Jak demonstranti svým rabováním podpořili ekonomiku

Sýr zdarma 21.10.2026 - Satira - Literární útvar ze seznamu ohrožených druhů

Francie zažila víkend, během kterého násilníci z řad imigrantů a levicových sil rabovali obchody, rozbíjeli výlohy a ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Ve stejné zemi, pouze o dvě stě let dříve, žil ekonom Frédéric Bastiat, který se proslavil svým esejem o paradoxu rozbitého okna.

V podstatě vážný text pouze s mírnou satirickou nadsázkou jako součást vzdělávacích kurzů rádia Jerevan. Aneb složité ekonomické koncepty na příkladech ze života.

Rozbitá okna

Frédéric Bastiat žil v první polovině 19. století. Byl ekonomem a členem parlamentu. Josef Schumpeter ho nazval nejbrilantnějším ekonomickým novinářem všech dob. Slavný esej o paradoxu rozbitého okna napsal v roce 1850. Začíná takto:

„Byli jste někdy svědky hněvu toho dobrého obchodníka, když jeho neopatrný syn náhodou rozbil skleněnou tabuli? Pokud jste byli u takové scény přítomni, všichni přihlížející nabídli nešťastnému majiteli domu útěchu: Není větru, který by nikomu neprospěl. Každý musí z něčeho žít, a co by si sklenáři počali, kdyby se skla nikdy nerozbíjela?”

Ekonomický stimul

Podle prvního odstavce Bastiatova eseje dali demonstranti ekonomice velký poptávkový impuls. Obchodníci budou objednávat tisíce nových oken. Sklenáři budou ve vatě a pořídí si nové šaty. Krejčí si také polepší, protože si za peníze utržené od sklenářů koupí nové boty. Zlaťáky putují ekonomikou dále, protože se ševcům zvýší objednávky, což jim umožní vzít manželku na luxusní večeři.

Ekonomický model popsaný v úvodu eseje rozpracoval slavný ekonom John Maynard Keynes ve své meziválečné knize „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz”. Řešením ekonomické krize je podpora poptávky státem. Když lidé a soukromé firmy nechtějí utrácet, donutí je stát. Keynes navrhl následující postup:

„Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré lahve bankovkami, zakopalo je do vhodné hloubky v opuštěných uhelných dolech, které by se poté zasypaly městským odpadem, a nechalo na soukromém podnikání, aby na základě principů volného trhu tyto bankovky znovu vykopalo, nemusela by již existovat nezaměstnanost.”

„Díky přímým dopadům celé akce by se reálný příjem společnosti a její kapitálové bohatství pravděpodobně značně zvýšily oproti současné situaci. Bylo by sice rozumnější stavět domy, ale pokud tomu brání politické a praktické překážky, bylo by výše uvedené řešení lepší než nic.”

Slavný multiplikátor

Stát může podpořit poptávku buď tak, jak navrhoval John Keynes ve své knize, nebo tím, že bude sám utrácet, což je přeci jen výrazně jednodušší. Kde na to vezme peníze? Sebere je občanům ve formě daní. Neutrácí, a tedy je k ničemu nepotřebují. V Keynesově době to měly vlády těžší než ty současné. Peníze byly vázané na zlatý standard, a proto nebylo tištění peněz tak jednoduché.

Procento dodatečných příjmů, které sklenář zavalený objednávkami od nebohých obchodníků použije na nákup šatů, je Keynesův multiplikátor. Ekonomové jej používají ve svých modelech, když se snaží určit, jak vládní výdaje rozhýbou ekonomiku v řetězci sklenář-krejčí-švec-restauratér-řezník atd.

Tisíce rozbitých oken a vyrabovaných obchodů je keynesiánský impuls pro ekonomiku. Stát sice nic neutrácí, ale donutil občany, aby utráceli. Jaký je rozdíl mezi navýšením poptávky tím, že si stát objedná okna, která vlastně nepotřebuje, a tím, že nechá hordy barbarů, aby lidem ta okna rozbily? Výsledkem je poptávka po novém okně přesně podle prvního odstavce eseje Frédérica Bastiata z roku 1850. Ekonomika se rozjede.

