jednotek do předních linií si můžeme nechat zdát.

Co dodat? Pokud lži, absurdita, demagogie a pokrytectví budou vládnout liberální demokracii i za padesát let, dospěje pravděpodobný vývoj k „rovnosti dětí a dospělých“.

Nejprve se stane veřejnou hanbou, že kvůli „výchovnému prostředí“ se malé dítě chová jako malé dítě; nikoliv jako dospělý bílý heterosexuální muž. Začne se žádat okamžitá náprava. Následně se objeví vášnivé hlasy usilující o zavedení volebního práva pro děti. Co na tom, že běžné děcko se v politice vyzná asi tolik, jako běžná žena. V liberální demokracii přece platí železné pravidlo, že volič rozhodující o budoucím řízení milionů lidských životů a správě stamiliardových financí musí být politický a ekonomický negramot.

Při volbách bude proto stačit rozdávat a slibovat dětem co nejvíce bonbónků. Později se objeví návrhy na kvóty prosazující minimálně 50procentní zastoupení malých dětí ve vysoké politice, správních radách a manažerských funkcích v institucích a korporacích přímo propojených s veřejným děním a veřejnými penězi. Že ne každé děcko bude chtít vyměnit autíčka nebo panenky za dlouhé sezení na nudných poradách? Ale fuj! Takové ošklivé pasování dětí do „tradičních rolí“ a „stereotypů“ si napříště vyžádá tvrdé postihy a veřejné odsouzení!

Ale vážně. Už dnes při obsazování strategicky důležitých funkcí má rozhodovat pohlaví kandidáta, nikoliv zkušenosti. Proto by, namísto dřívějších schopností a vědomostí nebo dnes vyžadovadých prsou a vagíny, rozhodoval v budoucnu o úspěšné kvalifikaci kandidáta především jeho velmi nízký věk. Čím nižší, tím lepší. Vždyť malé děti se manipulují ještě snadněji a rychleji než submisivní, tabulkově dosazené ženy. A o politických a finančních intrikách a manipulaci celá ta absurdní tragikomedie s rovností a umělými kvótami přece je. Ostatně, v pozadí za oponou bude vždy stát a vydávat rozkazy muž.

Zdroj: Zvědavec

sdílet na