Larry Johnson: Pohled amerického důchodce na život v Rusku

Larry C. Johnson / 4. 7. 2026

Vzhledem k západní propagandě, která vykresluje život v Rusku jako hororovou show plnou ekonomického chaosu a strádání, jsem se rozhodl zveřejnit článek, který mi zaslal americký emigrant, jenž v současné době žije v Simferopolu. Řekněme mu Dan. Přeji příjemné čtení:

Jen něco málo přes rok jsme s manželkou opustili USA a vydali se do Ruska. Právě jsme uzavřeli náš podnik, prodali většinu našich věcí a vykročili do nové etapy života. Důvody pro tuto změnu byly dva: postarat se o 86letou matku mé manželky a využít nové vízum, které Rusko nedávno nabídlo západním občanům pod názvem „Vízum sdílených hodnot“. O tuto zemi jsem se zajímal už od vysokoškolských let, kdy jsem absolvoval dva kurzy ruské kultury. Můj zájem mě vedl k tomu, že jsem si hledal slovanskou manželku, když jsem se k tomu konečně dostal ve svých raných třicátých letech. Moje manželka je rodilá Ukrajinka z města Cherson. Kromě prvních dvou let našeho 25letého manželství, které jsme strávili v jejím rodném městě, jsme žili v USA. Nemáme žádné velké plány do budoucna, kromě toho, že budeme žít s maminkou, dokud tu ještě je.

V současné době žijeme v Simferopolu, hlavním městě Krymu, které je – nebo alespoň bylo – partnerským městem hlavního města našeho domovského státu v USA. Obě města jsou podobné velikosti a leží na stejné zeměpisné šířce. Nesetkal jsem se ani neslyšel o jiných Američanech, kteří by v tomto městě žili. Poznali jsme zde však mnoho místních obyvatel, ať už prostřednictvím kostela, nebo při každodenních setkáních. Někteří z nich se stali našimi přáteli. Pronajímáme si byt v malé čtvrti v centrální části města. V asi dvaceti bytových domech v této oblasti žije, odhaduji, 5 000 lidí.

Rusové – v širším smyslu tohoto pojmu, tedy všichni, kdo zde dlouhodobě žijí – nás velmi vřele přijali. Když zjistí, že jsme z USA, mají velký zájem s námi mluvit, a téměř všichni jsou překvapeni, že potkali Američany. Nemají vůči nám žádné předsudky; naopak, stále chovají úctu k naší zemi i lidem. To mě trochu překvapuje vzhledem k současné válce, která se alespoň částečně odehrává mezi našimi dvěma národy. Možná je tato vstřícnost způsobena nedávnou změnou ve vedení Ameriky, které až donedávna projevovalo vůči Rusku přátelštější postoj než předchozí administrativa. Bylo by pochopitelné, kdyby se tento postoj zde časem změnil, i když stále věřím, že by se k nám zde chovali dobře, protože Rusové jsou ohleduplní a pohostinní lidé a také proto, že nesdílíme převládající postoj Západu vůči jejich zemi. Zde neexistuje vzájemná nevraživost, kterou mnozí na Západě a na Ukrajině pociťují vůči Rusku a Rusům. Například zatímco na většině území Ukrajiny je ruský jazyk zakázán, včetně knih v ruském jazyce (před pár lety jsme chtěli jednu takovou poslat nejlepší kamarádce mé ženy na Ukrajinu, ale bylo nám řečeno, že by ji na hranicích zabavili), v Simferopolu lze tu a tam v obchodech stále vidět nápisy v ukrajinštině.

Vzpomínám si, když se Krym v roce 2014 opět stal součástí Ruska. Tehdy jsem byl poněkud zděšen. Během posledních čtyř let se však můj názor i postoj k Rusku změnily. Když mi pan Johnson nabídl možnost napsat článek o životě zde, váhal jsem, nebyl jsem si jistý jeho užitečností, ale rozhodl jsem se, že můj pohled na zdejší obyvatele může být přinejmenším zajímavý a možná dokonce pro některé na Západě i užitečný. Uvědomuji si, že mi mnozí neuvěří, když řeknu, že jsme zde dosud nepotkali nikoho, kdo by se chtěl vrátit do sféry vlivu Ukrajiny. Ačkoli život na Krymu není kvůli válce pro mnoho lidí v současné době snadný a podnikání je momentálně výzvou, lidé stále dávají mnohem větší přednost tomu, být součástí Ruska, a při představě, že by se znovu stali součástí Ukrajiny, by se jim zvedl žaludek. Potkal jsem sice jednoho muže, vědce z dob Sovětského svazu a nyní majitele malé firmy, který si přál vyměnit svůj ruský pas za můj americký, aby tak mohl uskutečnit americký sen ve své vlasti, ale to je jiná věc.