Tak jednoduché to je?

Co na to říká Frédéric Bastiat? Jeho esej se jmenuje „To, co je vidět, a to, co není vidět”. Tvrzení, že rozbité okno alespoň pomůže sklenáři, je logický nesmysl, protože ukazuje pouze polovinu problému, tu, kterou vidí každé malé dítě. To, co není vidět, je fakt, že peníze na opravu okna nemohly být využity na něco jiného, na něco, co obchodník opravdu chtěl. Frédéric Bastiat napsal:

„Každý čin, zákon nebo instituce vyvolají v ekonomice sérii efektů. Z těchto efektů je pouze ten první bezprostřední. Je ihned jasné, co je jeho příčinou, je totiž vidět. Ostatní efekty přijatého zákona nebo nějakého ekonomického aktu se dostaví postupně. Nejsou vidět. Pro společnost by bylo dobré, kdyby byly předvídány. Toto je zásadní rozdíl mezi dobrým a špatným ekonomickým rozhodnutím. Špatné rozhodnutí se zabývá pouze tím, co je vidět, dobré rozhodnutí bere v potaz i to, co vidět není.”

Génius ve službách zla

Argentinský prezident Javier Milei hovoří o něco přímějším jazykem než Frédéric Bastiat. O Johnu Maynardu Keynesovi napsal, že byl géniem ve službách zla a jeho kniha je druhou nejnebezpečnější knihou po Marxově opusu „Das Kapital“.

Jeden z autorů rakouské ekonomické školy Murray Rothbard nazval započítání státních výdajů do hrubého domácího produktu ekonomickou megamanipulací. Do HDP započítávají ekonomové úplně stejně peníze, které utratí svobodní lidé za produkty, jež skutečně chtějí, a státní výdaje mnohdy za zbytečnosti, které si vymyslí úředníci, aby rozhýbali ekonomiku a mohli si něco odklonit.

Skryté daně

Pokud stát donutí lidi svými regulacemi, aby vydávali peníze za něco, co nechtějí, je to daň a zároveň státní výdaj. Manipulace je to proto, že se tyto skryté daně nezapočítávají do daňové zátěže. A také proto, že HDP předstírá, že se jedná o stejně „kvalitní“ službu nebo produkt jako v případě svobodné volby.

Daní, které lidé musí obratem použít na nákup státem nařízeného výdaje, jsou desítky. Nesmyslné technické kontroly aut každé dva roky, energetický štítek budovy nebo bruselská propaganda ve státní televizi.

Co je vlastně absurdní?

Tvrzení, že demonstranti během děsivého řádění pomohli rozhýbat ekonomiku, je absurdní. Ale není o mnoho absurdnější než tvrzení, že státní utrácení je řešením sípající ekonomiky. Proto se Bastiatův esej jmenuje „To, co je vidět, a to, co není vidět“.

Vzdělávací kurzy rádia Jerevan můžete podpořit podle toho, jak vám pomohly získat lepší pochopení ekonomických zákonů. Návod zde. Děkujeme.

---

K tomu poznámka - podobný koncept Helicopter Money, navržený ekonomem Miltonem Friedmanem v roce 1969 jako řešení problému deflace, kdy je málo peněz v ekonomice a ta chřadne, tedy rozdávání peněz těm, kteří si je „nezasloužili“, narozdíl od tohoto rozbíjení oken nikomu přímo neškodí, a při rozdávání spíš chudým lidem (migrantům, Ukrajincům, invalidům), které se často používá, narozdíl od původně navrhovaného „rozdávání“ z Centrální banky přímo vybraným podnikatelům, jednak chudákům pomáhá, a pro ekonomiku (a tedy pro spoustu drobných podnikatelů) to přináší stimul... Zejména protože ti chudáci to daleko spíš utratí u místních obchodníků a nevyvezou do zahraničí, jako častěji dělávají podnikatelé ‒ za různé exotické zboží a dovolené... Vykoupené to je zvyšováním inflace, kdy ale mírná inflace je pro ekonomiku prospěšná, zatímco deflace ekonomiku dusí a vede do závažných krizí...

sdílet na