Valentin Katasonov: Anglosaský svět tvrdí, že je Velký Izrael

Valentin Katasonov

Dnes se slovo „Západ“ objevuje v ruských médiích stejně často jako slovo „Rusko“. Totéž platí pro odvozeniny slova „západ“: „západní civilizace“, „západní sankce“, „západní kultura“, „západní nadvláda“, atd.

Wikipedie vysvětluje, že Západ označuje země západní Evropy, Severní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a několika dalších zemí. Historici, politici a filozofové se snaží najít společného jmenovatele, který zmiňované země spojuje. Souhrn těchto zemí nazývají „západní civilizací“. Spojuje tedy země, které mají společnou ideologii. Jádrem této západní civilizace je anglosaský svět. Západní ideologie se totiž zrodila v anglosaských zemích.

Anglosaský svět je ideologické, politické, vojenské a finanční seskupení pěti zemí: Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu. Formování anglosaského světa začalo Velkou Británií. Během několika staletí rozšířil svůj vliv do dalších částí světa. Kolonizoval Nový svět a vytvořil Britské impérium, ve kterém „Slunce nikdy nezapadlo“.

Nejprve musíme mluvit o ideologickém vlivu Velké Británie, poté o jejím politickém, vojenském, finančním a ekonomickém vlivu. Ve 20. století se jádrem anglosaského světa staly Spojené státy americké. Dominují anglosaskému světu a celému západnímu světu prostřednictvím svých geopolitických, vojenských, finančních, ekonomických a ideologických pozic.

Nyní se dostávám k ideologii anglosaského světa. Nejčastěji je to prý ideologie liberalismu. Ale slovo „liberalismus“ je špatně pochopený termín. V sovětských dobách existovala jasnější definice západní ideologie obecně a anglosaské ideologie zvláště: „ideologie kapitalismu“, „ideologie imperialismu“, „ideologie světovlády“, atd. Kromě toho bylo během sovětské éry zaznamenáno, že v západních zemích nezahrnutých do anglosaského světa (jako je Francie, Německo, Itálie, atd.), tedy v zemích kontinentální Evropy, je ideologie mírně odlišná od Británie, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.

Anglosaská ideologie se jasně odlišuje od ostatních ideologií. A tyto rozdíly se nacházejí v náboženských kořenech anglosaského světa. Je třeba poznamenat, že v pěti výše zmíněných zemích anglosaského světa byl po několik staletí dominantním náboženstvím protestantismus. V době reformace (v 16. století) se v mnoha evropských zemích objevil protestantismus s různými orientacemi a nuancemi. Ale na ostrovech zamlženého Albionu to mělo velmi specifické nuance.

Příčiny mnoha současných událostí v anglosaském světě (i po celém světě) lze hledat v Anglii 16. a 17. století. Aniž bych se vracel dále do minulosti, připomenu, že určitá protestantská hnutí (ve skutečnosti sekty) hlásala doktrínu o výlučnosti svých členů. Ve smyslu být Bohem vyvolenými. Vycházeli ze skutečnosti, že oni, obyvatelé Mlhavého Albionu, jsou potomky izraelských kmenů. Konkrétně kmenů, které byly vyhnány ze země zaslíbené.

Podle některých verzí jde o potomky těch, kteří byli vyhnáni, když Asyřané v 8. století př. n. l. dobyli severní část Izraele s jeho deseti kmeny starozákonních potomků, tedy Jákoba, syna Izáka a vnuka Abrahama.

Existovali také někteří „charismatici“, kteří se považovali za potomky dvou zbývajících kmenů, těch starozákonních Židů, kteří byli z Judeje (jižního království) vyhnáni římskými vojsky císařů Vespasiana a Tita v prvním století před Kristem, a kteří po vzpouře Bar Kokhba (132-136 př.nl), byli vypovězeni z celé Palestiny.

Britští protestanti se zkrátka považovali za potomky starozákonních Izraelitů, kteří po mnoho staletí různými cestami putovali světem. A nakonec se z vůle Všemohoucího ocitli na Britských ostrovech.

