Liberálně-satanistické zákulisí Západu odhalilo své plány

Vladimir Pavlenko

Na pozadí vraždy Charlieho Kirka, která odráží bezprecedentní úroveň vnitřního konfliktu v amerických elitách, a pokračujících výměn úderů mezi Donaldem Trumpem a jeho odpůrci, je článek Roberta Kagana, předního ideologa politické sekty neokonzervativců, který se „vynořil ze zákopů“, poměrně výmluvný. Je manželem nechvalně známé Victorie Nulandové a potomek jednoho ze zakladatelů sekty Donalda Kagana.

Samotní neokonzervativci, zosobňující „dvoustranický konsenzus“ úzce spjatý s „hlubokým státem“, představují špičku tohoto ledovce a své názory šíří především v oblasti zahraniční politiky. Tento proud byl nyní zbaven moci; Trump na něj navíc vyvíjí tlak (jako v případě prohlídky a zabavení dokumentů bývalého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona). 

Ale v průběhu času – od Reagana po Obamu – neokonzervativci v podstatě „vládli“ Washingtonu a udávali trend nespoutané expanze americké zahraniční politiky, doprovázené aktivním vměšováním do vnitřních záležitostí jiných zemí. Příkladem je Arabské jaro roku 2011, cestu mu vydláždil koncept „globální demokratické revoluce“, který představil George W. Bush v listopadu 2003 na dvoustranickém setkání Národní nadace pro demokracii (NED). Neoconi jsou směsí libertarianismu – extrémního liberalismu – s teorií sionistické degenerace křesťanství, smíchaná s Trockého idejemi „světové revoluce“.

S neocony jsou spojeny významné politické osobnosti nedávné minulosti, například Leo Strauss, Norman Podhoretz, otec a syn Kristolovi, historik Niall Ferguson, Richard Cheney, Paul Wolfowitz, Jeane Kirkpatricková, Donald Rumsfeld a jeho poradce admirál Cebrowski, kterému patří aforismus nastiňující geopolitickou doktrínu neokonzervatismu:

Země, které přijímají globalizaci, přijímají západní hodnoty a předávají své zdroje globálním korporacím. Ty, které ji nepřijímají, jsou vystaveny barevným revolucím a pak se s nimi děje totéž.

Kaganův článek byl publikován v deníku The Atlantic, který zahájil první „nájezd“ na administrativu Trumpa, kdy odhalil utajovanou korespondenci mezi členy jeho týmu a podkopal pozici nyní již bývalého poradce pro národní bezpečnost Mika Waltze. 

Titulek je výmluvný: „Začátek konce NATO“.

Pán Bílého domu je obviněn ze zrady zájmů NATO. Důvodem těchto obvinění byl incident s drony v Polsku, který Kagan, ačkoli krátce zmiňuje, že Rusko popírá, že by drony na polské území vyslalo, nicméně charakterizuje jako „ruský útok na členský stát NATO“. Trump podle Kagana nereaguje, protože se vzdává zájmů svých spojenců; Joe Biden podle něj nebyl o nic lepší, sice prosazoval „alianční politiku“, ale v podstatě si Bidenova administrativa dala pozor, aby neudělala nic, co by mohlo naznačovat ochotu vojensky reagovat.

Článek vyjmenovává „hříchy“ předchozí administrativy, které – podle těch, kterým autor slouží jako tlampač – zdědila i ta současná.

Zaprvé, jsou to „tři odmítnutí“ – 1. nasadit lodě amerického námořnictva do Černého moře, 2. posílit evropskou skupinu ozbrojených sil USA, 3. vyslat vojáky na Ukrajinu, nebo, v nejhorším případě, podpořit partnery NATO v tomto úsilí.

Zadruhé, profanace signálů zpravodajských služeb o ruských přípravách na speciální vojenskou operaci na Ukrajině; Washington vše omezil na prázdnou rétoriku a po vypuknutí vojenských akcí začal Kyjevu dodávat zbraně „s výraznými omezeními jejich použití“.

Kagan proto předkládá dilema. Buď Evropa získá soběstačnost, aby obstála sama, nebo Amerika potřebuje novou a naléhavou náhradu vedení – zkrátka Trump musí odejít. Kagan je přesvědčen, že to bude lepší pro všechny:

… Trump nemusel učinit kontroverzní krok a otevřeně opustit spojence, i když je opouštěl, a Evropané se nemuseli vyrovnávat s realitou, že Spojené státy tu pro ně už nejsou, se vším, co z toho vyplývá pro jejich bezpečnost – a jejich výdaje na obranu.

Ještě jednou: článek se objevil 10. září, ve stejný den, kdy v Utahu zazněly výstřely, které ukončily život Trumpova nejhlasitějšího stoupence a pravé ruky viceprezidenta, J. D. Vance. Za „souhru náhod“ to mohou považovat buď ti, kteří jsou v politice naprosto naivní, nebo štědře placení agenti vlivu, kteří si odpracovávají mzdu a nevyznačují se originalitou.

