Kdo byli osvoboditelé Osvětimi?

Čím dále leží události druhé světové války, tím důležitější je zdůrazňovat skutečnost sovětského osvobození Osvětimi a bránit ji proti historickým lžím. Dokument k 80. výročí osvobození.

Obr: Sovětští lékaři a zástupci Červeného kříže mezi dětskými vězni vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau v prvních hodinách po jeho osvobození od nacistických katů.

Autor: Astrid Sigena

Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim osvobodila Rudá armáda 27. ledna 1945. V 9 hodin stáli vojáci Rudé armády před bránou tábora Monowitz a ve 14 hodin vstoupili do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Komplex tábora Osvětim, místo, kde nacisté zavraždili přes milion lidí, se měl stát symbolem holocaustu, vyvraždění šesti milionů evropských Židů.

Němci před svým stažením udělali vše, co mohli, aby zakryli stopy svých zločinů. Z těch, kteří byli v Osvětimi zplynováni, zastřeleni, oběšeni a vyhladověni, zůstal jen popel, většina vězňů ze speciálních komand, kteří mohli sloužit jako svědci, byla zlikvidována, spisy zničeny, krematoria vyhozena do povětří a vězni, kteří byli stále schopni pracovat; – byly jich desítky tisíc – byli evakuováni v nechvalně známých pochodech smrti na Západ.

Nacisté nechali v Osvětimi jen několik tisíc těžce nemocných, kteří už nemohli pochodovat. Pravděpodobně neměli čas je také zavraždit, nebo předpokládali, že hlad a zima ukončí životy 7 650 lidí, kteří zůstali. Ve dnech osvobození byla v Osvětimi krutá zima.

Blížící se hřmění dělostřelectva z fronty nakonec zahnalo vrahy SS a Wehrmacht k útěku. To, že chuť nacistů vraždit až do konce nepolevila, je vidět na zaminování koncentračního tábora Monowitz. Sovětští vojáci museli nejprve vyčistit bránu tábora od min, než mohli vstoupit do koncentračního tábora.

Vedení Rudé armády si v té době jistě neuvědomovalo, že o osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim Rudou armádou bude o dobrých 80 let později možno polemizovat. Je pravděpodobnější, že navzdory krycím opatřením, která přijaly stahující se jednotky SS, vedení Rudé armády brzy rozpoznalo význam Osvětimi jako zločinu proti lidskosti. Každopádně v den osvobození vyslalo do Osvětimi tým vedený kameramanem Alexandrem Voroncovem. (Obrázky z filmů Alexandra Voroncova si můžete prohlédnout zde a zde).

https://www.ndr.de/geschichte/chronologie/kriegsende/Auschwitz-Befreier-stossen-auf-grauenhaftes-Leid,auschwitz510.html

https://www.tagesschau.de/multimedia/bilder/auschwitz-275.html

Voroncov a jeho kolegové pracovali v obtížných podmínkách: nebylo možné nahrávat zvuk a zpočátku měli potíže s osvětlením, takže interiér táborových baráků mohli natáčet až později. Sovětští kameramani zůstali v Osvětimi až do února. Naštěstí dokumentární film Irmgard von zur Mühlen „Osvobození Osvětimi“ ukazuje nejen celé záběry sovětských kameramanů, ale také nechává mluvit Alexandra Voroncova, nyní veterána sovětské armády.

To mu dalo příležitost ospravedlnit tzv. „inscenované nahrávky“, z nichž by mohl být obviněn. Několik týdnů po osvobození Voroncov požádal bývalé vězeňkyně, aby znovu předvedly, jak byly nacpané vbarácích. Byly to Polky, které byly v Osvětimi vězněny teprve od srpna 1944, a proto byly stále v přiměřeně dobré fyzické kondici. Ostatní vězni, kteří v Osvětimi trpěli déle, by tuto žádost nepřijali. Mezitím už byli evakuováni z baráků.

