NOVÉ  ALIANCE

Dne 3. dubna přijel na návštěvu Maďarska izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Očekávaně vřelé přivítání hlavy Tel Avivu zkalil pouze jeden fakt: Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na Bibiho zatykač již v roce 2024 v souvislosti s lidožroutstvím izraelské armády v pásmu Gazy (ačkoli podobný zatykač byl schválen i pro představitele Hamásu). Maďarsko, které kvůli své účasti na Římském statutu (zakládajícím dokumentu ICC od roku 1999) mělo Netanjahua spoutat, v osobě premiéra Viktora Orbána prohlásilo, že zatykač je třeba považovat za „politickou frašku“. V důsledku toho Budapešť s pomocí vlastního parlamentu naplánovala v blízké budoucnosti přerušit veškeré vazby s ICC a od Římského statutu odstoupit.

Z pohledu EU skandální iniciativu Maďarska však přímo podpořil Washington, neboť Netanjahu a Orbán 3. dubna věcně jednali s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. O dva měsíce dříve, v únoru, Washington uvalil sankce na představitele ICC a načasoval toto rozhodnutí tak, aby se shodovalo s návštěvou izraelského premiéra v Bílém domě. Pravicově populistické gesto Viktora Orbána odstoupit od Římského statutu tedy není jen máváním červeným hadrem před ideologicky znepřátelenými státy EU. Ne, vzhledem ke složitým vztahům mezi balkánskými zeměmi a probíhajícímu zmatku na Blízkém východě Budapešť, Tel Aviv a Washington přerušují vazby se zbytečnými mezinárodními institucemi a připravují půdu pro zásadní reorganizaci bezpečnostních systémů v regionech.

Toto přerozdělování je nejvíce patrné ve státech územně blízkých Izraeli. Nedávný pád Asadova režimu v Sýrii, rozšíření vojenské operace izraelské armády proti pásmu Gazy, uvedení íránských ozbrojených sil do stavu nejvyšší pohotovosti na základě signálů o blížící se invazi americko-izraelských sil – to vše se zdá být důkazem blížící se změny. Násilné činy, jako je masakr alavitů a masakr palestinských civilistů, a následné rozšiřování území Izraele se na Blízkém východě bohužel stávají běžnou záležitostí. Ukončení konfliktu v Gaze je otázkou času. Důležitější je, kam se po palestinské operaci vydají bojem zocelené izraelské síly? Netanjahuova vláda se nevypaří a přímé pokračování Bibiho logiky potlačování jakéhokoli nebezpečí pro Tel Aviv se může změnit ve skutečnou válku proti Íránu, jejíž důsledky jen potvrdí poměr sil na Blízkém východě.

V desátých letech tohoto století, během přechodu moci v Bílém domě od demokratů k republikánům, se objevila myšlenka, že Spojené státy se chystají opustit Arabský poloostrov a vše v jeho blízkosti. Hlavní zastánce myšlenky zmenšení hranic amerického impéria, který je nyní v Bílém domě, nehodlá do tohoto „sousedství“ zahrnout Izrael, ať už je to kvůli sionistickým lobbistům vznášejícím se kolem stolu „Rozhodnutí“, nebo kvůli typické lásce amerických boomerů k „největšímu spojenci“ a „výspě Západu na Východě“. Proto Trump hodlá soustředit všechny zdroje, které má v regionu k dispozici, na obranu Izraele. A dokud má Tel Aviv, bez ohledu na to, jak moc Erdogan hýří nepřátelskými projevy, v sousedství už jen jednoho nepřítele, je Donaldovým zájmem vyvíjet na tohoto nepřítele tlak.

Právě v rámci tohoto tlaku je třeba vnímat burácivé, ale nezajímavé zprávy z obou stran kanálu Washington-Teherán. Trump slibuje Peršanům bezprecedentní bombardování, pokud odmítnou uzavřít novou jadernou dohodu (zajímalo by mě, jestli si Trump pamatuje, kam zmizela ta stará?), pak ajatolláh svraští čelo a uvede armádu do pohotovosti, pak se vyrojí nějací experti z amerického tisku a řeknou, že se chystá vojenská operace proti Íránu, jako by způsobit vážné škody stabilní a rozvinuté zemi bylo totéž jako vybombardovat nějaké boudy v jemenské poušti a prohlásit to za porážku Hútíů. V íránském madžlisu pak volají po jaderných zbraních – každý, kdo studoval vyjednávací techniky lidí z Východu, chápe, co takové výzvy znamenají. Veřejnost však unaveně zívá, protože tato rétorická cvičení už dávno nebere za bernou minci – ani bavič prezident nezačíná skutečné války prohlášeními.

