Mládež jako naděje Budějovic?

Malý feuilleton:

Člověk by řekl, že když se vydá do nově zrekonstruovaného Kulturního domu Slavie na debatu mladých politických nadějí do třiceti let, odnese si domů minimálně hřejivý pocit, že o budoucnost Českých Budějovic je postaráno. Ostatně, stávající radniční garnitura z Našeho Česka a ODS zářila spokojeností. Vždyť Slavie je přece vlajkovou lodí projektu Evropského hlavního města kultury 2028!

Jenže hned u vchodu mě, jako pamětnici, která v tomhle sále prožila taneční a plesy plné nefalšované atmosféry, čekal lehký esteticko-bezpečnostní šok. Venku všude spousta drahého mramoru z Turecka, ale schody většinou bez zábradlí. Takže pokud se vám z té evropské velkoleposti zatočí hlava, raději padat směr vlevo. Uvnitř pak člověka obklopí cosi, co ze všeho nejvíc připomíná sterilní, bílý sádrokartonový labyrint. Když jsem se rozhlédla po sále, marně jsem hledala tu starou dobrou Slavii. A akustika? Sál je obložený pouhou napodobeninou dřeva, takže zvuk se tam odráží s plasticitou sobě vlastní. Zkrátka ideální kulisy pro moderní kabuki divadlo.

Složení publika navíc naprosto odráželo reálnou situaci mezi dnešní mladou generací. Většina na komunální politiku kašle a vůbec ji to nezajímá. Ta hrstka, co se jako zajímá, pak tvořila v sále dokonale organizovaný fanklub jednotlivých stran. Nad tou přehlídkou dětí bděla paní primátorka Dagmar Škodová Parmová s prvním náměstkem Petrem Marošem a jako osamělý mohykán z minulé éry tam seděla už jen jedna postarší paní z Milchvilprdů. A pak samozřejmě já, věrna své tradici hlasitého kritika.

Mimořádně výživné bylo sledovat mladého Jana Lexu právě za Naše Česko. Ten na pódiu vystupoval s grácií mistra světa amoleta a ze všeho nejvíc mi připomínal legendárního Milouše ze Saturnina. Sebestředný chlapec, který o reálném životě sice neví nic moc, ale o to neochvějnější má sebevědomí. Katastrofální dopravní situaci a zoufalé parkování ve městě smetl ze stolu s blazeovaným úsměvem jako pouhé „drobné bolístky“. Prý se to strašně rychle vyřeší a pak už v Budějovicích nastane hotový dopravní ráj, ulice budou dokonale průjezdné a parkovacích míst přehršel. Jen ho, proboha, k tomu kormidlu musíme pustit.

Celá tahle show ale byla od začátku zrežírovaná k jedinému účelu – vyrobit si už na startu pořádného fackovacího panáka. Stal se jím Richard Štěpán z koalice Pro Budějce. Ještě než stihl říct první větu, dočkal se od „nestranných“ moderátorů pětiminutové kádrové přednášky o tom, jak strašně moc je závadný. Korunu tomu nasadil moment, kdy dívenka moderátorka vytáhla, že KSČM je přece proti NATO, a s vážnou tváří se Richarda zeptala, jestli je podle něj správné, aby budoucí primátor byl proti NATO. Richard jí s ledovým klidem odvětil, že je to úplně stejná otázka, jako kdyby se v 80. letech v tom samém sále ptala kandidáta, jestli je správné, aby byl primátor proti Varšavské smlouvě. Šach mat.

Jenže mladé publikum, které myšlenkově zamrzlo v éře raného Československého svazu mládeže – sice v opačném ideologickém gardu, ale se stejným obludným fanatizmem – historické paradoxy nezajímají a sarkasmu nerozumí. Korunu tomu nasadil moment, kdy z publika zavelel těžký politický kalibr – sám pan budějovický senátor Zbyněk Sýkora (ODS / Naše Česko). Ten klukům na pódiu nahodil tu nejohranější politickou udičku a dotázal se, s kým by dotyční nikdy, ale opravdu nikdy nešli do koalice.

A co taky měli ti nebozí chlapci před zraky své přítomné paní primátorky a stranických šéfů odpovědět, že? Aby si nezkazili slibně rozjeté kariéry, poslušně jako jeden muž ukázali prstem na Richarda. Spustil se festival morální nadřazenosti a floskulí. Mladý Pirát začal sálu přednášet o lidských právech a dodržování zákonů, jako by zapomněl, že se nevolí do OSN, ale řeší se díry v budějovických silnicích. Další z mladých nadějí – možná to byl STAN, možná ODS, ono to v tom sborovém odporu vůči KSČM už splývalo v jednu zblblou hmotu – pak dodal, že Richard prý snad osobně podporuje válku na Ukrajině!