Jak nám říkají historici, myšlenka mít kořeny ve Starém zákoně oslovila nejen Angličany, ale i ostatní protestanty. Například v roce 1590 vydal francouzský hugenot Pierre Le Loyer knihu s názvem «Les dix tribus perdues» (Deset ztracených kmenů), v níž vyjadřuje své přesvědčení, že Anglosasové, Keltové, Skandinávci, Germáni a další příbuzné národy jsou přímými potomky Izraelitů Starého zákona. Po čase téměř všichni Evropané tyto teorie opustili, přestali o nich mluvit a legendy o jejich „vyvolení Bohem“ byly postupně zapomenuty.

S výjimkou Anglosasů se v této oblasti všichni uklidnili. „Charismatičtí“ britští protestanti se nadále nejvíce považovali za lid Izraele. Se všemi důsledky, které z toho plynou pro tyto „charismatiky“ samotné i pro jejich okolí. Jedním z těchto „charismatiků“ byl skotský král Jakub VI., také známý jako anglický Jakub I. (1566–1625), který se považoval za krále Izraele. S jistotou tvrdil, že Britové jsou přímými potomky deseti ztracených izraelských kmenů a že britský panovník je skutečným dědicem království Davida, nejslavnějšího starověkého krále Izraele.

Jedním z nejvýraznějších představitelů proizraelského protestantismu byl samozřejmě Oliver Cromwell. Na formování Cromwellových proizraelských nálad měl velký vliv portugalský židovský talmudista Menasseh ben Israel (vlastním jménem Manoel Dias Soeiro). Cromwell nikdy neskrýval své sympatie k Židům a všemi možnými způsoby podporoval přesídlení holandských Židů do mlhavého Albionu. Cromwell se samozřejmě řídil také ekonomickými ohledy: bohaté židovské obchodní domy viděl jako mocné spojence.

John Sadle (1615-74), přítel a osobní tajemník Olivera Cromwella, publikoval v roce 1649 knihu «Rights of the Kingdom» (Práva království), která uvádí „izraelskou genealogii britského lidu“.

V 19. století měli britští protestanti své vlastní „teology“ a „vědce“, kteří již na takzvaném „vědeckém“ základě dokázali, že obyvatelé Británie byli „geneticky, rasově a jazykově přímými potomky“ ztracených kmenů starověkého Izraele. Mluvili s důvěrou o deseti kmenech. Období aktivní literární a vědecké práce na téma Británie a Izrael bylo pravděpodobně zahájeno knihou Richarda Brotherse z roku 1794 «A Revealed Knowledge of the Prophecies and Times» (Odhalená znalost proroctví a časů).

Kniha Angličana Johna Wilsona «Our Israelitish Origin» (Náš izraelský původ), vydaná v roce 1840, vzbudila mezi Angličany velký zájem. Stejně tak kniha Johna Pyma Yeatmana z roku 1879 «The Shemetic Origin of the Nations of Western Europe» (Semitský původ národů západní Evropy).

V roce 1890 vyšla kniha Johna Garniera «Israel in Britain: a brief statement of the evidence proving the Israelite origin of the British race» (Izrael v Británii: stručné prohlášení o důkazech dokazujících izraelský původ britské rasy).

Tato kniha byla obzvláště populární na téma, které nás zajímá. Byla několikrát přetištěna v Anglii a několika anglicky mluvících zemích. V důsledku této knihy se objevily termíny „britský izraelismus“ nebo „izraelismus“ a „angloizraelismus“.

Ve druhé polovině 19. století začal izraelismus v Anglii nabývat organizačních forem. Příznivci izraelismu, kteří patřili k různým proudům protestantismu, museli najít stejně smýšlející lidi. V některých anglických církvích totiž nebyli všichni ochotni sdílet názory na izraelismus. Mnozí věřili, že židovské kořeny Britů jsou čistou fikcí, mýtem. V některých protestantských církvích dokonce došlo na toto téma k rozkolům.

Například katolický kardinál John Henry Newman (1801-1890) byl první polovinu svého života členem anglikánské církve. V roce 1845 však tuto anglikánskou církev opustil a připojil se k římskokatolické církvi. John Henry vysvětlil důvod této volby prohlášením, že existuje velmi reálné nebezpečí, že zastánci britského izraelismu „převezmou anglikánskou církev“.

