Jacob G. Hornberger: Ošklivá studená válka proti Kubě opět zvedá svou odpudivou hlavu

Jacob G. Hornberger / 7. 1. 2026

Američtí intervencionisté jsou mimo sebe radostí nad smrtí 32 členů kubánské národní bezpečnostní služby, kteří sloužili jako součást bezpečnostního týmu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura během násilného únosu Madura americkou národní bezpečnostní službou. Jejich nadšení dokazuje, že stará mentalita studené války, která intervencionisty ovládala po dobu asi 45 let, nikdy nezmizela, ani po zdánlivém konci studené války v roce 1989, alespoň pokud jde o Kubu.

Ale nadšení těchto starých zastánců studené války bledne ve srovnání s jejich extází nad skutečností, že Kuba se nyní nachází v těžké ekonomické krizi, která kubánskému lidu hrozí smrtí hladem a nemocemi. Kuba totiž dlouho závisela na velkorysých dodávkách ropy z Venezuely, které se nyní americká vláda zavázala ukončit prostřednictvím příkazů venezuelským úředníkům v naději, že konečně svrhne dlouholetý komunistický režim na Kubě.

Už teď slyším, jak to bude znít, až kubánský režim padne: „Naše 60 let trvající ekonomické embargo proti kubánskému lidu konečně zabralo! Konečně způsobilo mezi kubánským lidem tolik smrti a utrpení, že kubánská vláda padla sama od sebe kvůli nedostatku příjmů!“

Vzrušení a nadšení intervencionistů ze všech těchto úmrtí a utrpení jen dokazuje, jak forma vládní struktury založená na národní bezpečnosti posloužila k pokřivení a otupení amerických hodnot a otupení svědomí amerického lidu.

Jak může někdo s čistým svědomím úmyslně a vědomě způsobit utrpení a smrt lidem určitého národa jako způsob, jak dosáhnout politického cíle, tj. změny režimu? Není to snad důvod, proč odsuzujeme terorismus? Teroristé útočí a zabíjejí civilisty, aby přiměli jejich vládu ke změně politiky. To je to, co kubánské embargo vždy dělalo – útočilo a zabíjelo kubánské civilisty prostřednictvím chudoby a nemocí, aby přimělo kubánskou vládu vzdát se moci a umožnila její nahrazení loutkou schválenou USA, která bude poslušně plnit rozkazy amerických úředníků.

Vzpomeňte si, co řekl kubánský představitel Che Guevara krátce poté, co Fidel Castro svrhl z moci loutku schválenou USA, Fulgencia Batistu, kubánského tyrana, jehož síly unášely mladé kubánské dívky a dodávaly je velkým hráčům v kasinech ovládaných mafií v Havaně jako sexuální odměnu. Guevara byl dotázán, co nový kubánský režim chce od Spojených států. Jeho odpověď: Jen aby nás nechali na pokoji.

To se nikdy nestalo. Američtí úředníci, zejména v Pentagonu, CIA a NSA, nikdy Kubu nenechali na pokoji – ani nemohli. Antikomunistická posedlost byla v myslích amerických bezpečnostních složek prostě příliš silná. Američtí úředníci byli naprosto přesvědčeni, že rudí přicházejí, aby nás dostali.

Komunisté byli všude, tvrdili američtí úředníci. Byli v Hollywoodu, Kongresu, výkonné moci, veřejných školách, hnutí za občanská práva a dokonce i v armádě. Někteří zastánci studené války byli dokonce přesvědčeni, že prezident Eisenhower byl komunista.

Komunisté byli v Koreji, Guatemale, na Kubě, v Chile, Nikaragui, Vietnamu a téměř všude jinde.

Vzhledem k tomu, že Kuba byla vzdálená pouhých 90 mil, znamenalo to podle amerických úředníků, že komunistický nůž mířil na krk Ameriky. Američtí zastánci studené války nemohli Kubu v žádném případě nechat na pokoji. Antikomunistická posedlost diktovala nekonečnou válku proti kubánskému lidu – válku, která měla trvat, dokud komunistický režim konečně nezmizí a nebude nahrazen jiným loutkovým režimem USA. Nezáleželo na tom, že poslední věc, kterou většina Kubánců chtěla, bylo být znovu ovládáni a podrobeni americkým impériem.

