Scott Ritter: Ukrajina a konec NATO

Scott Ritter / 26. června 2026

Byl jsem pozván, abych vystoupil na konferenci v Istanbulu na téma „Světová bezpečnost a konference NATO“, kterou pořádá Výzkumné centrum Global Civilizations Initiative. Toto je text mého připraveného projevu.

Vzhledem k tomu, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vstupuje do svého pátého roku, je nejvyšší čas, aby státy tvořící Severoatlantickou alianci (NATO) zhodnotily situaci a to, co to znamená pro budoucnost transatlantické aliance, která existuje již zhruba osm desetiletí. Západní mainstreamová média a jejich „ozvěny“ na sociálních sítích propagují narativ zaměřený na „únavu z Ruska“, „ukrajinskou odolnost“ a „západní odhodlání“ a s potěšením zdůrazňují argumenty založené na představě, že Rusko způsobilo patovou situaci, která se táhne déle než Velká vlastenecká válka v letech 1941–1945. Tento narativ se shoduje s oficiálními postoji většiny členských států NATO, což není žádným překvapením, vzhledem k úzké spolupráci mezi médii ovládanými korporacemi a vládami, které s těmito samými korporacemi udržují vztahy typu „otočných dveří“.

Tento narativ je záměrně zavádějící, neboť není koncipován tak, aby odrážel pravdu založenou na faktech, ale spíše aby propagoval fikci, která se využívá k formování veřejného mínění tak, aby rusko-ukrajinský konflikt mohl být udržován až do svého žádoucího závěru – strategické porážky Ruska. Tento cíl je oficiálním postojem NATO a jeho klíčových členských států, což bylo opakovaně zdůrazňováno od jeho prvního formulování v květnu 2022. Tento koncept je postaven na třech základních pilířích, jimiž jsou ekonomický kolaps Ruska způsobený ekonomickými sankcemi, vojenské vyčerpání Ruska vyvolané nekonečnou válkou podporovanou kolektivním Západem a rozpad ruských společenských struktur vedoucí k pádu ruské vlády v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.

S touto koncepcí je však jeden zásadní problém: selhává. Ruská ekonomika roste, nikoli se zmenšuje, a podařilo se jí najít rovnováhu mezi ekonomickými potřebami spotřebitelsky orientované společnosti a zároveň dramaticky rozšiřovat svůj obranný průmysl do té míry, že Rusko v oblasti klíčových válečných zbraní předčí své západní protějšky. Ruská armáda sílí, nikoli slábne, a na komplexním bojišti vítězí navzdory snahám kolektivního Západu o její vyčerpání prostřednictvím zdánlivě nekonečné proxy války s Ukrajinou. Navíc vláda ruského prezidenta Vladimira Putina si nadále získává podporu nejen většiny ruského obyvatelstva, čímž frustruje ty, kteří sní o vyprovokování moskevského Majdanu, ale také světa za omezenými hranicemi transatlantického společenství.

Právě ty pilíře, které má akční plán NATO v Rusku zbořit, se ve skutečnosti hroutí uvnitř samotného NATO – energetická krize vyvolaná dobrovolným odříznutím Evropy od ruských dodávek energie a zhoršená válkou na Blízkém východě vedla k téměř kolapsu několika klíčových evropských ekonomik. Vojenská síla NATO se v letech od rozpadu Sovětského svazu výrazně oslabila, a to do té míry, že neexistuje ani jedna členská země NATO, která by byla schopna úspěšně vést v Evropě rozsáhlé pozemní boje, jaké se odehrávají mezi Ruskem a Ukrajinou. A náklady spojené s navýšením vojenských sil NATO na úroveň nezbytnou k tomu, aby byly schopny čelit ruské armádě a zvítězit nad ní, jsou neúnosně vysoké, a jako takové představují pro většinu, ne-li pro celou Evropu, nedosažitelné cíle vzhledem k celkově neuspokojivému stavu evropské ekonomiky. A konečně, politické a ekonomické elity, které se v Evropě v posledních třech desetiletích chopily moci a tuto moc udržovaly, samy upadají do pozadí. Spojené království mělo za čtyři roky čtyři premiéry. Německá vláda stojí před pádem, stejně jako vláda Francie. Stručně řečeno, právě ty cíle, které se NATO snažilo vnutit Rusku, se – neúmyslně, ale účinně – realizují mezi samotnými členy NATO.

Na současné situaci je nejvíce šokující to, že nejde o vedlejší produkt nějakého krátkodobého omylu, ale spíše o výsledek politiky, která se formovala po celá desetiletí. Ještě předtím, než bylo formálně založeno NATO, Spojené státy a Spojené království se spolčily s cílem proměnit území střední Evropy, které dnes tvoří Ukrajinu, v „jedovatou pilulku“ pro myšlenku velkého Ruska. Cílem jak Jalty, tak Postupimi bylo odtrhnout od Ruska území, které v roce 2021 tvořilo součást Ukrajiny. CIA se otevřeně spolčovala s bývalými členy nacistických zpravodajských služeb a organizacemi, aby na území Ukrajiny vybudovala protiruské odbojové hnutí, jehož členy rekrutovala z nejhorších západoukrajinských nacionalistických organizací, včetně těch, jimž veleli Stepan Bandera a Andrej Melnyk. A i poté, co Sovětský svaz v letech 1954–1955 rozdrtil poslední zbytky těchto pronacistických sil, USA a NATO nadále živily fantazie o společné věci s přeživšími prvky ukrajinského nacionalistického hnutí, přičemž americké speciální jednotky plánovaly vytvoření místních odbojových hnutí na sovětském území, zatímco CIA udržovala odpornou ideologii ukrajinského nacionalismu prostřednictvím přímého financování a podpory výcviku, která pokračovala nezměněnou měrou až do roku 1990.