Do toho všeho vystoupil Ondřej Talíř ze Společně pro Budějovice, který zmínil, jak komunisti zavřeli jeho dědečka. Leckdo by čekal, že tím kádrování vyvrcholí, jenže byl to právě mladý Talíř, kdo v průběhu tohoto morálního výprasku nečekaně ukázal špetku sebereflexe a nadhledu. Poznamenal totiž, že všichni, kdo tam na pódiu sedí, jsou vlastně strašně mladí, s probíranými hříchy minulosti nemají osobně vůbec nic společného, a je proto úplný nesmysl, aby se tu takhle veřejně hádali. Sledovat ty kluky, jak kolektivně kádrují geopolitické názory jednoho lokálního oponenta místo toho, aby řešili reálné problémy města, vyžadovalo silný žaludek.

A právě v praktických tématech se ukázalo, že zatímco většina pódiových nadějí se vznáší v oblacích nablýskaných vizí, Richard Štěpán vsadil možná na přízemní, ale zatraceně logický selský rozum. Vezměte si takové parkování. Zatímco Piráti by nejraději okamžitě zavřeli historické centrum pro auta (protože v Praze se to tak strašně neosvědčilo, že to zkrátka musíme zkusit i v Budějovicích) a ostatní plánují obří betonové monolity, Richard začal mluvit o sídlišti Máj, kde jsem prožila dvacet let a kam on chodil do školy. Podle něj není nutné kvůli autům vysekat kus lesa u paneláků a znepříjemnit jejich obyvatelům život. Bohatě by stačilo stávající parkovací plochy vybavit moderním vsakovacím podložím. Město unavené betonem by tak mohlo dýchat a voda by neodtékala do kanálů. Náměstek Maroš (Naše Česko) se ho pak ještě pokusil jízlivě nachytat na otázce vody – jak prý chce zakládat městskou vodárnu, když město trubky dávno vlastní? Richard ho ale usadil jedinou větou: Město možná vlastní trubky, ale servis a veškerý byznys kolem vody má pronajatý soukromník a samotná infrastruktura pod zemí je na hraně kolapsu. Jenže koho by zajímalo prasklé potrubí, když nahoře na povrchu svítí turecký mramor?

V tu chvíli už mi „bouchly saze“. Jako kantorka mám trénovaný hlas, takže když jsem si doslova vyřvala mikrofon, sál plný tleskajícího komparzu na chvíli ztichl. Oznámila jsem jim, že jsem jako pedagog asi někde udělala chybu, když se tu musím dívat na takovou přehlídku zblblé mládeže. Publikum na mě sice začalo hučet a posmívat se, ale já jsem položila dvě zásadní otázky. K té první – co udělá s dopravou ve městě nový Amazon v Boršově – se kandidáti podle pokynů moderátorů vůbec nesměli vyjádřit. Spustil se doslova povyk. Asi jsem šlápla na bolavý palec. Prý je to věc Boršova. Kraj přece vůbec žádné územní plány neschvaluje! Ty stovky kamionů a aut budou do logistického centra létat asi vzduchem.

I má druhá otázka šla zřejmě do černého. Zeptala jsem se jich totiž: Jak si představují, že budou vypadat Budějovice jako Evropské hlavní město kultury, když nemají ani pořádnou vlastní divadelní scénu? V tu chvíli se rozjela přehlídka toho nejčistšího alibismu. Všichni svorně a dojemně začali ujišťovat publikum, že divadlo samozřejmě bude mít zbrusu novou budovu. Pravda, jedním dechem dodali, že se zatím vůbec neví kde, a hlavně za co ji město postaví. Když do toho Richard pragmaticky vstoupil s tím, že než se tyhle vzdušné zámky zrealizují, měla by se opera a balet vrátit do Metropolu, kde to historicky skvěle fungovalo, mladí svazáci ho okamžitě pasovali na „blbečka“ večera. Využít funkční prostor, který už stojí, přece není dostatečně světové pro evropské brožurky!

Následná beseda politologů už jen dokonale vyzdvihla zoufalství polistopadového establišmentu. Dozvěděli jsme se, že mladí lidé mají jít houfně volit, aby dali svůj hlas zářné budoucnosti plné pozitiv a sociálně-tržních jistot, kterou jim my, zatrpklí starší spoluobčané, svými hlasy patrně neustále hatíme. Prý platí pravidlo, že mladí volí mladé, a tak prý existuje naděje, že se ty zářné naděje z pódia konečně dostanou do vysoké politiky. No, po tom, co jsem v té sádrokartonové Slávii viděla a slyšela, zbývá už jen jediné přání: Snad to Budějice ve zdraví přežijí.

sdílet na