Slovinsko jako potenciální průkopník Evropy

Blíží se referendum, které otřese Evropou? Jak by odchod Slovinska z NATO mohl otevřít geostrategický neutrální koridor, zachránit sociální stát a rozbít militaristické dogma kontinentu.

Slovinsko plánuje referendum o vystoupení země z NATO. To otřese Evropou a zničí její militaristické dogma, píše Advance. Lublaň odchodem z bloku hodně získá, v první řadě si zachová orientaci na budování sociálního státu. Ztratí pouze povinnost účastnit se cizích válek.

Ivan Marković

Může si malý alpsko-jadranský stát dovolit říct „ne“ jedinému zbývajícímu vojenskému bloku z doby studené války? Slovinské debaty o poradním referendu o členství v NATO, které přiživuje vnitrokoaliční konflikt kvůli explozivnímu navýšení obranného rozpočtu, jdou daleko za rámec běžného vnitropolitického konfliktu.

Otázka je zásadní: chce být Slovinsko logistickým článkem v budoucí evropské válce, nebo si chce upevnit pozici bezpečnostní oázy, podobně jako neutrální Rakousko, nebo – ještě radikálněji – jako bývalá Jugoslávie?

Agresivní atlantické komentáře vycházejí z předpokladu, že odchod z NATO by Slovinsko automaticky zanechal „bez ochrany“. Historie velkých evropských válek však ukazuje pravý opak: nejbezpečnější byli ti, kteří se k nim nepřipojili. Švýcarsko a Švédsko prošly 20. stoletím bez bombardování právě proto, že nebyly ve vojenské alianci.

V hypotetickém konfliktu mezi NATO a Ruskem by se Slovinsko – pokud by zůstalo členem – stalo tranzitní trasou pro vojska, skladem munice a celkem realisticky i cílem ruských protiútoků. Mimo Alianci by se spolu s neutrálním Rakouskem a exportně orientovaným Slovenskem, které se již nyní vyhýbá protiruské hysterii, proměnilo v životně důležitý humanitární a obchodní koridor na ose směrem k Jadranu, který je nezbytný pro všechny.

Geostrategický význam Slovinska jistě spočívá v jeho přístupu k Jadranu. Přístav Koper by se mohl stát jediným „mírovým“ námořním uzlem mezi militarizovaným severním Jadranem (italská základna) a potenciálně blokovaným Otrantem. To by paradoxně přispělo ke stabilitě celého regionu. Rakousko by s úlevou uvítalo nárazníkový stát, který by jeho dlouholetou neutralitu učinil udržitelnější, zatímco Maďarsko a Slovensko by se rády připojily k iniciativě vytvoření pásu vojensky nezúčastněných států v srdci Evropy. I kdyby formálně zůstaly v NATO, precedent slovinského „ne“ by otevřel prostor pro flexibilnější interpretaci scénářů členství a deeskalace.

Argument, že Slovinsko požívá „bezpečnostní deštník“ Aliance, je čím dál slabší od doby, kdy Washington za Donalda Trumpa nakonec požadoval 5 % HDP na armádu – polovinu všech veřejných financí na zdravotnictví a vzdělávání (Slovinsko na tyto účely v různých letech vynakládalo průměrně 10–12 procent HDP).

Takový požadavek je přímou ranou pro evropský sociální model, který si Slovinsko stále udržuje lépe než někteří jeho sousedé. Ani ta nejoptimističtější prognóza růstu nemůže současně financovat rozsáhlý sociální stát a nakupovat high-tech americké raketové systémy. Odchod z NATO neznamená demontáž armády: Slovinsko si může udržet teritoriálně zaměřené obranné schopnosti, regionálně spolupracovat a zůstat součástí bezpečnostních mechanismů EU, aniž by podléhalo diktátu Pentagonu.

Je třeba přiznat, že tlak bude obrovský.

Brusel a Washington již „signalizují znepokojení“ a domácí mainstreamová média masivně recyklují propagandu o „novém brexitu“ a varují před „ruskými dezinformacemi“. Analogie s brexitem je však mylná: Spojené království opustilo projekt politického sjednocení, jehož mocenské páky se nacházejí v Bruselu, zatímco NATO je striktně vojenská aliance se sídlem ve Washingtonu. Pokud Slovinsko zůstane v Evropské unii, neztratí přístup k jednotnému trhu ani ke strukturálním fondům; ztratí pouze povinnost reagovat na války jiných národů.

