Historik Ilan Pappe: „Izrael vždy věřil, že musí dominovat arabskému světu“

Článek od Gwenaëlle Lenoirové na webu NachDenkSeiten:

V diskusi o své nové knize Pappe působivě demonstruje ideologickou kontinuitu mezi počátky sionismu a současnou politikou Netanjahuovy vlády v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a na celém Blízkém východě.

Zatímco Izrael s podporou západních vlád pokračuje ve svých vražedných akcích v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu, v Libanonu a Sýrii, izraelský historik Ilan Pappe vydal malou, k zamyšlení podnětnou knihu s názvem „Velmi krátká historie izraelsko-palestinského konfliktu“.

Na méně než 200 stranách profesor na Univerzitě v Exeteru ve Velké Británii shrnuje desetiletí práce takzvaných „nových izraelských historiků“ – ke kterým sám patří – kteří přepsali historický příběh izraelsko-palestinského konfliktu.

Ilan Pappe, narozený v Izraeli německým rodičům, kteří uprchli z nacistického Německa, se díky svému historickému výzkumu stal oddaným antisionistou a obhájcem palestinských práv. Dnes vede Evropské centrum pro palestinská studia na Exeterské univerzitě.

Rozhovor, který vedla Gwenaëlle Lenoir pro francouzské online noviny Mediapart, silně ilustruje ideologickou kontinuitu mezi počátky sionismu a současnou politikou Netanjahuovy vlády v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a na celém Blízkém východě.

Gwenaëlle Lenoir: Co vás vedlo k napsání této „Stručné historie izraelsko-palestinského konfliktu“ a proč právě teď?

Pappé: Napsal jsem ji v angličtině před rokem a půl, po knižním veletrhu, kde jsem viděl, že lidé hledají vysvětlení kontextu událostí od října 2023.

Knihy, které jim byly předloženy, považovali za příliš rozsáhlé, příliš akademické. Zároveň většina lidí nebyla spokojena s kontextem prezentovaným médii a chtěla se dozvědět více, aniž by se okamžitě ponořila do studia daného tématu.

A proto se tato kniha dobře prodává, protože v jistém smyslu vypráví příběhy, které mainstreamová média nevyprávějí, a už vůbec ne tradiční politici. Ti se klanějí izraelskému narativu, že události 7. října byly výsledkem islamistického antisemitismu a že je zorganizoval Írán. Izrael chce, aby byly prezentovány tímto způsobem, a požaduje, aby historický kontext 7. října nebyl analyzován.

Co se týče západních politiků, francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot citoval v souvislosti s novým izraelským zákonem o trestu smrti pro Palestince frázi připisovanou izraelské premiérce Goldě Meirové – „Můžeme Palestincům odpustit zabíjení našich dětí, ale nikdy jim neodpustíme, že nás nutí zabíjet jejich děti“ – Chtěl zdůraznit, že duch Státu Izrael je humanistický. Co vám to říká?

[Smích] O tomto příběhu jsem nevěděl! Ale prohlášení vašeho ministra je naprostý nesmysl! To je nejpodivnější interpretace této fráze, s jakou jsem se kdy setkal, protože neprokazuje humanismus Izraele, ale pravý opak. Golda Meirová to řekla v Haifě v roce 1948, poté, co Izrael provedl etnické čistky ve městě.

Když se jí novinář zeptal: „Nemyslíte si, že to, co zde vidíte, připomíná pogromy proti Židům ve východní Evropě?“, odpověděla: „Ano, je mi to velmi smutné a nikdy Palestincům neodpustíme, že nás k tomu donutili.“

Je to prohlášení, které odhaluje pokrytectví, předstírání ctnosti a neschopnost Izraelců akceptovat, že Palestinci jsou oběťmi. Věří, že obětí může být pouze Izrael. Je to jako když někdo silně zbije jiného člověka, málem ho zabije, a pak řekne: „Je to vaše chyba. Vy jste mě tak rozzlobili, že jsem vás málem zabil. A nikdy vám neodpustím, že jste mě málem donutili vás zabít.“ Jsem velmi překvapen, že se váš ministr o tom zmínil, aby ospravedlnil pozitivní obraz Izraele.

Vraťme se k vaší nejnovější knize. Při čtení kapitol věnovaných počátkům sionismu a jeho ustavení v historické Palestině člověk často získává dojem silné kontinuity mezi tehdejší dobou a dneškem. Je to tak?

Existuje zde malý rozdíl, ale ne zásadní. Pro realizaci sionismu byla zapotřebí velmi silná koalice, která akceptovala myšlenku, že jediným řešením židovského problému v Evropě je židovský stát v srdci arabského světa na úkor Palestinců a že pokud se Palestinci a arabský svět postaví na odpor, budou muset čelit globální koalici.

Palestinci vnímali tuto myšlenku – že mají být nahrazeni, vyhnáni a vysídleni Židy z Evropy a později i Židy z arabských a východních zemí – jako existenční hrozbu a založili si vlastní hnutí odporu. Toto hnutí odporu je aktivní dodnes. Proto je pro zachování Izraele vždy nezbytná široká koalice.

