Dav a ticho 

Jaras Valukienas

Současný svět vstoupil do kritické fáze rozporů; jen slepý by si mohl nevšimnout rostoucího chaosu ve všech sférách lidské činnosti. Nejde o fyzickou slepotu. Nepředvídatelnost klimatických, geopolitických a sociálních procesů je jen špičkou ledovce, důsledkem destruktivnějších, neviditelných základních proudů. Nelze to vysvětlit slovy, ale i beze slov mnoho lidí již intuitivně cítí blížící se kolaps zavedeného světového řádu; příroda nás před ním již dlouho varovala. Nakonec sama realita ukazuje na jeho nevyhnutelnost – poprvé v historii naší civilizace vzniklo jediné světové náboženství, před kterým bylo varováno již před tisíci lety. Toto náboženství se stalo skrytým ideologickým základem všech současných států a z národů žijících v nich udělalo jakési miniaturní lichváře, kteří si navzájem konkurují. 

Zopakuji něco, co jsem řekl dříve: „Kdyby se Bůh objevil na obloze a oznámil konec světa, který by nastal za týden, drtivá většina lidí na planetě by po celý ten týden pilně vydělávala peníze. Důvěřovali by penězům více než Bohu.“ 

K tomu můžeme přidat citát z dopisu Kryštofa Kolumba španělské královské rodině, ať už padělaný, či nikoliv: „Zlato je dokonalost, vytváří poklady a kdokoli ho vlastní, může dosáhnout čehokoli si přeje, dokonce dovést lidské duše do ráje.“ Tato myšlenka, formulovaná v roce 1503, je dnes ještě aktuálnější; je hluboce zakořeněna v povědomí lidí. Tato formule odráží nejvyšší cíl v existujícím systému: snahu o osobní obohacení jako jediný a primární smysl života. Položte si jednu jednoduchou otázku: má takový svět, svět založený na slepé víře, svět, ve kterém se vše kupuje a prodává, právo na existenci? 

Většina lidí od dětství sní jen o jednom: o budování osobní kariéry, co nejvýhodnějším prodeji a maximálním zisku. Jak jste asi uhodli, mluvíme o penězích, o tom finančním drakovi, jehož moc spočívá výhradně na víře lidí v něj. Je to slepá víra davu, která mu dává moc nad samotným davem. Peníze už dávno přestaly být prostředkem ke směně skutečných hodnot; staly se hodnotou samy o sobě, a to nejvyšší. 

Peníze si dokázaly podmanit masové vědomí národů, které podle starověkých filozofů a některých renomovaných moderních vědců utváří realitu, a tedy i její budoucnost. Tuto skutečnost nepřímo potvrzuje kvantová mechanika a neurobiologie ji již naznačuje. Rád bych věřil, že v tomto těžkém období nejistoty se utváří budoucnost, jak je řečeno v knize Zjevení: nová země a nové nebe. Mohu se jen domnívat, že právě o toto nové nebe a novou zemi se vede zuřivý boj, boj o masové vědomí lidí. 

Ti nemnozí, kteří tomu rozumí, prostě nemohou existovat v systému založeném na lžích, násilí a pokrytectví. Takoví lidé vědomě vyhledávají samotu a ticho; jejich počet v posledních letech znatelně vzrostl. Jejich počet však zůstává ve srovnání s celkovou populací nevýznamný. Tento jev nelze vysvětlit; odpověď s největší pravděpodobností spočívá ve zcela jiné, vyšší úrovni vnímání reality. Mnoho zdrojů, včetně Bible, na to však v různých přístupných formách poukazuje. Někteří lidé slyší a vidí věci, kterých si jiní nevšímají, a není to jejich chyba. „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřivede Otec, který mě poslal“ (Jan 6). 