Když se osvobození vězni po několika týdnech začali cítit lépe, byly učiněny pokusy znovu vytvořit scény osvobození. Ne však tak, jak se to ve skutečnosti stalo, ale jak by si obě strany, osvoboditelé i osvobozené, přály: jásající vězně za ostnatými ploty, zdravení osvoboditelů máváním zajateckými čepicemi.

Vojáci Rudé armády vylomí brány, osvoboditelé a osvobození si padnou do náruče. Bohužel tomu tak nebylo. Mnoho vězňů bylo příliš slabých na to, aby byli šťastní. A sovětští vojáci byli také pravděpodobně šokováni pohledem na důkazy německých masových zločinů. Tyto filmové sekvence pak nebyly uvedeny v sovětských týdenících. Další scény s usměvavými mladými lidmi ukazují polské nuceně pracující, kteří byli ještě poněkud silní a kteří se nyní mohli vrátit domů poté, co jejich doklady zkontrolovala Rudá armáda.

Když Irmgard von zur Mühlen v 80. letech použila Voronzovovy filmové záběry pro svůj dokumentární film, který byl v následujících letech zpracován ve zkrácené verzi také jako školní film, hrozilo, že se takzvaná „osvětimská lež“ stane mezi německou mládeží virulentní. Bayreuthský učitel dějepisu Stefan Benz proto zdůrazňuje velký význam filmových záznamů kameramanů jako „nezúčastněných“ svědků ve srovnání s pachateli (kteří většinou mlčí nebo se chtějí osvobodit) a traumatizovanými oběťmi.

Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier také ocenil úspěchy Alexandra Voroncova a jeho soudruhů z válečných zpravodajů v roce 2020:

„Toto jsou jeho snímky, které známe jako první snímky po osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Obrázky dětí natahujících ruce ke kameramanovi, aby mu ukázaly vytetovaná čísla, která je identifikují jako vězně: bez osudu. Jsou označené čísly, znameními pokusu o dehumanizaci Jsou to obrazy bezmezné hrůzy, obrazy německého zločinu. Když Alexander Voroncov po desetiletích mluvil o tom, co toho dne viděl objektivem svého fotoaparátu, řekl: „Nad těmito vzpomínkami nemá čas žádnou moc.“

S čím se setkali vojáci Rudé armády, když osvobodili Osvětim? Muselo to být šokující. Přestože sovětské armádní noviny informovaly o nacistických koncentračních táborech a sovětští vojáci se seznámili s krutým válčením nacistického Německa ve vlastní zemi, pohled na hrůzy Osvětimi musel být pro většinou mladé vojáky děsivý.

Voroncov natáčel zasněžené mrtvoly těch, kteří na samém začátku nucených pochodů nemohli pokračovat a byli zastřeleni SS. K vidění jsou také neúplně spálená těla zavražděných sovětských válečných zajatců. A samozřejmě pyramidy bot, oděvů, hřebenů, štětek na holení, brýlí atd. – všechny předměty každodenní potřeby, které byly Židům odebrány před jejich vraždou. Uloupené zboží, které nemohlo být odesláno do Říše včas před osvobozením Osvětimi.

Můžete vidět vyčerpané tváře těch, kteří přežili, starých mužů, kterým je ve skutečnosti pouhých 40 let. Chybějící soundtrack jen způsobuje, že utrpení v jejích očích působí více obviňujícím dojmem. Zvláště šokující je scéna, ve které dva sovětští vojáci stojí uprostřed hromady oblečení a zvedají dětské oblečení. Její nevěřícný úsměv působí téměř nepatřičně, a proto expresivně vyjadřuje prožitý šok.

Voroncovův tým také dokumentoval práci sovětské vyšetřovací komise pod vedením generála Kudrjavceva i sovětských forenzních vědců a lékařů, kteří se pustili do dokumentování zločinů spáchaných v Osvětimi. Komise s generálem Kudrjavcevem je často vidět zblízka, když žádá přeživší, aby mu ukázali otevřené masové hroby, nasbírané pytle s tunami ženských vlasů, šibenice, na nichž byli při večerním apelu vystaveni vězni, aby to zastrašilo jejich kamarády.