Tato koalice se skládá z členů, kteří se neshodují ve všech bodech, ale podporují sionistický projekt. Například křesťanští sionisté stále věří, že se jedná o božský program, který přinese druhý příchod Mesiáše.

Američtí konzervativci neboli „neokonzervativci“ věří, že je to důležité, protože Izrael je baštou Západu a USA ve velmi nepřátelském regionu.

Nadnárodní korporace, které obchodují se zbraněmi, to vidí jako obrovskou obchodní příležitost.

A pak je tu samozřejmě židovský pocit, pravděpodobně nejautentičtější mezi členy těchto aliancí, že potřebují jakési nové bezpečné útočiště, kam se mohou uchýlit, když se věci zhorší, jako tomu bylo během druhé světové války.

Ale po celá desetiletí, pokud jsme nesledovali denně zprávy, jsme měli dojem, že brutalita se oproti počátkům židovského státu zmenšovala. Až do doby před dvěma nebo třemi lety, do doby, než se Netanjahu vrátil k moci.

Myslím, že se staly dvě věci:

Zaprvé, mezinárodní společenství nereaguje na každodenní brutalitu. Reaguje na velmi dramatickou brutalitu. Ale od příchodu sionistů do Palestiny nebyl jediný den, kdy by Palestinci nebyli vystaveni sionistické brutalitě, i když rozhodně ne vždy v tomto masivním měřítku.

Zadruhé, internet a návštěvy mladých lidí z celého světa na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy začaly odhalovat realitu izraelského útlaku.

A něco zřetelně jiného se stalo po listopadu 2022, kdy se poprvé začaly moci chopit ty nejfundamentalističtější, nejextremističtější a nejrasističtější prvky izraelsko-židovské společnosti. Nešlo jen o Netanjahua. Šlo o Netanjahuovo spojenectví s těmito silami.

Mají mnohem méně zábran než předchozí generace, pokud jde o používání ještě smrtelnějších a ničivějších zbraní a strategií proti Palestincům. To je patrné všude od 7. října.

I když, jak jsem řekl, toto bylo přítomno už předtím. Palestinci byli vždy vydáni na milost a nemilost velmi silné armádě, která je po celá desetiletí v mnoha ohledech určena k jejich monitorování, kontrole a okupaci.

Vzhledem k analýzám, které jste v rámci své práce provedl, vidíte nějaké srovnávací body mezi minulou a současnou situací v pásmu Gazy na jedné straně a na Západním břehu Jordánu na straně druhé?

Vidím mnoho podobností, ale i rozdílů. To, co dnes v Gaze zažíváme, mi připomíná závěrečné fáze Nakby (zničení, pozn. překl.), operací, které Izrael provedl v roce 1948, kdy tato země nebyla schopna – nebo alespoň nechtěla – okupovat celou historickou Palestinu. Tak vznikl Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy.

Izraelci vyhnali co nejvíce Palestinců, kolik jen mohli, na Západní břeh Jordánu i do pásma Gazy. Pak kolem Izraele postavili jakousi zeď, aby se oddělili od těchto palestinských území, v naději, že se o ně Jordánci a Egypťané postarají.

Dnes nemají Palestinci v Gaze kam jít, zatímco polovina pásma Gazy je prázdná a zcela pod kontrolou Izraele. Nemají žádnou ochranu a nadále čelí probíhajícím izraelským vojenským operacím. Dochází k eskalaci nelidskosti, barbarství a vůle otevřeně decimovat obyvatelstvo – nejen je donutit k odchodu.

Věřím, že současná situace je mnohem znepokojivější než během Nakby v roce 1948. Protože v roce 1948, i když lidé ztratili všechno, si dokázali znovu vybudovat život – v uprchlických táborech, v diaspoře, na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Dnes jim hrozí vyhlazení. Je možné, že Izrael nebude schopen tuto genocidu dokončit, ale utrpení je nezměrné.

Co se týče Západního břehu Jordánu, Palestinci tvrdí, že Nakba je probíhající proces. Naprosto s tím souhlasím. Na Západním břehu Jordánu probíhá postupná a trvalá etnická čistka.

A my vidíme pouze první krok. Cílem je vyhnat Palestince z oblasti C – která podle dohod z Osla zahrnuje asi 60 procent Západního břehu Jordánu – do oblastí B a A, poté je z oblasti B odstranit a v oblasti A vytvořit jakési pásmo Gazy v obležení.

Pak bude vzkaz znít: „Pokud se budete chovat dobře, můžete se volně pohybovat a užívat si určité míry autonomie. Pokud se nebudete chovat dobře, podívejte se, co se stalo s pásmem Gazy.“

Toto je strategie Bezazela Smotriče, oficiálně ministra financí odpovědného za Západní břeh Jordánu, ale ve skutečnosti de facto generálního guvernéra Západního břehu Jordánu. Mluví o tom zcela otevřeně. Má podporu většiny členů strany Likud Benjamina Netanjahua.

V posledních dvou měsících jsme svědky dvou nových konfliktů, jednoho proti Íránu a druhého proti Libanonu. Jsou podle vašeho názoru součástí toho, co nazýváte izraelsko-palestinským konfliktem?

