Den před setkáním na Aljašce

David Martínek

Setkání Donalda Trumpa a Vladimira Putina na Aljašce 15. srpna 2025 je napjatě očekávanou příležitostí k jednání státníků Ameriky a Ruska, jejichž ústředním tématem je ukončení války na Ukrajině. Jednání, iniciovaná Donaldem Trumpem je příležitostí zabránit mírovými jednáními další eskalaci rusko-ukrajinsko-západního konfliktu. Zmírnit obrovská rizika ve spirále rostoucího napětí a nárůstu agresivity mezi Ukrajinou, Amerikou, Evropou a Ruskem. A stejně tak, v rázové vlně napětí a agresí zabránit riziku, že lokální konflikt přeroste v hrozivý evropský a poté globální střet. 14.8.2025

Lze očekávat, že setkání od počátku konfliktu nepřinese rozhodnutí o příští podobě Ukrajiny. Trump chce s Putinem osobně promluvit. Podobně, jako to udělal v Helsinkách v roce 2018, kdy si s Putinem vyměnili přesné informace o podstatě tehdejší vrcholící kampaně Russiagate. Údajného ruského vměšování do voleb ve Spojených státech. Putin jednoznačně popřel jakoukoliv účast Ruska na ovlivňování amerických voleb. Trump poté veřejně řekl: „Nevidím důvod, proč by to bylo Rusko,“ čímž zpochybnil závěry FBI, CIA a NSA.

Dnes, s odstupem sedmi let je evidentní, že Trump, ani Putin ve věci vměšování Ruska do amerických voleb nelhali. Russiagate se naopak do americké politiky nyní vrátila v obrácené podobě. Vyšetřováním zaměřené na možné trestné zásahy členů Obamovy administrativy (např. Brennan, Clapper, Comey), manipulaci zpravodajských služeb a médií, stejně jako obvinění, že Hillary Clintonová zneužila téma Russian Gate v kampani, s cílem nepravdivě poškodit Trumpa před volbami.

Trump jedná přímo, tváří v tvář, i v obsahově problematických situacích.

Cesta k míru však bude ještě evidentně velmi komplikovaná.

𝗭𝗲𝗹𝗲𝗻𝘀𝗸𝘆́ 𝘀𝗲 𝘀𝗻𝗮𝘇̌𝗶́ 𝘂𝗱𝗿𝘇̌𝗲𝘁 𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽𝗮 𝗻𝗮 𝗱𝗶𝘀𝘁𝗮𝗻𝗰 𝗼𝗱 𝗣𝘂𝘁𝗶𝗻𝗮

Začněme popořádku. Na Ukrajině.

Vyjádření Zelenského a jeho suity, za přitakávání evropských představitelů pokračují v rétorice poslední let. Shrňme si: Rusko je agresor. Putin je diktátor, kterému nelze věřit. Ukrajina je počátkem ruské rozpínavosti a ruská imperiální agrese skončí v Berlíně, Paříži, nebo Trafalgarském náměstí. Právo na územní celistvost Ukrajiny je nadřazeno právu na sebeurčení ruských obyvatel Ukrajiny.

Evropští politici, kooperující v jakési pohotovostní sestavě ochotných vést válku vyvíjí na Trumpa nátlak. Ve snaze zabránit Trumpovi v rozhodnutí, jakým rázně rozetnout gordický uzel problémů a přímým vyjednáním podmínek s Ruskem dovést situaci k ukončení konfliktu. Evropa měla od roku 2014 obrovskou řadu příležitostí nejen konfliktu předejít, zabránit eskalaci procesů na Ukrajině a i v situaci po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 přispět k rychlému ukončení. Jednala přesně naopak.

Připomenu, že legitimní vyjádření vůle ukrajinských Rusů opustit nestabilní stát, kterým se Ukrajina po událostech na Majdanu 2014 stala, formou vyhlášení nezávislosti a veřejného plebiscitu bylo Západem odmítnuto coby jednání záludných proruských separatistů.