Po skončení studené války NATO ve spolupráci se Spojenými státy destabilizovalo Rusko tím, že pomohlo dosadit v Kyjevě protiruské, proukrajinské vlády. Rozšiřování NATO probíhalo v utajení, přičemž skutečné motivy byly skryty před veřejností těmi, kdo považovali Rusko za slabé a náchylné k tomu, aby uvěřilo zavádějícím narativům. NATO podporovaly různé nevládní organizace, které nasměrovaly peníze a zdroje do velkého plánu, jehož cílem bylo vyvolat nevyhnutelnou válku s Evropou a NATO. V roce 1993 George Soros, který značně investuje do příležitostí ke změně režimu v Rusku, publikoval článek, v němž psal o nevyhnutelnosti a nutnosti střetu mezi NATO a Ruskem. Soros však otevřeně přiznal, že NATO jako instituce není schopno udržet žádný konflikt, v jehož důsledku by se těla statisíců jeho vojáků vracela domů v pytlích na mrtvoly. Místo toho, jak Soros poznamenal, by NATO muselo poskytnout zbraně pro válku nějakému východoevropskému zdroji bojové síly mimo NATO, který by bojoval proti Rusku jako zástupce NATO.

Tímto zástupcem byla vždy Ukrajina.

Oranžová revoluce z roku 2004 byla podnikem podporovaným NATO a financovaným Sorosem, jehož cílem bylo nahradit proruského Viktora Janukovyče ukrajinskými nacionalisty, jako byl Viktor Juščenko, kteří se otevřeně hlásili k ideologii Stepana Bandery.

Podařilo se to.

A v návaznosti na Janukovyčův politický návrat v roce 2010 podpořilo NATO snahy USA a EU o zorganizování násilného převratu v únoru 2014, který Janukovyče svrhl a nahradil ho ukrajinskými nacionalisty, čímž záměrně vyvolalo události, které vedly k zahájení ruské speciální vojenské operace v únoru 2022. Spoluúčast NATO na této akci je zřejmá – NATO zřídilo na Ukrajině výcviková střediska, jejichž úkolem bylo vybudovat ukrajinskou armádu schopnou obstát proti ruským ozbrojeným silám. Tato akce je doslovným ztělesněním Sorosovy vize z roku 1993 o armádě východní Evropy vyzbrojené NATO.

A je samotnou podstatou dnešní vojenské situace mezi Ukrajinou a Ruskem, kde byly obětovány miliony ukrajinských životů a miliardy dolarů ukrajinských zdrojů, aby se usnadnila nepříliš tajná válka NATO s Ruskem.

Válka, kterou NATO výrazně prohrává.

První generální tajemník NATO, lord Ismay, proslul svým výrokem, že posláním NATO je „udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce na uzdě“.

Dnes vidíme NATO, z něhož Američané odcházejí, Němci se znovu vzmáhají a Rusové jsou proti své vůli nuceni zapojit se do přímé konfrontace s NATO, které aktivně usiluje o válku s Ruskem do konce tohoto desetiletí.

Je třeba poznamenat, že NATO si nemůže dovolit vybudovat takovou armádu, která by byla schopna zvítězit nad Ruskem v přímém konfliktu, a že jakákoli válka mezi NATO a Ruskem by nevyhnutelně vedla nejen k ekonomické devastaci členských států NATO, ale také k fyzickému zničení těch společností, které mělo NATO údajně chránit.

Příští měsíc se členové NATO sejdou v Ankaře, aby projednali další směřování organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a svou existenci může i nadále ospravedlňovat pouze oživováním hrozby ze strany Ruska tím, že provokuje Moskvu prostřednictvím proxy války na Ukrajině.

V současné situaci je plánovaná konfrontace NATO s Ruskem doslova sebevražednou dohodou. Povede k porážce NATO a pravděpodobnému zničení Evropy.

Summit v Ankaře se může ukázat jako poslední summit, který NATO kdy uspořádá. Dnešní Evropa se chová jako vzteklý pes a jediným způsobem, jak se společenství může před takovou hrozbou ochránit, je toho psa zastřelit.

Rusko je připravené toho evropského psa zastřelit.

Předcházení válce musí být do budoucna prioritou NATO. To bude vyžadovat přijetí kruté pravdy, že ruské vítězství nad Ukrajinou je nevyhnutelné a že jakákoli snaha NATO o alternativní výsledek prostřednictvím eskalace konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou povede pouze k přímému konfliktu s Ruskem, který NATO nemůže vyhrát, a jako takový pravděpodobně vyvolá jaderný konflikt, který navždy ukončí experiment evropské civilizace.

NATO hraje nebezpečnou hru ruské rulety, kde je každá komora pistole nabitá a výsledek jistý.

Pokud nepřestane hrát.

Volba je jasná – život nebo smrt pro Evropu a transatlantickou alianci.

A rozhodnutí padne příští měsíc v Ankaře.

Rozhodněte se moudře.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na