Olivier Foreau z francouzského tisku: Nepodléhej plíživému duchu

semi 4. 11. 20264. 11. 2026 1 komentář Francie, Satira

Olivier Foreau (Foró) 31.10.2026 ‒ Satyra...

Letos v létě si Rusové nevzali dovolenou. Poté, co nám zapálili lesy, nyní útočí na základy, na samotný zdroj našich nejintenzivnějších sebeuspokojení: na naši velkou pětiletou soutěžní hru, jejíž demokratismus děsí celý svět.

„Francouzské prezidentské volby jsou ohroženy vměšováním a falešnými obviněními, “ varuje La Montagne . „Pokud se nic neudělá, volby by mohly být zmanipulované.“ Je těžké si a priori představit, že by prezidentské volby mohly být zmanipulovány, zejména v tak transparentní demokracii, jako je ta naše. Fakta však existují. Neuplyne den, aniž by se naši nejvýznamnější kandidáti stali terčem hanlivých poznámek na sociálních sítích, někdy hraničících s výsměchem: „Gabriel Attal, milionář, aniž by kdy pracoval“ ; „čistý oportunista“; „dítě s vymytým mozkem, nikdy nekonfrontované s realitou země“ atd.

To se rovná lavině do očí bijících lží, které zneužívají naivitu veřejnosti a šíří je bezskrupulózní boti : „Raphaël Glucksmann je úplně na dně, totálně ztroskotá“; „charisma slizkého slimáka“… Člověk by musel být buď slepý, nebo extrémně nečestný, aby za tolika klamy neviděl hmatatelný stín cizí ruky.

Panika v Kremlu

Co Putin zoufale chce, je naši zemi polarizovat. Co by se vlastně stalo s naší zemí, kdyby se Francouzi přestali na všem shodovat? Nebo, co je ještě horší, kdyby jejich kandidáti neměli všichni stejný program? Jednoduše řečeno, už bychom nebyli demokracií. A přesně to si přeje.

„Jeho skutečným zájmem je za každou cenu se vyhnout demokratické kontaminaci, která může pocházet od jeho sousedů,“ uvádí časopis Polytechnického institutu, protože pro něj „je to otázka přežití“.

Jeden z našich nejbystřejších Putinologů se s námi podělí o několik odhalení

Ale odkud se bere toto zaměření, tato téměř hysterická nevraživost vůči Francii? Proč zrovna my? Od 14. července je kremelský vůdce evidentně v panice. Macron se stal jeho noční můrou, jeho posedlostí, jeho fobií.

Probuzení Evropy

Je třeba říci, že na svůj poslední státní svátek náš hlavní disruptor dal malé nádobí do velkých a poctil nás jednou z těch vizionářských iniciativ, které umí vytvořit jen on. I na konci svého funkčního období, opovrhován devíti desetinami populace, stále nachází sílu k inovacím: „Poprvé, “ troubí Le Figaro , „ukrajinští vojáci pochodovali po Champs-Élysées po boku vojáků z 37 zemí „koalice ochotných“ a pod dohledem Volodymyra Zelenského.“

Už je to nějaká doba, co jsme měli to potěšení vidět přátelské jednotky kráčet v hlavním městě.

Jsme svědky skutečné národní startupové revoluce. Putinova nervozita je pochopitelnější: nečekal takové strategické probuzení.

„Tato přehlídka se stává studenou sprchou moskevským stratégům,“ potvrzuje MarkoVidovic , horlivý přispěvatel do participativního tisku.^1. „Neochvějná jednota mezinárodní koalice dokazuje, že solidarita je jediným účinným nástrojem k boji proti ruské agresi. Pokud řev stíhaček Mirage létajících s ukrajinskou vlajkou bude rezonovat nad Champs-Élysées, tyranie nebude mít žádnou šanci [sic]. Je to silný signál pro Kreml: sázka na rozdělení Evropy selhala.“

To je, slovo od slova, to co jsme snili slyšet.

Polské zášti

Nicméně tu a tam někteří pískají v euro-jednomyslnosti. „Mezi Ukrajinou a Polskem se znovu objevila více než 80 let stará trhlina,“ prozrazuje Marianne. Jak se tyto dvě země, dosud spojené sdílenou nenávistí ke kolektivismu, mohly dostat až sem?

Shodou okolností Zelenského napadlo, aniž by ve skutečnosti chtěl někomu ublížit, s velkou pompou znovu pohřbít osobu, která je běžně nazývána kontroverzní postavou druhé světové války, jinými slovy nacistického kolaboranta a nechvalně známého stoupence Waffen-SS: silné gesto zaměřené na obnovení obrazu ukrajinského lidu v těchto těžkých časech. Unesen opilostí vzpomínek náš Churchill 2.0 spěšně propůjčil jednomu ukrajinskému pluku jméno Hrdinové UPA – „ organizace obviněné z masakru více než 100 000 Poláků , “ informuje France Info bez dalších podrobností .

