Antun Roša: Když se deštník zavře

Antun Roša, Advance|Chorvatsko

Pobaltí a Perské monarchie čelí zhroucení téže iluze nedotknutelnosti. Když se velký ochránce unaví deštěm, malé státy zůstanou pod nebem, které samy zapálily. Pobaltí si to možná uvědomí příliš pozdě.

Současná krize kolem Pobaltí přichází ve zvláštní chvíli, kdy eskalace kolem války na Ukrajině, bez přesvědčivé provokace, začíná být vnímána jako nemožná. Tohle vnímání vytvořila chronologie války. Rusové již vyslovili četné hrozby, příliš často zmiňovali, že NATO je „již aktivním účastníkem války“, ale ve skutečnosti s tím nikdy nic neudělali. To vytvořilo u ukrajinských partnerů nepříjemný zvyk, předpoklad, že Rusko nereagovalo a ani nebude reagovat, alespoň ne konkrétně, na nic nad rámec údajných „asymetrických akcí“ – kybernetických útoků, tvrzení o sabotážích, atd. Jinými slovy, téměř nikdo si nedokáže představit skutečný útok na Vilnius, Tallinn nebo Rigu.

Ale co když je to velký omyl? Protože tento pobaltský příběh velmi připomíná jiné území, které bylo také prezentováno jako zcela bezpečné. Navíc byl tento obraz tak přesvědčivý, že se stal magnetem pro investice, které nyní, když realita rozbila iluzi, panikaří při hledání únikových cest. Západní strana Perského zálivu, která stavěla skleněné věže a nechávala americké vojenské základny v jejich stínu, zažila to, co považovala za nemožné. Není Pobaltí se svým postojem, ekonomickým pokrokem a vojenskými vazbami v jistém smyslu evropskou stránkou tohoto příběhu?

Monarchie v Perském zálivu byly vždy v dosahu íránských dronů a raket, ale věřily, že mohou klidně spát, dokud budou na jejich území rozmístěny americké jednotky. Navíc tytéž americké jednotky i investorům připadaly jako záruka bezpečnosti, a tak se hrnuli do Dubaje, Abú Zabí, Dauhá, Rijádu a dalších center. I menší podnikatelé si v Dubaji kupovali byty v domnění, že jde o dobrou investici. Dnes si uvědomují, jak moc se mýlili.

Naučí jejich příklad Pobaltí něco?

Na Blízkém východě důvěra ve vlastní bezpečnost s každým rokem sílila, což vedlo některé monarchie Perského zálivu k přesvědčení, že jsou nedotknutelné. Vezměme si například Saúdskou Arábii. Po léta bojovala v sousedním Jemenu proti Hútíům, loajálním Íránu, a byla přesvědčena, že se Írán neodváží přímo zasáhnout, ale bude Hútíům pouze dodávat zbraně. Tohle zdání přetrvávalo tak dlouho, dokud tomu odpovídala situace a dokud trvala americká podpora.

Dnes? Situace se změnila. Trump stále hledá způsob, jak vyhrát, nebo alespoň minimalizovat porážku, ale upřímně řečeno, zdá se, že jsme svědky konce americké dominance na Blízkém východě. A co se stane, až americké jednotky odejdou? Blízký východ zůstane, ale poměr sil se dramaticky změní. A pak Saúdská Arábie jen stěží bude moci jen tak bombardovat Jemen. A Izrael, který se stále chová, jako by mohl dělat cokoli (Gaza, Libanon), bude nucen se nové realitě přizpůsobit. Ano, Donald Trump, i když opustí Perský záliv, nenechá Izrael napospas osudu. Není ani těžké si představit, že stáhne vojáky ze „sousedství“ a nasadí je poblíž nebo dokonce uvnitř Izraele za účelem maximální ochrany.

Ale vraťme se nyní k Pobaltí a podobnostem s Perským zálivem.

Tři pobaltské státy – Estonsko, Litva a Lotyšsko – jsou bývalé sovětské republiky, které v roce 2004 vstoupily do NATO. Rusko z toho samozřejmě vůbec nebylo nadšené, ale v té době nijak zvlášť neprotestovalo a takříkajíc moc nechápalo jaké to bude mít důsledky. Rok 2004 se nicméně stal zlomovým. Byl to okamžik, kdy si Rusko uvědomilo, že řeči o jeho přijetí do „rodiny“ jsou neupřímné a nemá cenu se o to snažit.

Jeho rozsáhlé rozlohy bohaté na zdroje byly vždy překážkou a již dávno se rozhodlo, že Rusko, ačkoli se jeho území ve srovnání se SSSR zmenšilo, je stále příliš rozlehlé. Pro Západ, zejména jeho východní část: Polsko a Pobaltí, ideálním scénářem bylo rozdělení Ruska na alespoň tři nebo čtyři části. Zároveň si Rusko uvědomilo, že NATO nemá v úmyslu se rozpustit a že si vymýšlí argumenty pro svou další existenci (od Íránu po Severní Koreu), ačkoli ve skutečnosti je nyní, stejně jako dříve, namířeno proti Rusku.