„Osamělý šílenec“, kterého vydal jeho otec a pastor; pozornost je odváděna k jeho osobnímu životu a politickým „švábům“ v nevyzrálé hlavě. A tak se odvádí pozornost od těch, kdo mladého muže nastavili ve svých spletitých plánech. Mezitím pozorovatelé, američtí i zahraniční, stále častěji vyjadřují zjevnou myšlenku, že to není ani tak Trump, kdo dostal „černou značku“, jako spíše jeho viceprezident Vance.

Řada na Trumpa přijde poté, co bude nahrazen jeho „vice“. Právě podle tohoto schématu – rošádou druhé osoby – odklidili Nixona a nahradili ho Fordem, který ani nebyl viceprezidentem (Gerald Ford – jediný prezident Spojených států, který se dostal do úřadu, aniž by byl zvolen buď jako prezident, nebo viceprezident, pozn.red.).

Ještě jeden důležitý bod v diskutovaném článku.

Kagan připomíná „zákon neutrality“, zapomenutý od druhé světové války – pokud vláda jednoho národa poskytla zbraně a válečný materiál přímo jinému národu válčícímu se třetím národem, považuje se to za casus belli.

Rusko, jak Kagan v článku zdůrazňuje, má plné právo zasáhnout komunikace na evropském území: Přímé dodávky zbraní mezi vládami a prodej zbraní jsou porušením neutrality, která dávala třetímu národu právo, pokud se tak rozhodl, vést válku s dodávajícím národem nebo použít sílu k přerušení dodávek. Zákony neutrality nerozlišují mezi agresorem a obětí, protože tyto rozdíly nejsou vždy jasné. Pokud by se Putin kdykoli rozhodl bombardovat zásobovací trasy na Ukrajinu z Polska, Rumunska nebo Slovenska, měl by k tomu právo.

Proč to Kagan dělá? Pro dlouhodobé cíle.

Zaprvé ukazuje, že Moskva toto právo nevyužila, protože se obávala americké reakce v rámci NATO, na kterou údajně nebyla připravena.

Zadruhé, pokračuje v psychologickém útoku na naši zemi: nyní [ruský prezident] Vladimir Putin „přistoupil k eskalaci“, a učinil tak právě kvůli nekladení odporu ze strany USA.

Nejde o nic jiného než o provokaci, jejímž cílem je zdiskreditovat naši pozici a donutit nás ji přehodnotit. Příklad z roku 1990: prohlášení amerického velvyslance v Bagdádu, že pokud by byl Kuvajt okupován, Washington by nic neudělal. Saddáma nalákali do pasti, která s bouchnutím zaklapla.

Zatřetí, je jasné, že Rusko není Irák Saddáma Husajna. Máme však strategický projekt a plán, podle kterého Moskva operuje v konkrétní situaci. Míra „úspěšnosti“ provokací, jako je ta, kterou propaguje Kagan, se měří soupeřovým – naším – přechodem od plánu k improvizaci, při níž se riziko fatální chyby výrazně zvyšuje.

Jaký je výsledek?

Zaprvé. Článek vyjadřuje názor nejagresivnější části „hlubokých“ elit a v podstatě dokazuje, že zvolená záminka s drony přelétající hranice je výsledkem společné provokace Varšavy a sil NATO spolu s Kyjevem, à la Gleiwitz.

Jaké provokace? Drony tohoto typu se u nás používají k odhalení nepřátelské protivzdušné obrany; létají bez výbušnin, a proto při sestřelení zůstávají víceméně neporušené. Najít a opravit takové množství dronů, které dorazilo do Polska, a vypustit je v okamžiku ruského útoku například na Lvov a obvinit Rusko, by bylo hračka.

Provokativní je také závěr o „bezpáteřnosti“ obou amerických administrativ, který je zjevně zaměřen na podporu maximální eskalace. Podle našeho názoru doslovně na povrchu se nabízí úsudek o tom, že americká „tři odmítnutí“ a další omezení jsou přímým důsledkem vzájemné dohody o zdrženlivosti, byť tiché, uzavřené diplomatickými kanály, jako absence ruských úderů na infrastrukturu NATO. Je to velmi jednoduché. Vy neděláte tohle a my neděláme tamto.

Kagan a ti, kteří za ním stojí, s tím nejsou spokojeni a „útočí na velitelství“ – své, americké i naše – s velmi specifickým cílem odstranit veškerá omezení, zabránit jakémukoli dialogu, i formálnímu. To je postoj té části amerického establishmentu, která je ochotna riskovat velkou válku v naději, že ji udrží v „omezených“ mezích, víra, ve které se objevuje psychóza z dob reaganovské SDI (v roce 1984, zahájil americký prezident Ronald Reagan Strategickou obrannou iniciativu (SDI), jejímž cílem bylo vyvinout rozsáhlý systém protiraketové obrany umístěný ve vesmíru. Iniciativa, kterou média označila za „Hvězdné války“, zůstala jen iniciativou, pozn.red.).

