Myšlenky k 22. červnu 1941: Je to všechno zapomenuto? 

Žena z Berlína vzpomíná na osud své rodiny ve druhé světové válce a diví se, proč dnes opět vyprchává napomenutí „Už nikdy válka“.

Hiltrud Rüstau, Berliner Zeitung

18. března 1941 můj otec Friedrich Jörns (tehdy nadporučík motorizované pěchoty německého Wehrmachtu) v dopise svému tchánovi napsal o přednášce generála obrněných vozidel Heinze Wilhelma Guderiana, který prohlásil, že „tažení proti Rusku pravděpodobně brzy přijde, protože Rusům nelze důvěřovat a německým rychlým jednotkám se stejně jako v Polsku v krátké době podaří přemoci ruské armády a postoupit až k Baku, aby pro nás zajistily tamní ropná pole.“

Když o něco později, 22. června 1941, vpadla německá vojska do Sovětského svazu, my děti jsme si myslely, že to bude jistě stejně krátké tažení jako to proti Polsku a Francii, zvláště když Rusové, jak tehdy šířila propaganda a čemuž jsme i my děti věřily, měli jen „papírové tanky“ (tj. tanky vyrobené z papírmaše).

2. července 1941, jen několik dní po německé invazi, byl můj otec zasažen ruským dělostřeleckým granátem: granát ho roztrhal na kusy a utrhl mu obě nohy. Cestou na ošetřovnu vykrvácel. Plukovní lékař napsal mé matce, že jí ušetří dalších podrobností. Zůstala sama se svými třemi dětmi, které nyní neměly otce.

Vyprávění o „podlidech“

Tohle je válka! A místo toho, abychom se připravovali na válku, nesmíme nikdy zapomenout, co válka znamená, a musíme udělat všechno, absolutně všechno, abychom válce zabránili!

Tehdy nám ve škole říkali o „židovsko-bolševické podlidskosti“, která je viníkem všech zlých věcí světa, zejména samotné války, aby nás na válku připravili a zvládli ji.

Abychom se na válku připravili dnes, říká se nám, stejně jako kdysi generál obrněných vozidel Guderian, že Rusům nelze věřit, a tím se vytváří záminka k válečným přípravám.

Všechny možnosti mírového řešení problémů, zejména dialog a vyjednávání sporných otázek, jsou odmítány. Nikdo se neřídí cílem udělat vše pro to, aby „žádná matka už nikdy netruchlila nad svým synem“ a otcové, bratři a synové nemuseli vykrvácet daleko od domova.

Celé ulice ležely v troskách

V Berlíně žiji od roku 1951, tehdy z velké části v pustině sutin. Celé ulice ležely v troskách a na některých fasádách byly vidět omšelé nápisy: „Všichni z domu číslo 57 jsou mrtví“ nebo „Lisa a Marta jsou u babičky.“ Potrubí visící na zdi osamělého domu občas naznačovalo, že tam kdysi lidé žili.

V dopisech matce jsem vyprávěla o nesčetných směnách rekonstrukčních prací v 50. letech: Každé dva týdny jsme pravidelně osekávali cihly nebo lopatami nahazovali suť do trakařů: neplacená práce v rámci Národního programu obnovy NDR. Psala jsem, že jsem se cítila jako někdo, kdo se snaží vydlabat moře čajovou lžičkou – tak obrovská byla masa suti, která v té době tvořila Berlín.

Je to všechno zapomenuto? Kde je ten tehdejší slib: „Už nikdy válka“? A kdo to tedy byl, kdo v roce 1945 říkal: „Raději bych si nechal uschnout ruku, než abych znovu vzal do ruky pušku?“

https://1url.cz/gesYy
Původní článek

85 let po invazi do Sovětského svazu stojí dnes němečtí vojáci NATO na hranicích Ruska a „přispívají k odstrašování“.

sdílet na