PANOPTIKUM MĚSTA STROPNICKÉHO – POKRAČOVÁNÍ
Aneb když se „notifikace reality“ střetne s pudem sebezáchovy
Předvolební atmosféra v našich obcích často odráží klasické dilema moderního venkova, ale to, co v posledních týdnech sledujeme u nás, už dávno překročilo hranice běžného politického zápasu. Místo věcné debaty o budoucnosti jsme svědky podivného úkazu: střetu mezi teoretickou, takřka „lepšolidskou“ modernizací zvenčí a žitou realitou domova.
Kdo měl možnost pozorovat chování současné opozice na schůzích zastupitelstva, musel pocítit hluboké mrazení. Tolik nekompetence kombinované s neskrývanou touhou po osobní pomstě a kádrování se jen tak nevidí. Dlouholetý starosta Václav Kučera byl po třiceti letech vyštván, a přestože nikdo netvrdí, že se některé věci nemají posunout dál, forma, jakou se tito ambiciózní vyzyvatelé chtějí ujmout moci, silně zavání novodobým honem na čarodějnice.
Paradoxy venkovského konzervatismu
Politologické poučky z městských kaváren mluví jasně: mladí touží po pokroku, staří po stabilitě. Ne vždy to platí. Nositelem konzervativních hodnot a obráncem současného stavu se stala spíše mladší generace, pevně organizovaná v místním hasičském sboru.
Tento „mladý konzervatismus“ však nevyvěrá z ideologické nostalgie. Je to čistý pragmatismus a projev loajality k místu. Dosavadní vedení totiž dokázalo to, v čem moderní management mnoha jiných obcí selhává: udrželo ve vsi školu, znovu vybudovalo zdravotní středisko, postavilo koupaliště a sportoviště, systematicky investovalo do obecního bydlení a masivně podporovalo práci s mládeží, kterou zde odvádějí právě hasiči.
Mladí lidé tak nebrání politickou minulost jednoho muže, ale konkrétní plody jeho práce, které jim daly to nejdůležitější: nájem, který nevyždímá rodinnou kasu, školu pro děti a možnost v rodném kraji vůbec zůstat a žít. Za starosty Kučery obec zemědělské pozemky pronajímala zásadně firmám, které legálně zaměstnávají místní občany. „Čerpači dotací“ s netransparentním stylem zaměstnávání lidí si doposud na obecní pozemky nesáhli.
Fetiš auditů a „notifikace reality“
Proti této hmatatelné realitě stojí opozice se svými magickými zaklínadly: digitalizací, procesním řízením a hloubkovými audity. Jejich kritika dosavadního fungování radnice občas hraničí s neúmyslnou parodií – například když vedení vyčítají nedostatek komunikace a absenci digitálních upozornění na zjevné přírodní jevy. Vyčítat radnici na venkově, že lidi přes SMS neinformuje o tom, že je sucho, je dokonalým symbolem naprostého odtržení od života. Pro lidi, kteří jsou denně v kontaktu s půdou, lesem a reálnou prací, je požadavek na „notifikaci počasí“ spíše k smíchu.
Tento fetišismus procesů se však stává nebezpečným v momentě, kdy se dotýká obecního majetku. Opozice dnes hlasitě poukazuje na to, že obecní byty jsou zanedbané a musí se modernizovat. Zároveň se však zapřísahá, že nebude privatizovat a peníze na nutné rekonstrukce asi hodlá najít v auditech, které odhalí minulé plýtvání a netransparentnost.
Každý, kdo někdy stavěl nebo opravoval dům, ví, že škrtáním výdajů na papír a tužky na úřadě miliony na zedníky, řemeslníky a materiál neseženete. Matematika nepustí. Jakmile předvolební rétorika narazí na tvrdou realitu stavebních cen a slibované audity žádné skryté miliony nepřinesou, případná nová moc bude nucena chybějící peníze někde vzít. A nejbližším zdrojem budou peněženky samotných nájemníků.
Mikro-kriminalita papíru a kádrování z jisté adresy
Že jde této opozici spíše o diagnózu než o skutečnou politiku, ukazují jejich dotazy v praxi. Když se i přes úporné dotazování na jedno a totéž nerýsují reálné kauzy a velké korupční skandály, které celá léta slibovali odhalit, nastupuje fáze absolutní tvořivé křeče. Na schůzích se pak s vážnou tváří ptají místostarosty na takové státotvorné absurdity, jako je cena papíru na zpravodaj, který radnice rozesílá občanům. Tento hon na čarodějnice se zvrhl v čisté zoufalství. Opozice křečovitě hledá jakékoliv stéblo – možná i špatně zaúčtovaný balík papíru –, aby dostala bývalého starostu do „tepláků“ a před veřejností si obhájila svou vlastní existenci.