Na konci 19. století založili Edward Hine, Edward Wheeler Bird a Herbert Aldersmith britské izraelské hnutí. Byla vytvořena Anglo-Israel Association a v roce 1886 měla 27 poboček po celé Velké Británii. V roce 1880 se poprvé objevila publikace Anglo-Izraelského almanachu, která byla distribuována nejen na ostrovech zamlženého Albionu, ale také v dalších zemích Britského impéria. Vydání z roku 1914 obsahuje zajímavý přehled skupin podporujících ideologii britského izraelismu nejen na ostrovech mlhavého Albionu, ale také v Austrálii, na Novém Zélandu, v Jižní Africe, Kanadě a Spojených státech amerických.

Vydání Židovské encyklopedie z roku 1906 uvádí, že na počátku 19. století byly ve Velké Británii a Spojených státech amerických přibližně dva miliony stoupenců britského izraelismu.

V roce 1919 byla v Londýně založena Britsko-izraelsko-světová federace (BIWF). V roce 1922 bylo založeno nakladatelství Covenant, aby sloužilo Federaci. Federace existuje dodnes a pokrývá mnoho zemí Britského společenství národů.

Jedním ze základních kamenů ideologické platformy BIWF je tvrzení, že britská královská rodina jsou pokrevními dědici izraelského krále Davida. Není proto divu, že Federace měla vždy prominentní patrony.

Zde je seznam prvních patronů (1920): Její královská výsost princezna Alice, hraběnka z Athlone (na tomto seznamu zůstala až do své smrti v roce 1981); ctihodná vdova hraběnka z Radnoru; vévoda z Buckclough; ctihodný lord Guisborough; ctihodný lord St John z Bletsoe; Jeho Eminence, biskup Falklandských ostrovů; reverend biskup John DM McLean a další.

V Rusku i v zahraničí vychází velké množství knih o globálním kontextu, globálním spiknutí, globální elitě. Téměř všichni autoři těchto knih se shodují, že jádrem globálního zákulisí (elity) jsou Anglosasové. Jejich hlavní charakteristikou není ani tak místo bydliště, ale náboženská příslušnost. Všichni patří k různým větvím protestantismu a hlásí se k ideologii britského izraelismu.

Nositeli této ideologie a dokonce i fanatici britského izraelismu byli Benjamin Disraeli (britský premiér v letech 1868 a 1874-1880), Cecil Rhodes (diamantový magnát, který založil De Beers), lord Alfred Milner a další. Pevně ​​věřili v nadřazenost Anglosasů a považovali jiné národy za přinejlepším zaostalé, nebo dokonce za společenství podlidí, téměř jako zvířata.

Odtud je totální přesvědčení, že moc na zemi jim, potomkům Izraele, dal Všemohoucí. A že ostatní měli sloužit Anglosasům „vyvoleným Bohem“, být jejich otroky. Ti, kteří nechtějí být otroky, musí být nemilosrdně zabiti, protože jsou to podlidé, zvířata s humanoidními rysy.

Anglosasové tedy Boha nahradili rasou, krví. Jak napsala učenka Hannah Arendtová, Benjamin Disraeli, pokřtěný Žid, si jako dospělý náhle vzpomněl, že je spíše semitský než Angličan. A všichni „Semité“ si podle něj zasloužili titul „aristokraté od přírody “. Disraeli, jak píše Arendtová, byl „prvním ideologem, který se odvážil nahradit slovo ‚Bůh‘ slovem ‚krev‘.

„Rasa je všechno a jejím základem je krev “, „Všechno je rasa, jiná pravda neexistuje “. „Rasová otázka je klíčem ke světové historii “: to jsou klíčové body ideologie britského premiéra.

Na ostrovech mlhavého Albionu však podle Disraeliho nemají Židé a Anglosasové co sdílet. Musí společně splnit své historické poslání, kterým je ovládnout svět.

Proč není co sdílet? Protože Židé jsou potomky dvou kmenů vyhnaných z Judeje (jižní království) a Anglosasové jsou potomky dalších deseti kmenů (těch, kteří byli vyhnáni ze severního království, zvaného Izrael).

Londýnská City, kde sídlí největší britské a mezinárodní banky, je výrazným symbolem této jednoty potomků dvanácti izraelských kmenů (těch, kteří původně pocházeli z Jákoba, syna Izáka a vnuka Abrahama). Mnoho současných Anglosasů sdílí Disraeliho názor, a proto věří, že je správnější používat termín „anglo-židovský svět“ spíše než „anglosaský svět“.

