Velká hra o Ukrajinu. Čekám všivárny. Hrozí falešné útoky, varuje Schneider

13.03.2025 18:38 | Rozhovor

Změna světového uspořádání, nové aranžmá obrany Evropy a postup Spojených států v řešení války na Ukrajině. Bezpečnostní analytik, někdejší zpravodajec BIS a signatář Charty 77 Jan Schneider pro ParlamentníListy.cz hodnotí a komentuje vývoj na mezinárodní scéně.

Foto: Hans Štembera
Popisek: Bezpečnostní analytik Jan Schneider

Ukrajina je po úterním setkání s Američany v Saúdské Arábii připravena na 30 denní úplného příměří a podle ministra zahraničí Rubia je nyní míč na straně Rusů. Trump dokonce věří, že s tím Rusové budou souhlasit a příměří nastane už v následujících dnech, ale Moskva říká, že nebude nikam spěchat a nenechá na sebe tlačit. S jakými pocity ten proces sledujete?

Je to napínavé, vypadá to na koňský handl, ale to je jen styl, v němž se hraje hra, která má zkušenou režii. 

Jen nesmíme podléhat idealismu, co je cílem té hry, ať už ji na americké straně rozehrál kdokoliv (myslím tím obsedantní Brzezinského provokování Ruska, tu z Afghánistánu vyzbrojováním mudžáhidů, což se později vymstilo, nebo zlikvidováním Asadova režimu, což nyní hrozí vymstít se americkému protéžé Izraeli, nebo třicet let trvajícím rozšiřováním NATO, před čímž varoval nejen Kissinger a Kennan, ale svého času i sám Brzezinsky, když mu to došlo).

Podíváme-li se na to, v jaké ekonomické kondici vstupovaly státy do první světové války, do druhé světové války, do studené války, a nyní do vlažné hybridní zástupné války, a v jaké ekonomické kondici se ocitly na konci války, vždy na tom vydělaly Spojené státy (a Velká Británie to ví snad nejlépe, zmizela coby světové impérium a poslední splátku válečné půjčky Lend&Lease splatila Spojeným státům asi před 16 lety). 

„Poučí se svět alespoň napočtvrté? Protože jestli ne, bude to nedbalost, která bude připomínat slavný výrok Sherlocka Holmese („Ztratit jednu ženu, to je politováníhodné. Ale ztratit tři, to začíná vypadat-“ – „-jako nedbalost.“ – „Jako hrozná nedbalost, Watsone!“), ale důsledky budou horší: pokročilá americká kolonizace již celé Evropy a kusu Ukrajiny v oblasti zbrojní, energetické a surovinové.

Jak těžké bude dohodnout s Ruskem kompromis? Vzhledem k tomu, že se jim na bojišti daří, jsou jednoznačně ve výhodné vyjednávací pozici. 

Navenek asi ano, zejména Trump bude vydávat svůj úspěch (v který věřím) jako výsledek tvrdého a poctivého úsilí.

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že Rusové prokazatelně nejpozději od roku 1997 dávají najevo snahu se dohodnout. V rámci speciální vojenské operace také poslali na Ukrajinu pouze omezené síly, aby bylo jasné, že jejich záměr je lokálně velmi omezený (to ale nebrání našim válkychtivým pošukům vykládat, že se Rusové s tou hrstkou vojáků vydali obsadit Evropu až po La Manche).

Těžkosti tudíž neočekávám ze strany Američanů ani Rusů, ale spíše od Ukrajinců a některých poblázněných Evropanů. Nelze vyloučit provokace pod třetí vlajkou. Nicméně američtí i ruští zpravodajci, kteří evidentně mají velmi pragmatické kontakty, jsou schopni tyto všivárny odhalit.

Někteří evropští politici nesou s nelibostí, že Trump dosud více tlačil na Zelenského než na Putina, ale mají USA vůbec nějaké významné páky, jak Rusy přitlačit?

Myslím, že navenek bude Trump mávat holí, aby to vypadalo, že Rusům hrozí. V tomto směru také beru opětné poskytování amerických zpravodajských informací Ukrajině a obnovené zbrojní dodávky. Ono se to snadno napíše, ale hůře se poznává, co se pod tím skrývá. Docela dobře totiž může jít o placebo efekt, který uspokojí ukrajinskou i americkou veřejnost, kteroužto radost jim Rusové nebudou hatit, v rámci hladkého pokračování rozhovorů.

Začali spolu komunikovat šéfové amerických a ruských tajných služeb. Šéf CIA John Ratcliffe telefonoval s ředitelem SVR Sergejem Naryškinem a dohodli se na pravidelném kontaktu s cílem omezit konfrontaci. Nějaký kontakt asi probíhal celou dobu, ale jak si vyložit tohle? Dává Washington otevřeně najevo, že západní izolace Ruska končí? 

