Síla vzdoru

25. 05 2025

www.inadhled.live    Evropa se zmítá v problémech, její elity postrádají smysl pro realitu. Schované v honosných palácích či na veřejnosti za zády silných mužů z ochranek tvoří současnost a rády by ovlivňovaly budoucnost. Ovšem nikoliv ku prospěchu lidí v ní žijících, ale tak, jak je jim kázáno, či jak si sami představují, že by to pro ně samotné bylo nejlepší.

  Všimněte si zásadního rozdílu mezi lidmi skutečně pracujícími a těmi, kterým je největším přítelem pero a jazyk. Většina lidí tvořících hmatatelné hodnoty nemá mnoho času na politiku. Je to logické. Přijdete li večer po náročném dni domů z dílny, ze stavby, pole či továrny, snažíte se načerpat síly na další den. Nemáte čas na sezení u internetu, místo toho jste rádi, když se pomazlíte s dětmi, pozdravíte jejich mámu a usnete jako špalek s tím, kolik práce Vás čeká zítra. Uvědomuje si vůbec někdo ten rozdíl mezi lidmi vydělávajícími prací a mezi dalšími, jejichž jedním z úkolů je komplikovat život všem. Nic ve zlém, ale množství málo pracujících a úředníků je způsobeno tím, že se u nás stále méně vyrábí, dokonce i jen montuje, pěstuje a chová?

  Politiku netvoří občané spojení s realitou, vzniká především v kancelářských budovách a prostorech. Dokonce i úspěšný podnikatel má málo času a nedosahuje li jeho moc a množství peněz do nejvyšších pater, jako je tomu například u zbrojíře Strnada a jemu podobných, věnuje se především vlastní firmě a dopady mizerných rozhodnutí politiků a zcestného plnění nastavených povinností úředníky mu komplikují život. Co tím chci říct? Veškeré dění kolem nás mají v rukách lidé odtržení od reality. Ať už jsou to herci z politické scény, ti skuteční, dále úředníci, pracovníci v médiích a nepříliš pracující inteligence. Jen výjimečně se k vyjadřování názorů dostává zbytek, na němž však stojí schopnost státu vůbec existovat.

  Za socialismu chodila většina lidí skutečně pracovat. Československo bylo průmyslovou zemí, zároveň její občany dokázali zemědělci vcelku obstojně zásobovat svými produkty. Ne, nebylo to vždy ideální, nicméně jsme byli dostatečně samostatnou republikou. Ne, že by tehdy nevládnuli politici, ale velká část z nich prošla praxí odspodu. Nebyli oblíbení, ale dokázali vnímat a pracovat s prostými lidmi. I proto se komunisté drželi tak dlouho u moci. Až časem začali ztrácet spojení s realitou, a nakonec je svrhnula ulice, byť už byly předpřipraveni jiní další vůdci. Ale i poté se mohl stát ministrem práce bývalý dělnický předák Miller. To už by se nyní stát nemohlo. I tak si stěžoval, že mu nesedí být mezi politiky a nebyl tam šťastný.

  S končícím socialismem se přiblížil konec československé samostatnosti, průmyslu, a nakonec i zemědělství. Počet pracujících a hodnoty tu tvořících se mění, nesmyslnost nárůstu počtu vysokoškoláků, bankéřů, úředníků, obchodníků s čímkoliv, youtuberů a nakonec děvčat prezentujících se na Only Fans je pro ty, kteří si pamatují bývalé doly, kovárny, vysoké pece či budování státu zezdola, naprosto zjevná a fatální. Situace, do které nás dovedli pragmatičtí idealisté typu Havla a Schwarzenberga, ekonomové z bývalého Statistického úřadu a po nich už jen vyžírky schopné akorát tak rozprodat to, co vybudovali lidé před nimi, je tristní.

  Neočekávejme po volbách zásadní změny. Tvrdě pracujících schopných se vzepřít je už málo. Úředníci to nikdy nedokážou, jsou změkčilí a žijí v jiném světě. Politici vědí, že k získání koryta musí využívat kompromisy. A ty nikdy nepovolí být radikální. Důležitou sílou by mohla být mládež, jenže ta současná je zmanipulovaná, genderem zženštilá a naprosto neschopná vzejít z historických poznatků. To proto, že minulost nezná. Základním úkolem liberalismu je obrousit hrany možného vzdoru. Podívejte se do Rumunska, kde byla změna na dosah. Přesto to eurohujeři zase dokázali. Je smutné, když jedinou alternativou, kde se skutečně snaží bojovat s liberalismem, je malé hnutí STAČILO, v němž v čele je komunistka (to neberte tentokrát hanlivě) Konečná, soukromý zemědělec Sterzik a zdravotní sestra Rédová. Tedy aspoň dva lidé, kteří opravdu donedávna pracovali rukama. Kolik dalších jim podobných v politice vidíte?

  Pokud Vás zajímá, kdo jsem, že mám čas s Vámi sdílet své myšlenky, pak tedy odpovím. Své články píši v noci či velmi brzy ráno, po tvrdé práci nebo těsně před ní. Na stará kolena pracuji mnohem více a tvrději než před mnoha lety. Nebývám nemocný, za posledních čtyřicet let jsem v práci chyběl jen kvůli úrazům. Ano, zkusil jsem před časem proniknout do politiky, ale zhnusen jsem odešel. Mé ambice vládnout či být morálním vzorem se změnily ve snahu pomáhat v tom, aby lidé pochopili, že jsou sami o sobě nicotní, přesto jedineční. Schopnost lidí srocovat se je nyní narušena, ale až ji opět v sobě objeví, budou schopni se vzepřít úředníkům, obchodníkům, bankéřům a médiím. Teď všichni tito slouží zločinným konglomerátům. Jsem jen další idealista? Možná, ale spíše bojovník. Začněte přemýšlet. Bez práce a odhodlání ničeho nikdy nedosáhneme.

Jindřich Kulhavý

sdílet na