Odpor ruského etnika vůči kyjevské vládě, proti činnosti polovojenských jednotek nebo později soukromých armád ukrajinských oligarchů na Donbasu a Luhansku byl systematicky relativizován a umenšován.

V klíčové otázce NATO a EU – Unie i Amerika plédovala přesvědčení, že Ukrajina má právo přistoupit jak k EU, tak k NATO bez ohledu na postoj Ruska. Jak řekl na jednom z intimně laděných setkání se Zelenským finský premiér: „O příslušnosti k NATO se rozhoduje v centrále NATO. O příslušnosti k EU se rozhoduje v Bruselu. Nikoliv v Moskvě.“

Rusko v této věci nemělo mít právo vyjádřit svůj názor a postoj.

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝗻𝗮𝗱𝗿̌𝗮𝘇𝗲𝗻𝗼𝘀𝘁 𝗷𝗲 𝗽𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘆

Evropská nadřazenost se projevila i v otázce Minských dohod. Minské protokoly, namísto závazné a pečlivě dodržované mírové smlouvy, se nakonec ukázaly pouze metodou, jak získat Ukrajině čas na vyzbrojení. Namísto jednání s Ruskem a diplomatické práci ve snaze zamezit hrozícímu konfliktu Evropa, Británie i Amerika Ukrajinu vyzbrojovala.

Po ruské invazi na Ukrajinu, ve snaze vytvořit mediální rámec konfliktu prohlásila Evropa zkorumpovaný ukrajinský režim za demokracii, bojující proti ruskému zlu. Následovalo a následují enormní zbrojní dodávky do jádra konfliktu, zatížení Ruska osmnácti koly sankcí, zabavení ruského majetku v zahraničí a nekompromisní konfrontační politika vylučující možnost jednání s Ruskem.

Evropa i Amerika poskytla Ukrajině astronomické půjčky. Dodala Ukrajině zbraně a poskytla technologickou, mediální a politickou podporu. Prostřednictvím této politiky a především Ukrajinců nahnaných do zákopů na frontě měla Ukrajina dovést Rusko k ponižující porážce. Po níž by Evropa z pozice síly nadiktovala Rusku zdrcující podmínky, reparace a sankce a ve sledu dalších kroků by dovedla ruský stát k postupnému rozpadu.

Za této situace a nastavení je velmi obtížné, především pro evropské politiky, změnit kurz.

To, co po dlouhá léta tvrdili veřejnosti, médiím a prosazovali konkrétními kroky nebude jednoduché změnit. Evropská politika by změnou kurzu, který nastoluje Trump, přišla prakticky o ústřední téma zahraniční politiky. A musela by si přiznat, že směr západní politiky byl jednoduše špatný.

Není pak divu, že politici, navzdory realitě pokračují setrvačností v nastaveném směru. A Zelenský tak může z Kyjeva klást Rusku naprosto nesplnitelné podmínky.

𝗦̌𝗽𝗮𝘁𝗻𝗲́ 𝘀𝘁𝗿𝗮𝘁𝗲𝗴𝗶𝗲 𝘃𝗲𝗱𝗼𝘂 𝗸 𝗵𝗿𝗼𝘇𝗶𝘃𝘆́𝗺 𝗱𝘂̊𝘀𝗹𝗲𝗱𝗸𝘂̊𝗺

Když studuji plány západních stratégů a politickou doktrínu, která vedla ke konfliktu na Ukrajině, nemohu uvěřit, že kdokoliv z tvůrců těchto vojenských a politických strategií byl při jejich koncipování při smyslech.

Válka a vojenský konflikt je vždy otázkou zdrojů, ekonomického potenciálu země, vojenské síly, početních stavů, reálných vojenských zkušeností armád, náskoku ve vojenských technologiích, schopnosti uplatnit tyto technologie rychle a v masovém měřítku. Stejně jako schopnosti rychle inovovat zbraňové systémy v reakci na vývoj na frontě a v neposlední řadě podpory ze strany vlastního obyvatelstva a případných spojenců.

Paritní srovnání ve všech zmíněných kategoriích je evidentní.

