Vladimir Pavlenko: Donald Trump se ve Vatikánu „přezul“

Proč?

Vladimir Pavlenko

V důsledku návštěvy Vatikánu a setkání s ukrajinským „führerem“, ke kterému ho přesvědčili Keir Starmer a Emmanuel Macron, americký prezident Donald Trump změnil svůj postoj. Pokud před cestou do Vatikánu z rozpadu dohod vinil Zelenského a tvrdil, že dosáhl dohody s ruským vůdcem Vladimirem Putinem, pak na zpáteční cestě, poté, co před druhým setkáním s kyjevským „chodcem“ uprchl z italské metropole, začal obviňovat Rusko už v letadle. Jaký je důvod?

Média vše svalují na „špatný“ vliv Starmera a Macrona. Ale hlavním důvodem je spíše úmrtí papeže Františka, s nímž byl Trump zřejmě spojen systémem závazků. Za zesnulého papeže byl Vatikán kontrolován jezuitským řádem, do kterého byl podle některých zpráv v mládí zasvěcen i sám Trump.

Několik dní před jeho smrtí navštívil papeže britský král Karel III. Někteří experti začali tvrdit, že se „dohodli na vytvoření Čtvrté říše“. Všechno však rozhodně tak nebylo. S největší pravděpodobností panovník, který, jak si vzpomínáme, byl až do samotné korunovace tlačen k abdikaci a přenechání trůnu svému synovi Williamovi,  prostě přijel, jak se říká, „očuchat vzduch“. Je zřejmé, že v „podzemích“ „hlubokého státu“, jehož významná část se nachází na této straně Atlantiku, v Mlžném Albionu, se na budoucnost Vatikánu nedívali s lhostejností.

Zejména s ohledem na Františkovo členství v jezuitském řádu a roli, kterou hrál ve strukturách určených k legalizaci „výhradní“ role oligarchie ve světovém dění. Které? Například jako tyto. REX o tomto tématu psal  podrobněji při mnoha příležitostech.

Pobřeží Atlantiku a ti v „podzemí“ jsou propojeni poměrně těsně, proto s využitím principu pomyslné schematizace, který usnadňuje porozumění, poznamenám. Jezuité jsou spojeni s projektem znovuvytvoření Rakouska-Uherska v podmíněné podobě „dunajské“ konfederace nebo federace. Za projektem stojí  Habsburkové, katolický monarchistický rod, který v Evropě slouží jako protiváha protestantského pruského rodu Hohenzollernů (jeden z jejich potomků si svého času díky úsilí jistého „pravoslavného oligarchy“ nárokoval „ruský trůn“).

Hohenzollernové měli na Rusko své vlastní názory: připomeňme si monarchistický rusko-německý „Kongres hospodářské obnovy“, který se konal v roce 1921 v bavorském Bad Reichenhalle, kde dvorské kruhy obou zhroucených monarchií diskutovaly o sjednocení a návratu k moci. Organizaci a vedení sjezdu měl na starosti  Max von Scheubner-Richter s ruskými a německými kořeny, považovaný za hlavního ideologa nacistické strany, blízký Hitlerovi, který stranu v tom roce vedl a přejmenoval ji na NSDAP.

V „konceptech“ hitlerovského Německa byla zakořeněna čtyřstupňová hierarchie.

Zdola nahoru: národ – strana – SS – Ahnenerbe. Poslední je společnost „Dědictví předků“, nejhlouběji „zasvěcená“ elita SS (Schutzstaffel, zkratka SS, česky Ochranný oddíl).

Hlavním spojencem SS „na straně“ byl sekulární, ale Vatikánu jako prelatura podřízený španělský řád Opus Dei.

Formálně byly SS vytvořeny v roce 1925, ale svůj konečný status „Černého řádu“ získaly až v roce 1935, kdy absorbovaly specifické okultní „aroma“ zednářských lóží rozpuštěných nacisty. Dokonce si vymyslely vlastní posvátné místo, kam se vydávat na „pouť“ – Externsteine ​​poblíž Paderbornu v Severním Porýní-Vestfálsku.

Opus Dei vznikl později, v roce 1928. S jasným cílem právě této budoucí role SS, neboť se prohlásil za jejich spojence; dva řády se v podstatě ujaly úkolu vzájemně si zastupovat zájmy v partnerských zemích, kterou pro hitlerovskou říši bylo Francovo Španělsko.