Zdrojem této neutuchající moudrosti je, jak se zdá, jistá osadní adresa. Právě tam se pod rouškou vznešených debat schází zajímavá sociologická směsice: na jedné straně majitelé rozsáhlých pozemků, na straně druhé akademická „nová krev“, která do našich lesů a podhůří přišla realizovat své teoretické vize o pokroku. Organizační zázemí a kontakty na celostátní média dodává bývalá tajemnice magistrátu města České Budějovice s rozsáhlou praxí při privatizaci obecních bytů i organizaci veřejných zakázek. Nějakou tu korunu na kampaň přihazují nejen v Budějovicích „osvědčení“ stavební velkopodnikatelé, kteří si v horní části obce na Hojné Vodě koupili chalupy (a možná tu na volby budou mít i trvalou adresu).
Když se tato místní elita rozhodla prozkoumat kádrové profily svých konkurentů, konkrétně z kandidátky BSM, kde se sdružili zejména místní hasiči, dosáhla jejich lidová tvořivost absolutního vrcholu. Místo diskuse o rozpočtu začali kádrovat profesní odbornost sousedů. Největším hříchem, který akademicko-latifundisticko-stavební elita objevila, bylo, že na kandidátce figuruje obyčejná kadeřnice, která byla s despektem označena za „blbou holičku“.
Je fascinující sledovat, jak se lidé s plnou pusou respektu, tolerance a inkluze okamžitě promění v nafoukané aristokraty, jakmile dojde na obyčejné řemeslo. Naši noví obecní titáni zjevně žijí v představě, že k vedení obce je potřeba minimálně diplom z globálního managementu, zatímco kadeřnice, která denně mluví s desítkami místních lidí, naslouchá jejich skutečným starostem a je pevnou součástí komunity, je pro ně intelektuálně podúrovňová.
Možná by jim měl někdo jemně naznačit, že v Horní Stropnici se volí samospráva pro lidi, nikoliv pro akademický klub s výhledem na vlastní parcely. Ta „blbá holička“ může mít v malíčku víc sociální inteligence a selského rozumu než celá moderní kavárna po deseti kurzech asertivního marketingu. Za své sousedy tato holička opakovaně nasazovala život při hašení požárů. Svůj volný čas věnuje dětem, pro něž organizuje letní hasičský tábor a během roku spoluorganizuje hasičský výcvik a kurzy první pomoci.
Takové lidi potřebujeme v zastupitelstvu obce více než teoretické krasoduchy. Obzvláště nyní, kdy máme všude, i ve „vysoké politice“, plno akademiček s nulovou erudicí. V Europarlamentu se to možná ztratí, na vsi ne. Namísto přípravy reálného plánu se veškerá energie pálí v osobních mstách a v pohrdání vlastními sousedy. To obec nikam neposune, pouze to otráví vzduch a zničí sousedské vztahy na roky dopředu.
Živé memento ze sousedství
Netřeba listovat v teoretických učebnicích, stačí se podívat přes kopec. Vedlejší Nové Hrady se před lety vydaly přesně touto cestou manažerského přístupu a privatizace bytového fondu. Výsledek? Ceny a nájmy vyletěly na tržní úroveň, byty skoupili spekulanti a investoři na krátkodobé pronájmy pro „lufťáky“ a turisty. Dnes je tam minimum mladých rodin a z kdysi živého města se stal v mimosezóně poloprázdný skanzen.
Právě tato žitá zkušenost z bezprostředního okolí dává postojům místních starousedlíků a mladých hasičů absolutní logiku. Nejde o strach z pokroku, jde o elementární pud sebezáchovy před sociálním inženýrstvím, které sice umí spočítat tabulkovou efektivitu rekonstrukce, ale neumí domyslet její lidské následky.
V nadcházejících dnech tak nebudeme volit mezi minulostí a budoucností. Budeme se rozhodovat, zda předáme klíče od obce lidem, kteří na vlně osobní zášti nabízejí drahé vzdušné zámky, nebo zda si uchováme sociální jistoty, dostupné bydlení pro naše děti a sousedský smír, bez kterého na venkově nelze žít už den po volbách.