EU vs. Jacques Baud

Zaujal mě článek od Erika Jochema pro Nach DenkSeiten, kde poukazuje na zrůdnost politiky sankcí:

Kritika opatření přijatých Evropskou unií (a členskými státy povinnými se jimi řídit) proti švýcarskému autorovi a publicistovi Jacquesovi Baudovi vychází z argumentu, že „sankce“ uvalené na Bauda staví právní stát naruby. Činnosti a chování Jacquese Bauda nejsou ilegální ani trestné – jak vyžaduje ústava jako základ pro trestání státem – naopak, EU deklaruje právo na svobodu projevu a – v rozsahu, v jakém je to relevantní pro činnost Jacquese Bauda – právo na svobodnou politickou účast. Opatření proti Jacquesu Baudovi jsou proto v rámci právního státu nezákonná.

Co však tento argument, založený na právním státě, přehlíží, je skutečnost, že EU, nebo alespoň politická třída, která ji reprezentuje, včetně Evropského parlamentu, je již nějakou dobu „ve válce s Ruskem“ a podle představitelů EU je éra normality již za námi. Opatření přijatá proti Jacquesovi Baudovi se tedy zjevně odehrávají mimo hranice normality, která je tím jedním rázem pozastavena.

Klíčovou otázkou tedy je: Je EU dovoleno pozastavit normalitu? Pokud ano, pak je EU globálně jedinečným nestátem se suverénními právy, což okamžitě vyvolává otázku zbývajících suverénních práv národních států, které ji tvoří. V závislosti na úhlu pohledu lze „nestát“ se suverénními právy vnímat buď jako institucionální zázrak, nebo jako zrůdu. Současný americký prezident každopádně nazývá EU problémem Evropy (což mu EU nikdy neodpustí).

Podle Carla Schmitta (konzervativního německého politika a právníka 1888 – 1985, pozn. překl.), je rozlišování mezi přítelem a nepřítelem jádrem politiky. Na osobní úrovni jde o rozdíl mezi těmi, pro které převládá normalita, a těmi, pro které platí výjimečný stav. To platí jak interně, tak externě.

Pro Jacquese Bauda nejsou opatření, která mu byla uložena, v žádném případě pouze symbolická a ve svém cíli sociálního vyloučení – sociální smrti – nepochybně představují výjimečný stav. Jacques Baud se dekretem stal nepřítelem státu, (vyvrhelem) EU a Německa.

Stejně jako sankce proti Rusku a vojenská a finanční podpora Ukrajiny po identifikaci Ruska jako nepřítele všeho dobrého (demokracie, mezinárodního práva, lidských práv atd.) nepochybně představují (nebo mají představovat) válečné akty těsně pod prahem skutečného ozbrojeného konfliktu, sankce proti Jacquesu Baudovi – a ještě více opatření namířená proti občanům členských států EU, zejména Německa – jsou stupňujícími se akty vnitřního násilí.

To vše má historické precedenty. Ve starověkém Řecku a Římě byly dočasným vůdcům státu v době války uděleny diktátorské pravomoci, aby čelili hrozbě války jak interně, tak externě. I v době míru mohl být „vnitřní nepřítel“ vyhnán, prohlášen za psance nebo v případě potřeby popraven. Podle legendy Sokrates jako nepřítel veřejného pořádku upřednostňoval sebevraždu před vyhnanstvím.

Na ještě hlubší úrovni nefunguje formování skupinových identit ani tak skrze pozitivní společné rysy, které vždy zůstávají nedefinované, ale spíše skrze vyloučení a marginalizaci.

Pro pocit homogenity skupiny a její vnitřní mír je fyzické násilí, dokonce i zabíjení/obětování, proti outsiderům naprosto určující.

Po krizi a boji všech proti všem následuje smrtící vykoupení všech proti jednomu a zahalení zabíjení v roucho posvátnosti boha – archaický vzorec, který reprezentuje v dějinách lidstva příběh Ježíše Krista a který vedl k tomu, že texty, jako je tento, byly vyjádřeny, co do obsahu, v rámci alespoň formálně existující svobody projevu.

V rámci dalšího vývoje kulturního je princip obětního beránka, tedy lidské oběti pod záštitou kněží, nahrazen spontánními událostmi a v průběhu „humanizace“ lidstva, která nepochybně probíhá, je nahrazován jinými oběťmi – „svazování“ Izáka v Bibli. Je také zodpovědný za moderní případ Jacquese Bauda – což není žádná útěcha.

Ve skutečnosti je Jacques Baud obětním beránkem za to, co představitelé EU vnímají jako nelegitimní hrozbu pro jejich samozvané poslání globální morálky (Annalena Baerbocková). Veřejnost to vnímá jako formu probuzeného „občanského náboženství“.

Není náhoda, že se zaměřují na Jacquese Bauda, ​​nejinformovanějšího a nejobjektivnějšího analytika války na Ukrajině, s historií úspěšného zprostředkování míru pro OSN v Africe.

Skutečným motivem sankcí není to, že by se Baud postavil se na stranu Ruska a jeho prezidenta Putina ve válce na Ukrajině – to Jacques Baud to rozhodně nedělá. Skutečným přestupkem je rouhání – blasfémie. Jacques Baud výslovně nevěří v morální úsudek o konfliktu, ale spíše kritizuje jeho samotný princip – jeho přestupkem je jeho veřejně proklamovaná amorálnost, jeho důraz na racionální hodnocení a možnost zvládnutí konfliktu racionálním dialogem. Nikdo nenávidí odpadlíky od víry více než církev. Morální wokismus, který údajně pronásleduje pouze nenávist k druhým, je sám o sobě plný nenávisti.

Skutečnost, že je obětován Jacques Baud, muž, který je ve smyslu „obvinění“ zcela zjevně nevinný, odhaluje nejen skrytou občansko-náboženskou iracionalitu. Výběr nestranného nevinného odráží křesťanskou metaforu oběti nevinného beránka a hluboký šok, který vyvolává, jež tvoří jádro křesťanské zkušenosti víry a neoddělitelně spojené vzpoury proti násilnému obětování.

S výběrem Jacquese Bauda jako oběti se zdá, že došlo k bodu zlomu.

Mezitím zůstává otázka zrůdnosti nevyřešena, zatímco myšlenka národního státu je ponechána pravici.

Die EU gegen Jacques Baud

sdílet na