Pepe Escobar: O čem je memorandum o porozumění mezi Íránem a USA

Pepe Escobar / 17. června 2026

Z pohledu Teheránu jde o zcela novou situaci. Přežili vše, co na ně vrhly nejen jedna, ale hned dvě jaderné velmoci. Nemají vůbec žádnou důvěru v cokoli, co pochází z Barbarie.

Na naprosto irelevantním summitu G7 v Evianu prohlásil císař Barbarie před shromážděnými – včetně tří plnoprávných členů BRICS – že „já jsem šéf“. Bez jakékoli ironie.

Podívejme se tedy na memorandum o porozumění („Boss“) mezi Íránem a USA, které on prezentuje jako svou (kurziva moje) dohodu („Ukončil jsem 10 válek“). No, nejde o dohodu: je to memorandum o porozumění, v nejlepším případě elektronicky podepsaný slib, že se zapojí do jednání. A neukončuje to válku, kterou on (kurziva moje) zahájil 28. února.

Ať už se tento pátek v Ženevě odehrají jakékoli šaškárny, „Maestro z Barbarie“ memorandum o porozumění ve skutečnosti nepodepíše. Jde o hru na čas, která má uklidnit ropné a dluhopisové trhy a – skrytě – zneužít rámec příměří jako zbraň. Samozřejmě v něm bude zakomponována určitá obchodní „úleva“ – například v podobě víceméně obnoveného provozu v Hormuzském průlivu.

V nejlepším případě bude válka proti Íránu a širší imperiální tah na šachovnici, jehož cílem je destabilizovat západní Asii jako klíčovou frontu ve Velké válce proti strategickému partnerství Ruska a Číny, pokračovat pomalejším tempem, s ještě větší pravděpodobností popření.

Stačí letmý pohled na nepřetržitou hysterii v okolí Washingtonu, aby bylo zřejmé, že vznešená plutokracie, která ve skutečnosti tahá za nitky v USA, nemá absolutně žádný zájem na jakémkoli míru s Íránem. Vždy platí zásada velmistra Lavrova: USA nejsou schopny dosáhnout dohody.

V tuto chvíli převládají zcela prozaické imperativy. Tým Trumpa potřebuje, aby byl Hormuzský průliv – i za předpokladu, že Írán bude účtovat poplatky za údržbu, ochranu životního prostředí a bezpečnost – otevřený, aby se stabilizovaly globální energetické trhy.

Navíc ropné monarchie Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) – prostřednictvím zprostředkovatele Pákistánu a přímo prostřednictvím Kataru a Saúdské Arábie – daly Washingtonu velmi jasně najevo, že si novou eskalaci války prostě nemohou dovolit.

Z hlediska realpolitiky je zřejmé, že Trumpův tým – a vládnoucí americká plutokracie – nikdy nepřijmou jádro íránských 14bodových podmínek: plné zrušení sankcí; formální nezasahování do íránské suverenity; ukončení všech válek proti Ose odporu; a, v souvislosti s penězi, plnou úhradu válečných reparací.

To, co nás čeká, jsou „rozhovory“, které se možná budou táhnout až do 22. století, zatímco sankce nebudou zrušeny sionisty ovládaným americkým Kongresem a v Radě bezpečnosti OSN budou USA opakovaně uplatňovat právo veta.

To, co „šéf“, který „ukončil 10 válek“, v krátkodobém horizontu získá, je pouhá iluze vítězství: dohoda maskující obrovskou strategickou porážku.

Írán–Rusko–Čína: Nezlomní

Zapomeňte na to, že by ti, kdo řídí imperiální show, přiznali, že se Íránu podařilo prostřednictvím odstrašování rozbít americkou dominanci v západní Asii a etablovat se jako přední regionální mocnost a nastupující globální síla, plně podporovaná absolutní většinou Globálního Jihu.

Od nynějška lze očekávat nanejvýš vratkou, hybridní, do jisté míry řízenou a kalibrovanou turbulenci – doplněnou o sériové provokace a tajné operace: „Mírný maximální tlak“, který udrží Teherán v plné pohotovosti (ne že by jim to vadilo; jsou připraveni) a v ideálním případě si vynutí další ústupky.