Sovětské soudní lékaře můžete vidět, jak venku uprostřed sněhu vykonávají svou práci a určují příčinu smrti stovek obětí nacistického režimu (ve většině případů hlad a vyčerpání). Můžete vidět sovětskou lékařskou komisi, která vyšetřuje osoby, které přežily nacistické lidské pokusy a mučení, a dokumentuje jejich utrpení. Dívky a chlapci, kteří museli z malicherných důvodů stát hodiny ve sněhu a utrpěli těžké omrzliny, mladí muži, kteří se stali oběťmi sterilizace a pokusů o kastraci, 17letý mladík, který přežil střelnou ránu do hlavy (měl zemřít, protože se ilegálně podělil o kus chleba se spolutrpitelem) a nyní byl na jednu stranu těla ochrnutý.

Díky všem těmto lidem byly zločiny spáchané v Osvětimi zdokumentovány pro potomky. Vyšetřovatelé Výsledky těchto komisí mohly být použity jen o několik měsíců později v norimberských procesech proti nacistickým zločincům.

Někteří ze sovětských osvoboditelů Osvětimi dosáhli vysokého věku a mohli být svědky této události i ve 3. tisíciletí. Významným svědkem osvobození Osvětimi je například Ivan Martynuškin. Během předchozího osvětimského vzpomínkového roku, v roce 2020, mohl 96letý veterán stále poskytovat rozhovory ruským a zahraničním médiím. Například reportérce ARD Martě Wilczynski. Jeho odpověď na novinářčinu otázku, co cítil, když viděl hrůzu Osvětimi, hovoří o zdrženlivosti a vojenské povinnosti:

„Než jsme vstoupili do tohoto koncentračního tábora, už jsme viděli všechny hrůzy války. Nedovolili jsme si ani chvilku oddechu, neměli jsme čas brečet. Vždy jsme museli být připraveni bojovat. Novináři se mě na to často ptají, a my jsme se na to ptali.“ Chcete ode mě slyšet, ‚ano, omdlel jsem‘, cítil jsem ‚to‘ Samozřejmě, to se nedá říct, věděli jsme, v jakém stavu ti lidé byli, ale museli jsme vpřed, vpřed, do ofenzívy.“

Až po nějaké době, během norimberských procesů, si uvědomil, co zažil v Osvětimi. Zpočátku si nedokázal představit, že krematoria znamenají, že se tam vraždí masy lidí.

Veterán z Velké vlastenecké války si však může vybavit několik vzpomínek: na vyhublé vězně stojící u plotů, jejich tváře zčernalé sazemi, těla zabalená v hadrech. Ale viděl v jejích očích radost:

„Pochopili, že jsou nyní svobodní. Byli jsme šťastní, že jsme udělali dobrý skutek a vysvobodili lidi z tohoto pekla.“

Ivan Martynuškin byl čestným hostem mnoha akcí připomínajících druhou světovou válku a holocaust.

I ve vysokém věku pro něj bylo důležité poučit mladé lidi o této hrozné době, i když ho to stálo síly:

„Vzpomínat a připomínat si je dnes základem našeho života. A pomocí tohoto vzpomínání se snažíme, aby se něco takového už nikdy neopakovalo.“

Prosba Ivana Martynuškina mládeži:

„Měli byste si vážit míru, to je nejdůležitější.“

Velitel praporu Anatolij Šapiro popsal první setkání s přeživšími takto:

“ Přišly k nám lidské kostry. Ti lidé měli na sobě pruhované obleky, žádné boty. Byla mrazivá zima. Nemohli mluvit, nemohli ani otočit hlavu.“

Německý historik Ernst Piper popisuje dojmy majora Šapira takto:

„Sovětský svaz vás osvobodil,“ křičel Anatolij Šapiro na vězně. Někteří polští Židé mu rozuměli, nevěřícně hleděli a dotýkali se jeho paží a rukou – jako by chtěli dokázat pravdu toho, co právě slyšeli skrze své bezmocné gesto.“

Ernst Piper také uvádí, že vězni propukli v jásot, když na kožešinových čepicích svých osvoboditelů poznali rudé sovětské hvězdy.