Podle francouzsko-polského webu Geopolitica „UPA začala masakrovat polské civilisty na Volyni v dubnu 1943, zpočátku sporadicky .“ Právě tak, nic vážného. „Muži UPA se účastnili holocaustu kulkami, a proto měli s hromadnými masakry zkušenosti,“ což je spíše pozitivní bod. V naprosté logice, „používali techniky podobné těm, které nacisté používali proti Židům.“ Když se nad tím zamyslíme, co by mohlo být přirozenější?

Ale „z polského pohledu se činy UPA rovnají etnickým čistkám“ a „jsou považovány za genocidu,“ čteme s hrůzou v deníku The Huffington Post . Toto je zjevně zaujaté, etnocentrické a upřímně řečeno reakční hodnocení. Zatímco masakr 100 000 lidí se kdysi mohl zdát překvapivý, dnes už tomu tak není. Naštěstí se vnímání změnilo.

Mezi našimi mladými lidmi se řeč osvobozuje a otevírá se světu

Přesto to Polákům stačilo k tomu, aby se chopili příležitosti. „I když je záměrem prosazovat protiruský narativ, oslava skupin odpovědných za genocidu nevyhnutelně vyvolá silný odpor v polském veřejném mínění, “ naříká Euractiv. Na rozdíl od vyspělých demokracií, jako je Francie, kde veřejné mínění jako takové neexistuje, některé bývalé země Východu jsou dnes znovu vězni populismu, uvízlé v představivosti člověka na ulici. Odtud je jejich zjevná neschopnost posunout se vpřed.

Zpustošení ultrakonzervatismu

Může se to zdát neuvěřitelné, ale i přes příslušnost k Evropské unii žijí obyvatelé těchto regionů minulostí. Nikomu například neuniklo, že nemají Němce tak rádi jako my. Mnoho Poláků dokonce projevuje jakýsi odpor k nacismu. Z poněkud nejasných důvodů se jim obtížně vytváří pozitivní obraz o tomto období. Jistě, pětina jejich populace byla vyhlazena a jejich hlavní město bylo téměř celé zničeno bombami, ale jak se říká, to je cena za svobodu: po pět drahocenných let unikali sovětskému autoritářství. Jak na to mohli tak rychle zapomenout?

Není proto divu, že co se týče hodnot, zůstali na před-evropské úrovni: „nízká podpora práv LGBT+ ze strany voličů,“ odsuzuje think tank Confrontations Europe na Euradio . „Pomalý pokrok,“ „žádná ustanovení proti nenávistným projevům“… A nakonec nemyslitelné: „polská ústava definuje manželství jako svazek mezi mužem a ženou.“ Kdo mohl mít podezření, v samém srdci naší Evropy, na takovou míru ignorance?

Polákům se na čas podařilo znovu získat náš respekt tím, že se chopili iniciativy a vyloučili Rusy z oslav osvobození Osvětimi – což je, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti, docela logické, protože nesou primární odpovědnost: až do jejich příchodu v roce 1945 tábor fungoval naprosto dobře; navíc tam tehdejší francouzská vláda úspěšně poslala desítky tisíc strávníků, včetně dětí. „Rusko bude potřebovat extrémně dlouhou dobu a velmi důkladnou introspekci, aby se vrátilo do salonů civilizovaného světa,“ výstižně uzavřel ředitel muzea.

Zdálo se, že Poláci se konečně vydávají na cestu pokroku a rozumu. To však nemohlo trvat dlouho a stačilo jen velmi málo, aby se vrátili ke konzervatismu.

Nebezpečná hra

Nebylo by toho moc co dodat, kdyby tyto zastaralé kontroverze bohužel nehrály Kremlu do karet. „Tento rozkol mezi Ukrajinou a Polskem je pro Rusko požehnáním,“ naříká The Huffington Post , který zaznamenává „nárůst protiukrajinských nálad mezi obyvatelstvem a růst krajní pravice v době, kdy jsou v roce 2027 naplánovány parlamentní volby“.

Pod rouškou antinacismu se vrátila obludná bestie. Ukrainofobie je na našem prahu. „Polské vedení se dopouští kritické chyby, která narušuje západní jednotu,“ rozčiluje se MarkoVidovic a „ emocionální prohlášení týkající se nejednoznačných historických událostí minulosti [sic] ukazují na prioritu kladenou domácímu populismu.“

Jak můžeme ochránit naše ukrajinské přátele před populistickou hrozbou? Naštěstí Brusel našel řešení : „EU nyní chce ukrajinským mužům v bojovém věku odepřít status uprchlíka.“ Od nynějška už nebudou nuceni hledat útočiště v krajně pravicových zemích. Díky nám si konečně budou moci splnit svůj sen: zemřít za Evropskou unii.