Ano, myslím si, že jde o velmi spektakulární odkrytí karet, o deklaraci toho, že se vztahy velmi zásadně mění, a že zpravodajci obou stran budou spolupracovat na eliminaci těch, kteří se budou snažit do slibného vývoje „hodit vidle“.

Evropa je dle mnoha analytiků diplomaticky vykleštěná. Sice se konají summity, padají různé návrhy, ale nezdá se, že by je USA či Rusko braly vážně. Ukrajina možná, ale ta se k Evropě pouze nechce otočit zády vzhledem k nadále deklarované evropské podpoře. Má Evropa šanci se vrátit do diplomatické první ligy? A co by se muselo změnit?

Evropa jako taková tu šanci jistě má, ale nemá na to v tuto chvíli vhodné lidi. Velmi výstižně nazval Medveděv francouzského prezidenta MIKRON. 

Ty summity a s nimi spojené požitky a demonstrace „státnosti“ a podobné téměř psychiatrické jevy jsou ještě docela zábavnými projevy končící dynastie evropských ne-politiků, jak by řekl prezident Klaus. Obávám se však Thukydidovy pasti, že se ti odcházející rádoby hegemoni nevzdají tak snadno. Ono totiž odejít z politické scény, vyžaduje obrovský osobnostní formát, který s sebou nese i možnost návratu, čehož je Trump historickým příkladem. Avšak tito evropští lúzři, když odejdou, za týden si na ně nikdo nevzpomene, aspoň ne jménem, protože na ty jejich hanebné skutky budeme doplácet po generace.

Tématem v EU číslo jedna obrana, stále teď slyšíme deklarace, že musíme razantně navýšit obranné výdaje. Fiala mluvil o 3 procentech, EU do toho hodlá nasypat velké peníze. Jak to ale může dopadnout? Česko loni sice přesáhlo dlouho posvátná dvě procenta, ale otázkou je, na co byly ty peníze vynaloženy a jak to reálně zvýší naši obranyschopnost…

Přesně cílená otázka! Bude nutno ji permanentně opakovat i nové vládní garnituře, aby nepodléhala současnému dětinskému žvatlání o tom, že zvýšené výdaje na zbrojení automaticky zvyšují obranyschopnost země. Ono je to bohužel naopak. 

Když se neprovede důkladně oponovaná analýza hrozeb, následovaná kritickým zhodnocením souvisejících rizik, nelze stanovit, čemu se máme bránit – a čím! Takže armáda nakupuje to, co se líbí politikům a velitelům, z čeho kápne největší „kick back“, neboli úplatek, ať již do soukromých kapes, nebo do nenasytných pokladen politických stran.

Takže se vydávají peníze na zbraně, které obranyschopnost země proti skutečným hrozbám nezvyšují, ale naopak vysávají státní zdroje, čímž ve skutečnosti obranyschopnost země snižují! A to již je skutková podstata velmi kvalifikovaného trestného činu!

Mluví se o tom, že jsme svědky proměny světového uspořádání. Nepochybně se toho hodně změní, ale otázkou zní, kde bude Česká republika. Máme mít z nastávajících geopolitických změn strach? Nakolik lze říci, že se svět promění?

Ano, svět se dost podstatně změní. Vzpomínám na debaty na toto téma mezi mými třemi učiteli, Milanem Machovcem, Egonem Bondym a Milanem Balabánem, kdy se tázali, zda množící se příznaky nasvědčují velké změně, nové „osové době“. To byl pojem Karla Jasperse o době (cca 800 až 200 ante), kdy kumulace problémů, vyplývajících z chamtivosti a rozpínavosti, vedla k hluboké krizi, bídě, nerespektování pravidel a všeobecnému úpadku, včetně mravního. Velmi povědomé, že? A vzniklá prázdnota – tehdy i teď – žádala nové odpovědi.

Strach lze mít vždy a ze všeho. Je třeba se vyvarovat extrémů. Kdo nikdy nepocítil strach, dopadne špatně, protože zřejmě ztratil pud sebezáchovy a jeho organismus není schopen aktivizovat obranné systémy. Kdo se ale bojí furt, ten se naprosto zbytečně vyčerpá a podlehne banálnímu ataku (imunologové o tom vědí své). Strach je dobré mít pod kontrolou a nedávat ho najevo, ale vědět o něm. Nejvydatnější námět na přemýšlení o strachu mi dala odpověď plukovníka Abela ve filmu „Most špiónů“, když na advokátovu otázku „Máte strach?“ odpověděl: „A to by pomohlo?“

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na