Důstojník Schapiro si evidentně docela rychle uvědomil, k čemu ty rozstřílené budovy s komíny sloužily (místní mu už cestou do Osvětimi řekli, že u Krakova je tábor, ve kterém jsou vězněni Židé; on o tom nic nevěděl, o tom všem, zvláště nic o tamním systematickém vraždění Židů). Piper:

„‚Krematoria byla ještě teplá,“ napsal velitel praporu Anatolij Šapiro o své cestě od baráku k baráku v den osvobození. „Vítr nás zasypal popelem, sníh byl černý.“

Pohled, který přivítal Šapira a jeho kamarády, byl hrozný:

„Na jednom baráku bylo německé slovo Damen. Když jsem vešel dovnitř, podlaha byla pokrytá krví a exkrementy. Ležely v něm mrtvé ženy a mezi nimi živé, které nebyly oblečené. Ten smrad byl bestiální.“ Déle než pět minut jsi to tam nemohl vydržet.“

Sovětští vojáci se přirozeně snažili pomáhat vězňům, kteří byli blízko smrti, a vařili jim zeleninovou a kuřecí polévku. Ale mnozí už byli příliš slabí na to, aby jedli; S ohledem na své zkušenosti z Osvětimi se jeho vojáci chtěli Němcům pomstít. Sám to ale odmítl:

„Řekl jsem, že nelze házet všechny Němce do stejného pytle. Pouze Hitler a jeho stoupenci se musí zodpovídat za své činy.“

Jeho vzkaz potomkům:

„Chtěl bych apelovat na všechny lidi na této zemi: spojte se a nebagatelizujte spáchané zlo. Osvětim se nikdy nesmí opakovat.“

Reakci anonymního ruského důstojníka ohlásil vězeňský lékař Otto Wolken (jak popsal Ernst Piper):

„Večer (Wolken) požádal ruského důstojníka, který mluvil jidiš, aby přišel do kasáren. Nechtěl by pozdravit ty vězně, kteří byli zmrzlí v postelích hladem a zimou a nemohli už vstát? Voják otevřel kabát, ukázal hruď zdobenou medailí a řekl: „Už se nemusíte bát o svůj život.“ Sovětská armáda loví Němce jako králíky. A pak pokračoval: ‚Jsem šťastný, že mám to štěstí zachránit alespoň malou skupinu lidí před barbary.‘“

David Duschman je voják Rudé armády, který se svým T-34 přejel stále elektrifikovaný plot Osvětimi-Březinky. Poslední čin, který byl nutný k osvobození tábora. Až do své smrti v červnu 2021 byl David Duschman považován za posledního žijícího osvoboditele Osvětimi a žijící legendu.

„Před 76 lety viděl 21letý voják přes štěrbinu svého tanku hrůzy Osvětimi. Duschman viděl napůl hladovějící lidi, hory mrtvol, nevýslovné utrpení. Nevěděl, co Osvětim v té době skutečně byla.“ ,To,‘ říká, ,já jsem to zjistil až po válce,‘ řekl Jüdische Allgemeine v lednu 2021. Jeho smířlivý postoj k Němcům je jasný ze slov:

„My jsme nebojovali proti Němcům, ale proti fašismu.“

Jak prožívali osvobození den osvobození a osvoboditelé? Většina současných pamětníků uvádí, že dlouho očekávané vysvobození jim připadalo poněkud nespektakulární a nebyli schopni si jej zpočátku plně uvědomit. Často jim chyběla síla k hlasitému jásání, pravděpodobně to již nedokázali kvůli prožitému utrpení a smrti svých přátel a příbuzných.