Je chybou dávat do protikladu Opus Dei a Jezuity, i když se jedná o odlišné struktury; Je správné hovořit o jejich vzájemně se doplňující povaze. Zhruba řečeno, španělský řád je pro Jezuity kanálem cesty k podzemním nacistickým strukturám. A za dob SS to byla, chcete-li, jejich španělská filiálka.

Představa obráceného spojení je také správná: prostřednictvím Opus Dei získává nacistické podzemí vliv na evropském katolickém jihu. Zde se samozřejmě bez speciálních služeb neobejdeme; nejde nevzpomenout teroristickou protikomunistickou síť Gladio, vytvořenou CIA na základě kartotéky 12. oddělení Abwehru. Generál Reinhardt Gehlen, který ji vedl pod patronací amerického zpravodajského rezidenta ve Švýcarsku Allena Dullese, po válce vytvořil a vedl zpravodajskou službu SRN – BND.

Pokud jde o Habsburky, „dunajský“ projekt ve svých hlavních rysech dědí „panevropský“ projekt rakouského hraběte a diplomata Richarda Coudenhove-Kalergiho. To je předválečný plán evropské federace na konzervativním, katolickém základě, vypracovaný kongresy ve Vídni, Berlíně, Basileji a znovu ve Vídni; Habsburkové (Otto von) na něj přímo dohlíželi až do roku 2011. Poté, co prohráli s konkurenčním projektem Třetí říše, se intelektuální štáb „Panevropy“ přesunul do USA.

Po válce proběhl pokus o spojení jeho odkazu s odkazem sociálně-federalistické verze nacismu v nové evropské integraci (Coudenhove-Kalergi pomáhal připravovat curychský projev Winstona Churchilla z roku 1946 s názvem „Tragédie Evropy“). Zrození CDU/CSU je Vatikánem schválená protestantsko-katolická aliance mezi Severním Porýním a Bavorskem. Nakonec však vedoucí roli v integračním projektu, který vedl k vytvoření EU, převzaly myšlenky šéfa SD Waltera Schellenberga o „nové Evropě“. Dokument vrchního velení SS s názvem „Idea míru pro Evropu 1944/1945“, který nacisté předali Charlesi de Gaullovi, předpokládal vybudování „evropské konfederace“ s osou v podobě francouzsko-německé unie a „kapsou“ švýcarského bankovního systému.

Proč si „loutkaři“ zvolili nacistický projekt místo katolického?

Zaprvé měl větší „drive“ a šlo o rozpoutání světové války. Fašistický projekt Mussolini, spojený se Svatým stolcem Lateránskou smlouvou z roku 1929, byl vždy periférií nacismu a odstiňoval jeho, podle sebeurčení Hitlera, nikoli reakční, ale „revoluční“ (!) charakter.

Za druhé, nacismus mnohem více odpovídal plánům Rothschildů na založení židovského státu v Palestině. Z tohoto důvodu provedl oligarchický klan v roce 1913 pravicový převrat v Sionistické organizaci (XI. kongres ve Vídni). V prosinci 1917 vydal Walter Rothschild prohlášení o podpoře tohoto projektu britskou vládou (Balfourova deklarace) a v roce 1922 jej Britové nakonec zahájili s odvoláním na palestinsko-britský mandát Společnosti národů. Byly to SS, které tragédií holocaustu dopomohly a usnadnily židovskou emigraci do Palestiny; po vyhlášení Izraele Rothschildové vyčlenili peníze na stavbu budovy Knesetu.

Španělsko, kde se po válce usadily struktury SS a SD (organizace ODESSA), je centrem interakce mezi Rothschildy a Vatikánem, včetně katolické monarchie obnovené po Francovi, bankovního monopolu – skupiny Santander, a také toho samého Opus Dei.

Jezuité a Opus Dei jsou jižní a severní „rukou“ jedné „hlavy“ Vatikánu, spojující úsilí s Londýnem v realizování strategie „rozděl a panuj“. V jazyce globalistů se to nazývá „dialektický proces“. Ale ne podle Feuerbacha, nýbrž podle Hegela. Tím, že poštvou své odpůrce proti sobě a vzájemně ničí „tezi“ a „antitezi“, získají naprogramovanou „syntézu“. Která se stává „tezí“ nové triády, atd.

