Idiokracie, podstata pojmu

To, co probíhá dnes ve světě, především v rámci tzv. Západní civilizace, není nic nového, protože elity, řešící úplně stejné problémy, po získání moci a opoznání toho, že jim nakonec hrozí její ztráta ne z vnějších důvodů, ale vlivem „přílišných schopností“ davu, tj. obyčejných lidí, se vždy v minulosti chovaly stejně. Měly k dispozici sice různé možnosti, ale postupy, metody a nástroje byly a jsou stále stejné.

A zatím kolem nás kruhem dokola kvete co tvor, to idiot … Peter 008

Když slyšíme slovo „idiot“, vnímá ho dnešní ucho pouze jako urážlivou nálepku, lékařskou diagnózu nebo prostě jen sprosté slovo, které někdo „nadhodí“ v dopravní zácpě. Abychom však pochopili hlubokou podstatu současné politické apatie a triumfu povrchnosti nad složitostí, musíme se vrátit na athénskou agoru. Právě tam, v kolébce demokracie (1), se zrodilo slovo ἰδιώτης (idiotes). Nejednalo se vůbec o hlupáka, blbce ani o slabomyslného člověka. V antickém Řecku se jako idiot(es) označoval člověk, který se vědomě vyhnul účasti na životě polis (politického života svého města – pozn.překl.), uzavřel se pouze do okruhu svých soukromých, každodenních zájmů a nechtěl věnovat čas a síly na přemýšlení o společném blahu. V této definici je již obsažena celá podstata nadcházející katastrofy. Idiot není ten, kdo ví málo; idiot je ten, kdo nechce vědět nic, co přesahuje hranice jeho osobního dvorku, peněženky a talíře. Je to triumf soukromé osoby nad Občanem.

Jak se tedy celé civilizace, od Parthenonu až po digitální megaměsta, dokázaly vypořádat s tímto trikem hromadné výroby takových „idiotů“? Odpověď spočívá v metodickém a pro oko nepostřehnutelném rozebírání těch opěr, které udržovaly člověka ve „vzpřímené“, myslící pozici. První úder vždy dopadl na vzdělávání. Ze školních osnov jako chirurgickým skalpelem vyřízli logiku a rétoriku. Schopnost sestavit dlouhý řetězec příčin a následků byla uznána za nadbytečnou. Proč by měl budoucí spotřebitel (ideální hlupák, de facto „ovčan“ nejen dnes, ale vždy i své doby, ze stejné příčiny se dnes ozývají hlasy pro nadbytečnost výuky matematiky kromě „počtů do deseti“ ve stylu – „Copak já to budu kdy potřebovat?“ – pozn.překl.) znát zákony Aristotelovy formální logiky, když jeho hlavním úkolem v životě je správně mačkat tlačítka v rozhraní aplikace? Základní znalosti byly nahrazeny abstraktními „kompetencemi“ a dovednostmi v týmové práci. Člověk vyškolený pouze k provádění testů, k nakupování a prezentacím se stává ideálním terčem manipulace (Aby byl vždy „in“ a „cool“ – pozn.překl.). Nemůže ulovit“ politika v sofistice, protože se nikdy nenaučil významu substituce teze nebo apelu na osobnost. Toto je první krok do propasti idiokracie: když je nedostatek vzdělání vydáván za „blízkost k obyčejnému lidu“.

Vsuvka: Není to tak docela přesné. Nevysvětluje to obrovský podíl množství lidí,  spotřebitelů s „dobrými“ papíry na vzdělání. Je to odvozeno především v neochotě jít nad rámec programu vzdělávání, od odporu se sebevzdělávat a učit nové věci a znalosti. Je to i právě a především v tom, co bylo uvedeno výše v textu – v uzavření se v soukromém okruhu jen a pouze vlastních zájmů a cílů. V neposlední řadě k tomu přispívá odmítnutí stylu života, který by se asi dal nazvat nejvýstižněji – „Žít podle Desatera.“, tj. nedodržovat v soukromých, egoistických cílech žádná společenská pravidla, pokud se MNĚ to nehodí. Přitom pak tito „tak nežijící“ sami naopak přímo vyžadují a vynucují si dodržování toho samého ze strany „zbytku“ společnosti vůči sobě! (Koukejte a uznejte jak jsem chytrý!! Jako ukázkový příklad lze uvést třeba Trumpa, toho SPOLU Fialu atd. atd.)

Následně se úmyslně hroutila média. Tatáž „čtvrtá moc“, která měla podle osvícenství být hlídacím psem demokracie, se proměnila v nekonečné fraškové kabaretní číslo. Faktická žurnalistika zemřela a ustoupila infotainmentu (infozábavě) (2). Primárním kritériem důležitosti události již nebyl její národní nebo světový význam, ale její schopnost vyvolat v divákovi okamžitou a silnou emoci – hněv, strach nebo náklonnost (de facto myšlenkový lajk – pozn.překl.). Žijeme ve světě, kde zpravodajskou agendu neurčují analytické zprávy, ale show křičících hlav v televizi. Moderátoři jsou placeni nikoli za to, aby se dostali k jádru věci, ale za to, aby přesvědčivě simulovali konflikt, což umožňuje divákovi idiotovi cítit se nadřazeně a spravedlivě rozhořčeně, i když se do konce pořadu nedozvěděl ani jeden nový nebo podstatný fakt. Idiokracie je stav, ve kterém hlasitost a charisma nakonec nahrazují uvažování a kompetenci.