Když nastal čas odchodu na frontu, nadšení bylo často těžké potlačit

Jedna nejistota však zůstává: mohlo by se jednat o formu diskriminace ukrajinských uprchlíků? „Určitě ne,“ ujišťuje evropský komisař Magnus Brunner . „Je to něco, co od nás Ukrajinci požadovali udělat.“ Můžeme jim slušně odmítnout tuto poslední laskavost?

Pozor na zavádějící zkratky

Hitlerismus nám byl dlouho prezentován jako hnutí pevně zakořeněné v pravici, rozhodně neslučitelné s našimi hodnotami. Příklad našich ukrajinských bratrů nám však umožnil vyvinout se v našich pocitech a přehodnotit naše jistoty: když vidíme, jak bojují za demokracii a zároveň oslavují zločince proti lidskosti, uvědomujeme si, že rozpor mezi těmito dvěma není tak radikální, jak jsme se mohli obávat.

Silvestr v Kyjevu — *Silvestr v Kyjevě: okamžik intenzivní a společné pohody*

V mnoha ohledech se Großeuropa (Velká Evropa) ve 40. letech 20. století od té dnešní tolik nelišila. Od Španělska po Rumunsko jsme byli sjednoceni kolem berlínských vůdců, jejichž cíle byly jasné: bojovat proti totalitarismu a šířit demokracii (ne nadarmo bojovali proti sovětskému barbarství za každou cenu a obětovali se, aby zachránili naše hodnoty).

Dalece od populismu a falešných slibů, nacistická ideologie se na vnitřní úrovni podobá formě centrismu, neúnavně bojující proti rozdělení, negativním emocím a omezujícím přesvědčením. Ani pravicová, ani levicová, je to jemná směs sociální regrese a společenských inovací, které postupně znovu objevujeme. Opatření tak slibné, jako je pomoc zemřít (asistovaná smrt) – která byla v naší zemi přijata teprve nedávno po desetiletích reakčního otálení – již platila, a to velmi důkladně, za Třetí říše, která již byla v popředí vynalézavosti.

Co může být sobečtějšího než touha žít? Zvlášť když vezmeme v úvahu, že eutanazie by ušetřila 1,4 miliardy eur ročně, jak dychtivě informoval Le Point 8. února 2025. Neočekávaný přínos o to vítanější, že Zelenskyj si pro maximalizaci své odolnosti právě vyžádal dalších 70 miliard eur a jen jsme se divili, kde je přesně sehnat. Stejně jako všechny vládní nápady se i tento nový zákon jeví jako neuvěřitelně populární u Francouzů, uvádí TF1. Je pravda, že když se nad tím zamyslíme, co by smrt změnila v našich životech?

Úspěch německého způsobu života ve většině tehdejších evropských demokracií, a zejména ve Francii, kde obětavost a zájem o druhé byly prakticky druhou přirozeností, se stává jasnějším. Navíc si stačí položit správné otázky: sloužil by François Mitterrand vichistické vládě s takovou horlivostí, kdyby to byla pravicová vláda?

Návrat extrémů

Všeobecně panuje shoda, že prožíváme zlom. Poprvé v naší historii jsou zprávy z Německa znepokojivé: aniž by bylo známo proč, „rostoucí část voličů se obrací ke straně, která zpochybňuje podporu Ukrajiny, sankce proti Rusku, ukotvení Německa v západních hodnotách a obecněji evropský projekt“ (Le Monde, 18. 9. 2026).

Aby toho nebylo málo, objevují se nechutné rozpory mezi krajně pravicovou AfD a krajně levicovou BSW, které se sbližují v protiválečném sentimentu vzácné zuřivosti. Jde o nechvalně známou tajnou dohodu extrémů, které jsme se tolik let obávali, a o ztroskotání centristického ideálu ztělesněného Friedrichem Merzem, jehož nepopularita se nyní pohybuje kolem 90 %. ²

To je o to nespravedlivější, že se mu podařilo vštípit do země progresivní elán, jehož dopady Němci již začínají pociťovat: „Důchodcům bylo nařízeno vrátit se do práce, aby zachránili systém,“ píše se v titulku deníku Le Journal de l’Économie ze 7. září 2026. Jeho program, založený na vítězství vůle, otřásá současným stavem: do roku 2031 zvyšuje zákonný věk odchodu do důchodu na 67 let a poté, pokud možno, na 70 let. „Už prostě nejsme dostatečně produktivní,“ trvá na svém Merz , který sám označuje své reformy za „protijed na jed autoritářství“. Pokud nechceme popřít, že práce osvobozuje (Arbeit machts frei), můžeme s ním jen souhlasit.

