Jan Schneider: Devianti z BIS. Občané, pusťte si hubu na špacír a na nic nečekejte

13.01.2025 9:27 | Rozhovor

Za devianty a zdegenerované mozky označil bezpečnostní analytik, někdejší příslušník Bezpečnostní informační služby (BIS) a disident minulého režimu Jan Schneider autory paragrafu o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“. I mapování rozhodování veřejné správy by bylo trestné, varuje ParlamentníListy.cz. Varuje před pokusy ovlivnit volby, jako se to stalo v Rumunsku. Do neblahého trendu zahrnuje i skandalizaci osoby německého europoslance Petra Bystroně (AfD). „Občané nesmějí čekat, ‚až bude hezky‘, že si pak pustí hubu na špacír,“ vyzval Schneider.

Foto: Profil Petra Pavla na síti X
Popisek: Prezident Pavel se v sídle BIS setkal s jejím ředitelem Koudelkou

„Neoprávněná činnost pro cizí moc“. Nový trestný čin, který formou přílepku k Lex Ukrajina prosazuje vládní koalice. „Prý je to nutné kvůli odhalování skrytých sítí ruského či čínského vlivu.“ Nicméně, odpůrci kritizují, že činnost, která běžně není trestná, trestná bude, pokud se prokáže motivace pomáhat cizí moci. Co vám z toho vychází?

Pokusím se o krátkou rekapitulaci, neboť porovnat skutkovou podstatu tohoto nového trestného činu (Neoprávněná činnost pro cizí moc) se starým (Podvracení republiky) napadlo již mnoho bystrých hlav.

Trestní zákon (č. 141, účinný od 1. ledna 1962) obsahoval § 98 Podvracení republiky:

Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky provádí podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti anebo proti jejím mezinárodním zájmům…

Sněmovnou schválené znění změny trestního zákoníku: § 318a Neoprávněná činnost pro cizí moc

Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude potrestán ten, kdo v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky anebo obranu nebo bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejíchž zájmů se Česká republika zavázala, vykonává na území České republiky činnost pro cizí moc… Příprava je trestná.

Takže co z toho srovnání vychází?

Typickým znakem je velice široká možnost výkladu skutkové podstaty obou trestných činů. To je zřejmě cílené mlžení, které způsobuje pocit právní nejistoty, což jest typický rys autoritářských a totalitárních společností.

Avšak pozor! Podle návrhu, jehož ideový původ vzešel z některých degenerovaných mozků kdysi docela důstojné zpravodajské služby, je nově trestná již příprava!!! Přípravné jednání, vedoucí ke spolupráci s cizí mocí, podle nich může mít také podobu mapování rozhodovacích procesů ve veřejné správě! Sbohem, investigativní novinařino!

Ke všemu se lze logicky obávat, že v intencích tohoto skluzu do totality, jemuž vláda i zákonodárci vyšli vstříc, bude zpravodajská služba posléze žádat i exekutivní pravomoci!

A pokud jde o „prokázání úmyslu“, neboli subjektivní stránku trestného činu, mají tito do totality směřující devianti své předchůdce, působící na zlomu čtyřicátých a padesátých let, jejichž modus operandi by se dal shrnout následovně: „Obžalovaný sice řekl jen toto a toto, nicméně tím myslel ono a ono, a za to se odsuzuje…!“

Představme si, že novinář či analytik, který chce mít jasno o geopolitickém kontextu, se setkává s lidmi, o nichž může, nebo nemusí vědět, že jsou pracovníky vlád Ruské federace nebo ČLR. Nebere od nich žádné peníze, neprobíhají žádné protislužby. Může i takový občan být ohrožen tímto „gumovým paragrafem“?

Zde je nutno rozebrat, co to znamená, že podle důvodové zprávy k návrhu novely trestního zákoníku k „poškození důležitých zájmů státu může dojít i v důsledku vyzvídání neutajovaných informací“.

Podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, je utajovanou taková informace, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací, přičemž zájmem České republiky je zachování její ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ochrana ekonomiky a ochrana života nebo zdraví fyzických osob. Podle závažnosti poškození nebo ohrožení zájmu České republiky se újma člení na mimořádně vážnou újmu, vážnou újmu a prostou újmu.

Celá tato škála ochrany zájmů státu je tedy pokryta pojmem „utajovaná informace“. Je kupodivu, že podle předkladatelů této novely prý existují ještě jiné, neutajované informace, které by mohly poškodit dokonce DŮLEŽITÉ ZÁJMY STÁTU, které ale nejsou státem samotným chráněny?!?

Tím je totálně nabořena demokracii definující právní jistota občanů, kteří se právem domnívají, že utajované informace je nutno nezbytným způsobem chránit, kdežto ty neutajované nikoliv!

