Co je vlastně munice s ochuzeným uranem a jak se dívám na její dodávky ukrajinské armádě.

Nedávno jsem během jedné veřejné debaty dostal otázku, co je vlastně munice s ochuzeným uranem a jak se dívám na její dodávky ukrajinské armádě. Takže popořádku.

Municí s ochuzeným uranem jsou míněny především průbojné střely malé ráže (do 30 mm) proti obrněným vozidlům a dále podkaliberní šípové střely pro tankové kanóny, primárně určené k boji s tanky. Střely jsou vyrobeny z uranu 238 s podílem cca 0,7 % uranu 235. V principu se jedná o odpad z výroby obohaceného uranu (při výrobě 1 kg uranu obohaceného na 5 %, využitelného v energetice, vznikne přibližně 10,8 kg ochuzeného uranu). Vzhledem k jeho vysoké měrné hmotnosti (vyšší, než má k podobnému účelu používaný wolfram) je samozřejmě velmi lákavé vyrábět z něj výše uvedenou munici. Technologie její výroby ovšem není jednoduchá a je přísně utajovaná. Odhaduje se, že hlavní jaderné mocnosti, USA a Ruská federace, disponují každá až půl miliónem tun tohoto materiálu, který má ale i relativně vysoký potenciál mírového využití.

Radioaktivita, kterou střely z ochuzeného uranu obsahují, se dostává do prostředí několika způsoby – jako munice, která minula cíl, jako prach, odštěpky a mikrokapénky, vznikající při dopadech střel na tvrdé povrchy, a konečně jako produkty zahoření uranu při pronikání pancířem. Projektily z ochuzeného uranu jsou totiž samozápalné, což zvyšuje jejich ničivý účinek. V důsledku odpařování hořícího uranu a následné kondenzace vzniká při každém zásahu pancíře oblak jedovatých, mírně radioaktivních mikročástic, na stovky let zamořujících okolní terén. Jedovatých proto, že samotný uran 238 je vysoce toxický.

Nezávislé lékařské průzkumy prokázaly, že v místech nasazení této munice, a to jak v bývalé Jugoslávii, tak zejména v Iráku, kde Američané použili více než jeden milión těchto střel, je i přes veškerou snahu o bagatelizaci dopadů jejího použití na životní prostředí i po letech výrazně zvýšené riziko malformací u novorozenců, a také až 13 x vyšší úmrtnost na specifické formy rakoviny a další choroby, připisované zvýšené koncentraci radionuklidů v prostředí a v zemědělských plodinách. Podle listu The Independent je v irácké Fallúdži úroveň dětské úmrtnosti, rakoviny a leukémie dokonce vyšší, než v Hirošimě po shození atomové bomby.

V této souvislosti je zajímavé zjištění, nakolik byla ČR pouhých 8 let po vstupu do NATO vazalsky podřízena USA. Když 31. října 2007 výbor OSN schválil většinou 122 hlasů návrh rezoluce, požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní s ochuzeným uranem, postavilo se proti němu pouhých šest zemí v čele s USA. Absolutním paradoxem tohoto hlasování byl fakt, že se mezi „velkou šestkou“ díky tehdejšímu MZV Schwarzenbergovi objevila ČR, která následně hlasovala i proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem 5. prosince téhož roku.

Vzhledem ke zkušenostem s dlouhodobými následky používání munice s ochuzeným uranem ukazují její dodávky ze strany Velké Británie absolutní neúctu Anglosasů k lidem, kteří žijí a budou muset žít i po válce v už tak dost zničeném a těžkými kovy kontaminovaném pásmu (bývalých) bojů. To by se při masovém použití uranové munice stalo neobyvatelným, na stovky let zamořeným prostorem. Svědčí to o pokrytectví Britů, kteří na jedné straně halasně proklamují právo Ukrajinců bránit svou zem proti ruské armádě a rozvíjet v ní po vítězství západní demokracii, a na druhou stranu bezostyšně připravují reálnou ekologickou katastrofu na obrovské ploše jejího území.

Ještě paradoxnější je fakt, že v době, kdy prezident Zelenskij brázdí Evropu, arogantně vyžaduje další a další zbraně a peníze, uráží papeže a objímá se s „nejlepším přítelem“, britským premiérem Rishim Sunakem, provedla ruská armáda raketový úder na vojenský sklad v Chmelnickém. Následná obří exploze uskladněné munice, ne nepodobná jadernému výbuchu, s vysokou pravděpodobností pohltila i podstatnou část, ne-li celou zásobu granátů s ochuzeným uranem, dodaných právě Velkou Británií.

Vzhledem k ochotě uranu při vysoké teplotě zahořet nejspíš došlo vlivem vysokého tlaku a teploty při explozi k odpaření poměrně významné části radioaktivního materiálu uranových střel. Důkazem je skokový nárůst radioaktivity ve městě a jeho okolí (z 80-100 nSv na 140-160 nSv), šířící se vlivem převažujícího směru větru západním směrem. Přítomnost munice obsahující uran ve skladu byla nepřímo potvrzena i bývalým náměstkem Nejvyšší rady Ukrajiny Igorem Mosejčukem, který doporučil evakuovat děti z oblasti výbuchu. Indický The Eastern Herald v této souvislosti dokonce píše o „malém Černobylu“.

A jak se tedy dívám na snahy dodat ukrajinské armádě radioaktivní munici? Je to bezohledný počin, arogantní a pohrdavé přehlížení budoucnosti obyčejných obyvatel Ukrajiny bez ohledu na to, kdo bude vítězem v této naprosto zbytečné válce. Řekl jsem, že podle mého názoru Rusko její použití na bojišti vůbec nepřipustí, a tak se také stalo. Bohužel pro nás, radioaktivní prach a mikročástice uranu se při zmíněné obří explozi dostaly až do vysokých vrstev atmosféry, jsou pomalu hnány západním (a tedy i naším) směrem a postupně vypadávají s dešťovými srážkami na zem. Volám proto spolu se Shakespearovým Macbethem „Běsů, kterých vyvolal jsem, nemohu se zbýti!“

sdílet na