Merz přesto má na paměti, jako my všichni, situaci na východní frontě. A to, co ho posedává, je totéž, co nás: zachránit Ukrajinu před denacifikací. Jeho myšlenka (znovu)učinit z německé armády „nejmocnější armádu v Evropě“ jistě vyvolala nostalgické nadšení ve francouzském tisku („Lépe vyzbrojené Německo je dobrá zpráva pro Evropu,“ s láskou vzpomíná Le Monde), ale bohužel se zdá, že v Německu měla opačný účinek: z přibližně 300 000 kontaktovaných mladých lidí Bundeswehr mezi lednem a květnem naverboval pouze 530 dobrovolníků (Le Figaro, 27. 6. 2026).

Kam se poděl ten německý voják, kterého jsme znali? Je zřejmé, že se obrátil k extrémní pravici.

Zachraňte, co se zachránit dá

Pro každou demokracii je tohle výzva číslo jedna: jak přežít volby? Když Rumunsko po prezidentských volbách v roce 2024 téměř „podlehlo volání sirén po sblížení s východem“, místo aby se „pevně ukotvilo na západě v euroatlantickém prostoru“ (jak nám vysvětlil Le Monde 12. února 2024 ), stačilo zrušit volby a uvrhnout vedoucího kandidáta do vězení, aby se obnovil právní stát.

Vzhledem k extrémně neuspokojivému výsledku mělo být hlasování v Sasku-Anhaltsku logicky anulováno také

V ideálním případě by samozřejmě žádné volby vůbec neproběhly. Ale není to vždycky tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Například v Sýrii trvalo více než deset let války, než došlo k demokratické transformaci, která spočívala v nahrazení zvoleného prezidenta vůdcem teroristické skupiny. Právě díky válce se Ukrajina stala tím, co Bernard-Henri Lévy nazývá laboratoří budoucnosti demokracie, tedy zemí, kde jsou volby již čtyři a půl roku zakázány stanným právem (je pravda, že jelikož jsou zakázány i opoziční strany, nedává moc smyslu organizovat volby). ³

„V takové válce představují volby jako takové obrovské riziko,“ tvrdí Zelenskyj. Ve Francii čelíme stejné otázce: vzhledem k rozsahu hrozeb pro naši demokracii, můžeme si dovolit luxus voleb?

Zvlášť když je třeba říct, že to nevypadá moc slibně …

Problém je v tom, že ne každý má takové štěstí jako Ukrajinci, že se ocitne uprostřed vojenského debaklu. Jak se mohou vyhnout prezidentským volbám v roce 2027, pokud válka s Ruskem není naplánována dříve než v roce 2030 ? Nicméně nemusí být vše ztraceno: „Nepodlehněme plíživému duchu poraženectví,“ naléhá Macron , a především „nevzdávejme se.“

Hodně se mluvilo o primárkách Socialistické strany: „Sociálnědemokratické primárky za 15 eur: volby založené na majetku, které nevěstí nic dobrého,“ bručí Libération. Zároveň ale Raphaël Glucksmannův stratosférický výsledek ukazuje, že je možné cokoli, pokud jste ochotni zaplatit cenu. Můžete si o výsledcích těchto primárek myslet, co chcete, ale je třeba uznat, že mírně řečeno nic nevděčí populistickým impulsům… Není snížení počtu voličů na minimum v podstatě naší poslední šancí na záchranu demokracie? A nebylo by obnovení volebního práva založeného na majetku v konečném důsledku skutečně levicovou iniciativou ?

Olivier Foreau

Poznámky:

[1] Je uklidňující vidět, že tváří v tvář invazi prokremelských propagandistů do webosféry můžeme stále počítat s pevným kontingentem pro-Elysejských propagandistů-zejména ve sloupcích Mediapart, vlajkového deníku provládního povstání.

[2] Tento historický pád zjevně nemá nic společného s hlasováním voličů, ale vyplývá z publikací na sociálních sítích, které se snaží vyvolat rozpory. Pro France 24 je Moskva jednoznačně „podezřelým číslo jedna“, a to z jednoduchého a dobrého důvodu, že „pokud neexistují nevyvratitelné důkazy o ruské účasti, neexistuje žádné jiné věrohodné vysvětlení“.

[3] Na druhou stranu, jeden může být znepokojen. např. touto mánií, že diktatury musí organizovat volby na jakémkoli konci tábora. S Putinem jsou jen nekonečné volby a referenda (Krym, Donbas atd.). Pro Kaju Kallasovou, která nás zastupuje o to lépe, protože nikdy nebyla nikým zvolena, je pohár plný a poslední legislativní volby v Rusku jasně představují „hlavní překážku pro demokracii“.

Zdroj: Normalosphere via Reseau International, strojový překlad do češtiny InfoKurýr opraven podle francouzského originálu…