Věřím, že existuje souvislost. Aby Izrael dosáhl základního sionistického cíle, kterým je ovládnutí celé historické Palestiny s výrazně sníženým počtem Palestinců – a s Palestinci, kteří, pokud zůstanou, nebudou mít touhu vzdorovat realitě útlaku –, vždy tvrdil, že musí dominovat arabskému světu a postavit se proti komukoli, kdo by mohl Palestincům pomáhat.

Vždy tomu tak bylo. Před rokem 1967 se Izrael pokoušel svrhnout progresivní vlády v Egyptě a Sýrii, protože považoval vůdce jako Gamal Abdel Nasser v Egyptě a stranu Ba’ath v Sýrii za propalestinské.

Dnes existují i ​​další aktéři. Ale v očích předních izraelských politiků zůstává hegemonie v regionu předpokladem pro dokončení transformace historické Palestiny na čistě židovský stát. Není to jen touha porazit Írán pro pouhé potěšení z jeho porážky.

Navíc stoupenci mesiášského sionismu, kteří nyní tvoří významnou část vlády, věří, že obnovují biblické království Davida a Šalomouna, kterého se na Blízkém východě všichni báli i respektovali.

To jde ruku v ruce s jejich představou, že Izrael musí být ve skutečnosti teokracií, protože pokud jste teokracie, děláte, co Bůh chce, a pokud děláte, co Bůh chce, budete také úspěšní ve své politice vůči arabskému světu.

V předchozích rozhovorech jste uvedl, že Izrael je na pokraji studené občanské války, ba dokonce imploze, kvůli konfliktu mezi teokratickým Státem Judea, který jste právě popsal, a Státem Izrael, který považujete za sekulární a liberální. Platí to stále dva a půl roku po 7. říjnu?

Ano, protože Stát Izrael a Stát Judea se neshodují v palestinské otázce, stejně jako se neshodují v nutnosti útoku na Írán nebo Libanon. To nejsou body sporu. Spíše se tyto otázky týkají budoucnosti židovské společnosti v Izraeli.

Bude to sekulární a liberální společnost, nebo teokratická? To je ten konflikt.

A v tomto boji se podle mého názoru ujal vedení Judský stát. Udrží si ho, dokud se vše nestane příliš absurdním a děsivým, a to i pro ty, kdo ho podporují.

A již nyní můžeme pozorovat radikální posun v postojích k Izraeli v USA, a to i mezi mladými Židy. V Evropě vidíme počátky rostoucího povědomí. Mladší generace politiků začíná chápat, že nebezpečí na Blízkém východě nespočívá v tom, že by Írán mohl vyvinout jadernou zbraň, ale v tom, že Izrael má 220 jaderných bomb. A že se vyvíjí v agresivní stát s teokratickými tendencemi, s ještě větším útlakem Palestinců.

Věříte, že jsme v současné době svědky závěrečné fáze sionismu?

Ano. Ale jako historik musím zdůraznit, že závěrečná fáze historického procesu se může rozprostírat přes 20 nebo 30 let. Nemluvím o období pěti nebo šesti let ode dneška. Bohužel neočekávám žádnou zásadní změnu v Izraeli.

Ale v zahraničí pozorujeme hnutí, které začíná spojovat domácí politiku v Evropě a USA s postojem k Izraeli.

Například v místních volbách ve Velké Británii se o křesla v městské radě v Birminghamu uchází velmi důležitá strana, která si říká „Koalice pro Gazu“. Problém v Birminghamu ale není Gaza. Problémem v Birminghamu je neschopnost městské rady řešit věci, jako je likvidace odpadků a kanalizace. regulovat atd. Ale v očích mnoha lidí tam jsou tyto věci propojené. Jejich morální postoj k Gaze je propojen s jejich postojem k otázkám, které jsou důležité pro obyvatele Birminghamu.

Souhlasíte s tím?

Ano, souhlasím, je to propojené. Věřím, že existuje souvislost mezi politiky, kteří ztratili veškerou morální slušnost, kteří myslí jen na svou kariéru, kteří myslí jen na příští volby a kteří jsou odtržení od skutečných problémů společnosti, a od těch, kteří se jich nedrží. Pevně ​​věřím, že někdo, kdo považuje za morální povinnost postavit se za Palestince, se bude také upřímně zajímat o problémy, které se týkají jeho vlastní komunity a jeho vlastních voličů.

Rozhovor byl původně zveřejněn 4. května 2026 agenturou Mediapart. Přeložila ze španělštiny Marta Andujo. S laskavým svolením Gwenaëlle Lenoir a Mediapart.

Kniha Ilana Pappeho je k dispozici v němčině na objednávku v knihkupectvích nebo online (tištěná jako kniha na vyžádání nebo jako e-kniha):

Ilan Pappe: Velmi krátká historie izraelsko-palestinského konfliktu. Knihy na vyžádání 2025, pevná vazba, 188 stran, ISBN-13: 978-3819279980, 20 € (e-kniha: 15,99 €).

Historiker Ilan Pappe: „Israel war schon immer der Ansicht, dass es die arabische Welt beherrschen muss“

sdílet na