𝗣𝗿̌𝗲𝗱 𝘃𝗲𝗹𝗸𝗼𝘂 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝗼𝘂

Je neděle. Vypadá to na hezký den, první víkend začínajícího horkého léta 2025. Posekaná zahrada vilky, ve které teď bydlím, voní vzduchem. Z okolních domů je slyšet smích, cinkání nádobí, sousedé nejspíše připravují grilovačku, smějí se na zahradě. Z hřiště, vzdáleného sto metrů se ozývá křik, trenér místní jednoty se patrně snaží vyburcovat zdejší fotbalisty alespoň k nějakému výkonu.

Slunce pableskuje mezi stromy. Dívám se na odlesky světla v korunách stromů, v oslepujícím světle nastavím tiše tvář paprskům a proudícímu vzduchu, na chvilku nechám plynout bezcílně čas. Celé noci nespím. V hlavě myriády úvah, vířících v rojích myšlenek, přemýšlím a zvažuji, v marné snaze postihnout, kam narůstající entropie světa nakonec povede.

Do útoku na Irán zbývá podle amerického prezidenta zhruba 14 dní. Poté se svět patrně definitivně ponoří do temné řeky třetí světové války. Je jasné, že všechna varování a všechny úporné prosby o mír, o diplomacii, o snahu veškerými prostředky rychle a účinně urovnat konflikty a jít jinou cestou civilizačního vývoje se naprosto míjí s realitou. Zvěř, hysterici, vrazi, podvodníci všeho druhu, kšeftaři se zbraněmi, váleční psi jsou nyní už utržení z řetězu. Větří šanci, jakoby krev prolévaná na bojištích na Ukrajině vydráždila jejich smysly. Cítí krev na kilometry daleko a v přirozenosti jejich povah jednoduše chtějí víc. A dál. Ještě na obrazovkách televizí lopotně hledají záminky, jak vehnat státy a národy do vražedného zabíjení. Podle dávno zaběhané strategie. A zatímco jejich sofistikované lži určené mase nadzdvihávají nenávist a směřují agresi, v tichosti se daly do pohybu obrovské přesuny armád, mířících tentokrát na Blízký východ. Zbývá poslední krok. Najít vhodný rámec válečné propagandy, najít vhodnou záminku a strhnout masu do strachu a neochotné podpory zabíjení. Proti domnělému nepříteli.

Kdyby to neklaplo, co už. Nakonec, aspoň se zaplní vojenské sklady obrovským množstvím vojenského materiálu. Vydělá se opravdový majlant. Čisté zlato. Hlupáci upíší vlastní země k astronomicky nesmyslným výdajům, tak aby až hysterie odezní, byly státy nuceny alespoň platit stovky a stovky miliard po celá léta. Jako když dodnes, v reakci na minulý event, nakupujeme vakcíny proti covidu a vzápětí je nevyužité vyléváme a draze likvidujeme. Smlouvy jsou podepsané a je třeba je plnit.

Nebo se jim podaří vehnat společnosti do války. Pak zažijí opravdový orgasmus. Válka prohloubí zlo, ve kterém jsou vycepováni a tolik dobře se jim vede. Masa, pečlivě dirigovaná televizemi, zprávami o úspěších proti dehumanizovanému nepříteli může stranit, fandit a jásat, a pak, i protestující mohou jen tiše sledovat, jak se horší situace den za dnem. Jak rostou ceny k neúnosnosti. Jak rostou nájmy. Energie. Jak válka znovu vyčerpává organismus světa i jednotlivých států. Jak roste chudoba. Jak na ulicích potkávají čím dál větší počty chudáků, kteří neustojí narůstající tlak a žebrají nyní na ulicích. Jak se horší situace s prací. Jak firmy, které nejsou napojeny na zbrojení klesají, jak klesá odbyt, v začarovaném kruhu přichází problémy. Jejich vlastní hněv se musí někde ventilovat a tedy společnost upadá do vzájemné nenávisti, až na úrovni rodin. Ve společnosti, která postupně, ale rychle ztrácí zábrany, soucit, slušnost. Vede k zuřivým honům a výbuchům nespokojenosti.

Dravci tohle znají. Patří to k věci. Jen suše posílí armády, četníky, zásahové jednotky. Nakoupí si pancéřované vozy za erární peníze. Jejich domy budou obehnané a dobře střežené, tak proč se vzrušovat.