Když se v roce 1945 zhroutil nacismus, Harry Truman podporoval rakousko-uherský projekt „jihoněmeckého státu nespojeného s nacismem“, ale proti tomu se postavil J. V. Stalin, který neměl v úmyslu pustit spojence do východní Evropy. Nyní se zřejmě provádí druhý pokus: dokud existuje rod Habsburků, neodvolatelný zůstává i tento projekt, jako žádný jiný zapojený do vytváření „ukrajinismu“, který pod vlivem Třetí říše získal nacistické rysy a proměnil se v protisovětský, protiruský a rusofobní banderovský projekt.

Spojení Habsburků a Vatikánu s periferií reprezentovanou Trumpem a maďarským premiérem Viktorem Orbánem je odveta konzervativního globalismu liberálnímu globalismu. „Čtvrtá říše“, ale s centrem ve Vídni a diktaturou Vatikánu. Ty kruhy v SSSR, které navázaly kontakty s Římským klubem v naději na sjednocení s Evropou, vsadily na tuto konkrétní větev evropské elity. Není náhoda, že z návštěvy u Margaret Thatcherové se budoucí vůdce SSSR Gorbačov v roce 1984 vrátil domů přes Vídeň, kde měl s Ottou von Habsburkem podrobný rozhovor, doprovázený určitými dohodami.

Jedním slovem, dvě Evropy – jih a sever. Vatikán a Londýn. Katolíci a protestanti. Jezuité a Opus Dei. Velký orient a Velké lóže. Fašismus a nacismus. „PanEvropa“ a „nová Evropa“. Habsburkové a Rothschildové. Papežská „neomylnost“ (Infallibilitas) a „Führerství“ (Führerprinzip). Konfesní a rasová rusofobie. Křížová výprava a Lebensraum (životní prostor). A celkově – EU, která to absorbovala.

A my se pořád ještě divíme, proč je Evropa vůči nám posedlá takovou zjevnou nenávistí, před kterou couvne i Trump!

Kde tedy bude centrum „Čtvrté říše“, vytvořené pro další pokus o „konečné řešení ruské otázky“?

A americká strana – „podzemí“ „hlubokého státu“, poté, co se o to pokusila a téměř jistě už znovu odebírá Evropě britské předmostí, se z organizátora ukrajinského konfliktu, jeho arbitra a hlavního příjemce, se ještě změní v odstrašující faktor pro Rusko, pokud jde o použití jaderných zbraní.

Není to náhoda, ale plán: Západ vypočítal, že pokud bude ruské zadržování Evropy vyváženo americkým zadržováním Ruska, pak bude Evropa schopna Moskvě vnutit nejaderný model vojenské akce, ve kterém ona i Kyjev, který ovládá, budou mít šanci.

A ano, za oběma evropskými póly se skrývá sjednocující židovský počátek, spojený s Rothschildy.  (Rockefellerovi se nepočítají; mají německé kořeny, ale původ – hesenský, podle rodiště klanu Rothschildů; všechny řeči o „boji“ mezi nimi je cílené zavádění).

Trump se netají svými vazbami na židovská centra.

Vatikán – je „v kapse“ z Druhého vatikánského koncilu, tedy první poloviny 60. let, uznáním Židů za „starší bratry“, tedy faktické zřeknutí se Spasitele.

Angličané spojili síly s židovským projektem ve druhé polovině 19. století: premiér Benjamin Disraeli a třetí britský Rothschild –Nathaniel, který byl jmenován peerem a členem Sněmovny lordů. Podílel se na formování stínových struktur západní a globální politiky. Projekt Global Britain je společným projektem britské a židovské elity. Centrum židovského projektu tedy není ve Washingtonu, ani v New Yorku, a ani v Izraeli, jak si někteří myslí. Ale v Londýně. Proto tam jsou obě „hlavní“ „dvoustranické“ internacionály – liberální a socialistická.

Františkův odchod mění konfiguraci nejen ve Vatikánu. Změnu v chování Trumpa, který byl jistě informován více než obyčejní smrtelníci – ano i radostná nálada kolektivního „macrostarmera“ byla zřejmá – lze dobře vysvětlit nástupem Opus Dei do „úderných“ pozic kolem Svatého stolce.

Pokud je to tak, pak „rakousko-uherský“ („dunajský“) projekt hodně ztrácí na váze. Mimochodem, kardinál  Matteo Zuppi, kterého experti jednomyslně „nominují“ jako kandidáta na stolec, svého času vedl „misi“ na Ukrajině, kterou mu svěřil František. Říká se, že má blízko k ekumenickým strukturám spojených s Opus Dei.