Fjodor Dostojevskij tento jev nejjasněji popsal ve svém románu Bratři Karamazovi. Monolog „Legenda o velkém inkvizitorovi“ odráží nejen hloubku lidské přirozenosti, ale i samotný význam náboženství, stejně jako důležitost vnitřní svobody, které se většina lidí dobrovolně zříká. Dostojevského monolog se v 21. století stal aktuálnějším než za autorova života; jeho význam nabyl jasných, hmatatelných rozměrů. Zeptejte se sami sebe: proč byl hlavní strážce křesťanského náboženství, reprezentovaný inkvizitorem, ochoten upálit na hranici symbol tohoto náboženství, Ježíše Krista? Doporučuji si monolog pozorně poslechnout nebo si ho znovu přečíst zde  (rusky, ale román je u nás k dispozici i česky, v antikvariátech jsem jej vídal často …  – pozn.překl.)

Francouzský filozof 19. století Henri Bergson výstižně poznamenal: „Naštěstí se někteří lidé rodí s duchovní imunitou, která dříve či později odmítá iluzorní světonázor, který jim je od narození vnucován sociálním podmiňováním. Začnou cítit, že něco není v pořádku, a začnou hledat odpovědi. Vnitřní poznání a anomální vnější zkušenosti jim odhalují stránku reality, kterou ostatní ignorují.“ 

Video k této publikaci pro hlubší pochopení výše uvedeného je k dispozici na VK. 

Nebo zde: https://youtu.be/te4d0N3XUDY 

Hledání ticha 

Je snadné si všimnout, jak se většina lidí tichu vyhýbá, nebo se ho dokonce bojí. Mnozí si zapnou rádio, jakmile nastoupí do auta, ve veřejné dopravě si vytáhnou chytré telefony a nasadí si sluchátka a po příchodu domů zapnou televizi nebo počítač. Zdá se, jako by se mozek těchto lidí instinktivně snažil chránit svůj vnitřní svět před tichem a zaplňovat ho bezvýznamnými informacemi a hlukem. Mohlo by to však být mnohem hlubší, než se na první pohled zdá?

Současní psychologové poukazují na běžný psychologický problém po celém světě. Mnozí slyšeli slova: „Neizolujte se, spojte se s lidmi, protože komunikace je život!“ Ale co když ticho a touha po klidu nejsou psychologickým problémem, ale řešením, ne známkou slabosti, ale vědomou volbou ve světě, kde každý hraje svou roli? Hledání ticha v konečném důsledku není jen výzvou pro systém; je to v první řadě vědomá volba porozumět sobě samému. 

Z vlastní zkušenosti vím, že k napsání hlubokého článku nebo vytvoření něčeho kreativního je třeba nejprve dosáhnout stavu hlubokého vnitřního ticha. Jeden čínský mistr řekl: „Dlouho jsem se díval na hory a řeky, dlouho jim naslouchal a když se jejich hlasy ozvaly v mé duši, začal jsem psát.“ Jeho dílo přestalo být pouhým sebevyjádřením nebo projevem kreativního myšlení – stalo se hlasem přírody, který zachycoval inkoustem. Ticho je spojení s Bohem, přírodou a sebou samým.

Současný svět je strukturován tak, že klid je vnímán jako výzva a ticho jako hrozba; davy nemají rády ty, kteří jsou nezávislí na jejich názorech. Chci ujistit ty vyhledávající ticho: pokud nemáte rádi přeplněná místa, neznamená to, že s vámi je něco v nepořádku. Znamená to jen, že jste příliš citliví na to, co je v davu těžké vycítit. 

Na rozdíl od davu jasně slyšíte podráždění v hlasech, které se snaží znít přátelsky. Všímáte si prázdných úsměvů, které jsou určeny jen k tomu, aby se vám zalíbily. Vidíte, jak lidé chtějí všechno soudit a srovnávat a přizpůsobovat životy ostatních svým vlastním měřítkům. Čím lépe tomu rozumíte, tím více se chcete takovému povyku vyhýbat. 

V davu se každý snaží vypadat lépe, než ve skutečnosti je; je tam hodně falešnosti a je to hmatatelné i se zavřenýma očima. Pokud se cítíte nepříjemně v blízkosti lidí, kteří se snaží vypadat lépe, než ve skutečnosti jsou, není to slabost, ale pud sebezáchovy. Cítíte, jak se jejich emoce snaží proniknout do vašeho života. Pokud strávíte s takovými lidmi dostatek času, můžete začít vnímat jejich obavy a pochybnosti. Lidé, kteří se vyhýbají přeplněným místům, mají vzácnou vlastnost – vědí, jak si chránit své hranice. 