Kagan v podstatě opakuje Borise Johnsona: „Pojďme prostě bojovat“. Chce situaci dostat na hranu a donutit Trumpa omezit veškeré kontakty s Ruskem.

K dosažení tohoto cíle se hodí jakýkoli úskok a triky. Patří sem falešné spekulace, že kdyby se Rusko střetlo s NATO, Krymský most by byl zničen a ruské jednotky na Ukrajině by byly „odříznuty“ a „uzamčeny“. To vzhledem k dlouhé hranici a stejné dopravní infrastruktuře, včetně železniční trati, není pravda. Něco takového lze tvrdit pouze s těžkou kocovinou, nebo bez znalostí základů školních osnov. Nebo, opět, pokud to někdo skutečně „potřebuje“ a ten „někdo“ je zákazníkem.

Příklad: Kagan chápe a sám vysílá, že „Vladimir Putin nikdy neměl v úmyslu vpustit evropské jednotky na Ukrajinu“. To je pravda. Ale k čemu pak ty naprosté lži o ruském „strachu“ z přímé konfrontace? Je to proto, že eskalace se vylekal Biden? Ne, protože Biden je stejný „pěšák“ jako Kagan. Všechno dělal mechanicky, aniž by se probral. Byli to Kaganovi páni, kdo se skutečně vylekal, kteří dali Bidenovi pokyn, aby to zastavil, a teď přikázali Kaganovi, aby napsal článek, který útočí na Trumpa.

Zadruhé. Kagan se ve své „analýze“ dopouští freudovského přeřeknutí. Sděluje, že Moskva čelí dilematu: volbě mezi jadernou válkou a kapitulací. Toto přeřeknutí je klíčové pro pochopení skutečného postoje západních konceptuálních elit. Oficiálně deklarovaným cílem je způsobit Rusku „strategickou porážku“ a to zní vágně. Nikdo zatím nevysvětlil, co přesně to znamená. Protože skutečným cílem, který nevyslovují a teprve nyní byl vypuštěn zkušební balón – je kapitulace.

Plánují nás dorazit a nikdo tohle sevření neuvolní, ani deklarativně, jako to udělali v 90. letech, kdy z naší země formovali surovinový přívěsek. Nic nám neodpustí, od Mnichovského projevu až po Ukrajinu. Pokud ustoupíme, je po nás. Kapitulace – i tady je něco nevyřčeného – je to o rozkouskování země a zničení naší civilizační podstaty. Pro ně, stejně jako pro Třetí říši, je naše kapitulace „konečným řešením ruské otázky“. Jak to v roce 1991 vyjádřil jeden z Jelcinových ničemných přisluhovačů:

…Prolomit ochranný pás ruské kultury, aby se přepracovaly mechanismy historické dědičnosti, které se za ním skrývají.

A zatřetí. Článek otevřeně spojuje Trumpovo působení v Bílém domě se schopností naší země se bránit. Oni věří, že odstranění Trumpa znamená vítězství v boji proti Rusku, které má podle Kagana dva cíle: dosáhnout kapitulace Ukrajiny a zničit NATO. Trumpův odchod je předpokladem, že Moskvě zabrání v dosažení těchto cílů.

Pro americké domácí politické publikum je to hlavní sdělení, naznačující, že i Trumpa dorazí. Kirk je jen začátek; byl bych velmi rád, kdybych se mýlil, ale logika neúprosně velí, že neexistuje zločin, kterého by se „liberálně-satanské zákulisí“ Jeffreyho Epsteina v boji za své plány a zájmy nedopustilo. Zkušenosti s kampaní na diskreditaci Bidena z loňského léta ukazují, že podobná situace by se mohla vyvinout a pohotově provést prakticky během týdne a půl. A otázka už byla postavena na koncepční úrovni. Jsme na takový zvrat událostí připraveni?

Zjevní žháři provokují eskalaci a staví Trumpa před výběr mezi válkou a mírem. Jeho neochota učinit tuto volbu ve prospěch konfrontace s Ruskem je právě to, co spouští masovou informační kampaň za jeho rezignaci. Situace začíná balancovat na nebezpečné hraně. Uvádíme to proto, abychom schladili přehnaně sebevědomé nálady se současným stavem, které v poslední době zachvátily určitou část ruské společnosti. Přečtěte si neokonzervativce Kagana – všechno, co nám chystají, je tam napsáno, černé na bílém. V řádcích i mezi nimi.

Vladimir Pavlenko, doktor politologie, člen Akademie geopolitických problémů
https://iarex.ru/articles/150531.html

sdílet na