Britský izraelismus je čistá rasistická ideologie, na které bylo vybudováno Britské impérium. Právě na základě této anglosaské rasistické ideologie se později zrodí britský fašismus (který se objevil ještě před italskou a německou verzí). Britská rasistická ideologie byla později implantována v Německu a nabyla podoby národního socialismu Třetí říše (kde byla role supermanů přidělena takzvaným „Árijcům“).

Poměrně ucelený popis historie a podstaty britského izraelismu lze nalézt v následujícím díle: William H. Brackney, «Historical Dictionary of Radical Christianity» (Historický slovník radikálního křesťanství).

Ve 20. století pokračovalo v Anglii a dalších zemích Britského společenství národů vydávání velkého množství knih s tématem britského izraelismu. Alexander James Ferris byl v této oblasti obzvláště plodný.

Uvedu některá z jeho nejvýznamnějších děl:

• «Armageddon is at the doors» (Armagedon je za dveřmi, 1933);

• «Why the British are Israel: nine conclusive facts showing that the Anglo-Saxons represent the House of Israel of the Scriptures» (Proč jsou Britové Izrael: devět přesvědčivých faktů, které ukazují, že Anglosasové představují Dům písma svatého Izraele – 1934);

• «L’enseignement israélo-britannique sur la grande pyramide de Gizeh» (Izraelsko-britské učení o Velké pyramidě v Gíze -1934);

• «Le trône éternel de David» (Věčný trůn Davidův – 1935);

• «The Great Pyramid : A Simple Explanation of the Great Pyramid’s Divine Message to the Anglo-Saxon Race» (Velká pyramida: Jednoduché vysvětlení Božího poselství Velké pyramidy anglosaské rase – 1935);

• «Le couronnement et le trône de David» (Korunovace a trůn Davidův – 1940);

• «The British Commonwealth and the United States of America Foretold in the Bible» (Britské společenství a Spojené státy americké předpovězené v Bibli)

• «Great Britain & The U.S.A. Revealed as Israel. The New Order» (Velká Británie a USA odhaleny jako Izrael. Nový řád – 1941).

• «When Russia invades Palestine» (Když Rusko napadne Palestinu – 1945);

• «Palestine for Jews or Arabs» (Palestina pro Židy nebo Araby? – 1946).

Mnohé z toho, co tento fanatický stoupenec britského izraelismu říká, je zřejmé, jakmile si člověk přečte názvy jeho knih. Vyvyšuje britskou královskou rodinu jako dědice krále Davida. Mluví o izraelských kořenech Britů a činí z nich „Bohem vyvolený lid“. S odvoláním na Zjevení si je jistý brzkým koncem tohoto „hříšného“ světa, po kterém bude následovat tisíciletí vlády britské koruny. Nakonec dochází k závěru, že Bohem „vyvolení“ nežijí jen na ostrovech mlhavého Albionu. Nacházejí se i v jiných zemích Britského společenství národů. A těch je v Novém světě obzvlášť mnoho.

Asi před 400 lety se 30 000 „charismatických“ puritánů usadilo v Nové Anglii, aby vytvořili teokratickou společnost. Puritáni, baptisté, metodisté ​​a další britští osadníci se zvláštními náboženskými sklony nemilosrdně masakrovali Indiány. Aktivní kolonizace Nového světa Brity pokračovala více než dvě století.

Osadníci samozřejmě přicházeli nejen z ostrovů zamlženého Albionu, ale také z pevninské Evropy: z Francie, Holandska, Švýcarska, Německa, Belgie a dalších zemí. Ale páteří amerického státu zůstali „charismatičtí“ domorodci z Velké Británie (z Anglie, Walesu, Skotska, Irska). Byl to jejich protestantismus zabarvený britským izraelismem, který se stal dominantní ideologií v Novém světě.

Bez zohlednění této ideologické a náboženské základny zakotvené v Americe je obtížné pochopit zahraniční politiku Spojených států v Novém světě a zejména v současné době. A pochopit neviditelné společenství názorů mezi Spojenými státy a Velkou Británií, které tvoří jeden anglosaský svět usilující o podmanění zbytku lidstva.

https://reseauinternational.net/le-monde-anglo-saxon-se-reclame-du-grand-israel/

zdroj: Telegra.ph přes Euro-Synergies

sdílet na