Za roky, až se vás budou ptát, jak se tohle všechno mohlo stát –

řekněte jim, že celá jedna společnost prostě zešílela.

To vám píšu z Izraele 10. dubna 2026 v 1:00 ráno, ze svého domova v Jaffě. Žiji v srdci bezduché, řádící válečné mašinérie, která kdysi možná byla státem. Tady bydlím, uvnitř tohoto mlýnku na lidské maso. Narodil jsem se tady. Tohle je můj domov.

Až se vás zeptají, jak se to stalo, řekněte jim, že jsme si tuto válku přáli. Ti, kteří žijí mimo mlýnek na maso, to nechápou – ale my jsme ji očekávali. V nadšené hrůze jsme čekali, až válka vypukne a pohltí Blízký východ svými plameny.

Válka s Íránem byla zakázanou, ale zároveň vzrušující fantazií. Generace ministrů obrany slibovaly, že „pošlou Libanon zpět do doby kamenné“; celý národ přísahal, že „Gaza musí být srovnána se zemí“. V noci jsme snili o vyprázdnění Západního břehu Jordánu a modlili se, abychom se konečně ocitli v těch nejhorších chvílích, kde bychom si mohli říct, že nemáme jinou možnost, že nastal Čas atomu.

Celá společnost, která ztratila rozum: ozbrojená až po zuby, chrlící oheň a síru všude kolem sebe, a přitom prohlašující své právo bránit se a násilně umlčující každého, kdo by poukázal na její zločiny a hříchy. Dnem i nocí posedlá opakováním mantry, že všichni kolem nás se neustále snaží zabít každého z nás, že jakákoli jiná přání nebo touhy nemají – a že proto nemáme jinou možnost, než je zabít jako první. Sebeobrana. Celá společnost je naprosto upřímně přesvědčená, že jakákoli blízká hrozba, ať už velká či malá, skutečná či domnělá, bezprostřední či potenciální, je bianco šekem na totální zničení celého okolí: vesnic, měst nebo celých států a lidí, kteří je obývají.

Nebyl to 7. říjen, Hizballáh za hranicemi ani íránský jaderný program. To jsou lži používané k ospravedlnění posvátného práva ničit. My „nebojujeme“. Armáda nebojuje proti nemocnicím, sanitkám, školám, novinářům ani proti energetické a vodní infrastruktuře, která zásobuje miliony lidí. My ničíme – a tvrdíme, že kdyby se mlýnek na maso zastavil, byť jen na okamžik, byli bychom všichni mrtví.

Když se zeptají, jak se to stalo, řekněte jim, že jsme horovali pro střelný prach. Neúprosně jsme se hádali o naše vedoucí politiky, ale jako jeden muž jsme tleskali stíhačkám, tankům a válečným lodím. Vážili jsme si železa a cementu a povyšovali vojáky na svaté. Armáda byla Bůh. Válka dala světovému řádu, věcem smysl, životu smysl. Dala smysl smrti.

Řekněte budoucím, že jsme si tuto válku přáli. Čekali jsme na ni a jakmile vypukla, podporovali jsme ji skrz naskrz. Ani jednou jsme ji nezpochybnili, nezastavili se nad tím, co jsme udělali, nestyděli se za krev na rukou, nepřemýšleli, kam tato cesta vede, ani se nezeptali sami sebe, zda existuje ještě nějaká cesta.

Život v Izraeli se jen zhoršoval a zhoršoval, byl čím dál nesnesitelnější – a ponaučení, které jsme si odnesli, bylo, že jsme zjevně nevynaložili dostatečnou sílu. Že jsme byli příliš měkcí, příliš laskaví, příliš milosrdní. Že jsme zjevně nezničili dost a že příště, kéž by to brzy přišlo, zničíme sedmkrát.

Prohráli jsme válku proti Íránu. Na tom nezáleží. Maso bylo rozemleté ​​a na tom záleží. Za tuto ztrátu jsme na lidi v Libanonu seslali pomstu. Další maso. Kusy masa ukousnuté ze Západního břehu Jordánu, důkladně rozemleté. Kola stroje se znovu rozjíždějí, aby znovu spolkla stále kouřící ruiny Gazy. Ještě jsme nenamleli dost masa. Nikdy není dost.

Nevím, jak to skončí. Nevím, jestli a kdy bude účet splatný, a nevím, jestli se někdy probudíme z tohoto šílenství, abychom viděli, co jsme udělali za to, co to bylo. Nevím, jestli se někdy sami sebe zeptáme, jak se to mohlo stát, ale vím, že se ostatní zeptají – a jim říkám, že tohle se stane, když celá společnost upadne do šílenství.

Pokusím se vydržet co nejdéle tady, v srdci tohoto smrtícího stroje, a pojmenovat ho. Popíšu věci tak, jak se zdají zevnitř. Možná to pomůže zabránit podobným hrůzám v budoucnu. Hrůzy současnosti se nedají zastavit.

Prozatím jsem tady. Tom Zandman, izraelský občan

https://www.facebook.com/TomZandmanTingFeng

sdílet na