A když už někde hoří auta, lidé protestují, nebo i rabují, dochází ke kolaterálním ztrátám, se smutnými výrazy jejich vypoulené ksichty hovoří do kamer, sami původci zla, mluví o potřebě většího bezpečí.

Potřebují větší rozpočty na armádu. Policii. Kontrolu. Souběžně utáhnou společnosti šrouby. Brutální mediální masírkou. Zákazy, omezeními, nemilosrdnou ostrakizací protestních hlasů, politiků, spisovatelů, veřejných mluvčích. A když to nepomůže. Soudy, obsedantními rozsudky, zatýkáním a zvůlí.

Všechno tohle už bylo. Za rakouské monarchie s jejich špicly, udavači a věznicemi. S propagandou vybubnovávanou na náměstích malých měst. Odkud verbování odvedlo muže na frontu. S přehlídkami a maršparádou, s vojenskými chocholy na hlavách důstojníků švadron, úhledně seřazených do kolon, cválajících ulicemi. Za tři měsíce bude po válce, hlásali tehdy.

Muži, nahnaní za terorem na frontě a zvěrstvům v zákopech umírali po desetitisících. Pod uřvanými a brutálními rakouskými důstojníky, používající „český ksindl“ k útokům na bodáky na „ruský a srbský ksindl“. A když tito začali přebíhat, jen suše přikročili k věšení a popravám. Aby nakonec docházelo k zabíjení českých legionářů, zběhů, v odstrašujících popravách, kdy museli sami čeští vojáci zabíjet své včerejší druhy a věšet je na stromy.

V týlu panoval hlad, nedostatek otopu, strach z policie, všudypřítomná stupidní propaganda a dohled úřadů. Za souběžného, postupného, hmatatelného a evidentního rozpadu systému monarchie. Pak lidé a rodiny konečně uviděli výsledek. Vracející se muže, s ustřelenými nohami, zraněné a navždy změněné útrapami války. Dožívající ve špinavých lazaretech, v amoku a záchvatech šílenství z prožité hrůzy v zákopech.

Totéž, ke vší hrůze, za německé okupace. Nejkrutěji a nejtvrději po atentátu na Heydricha. Za smrtelné odvety nacistů za veřejnou popravu kata českého národa. Která Němce tak silně ponížila. S níž Němci, vzhledem k bojácné povaze Čechů nikdy nepočítali. O to víc se mstili. Tak, aby zlomili, nejlépe navždy, svobodného, vtipného a přemýšlivého ducha malého českého národa.

Aby pro nás, nakonec, vysvobození přišlo z východu, z Ruska, oběťmi tehdejší sovětské armády. Zatímco válka, vraždění, genocida, koncentrační tábory, vynález Španělů na Kubě v roce 1896, použitá Brity během búrské války v Jižní Africe 1899-1902 a rozvinutá Němci do děsivé podoby přišla z civilizovaného západu. V podobě Dachau, Buchenwaldu, Treblinky, Osvětimi, Sobiboru a dalších 20 tisíc táborů a ghett po celé „civilizované“ Evropě. Jen pro pořádek.

Teď budeme mít příležitost spáchat další zlo. My sami.

Pácháme válku už nyní. My jsme ti, kdo ji rozpoutávají. Se všemi těmi Rakušany, Farskými, Černochovou, Dvořáky, Válkem, demiurgy Kupkou, Baxou, Výborným, neduživým Fialou a Stanjurou, natvrdlým Lipavským, v závětří s lampasáky NATO, vycvičenými v Rusku, sdílejících, jaká ostuda, magický Pražský Hrad. Za nimiž tiše našlapuje podivná rodinka Kolářů. S Kolářem mladším, který zde systematicky generuje nenávistné veřejné stavy.

Je až potupa, zmiňovat jejich jména v mých textech.

Jejich obdobu a protějšky ale najdete v každé zemi.

𝑽 𝒄𝒐 𝒅𝒐𝒖𝒇𝒂́𝒎𝒆?

Ve volby.

Po volbách tyto nýmandy a válečné štváče s největší pravděpodobností vystřídá vláda, která, obávám se, jednoduše nenajde odvahu postavit se zlu čelem. Jako Fico, slovenský premiér, odvážný a zkušený chlap, který klidně a přes obecnou nevoli překročí hranici a odjede do Ruska. Tak, aby Putinovi od plic řekl svoje, a zároveň jasně deklaroval, že nestojíme o nepřátelství. Nebo maďarský Orbán.

