Tadeusz M. Trajdos: Agrese

Až donedávna vedly takzvané liberální demokracie v čele se Spojenými státy otevřenou a nestoudnou ideologickou křížovou výpravu. Každý, kdo se neřídil jejich politickými, mentálními a morálními vzory a praktikami, musel být odstraněn, nebo alespoň stigmatizován jako zřejmé zlo.

Byly zahájeny převraty, atentáty, kampaně, sankce a v případech krajní nouze, tj. hlubšího strachu z ideologické „nákazy“, i preventivní války. Byly vnucovány „řádné“ vlády – tedy loutkové, vazalské, poddajné a ideálně zkorumpované. Prostřednictvím různých manévrů a otupujících kampaní bylo dosaženo trvalé morální degenerace a triumfu všech druhů deviací. Účinnost tohoto pseudo-bankrotního řádu byla a je udržována „represivní tolerancí“ v duchu Marcuseho.

V poslední době byl systém globálního násilí zdokonalen.

Degenerativní ideologie zůstává v platnosti (zejména v Eurokolchozu), ale americký globální hegemon v Trumpově éře přijal jednodušší postup. Každý, kdo se postaví proti zájmům USA v globálním měřítku nebo zájmům Izraele v regionálním měřítku (kritérium hrozby je čistě diskreční), je vystaven vojenské likvidaci. Odvolání se nebere v úvahu. Používá se zjevná agrese, a to i bez jakékoli rozumné záminky. Pachatelé úmyslně porušují všechny normy mezinárodního práva.

Trump opakovaně ilustroval metody, jakými by měl být tento násilný řád zaveden.

Ve Venezuele se rozhodl zemi zotročit „levně“: zločinným únosem prezidenta Nicoláse Madura a následným zabavením ropných polí a rafinerií, jejího hlavního zdroje příjmů. Ideologické motivy prozatím zůstávají utajeny. Útočníci formálně neporušili předchozí systém (domorodý socialismus zavedený Sjednocenou socialistickou stranou Venezuely (PSUC) v roce 1999) a zachovali prakticky celý předchozí administrativní aparát.

Podmínky stanovené agresorem: poddajnost a podřízenost venezuelské vlády Washingtonu a odevzdání národního bohatství americkým korporacím však jasně podkopávají samotné přežití předchozího systému. Toto je neokolonialismus v jeho nejčistší podobě. Venezuelský lid tvrdohlavě podporoval Cháveze a Madura po dobu 27 let, protože zavedením státního monopolu v ropném průmyslu směrovali většinu zisků do sociálního zabezpečení, všeobecné zaměstnanosti a dostupného vzdělávání. Tuto politiku zmařily následné americké sankce a blokády, ale přetrvávala. Teď, když je ropa v sevření agresora, nemá vláda PSUC žádné oprávnění. Předpovídám vzpoury chudých a hladových, i když samozřejmě marné.

V brutálnější variantě (Írán) vyžaduje zlomení odporu statečného národa a státu dlouhodobou genocidní válku. Cíl je stejný: vytvořit loutkové vlády s odpovídajícím politickým obrazem (pro agresory) a zmocnit se dalšího ropného bohatství.

USA se otevřeně zmocňují všech možných energetických zdrojů na světě.

Ve vulgární propagandě hraje důležitou roli odpovídající nomenklatura. Ruská „speciální vojenská operace“ na Ukrajině je Západem nazývána „zločinnou válkou“, zatímco zločinná válka zahájená USA a Izraelem v Íránu je označována jako „operace“ nebo „intervence“. Orwellovské Ministerstvo pravdy funguje bezchybně. Masy poddaných – promiňte – občanů „svobodného světa“ spolknou jakýkoli nesmysl.

Naprostá blamáž OSN tváří v tvář těmto do očí bijícím agresím umožnila Trumpovi vytvořit šikovnou atrapu v podobě Rady Míru (?). O členství požádaly země s velmi odlišnými systémy a zájmy. Všechny se domnívají, že pod pláštěm USA budou v bezpečí a možná i něco získají.

Například Maďarsko Viktora Orbána, které hrdinně brání svou nezávislost od roku 2010, je tam proto, že Trumpova administrativa navzdory EU podporuje Fidesz i v nadcházejících volbách.

Přítomnost Alijeva z Ázerbájdžánu a Pašinjana z Arménie upoutala mou pozornost. O Arménii jsem loni několikrát psal v „Myśl Polska“. Toto je ukázkový příklad toho, co lze od Mírové rady očekávat. Trump se chlubí tím, že v roce 2025 vynutil „historické“ usmíření mezi Arménií a Ázerbájdžánem. K této události jsem se vyjádřil. Zahrnuje úplnou kapitulaci Arménie, která byla poražena turecko-ázerbájdžánským partnerstvím. Arménie byla nucena vzdát se svých práv na válkou zničený Artsach (Náhorní Karabach). Nesmí se připomínat osud Nachičevanské oblasti, kde Ázerbájdžánci zlikvidovali stopy arménské přítomnosti, kde dokonce „vyčistili“ hroby Arménů. Arménie navíc akceptovala de facto exteritoriální dálnici podél řeky Araks na linii Ázerbájdžánu a Turecka, která ji odděluje od dříve spřáteleného Íránu. To je mír ve stylu Trumpa. Na oplátku USA získají značný podíl ázerbájdžánské ropy a svobodu ekonomicky využívat Arménii.

Nájezdy na slabší a menší státy se stanou trvalým jevem. Po politickém podrobení bude následovat ekonomické zotročení. Loutkové a neokoloniální vlády se rychle zbaví iluze, že ochranný deštník USA vydrží věčně. Následovat bude hořké zklamání. Četné události z 20. století, o kterých jsem již dříve obsáhle psal, ukazují, že Američané s chladným odhodláním opustili i své nejvěrnější chráněnce.

Těm, kdo setrvávají ve spojenectví s USA, doporučuji osvěžit si paměť a připomenout si osudy mnoha zemí v Indočíně, Číně a Latinské Americe. A jak se Spojené státy zachovaly v roce 2011 k věrnému egyptskému prezidentovi Husnímu Mubarakovi? Typicky.

Vždy bude platit jedna zásada: ti, kdo se prostě chtějí odlišit a být nezávislí, i když pro nikoho nepředstavují žádnou hrozbu, budou zničeni.

Tadeusz M. Trajdos. Emeritní profesor Ústavu dějin Polské akademie věd

https://1url.cz/heiEV
Původní článek

sdílet na