Ministerstvo vnitra sepsalo obsáhlý seznam příkladů působení „ruského vlivu“, který má dokládat, že zmíněný (či alespoň podobný zákon) potřebujeme. Jsou v něm staré evergreeny jako Vrbětice, dále opatřování nelegální munice či obyčejná špionáž ruskými zpravodajci. Kde je dle vás v daném seznamu šedá zóna (činností, které trestné nejsou, ale měly by být, pokud se prokáže ona „motivace“)? 

Občan může činit cokoliv, co není zákonem zapovězeno. Státní organizace naproti tomu nesmí konat nic, co jí nepřikazuje zákon (toto by si měl uvědomit ředitel BIS generalissimus Koudelka, protože veřejnost není podle zákona adresátem výstupů BIS, takže by se měl držet hesla, které má BIS ve znaku: Audi, Vide, TACE: Poslouchej, koukej, MLČ!)

Celý ten vnitrácký materiál má lehce komický charakter, protože mu čouhá jak sláma z bot primitivní úslužnost a bulvární propaganda.

Například je jednostranný. Každý důstojný materiál tohoto typu by se zabýval „zahraničním vlivem“ ve spektru 360 stupňů. Silou přesvědčení dotahuje argumentaci tam, kde chybí důkazy. Například pověstné Vrbětice. Prý se policejním vyšetřováním podařilo cosi zjistit, ale na vydání zatykače to nestačilo, a vyšetřování muselo být odloženo.

Kybernetické útoky je podle skutečných zpravodajských profesionálů těžko někomu přisoudit tak průkazně, aby to obstálo před soudem. Ministerstvo vnitra je však nikoliv profesionálně, ale ideologicky pevné v kramflecích a čuchá za vším ruskou stopu. (Zřejmě proto, že útoky se odehrávaly nejčastěji ráno mezi 6. a 7. hodinou, což by odpovídalo tomu, že ruští hackeři přišli do práce, vypili kafíčko, přečetli noviny a dali se do práce – kdežto v USA byla v té době půlnoc. Rozkošná logika!) Přesto však podle šetření firmy Check Point byly v roce 2020 na české organizace vedeny útoky ponejvíce z USA.

Abychom vnitru a zpravodajcům nekřivdili, uvedli tam skutečně jeden případ, který měl kriminální vyústění, když si ruský diplomat chtěl koupit speciální střelivo, byl chycen a následně vyhoštěn.

Jak se říká, v nouzi čert i mouchy lapá – kdepak je však u tohoto případu ono inzerované „ruské vlivové působení“???

Pěkně si zavařili autoři tohoto pamfletu, když se na jednom místě odkázali „na kauzu ricin (viz výše)“, avšak „kauza ricin“ v materiálu prostě ne a není! Asi tam byla, proto vznikl onen odkaz, ale pak byl zřejmě editor tohoto pamfletu natolik při smyslech, že onu zpravodajskou historku pro její totální směšnost prostě vyhodil, nicméně onen odkaz odstranit zapomněl.

Jde o typický produkt BIS – množství bagatelních informací, nedoložených domněnek a pavlačových tvrzení má navodit dojem hlubokého zpravodajského poznání. BIS své informace přetěžuje množstvím neutajovaných administrativních údajů o zájmových subjektech, z nichž se snaží cosi podstatného vyvodit. Proto není bezdůvodná úvaha, že BIS pase po nastrčených figurách, zatímco skutečné zpravodajské aktivity se odehrávají jinde. Ve zpravodajské branži není nezvyklou ani poněkud nezvyklá otázka, zda tak sama BIS nečiní úmyslně?

Každopádně lze uzavřít konstatováním, že BIS zřejmě není schopna odhalit skutečné zpravodajské aktivity (jakékoliv) cizí moci, a proto navrhuje zákonodárcům, aby snížili a rozostřili práh „činnosti pro cizí moc“, aby – v lepším případě – mohla navodit zdání, že její rozpočtová kapitola nejsou peníze vyhozené do kanálu, nebo – v horším případě – aby se aktivně podílela na totalitarizujících manýrech nejhorší vlády v českých zemích od roku 1918.

Někteří „bojovníci s dezinformacemi“ též poukazují na hrozbu tzv. rumunského scénáře voleb do Poslanecké sněmovny. Jak známo, rumunské prezidentské volby byly zrušeny pro údajné skryté ruské financování eurokritického kandidáta. Nic prokázáno nebylo, ale šermovalo se teoriemi o tisících falešných účtů na sociálních sítích, podivných finančních transferech apod. Proč už na začátku roku slyšíme skrytá varování, že i české volby mohou být zrušeny? 

„Bojovníci s dezinformacemi“ mají na mysli fiktivní „rumunský scénář“, kdežto já varuji před skutečným „rumunským scénářem“. Argumentem pro zrušení prezidentských voleb byly údajné zpravodajské informace, které však nebyly soudně osvědčeny, jsou tedy naprosto neudržitelné a mohou sloužit snad jako tip na výsledek fotbalového utkání. Skutečným důsledkem – po ostrém varování Rumunska z USA, což bylo hrubým vměšováním do vnitřních záležitostí státu na ústavní úrovni – bylo bezprecedentní a hrubé porušení demokratických zásad právního státu.