Jestliže plánem stratégů bylo, že Ukrajina vojensky porazí Rusko a v podmínkách poraženého a porobeného ruského státu vojenská porážka docílí pádu Putinova režimu, pak měla po ponižující porážce ruská veřejnost patrně přijmout západní model demokracie a ekonomické správy, prováděné západními korporacemi.

Titéž Rusové? Kteří si Putina, jako ochránce ruské civilizace sami a dobrovolně zvolili z 87%? Jak ukázal výsledek ruských prezidentských voleb v roce 2024.

Takto v kostce, byla a je vedena dosavadní evropská, britská, ukrajinská a do nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu i americká politika.

𝗞𝗼𝗹𝗲𝗸𝘁𝗶𝘃𝗻𝗶́ 𝘀̌𝗶́𝗹𝗲𝗻𝘀𝘁𝘃𝗶́

Kolektivní šílenství obvykle pramení z traumatizujících nebo stresujících faktorů.

Evropská zkušenost se Sovětským svazem, česká, polská, maďarská, německá, mluvíme-li o Východním Německu během čtyřicetiletého rozdělení Německa, stejně tak i finská zkušenost, nebo zkušenost pobaltských států, včleněných do někdejší sovětské říše je v tomhle ohledu určující.

Stejně jako strach z moci tehdejšího sovětského impéria u západních zemí. Sovětský socialistický alternativní ekonomický a politický systém, 1917- 1991, v němž nominálně vládli dělníci, majetek byl pod správou státu a kapitalismus k naprosté nepotřebě, byl po 74 let noční můrou západního světa.

Odkaz sovětské říše je převládajícím psychologickým klíčem k nahlížení na Rusko i po pádu Sovětského svazu. Putin a ruská administrativa se marně snažila toto nastavení změnit.

Psychologie a stereotypy nahlížení na Rusko vedly trvale západní politiku cestou konfrontace a ostrakizace. V zásadě jde ale jen o formu kolektivního šílenství. Nebezpečnou, hloupou a zároveň i pohodlnou politiku. Strašák na východě v podobě Ruska je klacek v rukou západních politiků. Důvodem pro vyzbrojování armád, chod zpravodajských služeb a investic do zbrojení. Je zároveň strašákem, kterým je možné drezúrovat a strašit vlastní, západní veřejnost.

Jestliže dynamika společenských procesů je ovládána a směřována uzavřenou skupinou vrcholných evropských politiků, sdílejících jednolitý a špatný směr, společnost ovládaná médii a vytrvalou propagandou tyto politiky přirozeně následuje.

Kritické hlasy bývají umlčeny. Rozhodnutí jsou přijata a realizována.

Ale až teprve s odstupem času se výsledek těchto kolektivních rozhodnutí, psychóz a fatálně špatných politických cílů a strategií uzavřené skupiny politiků projeví. Jako nyní na Ukrajině.

A pak nezbyde, než přijmout realitu i s hrozivými následky.

Na Aljašce se bude rozhodovat o budoucnosti Ukrajiny i Evropy.

Ve snaze ukončit tuto formu kolektivního šílenství.

Jejíž pokračování má jen jediný výsledek.

Válku. Zničení Ukrajiny. A v závěsu globální válečný konflikt, jemuž je potřeba zabránit.

𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮. 𝗭𝗲𝗹𝗲𝗻𝘀𝗸𝘆́.

Zelenský v roce 2022 ohromil svět svým vyjádřením o potřebě zbraní pro napadenou Ukrajinu. Nikoliv taxíku, který by jej odvezl z napadené země. Totéž gesto zopakoval i v srpnu 2025.

Po třech letech války je ale Zelenský ve zcela v jiné situaci než v roce 2022. Země čelí nejhlubší recesi od vyhlášení nezávislosti po rozpadu Sovětského svazu. Válka poškodila všechny sektory ekonomiky. Přímé ztráty v důsledku zničení a poškození vojenské i civilní infrastruktury a stejně tak nepřímé ztráty činí v odhadu kolem bilionu eur.