Při tom všem nikdy nezáleželo na tom, kolik ekonomického utrpení nebo kolik úmrtí muselo být kubánskému lidu způsobeno. Pokud musely miliony lidí zemřít nebo být nuceny uprchnout z ostrova, byla to prostě cena, kterou bylo třeba zaplatit, aby byla Amerika v bezpečí před rudými.

Stejný přístup byl samozřejmě uplatněn i vůči venezuelskému lidu. Co na tom, že 8 milionů Venezuelanů muselo uprchnout v zoufalé snaze zachránit si život před smrtí hladem a nemocemi způsobenými kombinací venezuelského socialismu a amerických sankcí. Koho to zajímá? Důležité bylo zbavit se jejich vládce Nicoláse Madura. A nedej bože, aby někdo z těch 8 milionů uprchlíků uprchl do Ameriky, kde byli považováni za potetované gangstery nebo vetřelce, kteří museli být násilně vráceni do Venezuely, aby tam zemřeli, nebo posláni do Salvadoru, kde byli mučeni a drženi v neomezené vazbě.

Stejný přístup byl samozřejmě uplatněn i v případě Iráku, kde 11 let brutálních a smrtících ekonomických sankcí ze strany USA mělo za cíl přivést smrt a utrpení iráckému lidu, aby tak irácký diktátor Saddám Husajn byl donucen vzdát se moci ve prospěch jiného amerického loutkového vládce. Když byla americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová v pořadu „Sixty Minutes“ dotázána, zda smrt půl milionu iráckých dětí v důsledku sankcí stála za změnu režimu, její odpověď odrážela myšlení amerických intervencionistů: Ano, řekla, ty smrti skutečně stály za změnu režimu.

Nezáleží na tom, že sankce a smrt nikdy nevedly k zajištění změny režimu v Iráku. Útoky z 11. září poskytly americkým úředníkům příležitost k přímějšímu postupu, podobně jako ve Venezuele poté, co brutální a smrtící sankce proti Venezuelě nepřiměly Madura, aby se vzdal moci ve prospěch amerického loutkového vládce. Netřeba dodávat, že smrt ještě většího počtu Iráčanů v důsledku invaze USA do Iráku byla považována za „opravdu potřebnou“, stejně jako smrt asi 75–80 lidí při venezuelském útoku je také považována za „opravdu potřebnou“.

Je důležité mít na paměti jednu věc ohledně této protikubánské posedlosti, která zjevně nikdy nezmizela a stále ovládá mnoho amerických úředníků. Kuba nikdy nezaútočila na Spojené státy ani tím nehrozila. Agresorem vůči Kubě byla vždy americká vláda. Americká agrese zahrnovala pokusy o atentáty, státem podporovaný terorismus uvnitř Kuby a samozřejmě smrtící a destruktivní ekonomické embargo, které spolu s kubánským socialismem vysálo život z kubánského lidu.

Kolik utrpení ještě americké úřady kubánskému lidu způsobí? Kolik dalších Kubánců zabijí, ať už přímo, nebo nepřímo? To nikdo nedokáže předpovědět. Víme jen to, že utrpení a počet obětí nikdy neměly žádné meze, stejně jako tomu bylo v Iráku nebo Venezuele. V rámci obsesivního myšlení zaměřeného na národní bezpečnost, boj proti komunismu, terorismu a obchodu s drogami není žádná míra smrti a strádání příliš velká, pokud jde o změnu režimu nebo jeho kontrolu.

Jacob G. Hornberger

Jacob George Hornberger je americký právník, autor a politik, který byl libertariánským kandidátem na prezidenta v letech 2000 a 2020. Je zakladatelem a prezidentem nadace Future of Freedom Foundation.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na