Závěrečným akordem je demontáž etiky, nahrazení služby konzumem a úspěchem za každou cenu. Ve světě, kde je velikost bankovního účtu a počet sledujících na sociální síti prohlášen za jediný ukazatel pravdy, se archaické pojmy jako „čest“, „povinnost“ nebo „služba vlasti“ jeví jako absurdní rekvizity z zaprášeného divadla 19. století. Hluboká podstata idiokracie se odhaluje právě zde: když nejhloupější, a přesto nejbohatší blogger automaticky získá větší respekt a vliv než nositel Nobelovy ceny nebo lékař, který zachraňuje dětské životy. Politikova neschopnost přestává být neřestí; stává se jeho největším aktivem. Pokud politik nedokáže najít strategicky důležitý region na mapě nebo píše s hroznými gramatickými chybami, idiot zažije vlnu vřelé radosti: „Je jako já! Je jeden z nás!“ To je tragický paradox idiokracie: kvalifikace a znalosti začínají být společností vnímány jako znak cizí, nepřátelské „elity“, zatímco nevědomost a hrubost jsou vnímány jako důkaz pronárodnosti a upřímnosti. (Porovnejte s volbou a chováním 47. prezidenta USA … – pozn.překl.)

Vrcholem tohoto systému je diktatura sledovanosti. V dávných dobách byla moc legitimizována božským pomazáním nebo právem krve, síly. V době idiokracie je jediným zdrojem legitimity „velké číslo“ sledovatelnosti. Způsob jeho získání již není důležitý – ať už jde o skutečné hlasování, komentáře poháněné boty nebo šaškoviny v televizních pořadech. Sledovanost slouží jako posvátný mandát. Pokud je sledovanost vysoká, pak se krádež automaticky mění v „efektivní řízení“ a zrada v „mazaný manévr s mnoha tahy“. Každý kritik se znalostmi a fakty, ale bez milionů sledujících, je prohlášen za „gaučového experta“ nebo „agenta Kremlu a ruského ministerstva zahraničí“. Idiokracie je konečná a neodvolatelná náhrada podstaty moci za kvalitu moci. Řízení složitých systémů – energetiky, ekonomiky, demografie – vyžaduje hluboký intelekt a železnou vůli. Ale idiot to nepotřebuje. Potřebuje showmana. Potřebuje toho, kdo umí nejlépe tančit před kamerou a nejhlasitěji slibovat, že potrestá své nepřátele. A dokud budou miliony „soukromých občanů“ sedět před obrazovkami, uchváceni obrazem a neochotní zapojit vlastní mysl, zůstane triumf idiokracie neotřesitelný a velké dědictví občanů Athén bude i nadále hnít pod potleskem davu, který zapomněl na samotný význam slova „polis“.  (Vzpomeňte si např. na Argentinu, na „Muže“ s řetězovou pilou, který tam teď vládne …!! – pozn.překl.)

A toto se dnes vlna za vlnou valí z „požehnaného progresivního“ Západu a tento zhoubný virus již pronikl do mnoha sfér (míněno Rusko, ale u nás platí naprosto to samé, naopak to platí ještě více, bať jsme přímo v epicentru sopky idiokracie – pozn.překl). Zatímco tělo se brání, virus je lstivý jako tisíc legií a mocný, neboť pátá kolona v naší psychice se mu snaží otevřít brány svých pevností.

https://dzen.ru/a/aeZq8-dR6yslxrr3

****

(1) Také zde je původní význam chápaného procesu dnes zcela jiný a i když se používá v tzv. vznešeném smyslu, jedná se v praxi v podstatě právě o to, že původní význam nejlépe osvětluje samotnou paradoxní realitu dneška kolem slova demokracie –  opět život de facto v otrokářské společnosti dnešního Západu a nadvládu otrokářů.

(2) Infotainment, česky infozábava je zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vyvolat emoce a pobavit. Bývá vnímán jako nedostatečně seriózní zpravodajství nebo protiklad investigativní žurnalistiky.

***

Dodatek: K tomu, aby došlo k takovým jevům je prvotním nutným a zákonitým znakem vnitřní degradace elit, které VŽDY v tomto úpadku předchází dav, jinak by to neprosazovaly. Nakonec se z toho stává začarovaný kruh, spirála prohlubující se idiokracie, ze kterého je jen jediný východ – totální změna, revoluce. Jaká ta revoluce bude, to nikdo neví i proto, že nikdo netuší, kam až se v daném procesu konkrétního systému dojde … elity by to nejraději nakonec nejspíše zastavily, chápou, že to nejvíce škodí jim samotným, ale toto nelze zastavit ani činy, ani rukou, ani přáním těch elit, které to spustily. Protože je to jejím přímým odrazem.

Znovu doporučuji pročíst cyklus NADACE od Isaacka Asimova se zřetelem na popisované procesy a příčiny úpadku tam vykreslovaného vesmírného Císařství.

Přehled dílů a i stručný přehled děje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nadace_(kni%C5%BEn%C3%AD_s%C3%A9rie)

Peter 008

sdílet na