V roce 2022 představoval veřejný dluh Ukrajiny 48,9% HDP. V roce 2024 veřejný dluh vystoupal na 95,7% HDP. Pokračující růst veřejných dluhů v roce 2025 představuje závažné riziko pro makroekonomickou stabilitu země. Obdobně tomu je i v případě Zelenského rozhodnutí vyprodat pod tlakem ukrajinská aktiva Američanům a Britům, formou dohody o minerálech. Tedy zdrojů, který bude Ukrajina zoufale potřebovat po ukončení války pro obnovu a další rozvoj.

𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗿𝗲𝗮́𝗹𝗶𝗲, 𝘀𝗿𝗽𝗲𝗻 𝟮𝟬𝟮𝟱

67% Ukrajinců si válku již nepřeje.

Zelenského režim čelí vzedmutým a negativním postojům většiny Ukrajinců, kteří čekají na konec války. Násilné odvody, prováděné ukrajinskými náborovými centry (TCK/TCR) vzbuzují oprávněný odpor Ukrajinců. Příslušníci TCK fyzicky zadržují muže na ulici, u zastávek nebo v kavárnách a násilím je odvážejí k odvodové komisi. Proces provází obvyklá korupce, stejně jako obvinění, že za úplatky lze odvod obejít. Nedostatek transparentnosti odvodů a určení rekrutů na bojištích provází mizerná komunikace. Rodiny odvedenců tvrdí, že nejsou informovány, kam byli jejich příbuzní odvedeni a v jaké jednotce slouží.

Na věci je nejhorší vysoká úmrtnost nově odvedených na frontě – což strach a odpor ještě zvyšuje. Není divu. Armáda se potýká s dezercí, mizerným výcvikem i hrozivou situací v zákopech a úkrytech. Vojáci samotní vypovídají o tristních poměrech v rotacích, zásobování a vyzbrojení.

Situace ukazuje na skutečnou podstatu režimu. Zatímco propaganda líčí Západem vyprovokovaný střet jako souboj dobra a zla, lidé, nahnaní do války nikoho nezajímají. Jsou jen položkou a potravou pro drony. Zelenský rotuje po dostaveníčcích se západními politiky, ale muži v zákopech a jejich rodiny trpí.

Jestliže před několika dny Zelenského vystrašily masové protesty proti pokusu zbavit nezávislosti instituce NABU (Národní protikorupční úřad) a SAPO (Specializovaná protikorupční prokuratura), úřady dokumentujících vládní korupci, lze předpokládat, že u protestů nezůstane.

Ukrajinci doufají, že po skončení války dojde k zúčtování se Zelenského režimem a suitou jeho spolupracovníků. Podstatně tvrději, než pouhými protesty. Důvodů pro zúčtování se Zelenským mají Ukrajinci samotní více než mnoho.

Zelenskému a jeho suitě jde tedy o vlastní existenci.

Je jen na rozhodnutí ukrajinského prezidenta, kolik vlastních lidí je ještě ochoten nechat odvléct násilím na frontu a pozabíjet v řídce osazených pozicích. Tak aby si dokázal udržet moc i po konci války.

Lze pochopit jeho snahu vymanévrovat si pozici pro jednání s Putinem, Trumpem a západními politiky, aby z hrozivého konfliktu neodešel jako na hlavu poražený. Případně si zabezpečil ústupové cesty, poté, co se jeho režim zhroutí.

Trump a Putin chtějí válku ukončit. Za podmínek, kdy především ze strany Západu budou Rusku do budoucna garantovány pevné a vymahatelné dohody, které Rusku zaručí, že na jeho západní hranici nebude existovat militantní režim, sloužící k rozpoutávání zástupných válek, budování základen NATO, diverze a série nekonečných převratů a barevných revolucí. Z nichž pokaždé jejich vítěz, ve snaze odklonit problémy Ukrajiny a vlastní mizerné politiky, nasměřuje veřejnou agresi na Rusko. Tak, jak tomu bylo za Jaceňuka, Tymošenkové, Porošenka a nakonec Zelenského.

sdílet na