Přeživší Giselle Cycowiczová uvádí:

„Žádné jásání! Žádná radost! Když první vojáci Rudé armády otevřeli brány tábora, už jsme na to neměli sílu. Dnes jsme přeživší. Před sedmdesáti pěti lety jsme byli zasvěcenci smrti s posledním kouskem života, který v nás zůstal, než jsme měli následovat miliony dalších: „Jste svobodní!“ křičeli na nás vojáci. My – poslední z našich rodin Bez rodičů, bez dětí, bez sester, bez bratrů, bez domova, bez jména, bez naděje – kam máme jít?“

Lidé z více než 20 národů trpěli a umírali v Osvětimi a jejích přidružených táborech. První ukrajinský front (k němuž patřili osvoboditelé Osvětimi) byl termín daný oblastí operací a – na rozdíl od tvrzení polského ministra zahraničí – nezahrnoval převážně Ukrajince, ale vojáky téměř všech národů Sovětského svazu: Rusy, Bělorusy, Ukrajince, Čečence, Gruzínce, Židy, Kazachy, Tatary… (podobnou historickou pohádku zopakoval také ukrajinský velvyslanec Melnyk novináři RT DE Dominiku Reichertovi o údajném osvobození města Berlín od fašismu Ukrajinci). Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zašla před časem dokonce tak daleko, že tvrdila, že to byli „spojenci“, kdo osvobodil Osvětim. Dnes je o to důležitější zdůraznit, že to udělala Rudá armáda.

Při osvobozování polského města Osvětim bylo zabito 231 vojáků Rudé armády a dalších 66 zemřelo při osvobozování samotného tábora. Počet obětí, které musela Rudá armáda zaplatit za osvobození Osvětimi, byl možná ještě vyšší. Velitel praporu Anatolij Šapiro oznámil, že téměř polovina z jeho 900členného praporu byla zabita v bojích o Krakov.

O to ubožejší je, že se dnes rozlišují „vítaní“ a „nevítaní“ osvoboditelé, protože v roce 2025 se – stejně jako v minulých letech – nebude moci ruská delegace zúčastnit vzpomínkových akcí v Osvětimi. Z politických důvodů jsou potomci osvoboditelů řazeni na „žádoucí“ a „nežádoucí“. Podobné je to s oběťmi národního socialismu, protože zvěrstva páchaná německými a spojeneckými jednotkami v Bělorusku a genocida hladem v Leningradu jsou dnes v západní kultuře paměti naprosto přehlíženy.

I když se nesrovnatelné zločiny proti lidskosti nacistického režimu naštěstí neopakovaly, práce válečných zpravodajů je i dnes důležitá pro odhalování válečných zločinů. A bohužel také nebezpečné. Ruští novináři jsou často zabíjeni cílenými ukrajinskými bezpilotními útoky, když se snaží informovat o průběhu války nebo o prohřešcích Zelenského režimu. Tyto řádky je tedy třeba chápat také jako poctu dnešním Voroncovům.

V některých částech EU se již stalo nebezpečným připomínat si hrdinské činy Rudé armády. Například Alexej Greichus je navzdory své rakovině ve vězení v Litvě, protože spolu s Kaliningradskou nadací uspořádal slavnostní koncerty k 9. květnu. Na hodnotově založeném Západě si už lidé neradi připomínají svou vlastní minulost.

Sovětští vojáci prokázali službu celému lidstvu tím, že osvobodili Osvětim, činili tak ve jménu lidskosti. Nebo jak to říkával Anatolij Šapiro:

„Osvětim jsem neosvobodil jako Žid, ale jako velitel Rudé armády. Jsem na to hrdý.“

---

---

Doplněk z diskuze pod článkem,…

https://archive.4plebs.org/pol/thread/83556838/#83560310

sdílet na