Vzhledem k některým skandálním výnosům našeho Ústavního soudu proto nelze vyloučit podobný scénář, protože Ministerstvo vnitra už zveřejněním historek z BIS možná připravuje Ústavnímu soudu půdu pro podobné rozhodnutí v případě, že současná vládní koalice dopadne tak, jak dopadnout má.

BIS zatím zasáhla do voleb do Evropského parlamentu. Německý europoslanec českého původu Petr Bystroň měl dle jejího tvrzení přebírat peníze v sídle serveru Voice of Europe. Nicméně ani skoro rok od vypuknutí kauzy nebyl nikdo odsouzen a veřejný zájem o tuto věc zcela utichl po eurovolbách, ve kterých byl Bystroň, mimochodem, zvolen. Jak se případ s odstupem jeví?

Je to typický modus operandi současných progresivistů, kteří sice převzali zpravodajské systémy svých zemí se zpravodajskými službami, které byly z velmi dobrých důvodů zbaveny výkonných pravomocí, nicméně s jejich produkty nakládají, jako by šlo o soudně prověřené skutečnosti.

Politická kultura je proto na úrovni pavlače, opoziční strany jsou osočovány bez možnosti se v reálném čase obhájit, neřku-li očistit. Takovéto hnusné manýry pak často ovlivňují výsledek voleb, přičemž vláda svou stále neskrývanější chuť obyvatele persekvovat a omezovat na lidských právech „odůvodňuje“ z palce vycucanými důvody o všemožném ohrožení ze zahraničí. Poslední výrok premiéra Fialy, že udělal chybu, když neodvolal všechny předvolební sliby s odvoláním na vojenský střet na Ukrajině, je toho znamenitým příkladem. Fiala zřejmě přemýšlí, jak ukrajinský konflikt zneužít vnitropoliticky.

I v tomto případě hrála roli tvrzení tajných služeb, která neměla veřejnost možnost ověřit. Za zavřenými dveřmi sněmovního výboru měla znít nahrávka „šustění peněz“. Do českých i německých médií „unikaly“ informace z vyšetřování. Šéf BIS Koudelka se nechal slyšet, že kritika jeho osoby ve věci ho „nezajímá“. Lze se takovému vzorci vlastně bránit, z hlediska opozičního politika například?

Lze se tomu bránit pouze usilovnou a argumentačně silnou mediální činností za využití všeho, co máme ještě k dispozici. Je třeba se vyvarovat veškerých chyb a výstřelků, které by mohly být zneužity vládní věrchuškou. Opozice musí hledat a najít společná témata, tedy formulovat to základní minimum, na čem se mohou opoziční politici shodnout, a táhnout za jeden provaz. Narcistické osobnosti musejí být pokud možno urychleně upozaděny, ať si své mindráky rozvinou ke své slávě nebo smůle po vyhraných volbách. Nestane-li se tak, nebudou k tomu mít žádnou velkou šanci. Ke smůle nás všech.

O ruském nepřátelském vlivu se mluví neustále, nicméně v USA začínají po zvolení Donalda Trumpa i s přičiněním Elona Muska vyplouvat najevo fakta o tom, jak vláda USA ovlivňovala a cenzurovala veřejné mínění po celém světě. Ve věci Ukrajiny, covidu i jiných záležitostí. Kongres USA jedné takové složce již odejmul financování. Odráží se v naší veřejné debatě toto téma dostatečně?

Tuším, že mainstream jímá hrůza z tohoto vývoje. Někteří tuší, že jaké si sami napsali své profesní profily, tak budou veřejně odhaleni a budou použitelní pouze těmi zatvrzelými zbytky progresivistů, kteří – na to se připravme – budou o to horlivější a ještě nesnesitelnější (ačkoliv u některých je těžké si to už teď představit).

Nesmíme však podlehnout překyvu do extrému. Bylo by pěkné, kdyby se podařilo najít takový způsob veřejné debaty, kde by se názoroví protivníci mohli utkávat, a ti bez argumentů by se mohli donekonečna zesměšňovat.

Závěrem: Co udělat pro to, abychom měli poctivou volební kampaň, v níž se občané nebojí svobodně vyjádřit a abychom poté měli svobodné volby, do nichž nám nikdo, ale nikdo zvenčí nebude „vrtat“?

Poctivou volební kampaň nyní mít nebudeme, bude plná špíny a podrazů, snad ne ale přímo silové perzekuce. Občané nesmějí čekat, „až bude hezky“, že si pak pustí hubu na špacír. To „hezky“ totiž nenastane, když si tu hubu na špacír nepustí už teď, když nebudou neustále, cíleně, tvrdě a důsledně probojovávat občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva nejen pro sebe, ale solidárně i pro ostatní. Solidarita je totiž tou největší zbraní proti totalitním manýrům současné vlády, a to nejen té naší.

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na