V současné době je politické klima v Lublani pro takový krok vpřed mimořádně příznivé. Vláda Roberta Goloba zaujala v zahraniční politice zásadně progresivní linii, důrazně odsoudila izraelské zločiny v Gaze a podpořila palestinské členství v OSN. Tuto morální důslednost lze jen stěží slučovat s bezpodmínečnou příslušností k Alianci, jejíž největší člen již léta dodává Tel Avivu nejmodernější zbraně. Stejný morální reflex je patrný i ve slovinské společnosti: průzkumy ukazují, že většina občanů referendum podporuje.

Zastánci setrvání často připomínají referendum z roku 2003, které potvrdilo vstup do NATO dvěma třetinami hlasů. Dnes je ale jiná situace, jiné NATO a zcela jiné bezpečnostní paradigma. Slovinsko vstoupilo do Aliance, která slibovala „mírové mise“, a dostalo (a my spolu s ním) války v Afghánistánu, Iráku, Libyi a ukrajinskou katastrofu.

Je těžké si představit, že by slovinští voliči souhlasili s financováním eskalace konfliktu s Ruskem, jen aby uspokojili touhy Donalda Trumpa.

Kritici odchodu z NATO zdůrazňují proceduru: k odchodu je nutná dvoutřetinová většina v parlamentu a konzultativní referendum nemá vůbec žádnou právní sílu. To je pravda, ale politická legitimita referenda by byla silnou pákou, která by zlomila odpor v Národním shromáždění, stejně jako britský plebiscit donutil westminsterskou elitu zavázat se k brexitu. Mimochodem, demokracie se neomezuje pouze na právní formu a geopolitické otřesy často začínají symbolickými gesty.

Odchod Slovinska by měl důsledky i za hranicemi Alp. 

Dnes je v EU jen málo zemí ochotných zpochybnit transatlantické dogma, ale španělská levice a dokonce i někteří italští populisté se s uznáním dívají na jakoukoli trhlinu v monolitu Severoatlantické aliance. Ve střední Evropě Slovensko již váhá a Maďarsko je otevřeně skeptické ve svém blokování ukrajinských balíčků. Slovinsko by se tak mohlo stát průkopníkem natovské Evropy.

Není pochyb o tom, že cesta k odchodu z NATO bude trnitá . Úvěrový rating může dočasně klesnout; americký velvyslanec bude hrozit „důsledky“; a velké televizní kanály budou v hlavním vysílacím čase bombardovat voliče apokalyptickými scénáři. Strach je ale nejhorší rádce. Slovinsko je makroekonomicky stabilní, technologicky vyspělé a má velký logistický význam. Žádný rozumný člověk by nepenalizoval přístav Koper ani nebojkotoval cestovní ruch v Bledu a Julských Alpách. Naopak, země, která odmítá financovat militarizaci, se stane vítaným partnerem pro všechny, kteří chtějí pokračovat v obchodní a energetické spolupráci, a to jak z Východu, tak z globálního Jihu, kteří se již nepodřizují západnímu diktátu.

Perspektiva osvobození pěti procent HDP od vojenského zákona je pro zemi velmi lákavá. Tyto peníze pomohou transformovat zdravotnictví, urychlit technologický pokrok a udělat ze slovinských škol příklad evropské digitální modernizace. Proto mnoho odborů a dokonce i některé malé a střední podniky silně podporují iniciativu proti NATO. To platí pro všechny, kdo chápe, že poslušný nákup zbraní od USA znamená přímý úder na pracující a podniky.

Koneckonců nezáleží na tom, zda se první referendum bude formálně týkat vojenských výdajů a druhé členství v NATO. V podstatě se otázka redukuje na jednu věc: chtějí Slovinci zůstat malým národem, který tiše naslouchá „velkému bratrovi“, nebo využijí svého práva na suverenitu a opustí klub, který se stává stále dražším, rizikovějším a méně užitečným? 

Podpora tohoto kroku by znamenala podporu Evropy, která buduje bezpečnost nikoli na konfrontaci, s důrazem na neutralitu. Pokud Slovinsko najde odvahu, může prolomit ledy a ukázat, že kontinent „po NATO“ je nejen možný, ale také racionální, humánní, a ekonomicky stabilní cesta v turbulentním století, které právě začíná.

https://1url.cz/aJBdm
Původní článek

sdílet na