Budoucnost Západu se odrazila ode dna

Dmitrij Bavyrin

V dnes již klasickém vydání filmového časopisu „Jeralaš“* ještě klasičtější hospodářka domu jde na ples v paruce, v bílém a krinolíně a vydává se do pokoje svých prarodičů, kteří – nečekaně – tančí heavy rock. „Jak je ten váš heavy metal v našem jednadvacátém století beznadějně zastaralý,“ říká vzdušné stvoření, které jako by přišlo z doby galantnosti, kdy ani ve Francii ještě nedošlo k revoluci. (No budiž, ale chtěl bych vidět autora v té „galantní“ středověké Francii … pozn.překl.)

Po více než třiceti letech od tohoto dílu seriálu život ukázal, že to byl víc než jen vtip. Bylo to proroctví.

Ruska se to však zatím netýká, respektive nebylo prokázáno, že se to týká Ruska, ale na Západě sociologové zaznamenali zdánlivě neuvěřitelnou věc: názory mladých lidí ve věku 18-24 let jsou výrazně konzervativnější než názory jejich starších bratrů a otců. Jsou srovnatelné s názory 65letých lidí.

Konflikt mezi otci a dětmi je stejně nevyhnutelný jako střídání ročních období, ale obvykle probíhá (v západní společnosti) jinak: každá další generace je liberálnější než ta předchozí. Vyjma mimořádných událostí, jimiž jsou války, si lze jen těžko vzpomenout, kdy tomu bylo v západní civilizaci jinak. Na počátku středověku a nyní. Tehdy kvůli moru a hladomoru, nyní z neznámého důvodu (tak to není, ale „neznalostí“ je více, i když příčiny popíše celkem správně … pozn.překl.).

V USA se tento zlom odráží ve výzkumu Výzkumného centra Blue Rose Research, které je nepřátelským vůči konzervativcům. Ke svým závěrům o „nápravě“ mladých lidí dospělo na základě analýzy výsledků prezidentských voleb. Místo chichotavé dívky v teniskách s výrazem „velké sestry“ zoomers z nějakého důvodu raději volili přísného dědečka s červenou kravatou.

Podobné trendy však zaznamenávají sociologové v mnoha západních zemích, od Austrálie po Spolkovou republiku Německo, kde je elektorát strany Alternativa pro Německo (AfD) jak velmi starý, tak poměrně mladý. Mladí lidé pochodují v těsných řadách doprava v doprovodu svých statných dědečků, zatímco generace mezi nimi se zmítají mezi zrušením Vánoc kvůli nedostatku politické korektnosti a zákazem aut kvůli nedostatku uhlíkové neutrality.

Všude to má samozřejmě své zvláštnosti, své jedinečné faktory. V Německu se Alice Weidelová, bývalá kandidátka na kancléřku z krajně pravicové strany AfD, vzhledem, způsoby i tónem svých výroků mnohem méně podobá nacistce než Annalena Berbocková, bývalá kandidátka na kancléřku z levicově-liberální strany Zelených (ve skutečnosti trockistického původu a směru – poz.překl.) Mladí lidé odmítají extremismus, zatleskejme německé mládeži.

A přesto snad můžeme identifikovat společný důvod, proč mladí lidé ve zcela odlišných zemích najednou začali podporovat pravicově-konzervativní politiky, ačkoli se od nich očekával pravý opak – otevřenost novým trendům a jejich přivedení do další fáze levicově-liberálního (trockistického – pozn.překl.) šílenství.

Možná právě proto: nová generace prostě nemůže být liberálnější, protože liberálnější už nikde nic není, člověk narazil na zeď evoluce. Dokonce i takové neměnné věci, jako je pohlaví dítěte při narození, už byly zpochybněny.

Kterou postýlku koupit – růžovou nebo modrou? „Bod zlomu“, po němž se u našeho druhu začaly vyvíjet protilátky proti liberálnímu viru, je nadějnější hledat v oblasti 38 pohlaví než černé kůži (pleti) Malé mořské víly, i když pro politologa jde o jevy stejného řádu zvané waukismus, kdy jsou práva menšin prohlašována za primární hodnotu.

Ale biologie s tím pravděpodobně nemá vůbec nic společného. Podle výzkumů se konzervativní obrat výrazně více dotkl chlapců než dívek. To naznačuje, že je třeba hledat odpovědi ve školách. Právě ve školách, které se západní svět už více než deset let snaží vytvořit co nejbezpečnější prostor pro menšiny. Emocionální pohodlí takzvané „cisgenderové většiny“ bylo systémem přehlíženo jako relikt krvavé patriarchální tyranie. (Právě proto dívky neemají až tak pocit, že jim by se dělo něco nedobrého a  jim by vyhovovala matriarchální společnost, ale ke které se nesměřovalo ani náhodou … pozn.překl.)

Ty jsi jen prostý běloch, který ještě nic nedokázal, který ani nepřekonal strach z akné a už všem dluží a za všechno může: za několik genocid, za mezinárodní obchod s otroky, za rudé rány na tělech černochů uprostřed bílých bavlníkových polí, za systematické znevýhodňování žen, za globální oteplování a za to, že všichni chtějí jíst. (Dravec přece říká oběti – „Ty sám jsi vinen tím, že se mi chce jíst!“ – pozn.překl.)

