Zelenskij ve Velké hře. Proč po skandálu v Bílém domě odjel do Londýna?

Vladimir Wiedemann

Obrovský skandál, který vypukl v Oválné pracovně, má pokračování. Zelenskij, který byl vyhozen z Bílého domu, neodjel do Kyjeva, ale do Londýna, kde se v nejbližších dnech plánují sejít lídři řady evropských zemí. Pravděpodobně tam vzniká protitrumpovská koalice. Jejím cílem ale nejsou Spojené státy, ale Rusko.

Proč tedy po Washingtonu právě Londýn?

Velká Británie je považována za zemi tradic. Tradicemi je zde prodchnut nejen každodenní život a kultura, ale také politika, přesněji řečeno politické vědomí vládnoucí třídy. A nejde jen o monarchii, ale také o představy o roli Británie ve světě. V britské mentalitě je hluboce zakořeněno přesvědčení, že Londýn je středem světa. Navíc právě tímto městem prochází nultý poledník, který rozděluje planetu na východní a západní polokouli. Proto je pro Angličany Amerika Západ a Východ začíná kontinentální Evropou a pokračuje až do Japonska.

Historicky je hlavním rivalem Británie na Východě v boji o nadvládu na euroasijském kontinentu Rusko. Navíc v mlhavém Albionu, dávno před ruským eurasianismem, vyvinuli vlastní koncept britské Eurasie od Londýna po Singapur, za jehož klíčový článek byla považována Indie.

Proto se celá východní politika Británie od počátku 19. století točila kolem tématu zabránění vlivu jiných cizích mocností, především Ruska, v Indii. Z tohoto postoje, s lehkou rukou britského zpravodajského důstojníka a důstojníka Východoindické společnosti Arthura Connollyho[1], se rozvinuly představy o Velké hře, a později – celá britská geopolitika jako věda o konfrontaci námořních a pevninských mocností.

Jedním z klíčových principů britské politiky Velké hry je směr, jak zabránit Rusku v přístupu k Indickému oceánu a Středozemnímu moři. V souladu s tím existuje systémové vzdorování Britů „poslednímu tlaku na jih“ (Jižní koridor) a ruské kontrole nad Konstantinopolí (Bosporský a Dardanelský průliv).

Tohle téma souvisí se závěrečnou epizodou v klasické fázi Velké hry jako konfrontace Britského a Ruského impéria o Eurasii, konkrétně s ruskou revolucí z roku 1917.

Tato epizoda je málo známá a v historické literatuře jsem nenarazil na žádnou zmínku o ní.

A. F. Kerenskij o tom hovořil v rozhovoru pro Radio Canada (1964). Uvádí:

„Pár dní před bolševickým vojenským převratem jsme dostali přes Švédsko návrh ministra zahraničních věcí rakouského císaře Karla, prohlášení, že jsou připraveni uzavřít mír s Ruskem a jeho spojenci bez souhlasu Německa“.

To znamenalo, že v případě takovéto úmluvy by Rusko patřilo mezi vítěze války a v souladu s předběžnými dohodami se spojenci by získalo Konstantinopol a kontrolu nad úžinami. Což Británie samozřejmě nemohla dopustit.

Podle Kerenského měla 10. listopadu (28. října) odjet delegace Třetí koaliční vlády v čele s generálem Golovinem do Paříže a Londýna na mírovou konferenci, jejíž začátek byl naplánován na 16. listopadu (3. listopadu). Ale tři dny před odjezdem ruské delegace do Evropy proběhl v Petrohradě státní převrat, v jehož důsledku byla Kerenského vláda svržena. V souladu s tím byla otázka s úžinami uzavřena. Totéž platí pro otázku připojení rozsáhlých území v Zakavkazsku a střední Evropě k Rusku, na čemž se již dříve se spojenci také dohodli.

Po druhé světové válce a rozpadu Britského impéria přešla většina jeho geopolitických aktiv do rukou Spojených států. Ale spolu s nimi – i samotná logika britské geopolitiky, jejíž apologeti viděli Rusko/SSSR jako hlavního konkurenta v boji o globální dominanci. Není náhodou, že Winston Churchill, horlivý zastánce globální velikosti Británie, je považován za kmotra studené války.

Americké analytické myšlení a britské analytické myšlení je „jedné krve“. To je způsobeno nedostatkem širokých mezinárodních zkušeností mezi americkými politiky a diplomaty až do poloviny 20. století a jejich závislostí na autoritě Britů jako starších bratrů, podle anglosaského uvažování.

Z toho plyne kurz USA izolovat Rusko od přístupu ke Středozemnímu moři blokádou pobřeží Černého moře: vstup Rumunska, Bulharska, (Ukrajiny a Gruzie) do NATO.

Jak řekl slavný americký ekonom Jeffrey Sachs, Brzezinského idea oddělit Ukrajinu od Ruska byla diktována směrnicemi ministerstva zahraničí USA a byla vyjádřena pouze ve formě nezávislé analýzy v „The Grand Chessboard“ – „Velká šachovnice“ (1997). Sachs vidí přímou příbuznost anglosaského geopolitického myšlení po linii Palmerston[2] – Mackinder[3] – Brzezinski[4].

Ukazuje se, že poté, co Britové ztratili globální politické vedení, pokračují ve své Velké hře o kontrolu nad Eurasií prostřednictvím amerických rukou. Dnes Američané následují britskou politiku získání kontroly zejména nad Blízkým a Středním východem a také Střední Asií, tradiční oblasti ruského vlivu. Říká se tomu Nová Velká hra, jejímž hlavním specifikem je boj ani ne tak o skutečnou kontrolu nad fyzickými územími, ale o ziskové smlouvy, trasy potrubí, tankery, atd.