Budeme počítat procenta na výdaje za zbraně a války, ve stále se horšícím rozpočtu státu, vláda povede poziční bitvy o procenta, ale nejspíše nedokáže říct razantně. Dost!

Demiurgové a váleční psi budou křičet a předvádět obvyklé manipulativní tance. V tohle jsou zběhlí a tohle umí. Jaké nebezpečí! Vystavujete národ ohrožení! Vy proruští, pročínští a bůhvíjací zrádci!

Jsou to jen zlé a nebezpečné kurvy. Provokují válku, kudy chodí a když pak válka skutečně přijde, ječí, jako smyslu zbavení o potřebě zbraní. A potřebě budování „bezpečí“. A bezpečnostních architektur.

Jejich válka na Ukrajině a jejich obskurní strategie končí přesně tak, jak jsme řekli a předvídali. Zničením a zadlužením Ukrajiny. Lži o tom, jak bude Česko, coby vítězný spolupodílník protiruského tažení výhodně obnovovat Donbas a Luhansk byly směšné už v době vydání.

Kdo na válce vydělal jsou Američané. Ti mají zajištěnu návratnost investice v podobě držení smlouvy o ukrajinských nerostech. Američané jsou vítězem na Ukrajině. Nikoliv Putin. Přesně, jak jsem napsal před třemi lety.

Rusko s největší pravděpodobností na Ukrajině vojensky zvítězí. Zabezpečí životně důležitou námořní základnu v Černém moři, územní cestou a zamezí riziku ztráty tohoto strategického území. V připojených regionech zajistí právo na život ruským občanům, ostrakizovaným před válkou kyjevským banderovským režimem. Rusko více než jasně dalo najevo, že strategie rozbití ruského státu cestou vyvolávání konfliktů v sousedních státech narazí na nekompromisní ruskou odpověď. Stejně tak dalo víc než jasně najevo, že nepřipustí žádné další přibližování základen NATO k ruským hranicím. Ale tato válka je za cenu obrovského vyčerpání ruských zdrojů. Milionu mrtvých. Za cenu postavení agresora v rámci světové komunity. Až Rusko začne počítat, zjistí, že to podstatné, o co invaderům šlo, jsou zdroje. Američané, vlastnící 50% ukrajinských aktiv mohou nyní klidně odejít. A ještě odejdou z konfliktu s gloriolou mírotvůrců. Evropané si také nechají své půjčky zaplatit. Černý Petr, spojený s obrovskými náklady na obnovu kapacit a převedení zpět do mírového režimu bude stát Rusko další miliardy. Je tohle výhra? Není.

O Zelenském nemá smysl se vůbec vyjadřovat. Jeho potupný odchod ze summitu G7 tvoří závěrečnou kapitolu dějství. Už jej nepotřebují. Cíle bylo dosaženo. Herec odehrál svůj part, zavlekl zemi do války, pod tlakem ji vyprodal a zadlužil a nyní může jít.

Nikoho dnes nezajímá slovo diplomacie.

Váleční agenti měli čtyři roky na to, aby jednali. S Putinem. S Trumpem. S čínským prezidentem. Uvnitř své „Koalice ochotných vést válku“.

Měli čas deklarovat a dát jasně najevo, že nemáme zájem být bojištěm evropských válek, jako tomu bylo po staletí. Že válku nechceme a nebudeme ji podporovat v žádném ohledu. Nikde na světě.

Nyní se ve veřejných debatách už jen hlupáci hádají o to, kolik koupíme příštího vojenského šrotu.

Od politiků chceme přesný opak.

Možná je ještě čas jednat. Možná je pořád ještě malý prostor zastavit blížící se globální zlo.

Válka v Iránu, další otevřená fronta, obávám se, uvede do pohybu celou Asii. Asie je jiná, než byla za Saddáma Husajna. Nebude nečinně přihlížet další západní intervenci. Před třemi měsíci jsem psal o tom, že je velmi těžké udržet křehký mír mezi znesvářenými stranami a zeměmi uvnitř Asie. Nedávné jaderné vyhrožování mezi Pákistánem a Indií, napjaté vztahy Kambodže a Thajska, napjaté vztahy v jihočínském moři, blížící se střet pevninské Číny s cílem připojit Tchajwan rámuje už běžící a aktuálně rozpoutaná válka mezi Izraelem a Iránem. Jsou to postupně otevírané pečetě.