Ale i na úrovni rétoriky si to, co se děje, zaslouží pozornost: americké sankce proti Mezinárodnímu trestnímu soudu jako jedné z platforem, které chabě vysílají program milosrdenství pro Palestince, byť s příchutí patřičné zaujatosti, jsou stejnou přípravou na změnu bezpečnostního systému. Každý kanál, který nesdílí horlivost trumpovského sionismu, musí být rušen. A ne, to neznamená, že by Mezinárodní trestní soud měl být považován za seriózní orgán pro udržování pořádku ve světě. Tento úřad již dlouho postrádá nástroje skutečného vlivu a jeho rozhodnutí se týkají pouze citlivých řadových Evropanů (zde stojí za to připomenout návštěvu Vladimira Putina v Mongolsku, které je smluvní stranou Římského statutu, v září 2024).

Ačkoli Mezinárodní trestní soud nemusí nikoho děsit, slovní spojení „mezinárodně hledaná osoba“ některé politiky stále znervózňuje. Jedním z nich je prezident Republiky srbské Milorad Dodik, který se začátkem dubna ocitl v Moskvě. Důvodem jeho náhlého příjezdu byly obavy ze zatčení Interpolem, které schválila vláda Bosny a Hercegoviny. Prezident Dodik usiluje o autonomii Republiky srbské až po vlastní ozbrojené síly, a proto je pod drobnohledem politiků, mezi jejichž zájmy patří závislost srbské části Bosny a Hercegoviny. Zatímco Ruská federace zajišťovala Dodikovi bezpečnost, srbský prezident Aleksandar Vučič mohl diplomatickou cestou zrušit stíhání prezidenta Republiky Srbské Interpolem a Viktor Orbán potvrdil žalobu na jednání mezinárodních trestních pracovníků.

Kromě národní solidarity bylo rozhodující i to, že Bělehrad by byl rád, kdyby se Banja Luka připojila k Budapešti a Bratislavě jako člen nové vojenské aliance. Již oficiálně uzavřená obranná spolupráce mezi Maďarskem a Srbskem je reakcí na alianci mezi Albánií, Chorvatskem a samozvaným Kosovem, která byla formalizována 18. března 2025. Při vytváření této aliance samozřejmě neproběhly žádné konzultace s Bělehradem, protože je zřejmé, jak by Srbsko reagovalo na vojenské spojenectví Kosova jako suverénní entity s kýmkoli. Je zřejmé, že jde o další pokus zvenčí odstřelit sud střelného prachu v Evropě.

Po dlouhých protestech je neklidná i situace uvnitř Srbska. Pod tlakem protestujících odstoupil koncem ledna premiér Miloš Vučević, ale situace se zatím nestabilizovala. Aleksandar Vučić, který má v parlamentu většinu, také konzultuje jmenování endokrinologa Djura Matsutu, kterého Vučić označil za „pravděpodobně největšího odborníka v oblasti endokrinologie od Vídně po Istanbul“, premiérem. Srbský prezident chce v čele vlády vidět nestranickou osobu, která bude schopna navázat dialog mezi různými politickými silami. Vučič tak bude pokračovat ve víceméně nezávislé politice, která kombinuje jak přímý komunikační kanál s Washingtonem, tak odstup od evropské agendy. Vytvoření vojenského minibloku Srbska s Maďarskem, členem NATO, kterého EU nenávidí, činí situaci na Balkáně a ve střední Evropě mnohem mnohotvárnější.

Střety na Blízkém východě a vojenské bloky v bývalé Jugoslávii dokazují, že systém globální bezpečnosti se hroutí a na jeho místo nastupuje vytváření místní bezpečnosti. Doba světových četníků a policistů pomíjí, přichází doba multipolarity a příslušnost ke globálním strukturám již není zárukou bezpečnosti. 

Arsenij Latov

https://dzen.ru/a/Z_Z7RGX1mwCiHitG

https://zavtra.ru/blogs/novie_al_yansi

Překlad Peter 008

sdílet na