Od té doby, co Krym patří Rusku, se zde podle mého chápání mnoho věcí zlepšilo. Jedním z nejvýraznějších rozdílů oproti době před rokem 2014, jak mi bylo řečeno, a na rozdíl od většiny dnešních amerických měst, je míra úsilí, které vláda vynakládá na udržování čistoty ve městech a zlepšování prostředí venku, což lidi motivuje trávit čas v přírodě a zvyšuje jejich kvalitu života. Parky byly z velké části zrekonstruovány a jsou mnohem hezčí než většina těch, které si pamatuji z Ameriky, ulice jsou udržovány v čistotě a centra měst jsou zkrášlena na velmi vysoké úrovni. Bezdomovectví a veřejné užívání drog zde téměř neexistují a v posledních letech došlo také k výraznému omezení kriminality a korupce. Nedávno jsem poslouchal rozhovor s plukovníkem Douglasem Macgregorem, bývalým důstojníkem americké armády, který, jak se mi zdá, má dobrý přehled o historii. Zmínil v něm, že před 25 lety by se lidé v Německu cítili bezpečně, kdyby se v 3 hodiny ráno procházeli po svých městech, ale dnes už tomu tak není. V dnešním Rusku bych se nebál jít uprostřed noci na procházku po městě. Možná je to z velké části díky mé víře v Nejvyššího Ochránce, ale myslím si, že by to nebylo nerozumné ani bez ohledu na to.

Je pravděpodobně pravda, že v porovnání se Západem si v Rusku užívá luxusního života menší procento lidí, ale jako stoupenec křesťanské víry se nedomnívám, že by to nutně musela být špatná věc. Přes veškeré materiální bohatství a pohodlí života nevidím, že by Západní lidé byli spokojenější než Rusové, které jsem poznal. Základní životní potřeby jsou zde velmi levné, i když luxusní věci, na které jsme si na Západě zvykli, jsou pro mnohé nedosažitelné. Zdá se mi, že bez těchto nadbytečných věcí má člověk větší šanci užít si zde jednodušší život a podle mého přítele Joea, který pochází z Alžírska a žije zde od té doby, co se před sedmi lety oženil s Ruskou, mají zde lidé hlubší vztahy než na Západě. Nevidím žádný důvod, proč s ním nesouhlasit.

Nechci tím naznačovat, že je zde život dokonalý. Jednou ze smutných věcí, kterou se moje žena, jejíž otec byl policista, často snaží napravit, je množství sprostých slov, která mládež používá na veřejnosti. Je to ostuda pro zemi, která se hlásí ke křesťanství, ale snad se to v budoucnu zlepší. Možná to není tak odlišné od větších měst na Západě, ale my pocházíme z malého městečka, kde to nebylo tak běžné. Ale kromě toho a několika dalších věcí mám spíše pocit, že život, jak se obvykle definuje, je tady lepší, a nebyl bych proti tomu, strávit zbytek svých dnů v Rusku. Líbí se mi tady. Jak si moje žena získává další přátele, začíná se přiklánět k mému názoru a možná, pokud to bude možné, právě to uděláme, dá-li Bůh.

Pátek jsem začal s Nimou… Probírali jsme údajné posílení amerických sil. Podle informací, které mám z důvěryhodných zdrojů, USA své síly stahují, nikoli posilují:

Včera jsem Dannyho Haiphonga zklamal. Zmeškal jsem naplánovaný rozhovor, protože jsem si špatně přečetl svůj čtvrteční rozvrh. Dnes jsem to musel napravit:

Dnešní kulatý stůl je pro soudce poslední na dva týdny… Odjíždí do Itálie na zaslouženou dovolenou:

S Mariem jsme diskutovali o pravděpodobnosti, že Izrael zaútočí na pohřeb zesnulého ajatolláha:

Se Sulaimanem jsme diskutovali o situaci v Hormuzském průlivu a o vyhlídkách na obnovené útoky ze strany USA a Izraele:

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na