Pokud však „barbaři“ věří, že to oslabí strategické partnerství Íránu s Ruskem a Čínou, realita ukáže něco jiného.

Zejména Čína, ale i Rusko, stály v pozadí zprostředkovatelských snah Pákistánu o nalezení nějakého druhu dohody mezi USA a Íránem. Ghalibaf má nyní na starosti prohlubování strategických vztahů mezi Čínou a Íránem. Jak Peking, tak Moskva si jsou plně vědomy toho, že posedlost USA kontrolou – ovládáním energetických uzlů – je namířena proti nim a proti integraci Eurasie.

Takže nakonec i to divadlo v podobě donekonečna diskutovaných 14 bodů, falešných „příměří“ a podpisu memoranda o porozumění funguje jako obrovská informační operace: signál pro všechny trhy a důvěřivou veřejnost, že „Barbarie“ ve skutečnosti usiluje o mír.

Pak je tu ještě jaderná posedlost – a až podle memoranda o porozumění začnou 60denní jednání, uvidíme jasně, co tým Trumpa skutečně chce.

Americký „zákaz“ obohacování uranu lze vyložit jako přímý vzkaz hráčům, jako jsou Turecko, Saúdská Arábie, Jižní Korea, Japonsko a dokonce i Německo: pokud někdo z vás překročí jadernou hranici mimo rámec stanovený USA, bude mít potíže.

Pojďme nyní sledovat tok peněz. Ano, v podstatě jde o past. Těch 12 miliard dolarů – polovina z celkových 24 miliard – které by měly být uvolněny v první fázi jednání, jistě poplynou přes katarské, ománské a možná i saúdské banky: to americkému ministerstvu financí umožňuje nepřetržitý dohled a přístup do íránské offshore bankovní sítě. Vedení v Teheránu si toho samozřejmě plně uvědomuje a dojde k celé řadě skrytých finančních manévrů.

Suverenita, trpělivost – a prst na spoušti

Co se tedy stane dál? Většinou to bude „zmrazená válka“. Ne však úplné „zmrazení“. Obnovení provozu v Hormuzském průlivu bude znamenat pokles ceny ropy až na 75 dolarů za barel. Uvolnění 12 miliard dolarů. Začnou jednat o tom, co bude podstatou JCPOA 2.0 v odlehčené verzi – v Ženevě nebo, což je nejpravděpodobnější, v Islámábádu. To může pokračovat, a to v ostře vyhrocené atmosféře, až do amerických voleb do Sněmovny reprezentantů. Poté už je vše možné.

Teherán se bezprostředně po podpisu memoranda o porozumění soustředí na pozitivní stránky. Prodej ropy se obnoví již tento víkend. Možná dojde k některým výjimkám ze sankcí – které budou zahrnovat bankovnictví, dopravu a pojišťovnictví, což usnadní vývoz. Íránský supertanker již opustil přístav Čabahar a bez potíží proplul americkou blokádou.

„Šéf“ sází na to, že jakmile ropa opět začne volně proudit, ceny energií klesnou, trhy se poněkud uklidní a klesne i inflace, politické náklady na masivní strategickou porážku, za kterou nese odpovědnost, zmizí z očí veřejnosti. A samozřejmě se objeví celá řada nových rozptýlení pro diváky – od Kuby a Grónska až po ty snadno zmanipulovatelné čokly z EU.

Hlavní plán „šéfa“ ve zkratce: získat čas; vyhlásit „mise splněna“; a modlit se, až někdo vykřikne „Strategická katastrofa!“

Z pohledu Teheránu je to úplně nová situace. Přežili vše, co na ně vrhly ne jedna, ale hned dvě jaderné velmoci. Přežili, a to dokonce silnější než předtím, s národní soudržností hrdě vystavenou na odiv celému světu. A nedělají žádné významné ústupky.

Naopak: jsou pány Hormuzského průlivu. Není cesty zpět. Nemají vůbec žádnou důvěru v cokoli, co přichází z Barbárie. Přesto budou i nadále projevovat extrémní trpělivost. Spolu s prstem na spoušti, který nezná strach.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na