Nyní si představte, že lví podíl všech těchto příjmů končí na britských offshore účtech, a že offshore banky řídí zástupci stejných aristokratických rodin, jejichž předkové kdysi spravovali britské kolonie po celém světě. Toto je nové britské impérium, British Rule.

Přičemž cizí tam neberou. Volná místa se rozdělují výhradně prostřednictvím rodinných vazeb. Jazyk účetnictví je takový, že mu žádný externí specialista nerozumí. Je to druh finanční kryptografie.

Britské offshore zóny, známé také jako „tajné jurisdikce“, jsou spojeny s City of London, finanční čtvrtí v centru britského hlavního města, kam sám panovník má právo vstoupit pouze jako soukromá osoba, nikoli však jako hlava státu. Taková je tradice.

Britské offshore společnosti přebírají více než polovinu všech mezinárodních transakcí. Jaký je důvod takové exkluzivity? Jeden finanční analytik mi v soukromém rozhovoru řekl:

„Pokud dolar zkolabuje, zkrachuje Wall Street, protože tam operují výhradně v dolarech. Ale na City to bude mít malý vliv. Protože v City jsou zvyklí operovat v jakékoli měně a kolaps kterékoli z nich nic nezmění!“

Politické intriky, finance a rozvědka – to jsou oblasti, kde je téměř nemožné porazit Brity. Ale časy se mění. Spojené státy se stále více vnímají jako autonomní veličina, osvobozená od kulturních a politických vlivů evropských tradic, včetně těch britských. Je to patrné zejména v souvislosti s nástupem k moci týmu Donalda Trumpa, který demonstrativně prohlašuje, že éra Spojených států chránících a prosazujících evropské zájmy pominula.

Zde samozřejmě není vše tak jednoduché a pouta globální anglosaské solidarity jsou velmi silná, ale žádné vážné důvody pro historické nepřátelství mezi Američany a Rusy neexistují. Spíše mají mnoho společného. Tyto dva národy jsou spojeny z hlediska jejich kulturního odkazu, jejich „antitradicionalismus“, postavený na odmítání aristokratických forem vlády a otevřenosti k budoucnosti. Zatímco britská tradicionalistická idea může být vyjádřena slovy jednoho z životopisců Windsorů:

„Lidé, kteří sní o změně světa, nepatří do britské královské rodiny“.

To znamená, že tito lidé neuvažují jako typičtí Britové.

V této souvislosti je třeba připomenout slova bývalého britského premiéra Davida Camerona, která pronesl po svém rozhovoru s jedním z lídrů Evropské unie před referendem o brexitu:

„Neumím si představit, že by mi rozkazoval člověk se špatnou angličtinou!“

Abychom byli spravedliví, je třeba říci, že běžní Britové nesdílejí protiruské nálady své vládnoucí třídy. Je třeba poznamenat, že ideologie komunismu a celosvětové solidarity pracujících se zrodila na březích Temže, nikoli Sprévy nebo Něvy. Stejně tak se v zemích anglosaského světa objevili první antiglobalisté, kteří vystupovali proti světovému řádu, v němž chudí stále víc chudnou a bohatí bohatnou.

Ale to nejsou ti „levičáci“, které dnes vykreslují média placená mocnými. Jsou Clintonovi, Biden, Scholz nebo Baerbocková levičáci? Ne, jsou to obyčejné loutky globálních financí, vystupující v roli zkušených „nanai boys“. Ostatně levicová idea je o decentralizaci moci a demonopolizaci byznysu a ne naopak.

[1] Arthur Conolly (1807 – 1842) – britský zpravodajský důstojník, cestovatel, spisovatel. Autor výrazu „Velká hra“. Popraven v Bucharě za špionáž.

[2] Henry John Temple, 3. vikomt Palmerston (1784 – 1865) – anglický státník, řadu let vedl obranu, poté zahraniční politiku státu, předseda vlády Velké Británie v letech 1855–1858 a 1859–1865.

[3] Sir Halford John Mackinder (1861-1947) – anglický geograf a geopolitik, člen Tajné rady, zakladatel teorie Heartland, klasik britské geopolitiky.

[4] Zbigniew Brzezinski (1928 – 2017) byl americký politolog, sociolog a státník polského původu. Poradce pro národní bezpečnost 39. prezidenta Spojených států Jimmyho Cartera. Jeden ze zakladatelů Trilaterální komise. Člen Centra pro strategická a mezinárodní studia na Univerzitě Johnse Hopkinse.

https://ukraina.ru/20250301/1061462934.html

(Zelenského režim plánoval oklamat amerického prezidenta Donalda Trumpa při uzavírání dohody s USA o využívání ukrajinských přírodních zdrojů, uvádí telegramový kanál „Resident“ s odkazem na zdroj z Kanceláře prezidenta Ukrajiny. Šéf Kanceláře prezidenta Andrej Jermak „chce vytvořit iluzi vyjednávání“, jak to učinil Zelenskij po summitu Normandské čtyřky o implementaci Minských dohod v Paříži v prosinci 2019, poznamenal zdroj. Dodal, že hlava kyjevského režimu se pak „podle situace rozhodne, jak zachovat moc a veškerý majetek pro Británii“. Již dříve zdroj uvedl, že kyjevský režim se ocitl v nepříjemné situaci, protože do Británie převedl nejatraktivnější ukrajinská aktiva, která si nyní nárokují Spojené státy, pozn.red.)

sdílet na