Přeplněná místa vytvářejí iluzi komunikace, ale ve své podstatě jsou tržištěm lidských masek. Na takových místech převládá energie skrytých obchodů, nikoli energie živé komunikace. Taková místa se vám nelíbí, protože prohlédnete všechny lži, které se dav snaží skrýt.

Dav je dokonalým útočištěm pro slabé. Člověk může hlukem skrýt svůj nedostatek charakteru, nedostatek schopností, nedostatek názoru a nedostatek vnitřní síly za předstíráním odvahy. Ale ti, kteří se davům vyhýbají, si toho okamžitě všimnou, protože jejich vnímání je v tichu zesíleno. Rozlišují falešné emoce; slyší falešný smích stejně jasně jako nevyřčené slovo. Odhalují klam, i když ho nikdo jiný nepozná. To z nich dělá outsidery mezi těmi, kteří jsou zvyklí žít v davu. 

Lidé, kteří se vyhýbají davům, žijí v jiném světě, jiné dimenzi, s jinou kvalitou vnímání. Nespěchají s dokazováním své hodnoty, protože si ji už sami sobě dokázali. Nevyhýbáte se jen davu; vybíráte si prostor, kde se skutečně můžete naslouchat sami sobě. To z vás dělá vzácného člověka, schopného jít proti proudu, když je to nutné.

Nebojíte se samoty, protože je to místo, kde umírají iluze a rodí se smysl. Dav po vás žádá, abyste zapomněli na svou podstatu, a samota vám ji připomíná. Paradoxem je, že ti, kdo se vyhýbají veřejným místům, často lidem lépe rozumí, protože jsou pozorovateli. Vidí motivy, ne masky, analyzují činy, ne grandiózní slova, cení si hloubky, ne zdání. Jejich úsudky jsou přesnější, jejich reakce klidnější a jejich volby promyšlenější. Abyste byli silní, nemusíte dav milovat; síla spočívá právě v tom, že ho opustíte. Člověk, který dokáže obstát sám, je pro svět vždy nebezpečnější než ten, kdo nedokáže žít bez davu. 

Poznámka: Upozorňuji „silné“ individulisty, kteří se vychloubají, že všechno zvládnou sami, tohle je něco naprosto jiného. Úplně jiná podstata jevu, úplně jiný vzorec chování! Ti lidé, o kterých je řeč  n e p o t ř e b u j í  nic nikomu dokazovat, natož ukazovat „sílu“.

Sebeovládání začíná tam, kde končí závislost. Vaše averze k davům je jakýmsi majákem ukazujícím cestu k vám samotným. Neodmítejte ji, nestyďte se za svou jedinečnost; jste silnější, než se zdáte, uvažujete hlouběji, než vám okolnosti dovolují. Byli jste stvořeni, abyste si udrželi vnitřní rovnováhu, i když se hroutí svět. Pokud se vyhýbáte přeplněným místům, již jste udělali první krok k sebeovládání. Nechť je vaše ticho štítem, váš odstup strategií a vaše hloubka ohněm, který žádný dav nedokáže uhasit. 

Michail Bulgakov ve svém románu „Mistr a Markétka“ hluboce psal o zhroucení chrámu staré víry a vzniku chrámu pravdy. Doporučuji si ho znovu přečíst a znovu se nad ním zamyslet.

Jar

https://valiukenas.com/archives/5209/tolpa-i-tishina/

V roce 2005 byl natočen ruský seriál „Mistr a Markétka“, asi smyslově a symbolicky nejlepší zpracování, které bylo uvedeno i u nás. Pokud máte možnost, podívejte se.

Skutečná víra, podle mne, to vůbec neznamená pečlivé dodržování církevních „zvyklostí, procesů, postupů, obřadů“. Je to – minimálně – skutečně vnitřně – aby to bylo sice – nepřesně, ale pochopitelně a co nejšířeji řečeno – přijetí a dodržování zásad „DESATERA“. V praxi, v životě a ne slovy!

Peter 008

sdílet na