Myslím, že všichni ti váleční psi si ani neuvědomují fakt, že v okamžiku, kdy velmoci, zaměstnané dalším zástupným střetem Číny, Ruska a Ameriky o Irán nebudou mít sílu kontrolovat procesy, které se rozpoutají uvnitř asijského kontinentu. Blízký východ BUDE rozbuškou.

Huntigton na toto téma napsal Střet civilizací. A jeho pochmurná, stejně jako brilatní předpověď se vyplňuje.

O co ve skutečnosti v Iránu jde? Kdo ovládne Irán, ovládne nejbohatší zemi, vlastnící největší zásoby ropy a zemního plynu na světě. Získá energii, nezbytnou pro vlastní rozvoj. Získá i strategický střed Blízkého východu, obrovského kusu světa, z něhož bude poté možné kontrolovat i nutně se rozvíjející infrastrukturu. Produktovody, železnice, dálnice, elektrárny, továrny na auta, průmyslové koncerny.

Ovládnutí Iránu přetne snahy Číny o provázání obchodních cest z Číny směrem na Blízký východ a dále do Evropy. Potlačí ruský vliv v oblasti, zamezí dodávkám technologií, rozvíjejícího se obchodu i dodávkám zbraní.

Obávám se, že jak Peking, tak Moskva situaci i záměr velmi dobře chápou.

Kam tohle může vést?

𝗠𝗶́𝗿𝗼𝘃𝗲́ 𝗵𝗻𝘂𝘁𝗶́

Myslím, že potřebujeme dostat do ulic miliony lidí.

Nejlépe všude na světě. Říct ne.

A poté odebrat moc válečným psům. Legitimně, cestou voleb a obecného odvržení a opovržení společnosti od tohoto typu lidí. Odklonem společnosti od válečných štváčů.

Je třeba pochopit, kdo má zájem na financování válek. Jakým způsobem se tyto věci a procesy realizují. A do budoucna zdanit, legální cestou, válečné investice, zbraně, vývoj, provoz armád astronomickými daněmi. Definovat nejnutnější velikost armád, určených pouze pro obranu. Co je navíc, zatížit daňovými náklady států, odváděnými na účty OSN. Jejíž role mezinárodního garanta mírových vztahů by měla být posílena a podpořena vymahatelnými sankcemi. Všude na světě, tak, aby se válka jednoduše žádnému státu nevyplatila.

Tak, aby i velmoci pocítily tíhu vedení války a hledaly cesty k mírovým řešením. Ne 3%, 5%, ani 10%. Válka je musí stát 50% rozpočtu. Než aby vyrobily zbraně za biliony dolarů a pak nahnaly vlastní nebo cizí obyvatelstvo do války a ničení, pak dají raději přednost hledání cest k rozvoji vlastních států jinou cestou. Než dobýváním zdrojů za cenu válek.

Potřebujeme OSN nejen v NY. Ale v Moskvě, Pekingu, na Blízkém východě, v Africe, Jižní Americe. V Evropě.

Potřebujme nezávislé globální zpravodajství, institucionálně zaštítěné a financované právě OSN, jako opozit korporátnímu mediálnímu zpravodajství vlastněnému toutéž finanční infrastrukturou, která zároveň vlastní i výrobce zbraní, vlastníky surovin, technologií, satelitních sítí, bank či obchodních řetězců. S využitím a dobrovolnou a účinnou spoluprací veřejnoprávních médií v jednotlivých státech, které by měly být garantem objektivního zpravodajství o stavu světa i společnosti.

Je nutné postavit jaderné zbraně a jejich ekvivalenty, zbraně hromadného ničení, mimo zákon. Zakázat držení jaderných zbraní všem státům na světě. Nejen Iránu nebo Izraeli. Všem. Pod hrozivými sankcemi. Zakázat veškerý jejich vývoj, výrobu a rozmisťování.

Potřebujeme změnit optiku světa. Ale to neudělají ani politici, ani korporace, ani jejich média. Musí lidé sami. Protože nakonec. I když to tak nevypadá. Lidé, majority samotné mají moc změnit systém.

Miliony lidí v ulicích měst světa, kteří řeknou ne válce.

Jinak to nevidím.

Jdu ven.

Chodím lesem.

Poslouchám to tiché šumění. Pobzikávání. Vzdálené hlasy. Šepot stromů.

Někdy zavřu oči a snažím si představit svět, jaký bych si přál.

Tady někde bychom se mohli společně potkat.

V myšlence, jak vlastně by měl svět vypadat.

Zcela určitě je to svět bez násilí a válek.

sdílet na