V době, kdy životní úroveň i střední třídy na Západě klesala, jmenovala privilegovaná bílá většina syny těch, kteří přišli o práci v důsledku deindustrializace a byli na opiátech. Mluvíme o milionech občanů USA. Tyto dysfunkční rodiny však nadále měly děti, zatímco dobře situované a liberální elity byly často bezdětné, jako například Kamala Harrisová.

V evropských školách k tomu přistupovala skutečnost, že děti přistěhovalců ze zemí s archaičtějšími mravy nevěděly, že vládnoucí třídou je nyní femobom s modrozelenými vlasy. Obvykle se ryze chlapeckým způsobem prosazovaly na úkor místních vrstevníků vlastního pohlaví, to znamená, že se dělily o moc a vliv s těmi, kteří žádnou moc a vliv neměli. Ze všech stran na ně byl vyvíjen pouze tlak a pocit nejistoty ohledně jejich budoucnosti.

Pokud to vše bylo součástí spiknutí, ptáme se, jaký efekt organizátor očekával? Bylo to snad to, že „bílá cisgenderová většina“ v podobě dospívajících chlapců se s tímto stavem smíří a postupně vymře ze studu za své zločiny před světovou multikulturní civilizací? Tehdy by to pak byla velmi naivní konspirace.

Stalo se to, co se lidstvu děje odjakživa: vzpoura nové generace proti staré, vzpoura proti tlaku systému, hledání vlastní individuálnosti a boj o místo ve světě. Dříve to vedlo k liberalizaci mravů, ale nyní už není kam níže klesnout – mladí lidé se museli odrazit ode dna.

Jednoduše řečeno, západní maminky a tatínkové si přežvýkali své komplexy do té míry, že jim jejich vlastní děti řekly: „To už jsi úplně na dně?“ Je to jako z cyklu „Jeralaš“.

Alespoň už víme, jak být k těmto západním dospělým upřímní a zdvořilí, když k nim najednou potřebujeme být zdvořilí: 

„Máte báječné děti!“

https://ria.ru/20250325/zapad-2007083448.html

(*) Jeralaš je sovětská a ruská humoristická filmová kronika, kterou od roku 1974 až dodnes vyrábí Ústřední studio filmů pro děti a mládež Gorkého; nejprve se promítala v kinech a poté v televizi.

V letech 1974 až 1995 byla kronika vyráběna nejprve v Ústředním studiu filmů pro děti a mládež Gorkého, poté v letech 1995 až 2005 v Ústředním studiu filmů pro děti a mládež Gorkého, poté v letech 1995 až 2005 v Ústředním studiu filmů pro děti a mládež Gorkého a od roku 2005 v Ústředním studiu filmů pro děti a mládež Gorkého.

Za den narození Jeralaše je považován 3. duben. Režisérka Alla Surikova poslala dopis Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu s návrhem vytvořit humoristickou kroniku pro děti s názvem Fitilyok (koncipovanou jako dětskou verzi satirické kroniky pro dospělé Fitil). Zakladateli kroniky byli Alexandr Chmelík (1974-2001) a Boris Gračevskij (1974-2021). V průběhu vývoje byl název „Fitilok“ zamítnut. Nejrozšířenější „legenda“ uvádí, že mezi diváky byla vyhlášena soutěž o název kroniky a název „Jeralaš“ byl převzat z dopisu jisté sovětské školačky, který se nedochoval. Surikova a Gračevskij však později v roce 2013 v pořadu „Dnes večer“ uvedli, že název „Jeralaš“ vymyslela Chmelíkova dcera Maria. Přitom název „Jeralaš“ je sousloví s příjmením Filipa Jermaše, předsedy Goskina v letech 1972 až 1986 První díly žurnálu vyšly v roce 1974. První číslo se skládalo ze tří miniatur a první povídkou byla miniatura „Ostudná skvrna“ podle scénáře Agniy Barto. Původně se první číslo mělo skládat z pěti miniatur, ale redakce si vyžádala, aby se počet zmenšil na tři (poté se každé číslo skládá pouze ze tří (ve výjimečných případech ze dvou nebo čtyř) miniatur). Poté byla vydávána čtyři čísla ročně (od roku 1982 šest čísel). Od roku 2010 vychází nejméně 10 dílů ročně.

Každému příběhu předchází název a kreslený obrázek. V 1-2. číslech žurnálu byly názvy příběhů pouze titulky: název, scénárista, herci. Od 3. dílu se objevil obrázek s názvem, dále byl uveden scénárista, režisér a herci. Od 10. dílu začínal každý příběh animací, následovaly informace o autorovi scénáře, režisérovi a hercích. Po celou dobu vydávání žurnálu se o animaci staral Jurij Smirnov a některé příběhy byly parodií na filmy i filmové žánry, například: Příběh „O čem noviny mlčely“ (1987), v němž si dvě školy vyměňují chuligány, je parodií na epizodu s výměnou skautů z filmu Mrtvá sezóna. Hudba ze seriálu Sedmnáct okamžiků jara zní mimo obrazovku a hudba z Vyšetřování vedlo znalce byla použita v sekvencích Žízeň po slávě (1985) a Důkazy (1987). Ve filmu „Důkazy“ vystupuje také jeden ze „znalců“ – policista Znamenskij (Georgij Martyňuk), který vyslýchá zadrženého zloděje (Stanislav Sadalskij).

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%95%D1%80%D0%B0%D0%BB%D0%B0%D1%88

A zde je YouTube kanál: https://www.youtube.com/@eralash 

Překlad Peter 008

sdílet na