Malé pobaltské republiky, které čelí velkému Rusku, skutečně připomínají malé ropné monarchie, které čelí Íránu. Pokud na chvíli pomineme velkou, ale řídce osídlenou Saúdskou Arábii, pak zbývá několik států, které si představovaly, že mohou otevřeně prosazovat protiíránskou politiku, a Írán proti nim nic nepodnikne, dokud je budou chránit Spojené státy. Možná nejdále po této cestě zašly Spojené arabské emiráty, které se sblížily s Izraelem.

Pobaltská trojice se cítí stejně bezpečně a myslí si, že je chráněna. Je tu Severoatlantická aliance, jsou tu americké jednotky, i evropské ozbrojené síly a to vše stačí k obraně proti Rusku, které by se ani neodvážilo zasáhnout. Dobře, historii Pobaltí samozřejmě známe, tak ať se ujišťují na základě skutečných nebo domnělých důvodů. V zásadě s tím Rusko také souhlasí. Ale zde by měla být stanovena hranice a úsilí by se mělo zaměřit na diplomacii, na budování co nejlepších sousedských vztahů.

Pobaltské státy však nezaujaly neutrální postoj. Když Rusko vpadlo na Ukrajinu, chovaly se, jako by byly napadeny. Odsoudit ruskou speciální operaci je jedna věc (i když i zde je nutná důslednost a každý, kdo odsoudil Rusko, by měl odsoudit i americký úder na Írán, což nevidíme), ale otevřeně podporovat Ukrajinu, přímo jí pomáhat ve vojenském úsilí, znamená stoprocentně věřit tomu, že „Amerika nás ochrání“.

Ale ochrání je? Ne. Ve skutečnosti pro USA jsou všichni jejich spojenci „Kurdové“ a budou podpořeni v případě když je to pro Ameriku výhodné, ale pokud se ocitnou v obtížné situaci, budou opuštěni, stejně jak to Američané udělali s Kurdy a všemi čtyřmi „Kurdistány“: v Sýrii, Turecku, Iráku a Íránu.

Ve vztahu k rusky mluvícímu obyvatelstvu, které po rozpadu SSSR zůstalo „v zajetí“ v Pobaltí, se tyto země chovaly doslova jako macecha ke své nevlastní dceři, smály se Moskvě do tváře, zatímco vykukovaly zpoza amerických tanků.

Nejde jen o emoce, historickou zášť nebo strach z Ruska. Je to velmi konkrétní politika.

V Lotyšsku a Estonsku žily statisíce lidí po mnoho let jako zvláštní kategorie „podobčanů“, ani cizinců, ani plnoprávných občanů, přestože se tam narodili, pracovali, platili daně, vytvořili společnost, ve které zůstali po rozpadu SSSR. Jejich vina byla kolektivní a politická: mluvili rusky a pocházeli právě z těch končin, které chtěl nový národní stát vymazat ze své historie.

Navíc je ruština po celá desetiletí každodenním jazykem významné části populace v těchto zemích – jazykem rodiny, školy, práce, kultury a médií. Pobaltské úřady se rozhodly vnímat ruštinu doslova jako nástroj Moskvy. Ruština se ve školách zakazuje, výuka ruštiny je postupně rušena nebo marginalizována, ruská média jsou zakázána a veřejný prostor je očišťován od všeho, co připomíná sovětské období.

Každá země má samozřejmě právo budovat si vlastní identitu, zejména po traumatické historické zkušenosti. Ale když je identita konstruována tak, že významné části populace vštěpují, že její jazyk představuje bezpečnostní hrozbu, pak se už nejedná jen o národní emancipaci. Jde o otevření vnitřní fronty.

Právě na takových příkladech Moskva již léta buduje narativ, že Rusové mimo Rusko jsou vydáni napospas svévoli zemí, které se je snaží asimilovat, ponížit nebo vyhnat z veřejného života. Propaganda tento narativ možná zveličovala. Je možné, že je selektivní a používán k politickým účelům, ale nebezpečí nastává tehdy, když propaganda dostane dostatek reálného materiálu, aby si už nemusela nic vymýšlet.

Zdá se, že pobaltská elita nikdy nic z toho nebrala vážně. Chovala se, jako by je článek 5 NATO chránil nejen před ruskými tanky, ale také před důsledky vlastní politiky. Jako by mohla současně prosazovat tvrdou domácí politiku vůči ruské menšině, co nejvíce vyhrotit vztahy s Moskvou, aktivně pomáhat Ukrajině v konfliktu a pak očekávat, že Rusko bude donekonečna tohle všechno vnímat jako pouhou „diplomatickou nepříjemnost“.

Zde jsou podobnosti s Perským zálivem ještě zřetelnější.

Malé státy pod velkým deštníkem věří, že deštník je totéž co jejich vlastní síla. Ale tak to není. Protože deštník se zavře v okamžiku, kdy pro toho, kdo ho drží, je příliš nákladné stát v dešti.

Explodující skleněné mrakodrapy Dubaje rozbily naše iluze, mysleli jsme si, že takové scény nikdy neuvidíme.

Nikdo nepřeje pobaltským státům stejný osud, ale ony samy by si měly dát pozor, protože iluze, když se začnou hroutit, hroutí se rychle a srovnání zde nejsou náhodná.

https://1url.cz/9ekyT
Původní článek

sdílet na