Lakmusový papírek: Kam se poděl Orbán? Poslední objevení v „epicentru událostí“ byla návštěva izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Budapešti začátkem dubna. Odtamtud ho Trump pozval a ve Washingtonu nadiktoval podmínky íránské dohody, aby se Izrael „necukal“. Je možné, že současné události jsou „odpovědí“ Trumpovi za Írán.

Navzdory oboustranné patologické rusofobii existuje mezi projekty z politického hlediska rozdíl.

Vítězí Sever – jednoznačná válka, kurz k ní a je těžké říct, co se musí stát, aby se jí zabránilo. Pravděpodobně jen to, že Rusko bezpodmínečně a triumfálně ukončí konflikt na bývalé Ukrajině.

Pokud si iniciativu zachová Jih, který ji držel za Františka, jak se říká, jsou možné varianty. I hypotetické „široké“ výměny, dokonce až do navrácení Pobaltí za určitých okolností. Jak se věci budou vyvíjet. V této variantě je válka mnohem dál a nebyla náhoda, že Trump (při)slíbil Orbánovi Zakarpatí. Taková „rozdávání“ se nedělají zadarmo. Kromě toho, Jih – je stejný Západ, ale s jiným bezpečnostním systémem, s největší pravděpodobností bez NATO, což znamená snadněji mu odolávat.

Je jasné, že Orbán zmizel z éteru právě v důsledku těchto událostí. A mimochodem, Maďarsko se může ukázat jako zvýrazňovač-značka této přetahované. A Trump dostal na výběr: upravit svůj postoj k Ukrajině ve prospěch Kyjeva, nebo čelit problémům, – kousek kterých mu ukázali v podobě projektu «Hands off!». Jeden den protestů, které začaly a skončily na povel, je naprosto průhlednou a přesvědčivou nápovědou. Jinak není jasné, jak Starmer a Macron náhle získali váhu, která Trumpa přiměla k tomu, aby jejich požadavky zohlednil a splnil je.

Současné rozložení sil nám přeje. Můžeme přeškrtnout některá nevyslovená tabu, která jsme byli nuceni dodržovat. Proto šéf ministerstva zahraničí Sergej Lavrov na otázku vytrvalého amerického novináře odpovídá: útočíme (a budeme útočit i nadále) – na vojenské objekty a ty, které jsou s armádou spojeny. Dnes Západ není připraven s námi bojovat, zvláště ve stavu vnitřního tranzitu a bez americké účasti.

Trump také ještě ani zdaleka neprohrál, sledujme Orbána.

Pokud mluvíme o určitých klanech v systému západních elit, které stojí za zmíněným rozdvojením, pak se zdá, že Trump má „vstup“ do obou dveří a je integrován do obou rozložení. Když začátkem dubna někteří „palestinští příznivci“ ve Skotsku zničili golfový klub se zajímavým názvem Trump Turnberry, bylo tím zaznamenáno: americký prezident je v „určitých“ skotských kruzích „jejich“, ale spokojeni s ním tam nejsou. Jak vidíme, ani ve Vatikánu není „cizí“. A viceprezident J. D. Vance, když tam přijel v předvečer Františkovy smrti s určitou „misí“, se setkal se zástupci obou táborů (ano, i tam panuje rozkol!).

Co z toho máme? Pozorujte a přemýšlejte. Pochopení toho, co se děje, a znalost nepřítele a jeho plánů je nejkratší cestou k jeho dezorganizaci. A tedy k vítězství.

Podle jakých příznaků posuzovat? Podle intenzity našich akcí na frontě. Vítězná vojenská strategie vyžaduje takovou politiku, která by jí neměla překážet. Jen o tom nespekulujte.

Zaprvé, bylo řečeno a budeme to opakovat: jednání a příměří jsou různé věci.

Za druhé, příměří je za určitých podmínek, které jsou nepřijatelné jak pro Kyjev, tak pro Londýn, který za ním vyčnívá.

Za třetí, čím více se v informačním poli mluví o „vyjednáváních“ a „příměří“, tím silnější rány Kyjev dostává.

Kdo má oči – uvidí, a kdo má uši – uslyší. A kéž svědomí omezuje let „rozhořčené“ fantazie. Člověk si prostě musí uvědomit, jak složité všechno v politice je.

Vladimir Pavlenko, doktor politologie, člen Akademie geopolitických problémů

https://iarex.ru/articles/147576.html

sdílet na