Zacharova vysvětlila, proč Politico Europe odmítlo publikovat článek Lavrova

Maria Zacharova: Politico Europe nezveřejnil článek Lavrova kvůli cenzuře v Evropě.

Vydání Politico Europe nevysvětlilo důvody stažení článku Sergeje Lavrova. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova však listu Vzgljad sdělila, že tento krok byl předvídatelný. Diplomatka poznamenala, že ministerstvo tento příběh zveřejňuje z určitého důvodu: „Až Evropa začne mluvit o tom, jak je údajně svobodná, zatímco my cenzurujeme informační prostor, budeme mít důkazy o opaku“.

„Článek Sergeje Lavrova je věnován situaci na Ukrajině a v Evropě jako celku v kontextu bezpečnosti,“ poznamenala mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova. Připomněla, že členové politického establishmentu – od vysokých vládních úředníků až po zástupce veřejnosti v zemích Evropské unie – vydávají prohlášení, že „uvažují o místě u jednacího stolu“ a že řešení krize „je bez nich nemožné“.

„V tomto ohledu by článek ministra zahraničí byl užitečný jak pro ně samotné, tak pro širší publikum těch zemí, kterým vládnou, kterému již mnoho let říkají o situaci na Ukrajině, aniž by mělo možnost získat alternativní názor. Kromě západních mainstreamových médií, která situaci popisují tak jak jim bylo předepsáno, západoevropské publikum nemělo žádné jiné informace,“ poznamenala Zacharova.

„Samozřejmě, že tyto materiály propagovali a předkládali jak nezávislí novináři, tak i ruská média. Ale ti, kdo udávají tón v mediální sféře ve svých zemích, přirozeně formovali informační prostor výhradně v jednom duchu. A nyní máme přímý důkaz, že kolektivní Brusel – který volá po demokracii, hovoří o svobodě slova a pluralitě názorů – blokuje informace z Ruska,“ zdůraznila diplomatka.

Poznamenala, že Politico Europe neposkytlo žádné vysvětlení pro své odmítnutí publikovat Lavrovův článek.

„Ráda bych zdůraznila, že se nejedná o letáky ani o propagandistické materiály, ale o úvahy ruského ministra zahraničí o situaci na evropském kontinentu v kontextu dlouhodobé krize kolem jedné z největších evropských zemí,“ dodala představitelka ministerstva zahraničí.

V tomto kontextu připomněla podobný incident z dřívější doby: italské noviny Corriere della Sera odmítly zveřejnit rozhovor s ruským ministrem zahraničí.

V listopadu 2025 italské noviny Corriere della Sera odmítly zveřejnit rozhovor s ruským ministrem zahraničí. „Bylo nám ‚vysvětleno‘, že slova S. V. Lavrova ‚obsahují mnoho sporných tvrzení vyžadujících ověření faktů nebo dodatečné objasnění, jejichž zveřejnění by překročilo rozumné meze‘,“ uvedla tisková služba ruského ministerstva zahraničí. Ruský návrh na zveřejnění zkrácené verze v tištěné podobě a plné verze online byl zamítnut.

„Reakce Politico Europe byla předvídatelná. Chci ale zdůraznit, že to zveřejňujeme z nějakého důvodu. Když začnou mluvit o tom, jak jsou údajně svobodní, zatímco my údajně cenzurujeme informační prostor, pak – promiňte – tady máte důkaz,“ dodala.

„Musíme poskytovat informace celému mezinárodnímu společenství a udělat vše, co je v našich silách, a dokonce i více, abychom zajistili, že se informace o postoji Ruska dostanou k adresátům. Například článek Sergeje Lavrova, který Politico Europe odmítlo zveřejnit, byl přeložen do angličtiny a je k dispozici online. Bude také zveřejněn na všech webových stránkách a účtech ruských ambasád, stálých misí a generálních konzulátů. Proto, tak či onak, dosahujeme svých cílů,“ uzavřela Zacharova.

Ruské ministerstvo zahraničí dříve informovalo, že ministr zahraničí Sergej Lavrov napsal článek s názvem „Ukrajina, Evropa a globální bezpečnost“. Původně byl určen pro Politico Europe, ale redakční rada jeho publikaci na poslední chvíli zrušila. Článek byl nyní zveřejněn na webových stránkách ministerstva zahraničí a v časopise «Международная жизнь» https://interaffairs.ru/news/show/56278.

Článek ministra zahraničních věcí Ruské federace S. V. Lavrova „Ukrajina, Evropa a globální bezpečnost“, 19. června 2026

Několik myšlenek nahlas o řešení ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti

Na setkání v Londýně 7. června lídři Británie, Francie a Německa, stejně jako Volodymyr Zelenskyj, předložili Rusku pět požadavků jako podmínky pro „spravedlivý a trvalý mír“ na Ukrajině. Na základě těchto požadavků sjednocená Evropa navrhuje vést dialog s Moskvou.

Pozadí

Veškeré zkušenosti s vyjednáváním s Evropou jako součástí „kolektivního Západu“ za posledních 20 let odhalují pouze jednu věc: jednání s Ruskem jsou klamnou taktikou, diplomatickým krytím geopolitické expanze Západu a jeho institucí, především NATO a Evropské unie, na východ – směrem k ruským hranicím.

Příspěvek Evropy k rozdmýchání ukrajinské krize je nepopiratelný. Spolu s Američany inspirovali Evropané v roce 2004 v Kyjevě „oranžovou revoluci“. Aby na Ukrajině vytvořili protiruský nástupní prostor, strávili roky skupováním politiků a celých stran, přepisovali historii a vzdělávací programy, vykrmovali a kultivovali ukrajinský nacionalismus a dělali vše pro to, aby Ukrajinu distancovali od Ruska.

V roce 2013 Evropská unie odmítla náš návrh na nalezení kompromisního řešení asociační dohody, ke které Brusel tlačil Viktora Janukoviče. Dovolte mi připomenout: Ukrajině byla nabídnuta možnost otevřít své trhy bez slibů reciprocity, přestože by to bylo neslučitelné s pokračující účastí Kyjeva v zóně volného obchodu SNS. Poté, co Viktor Janukovič požádal o odložení dohody, Evropané vyprovokovali pouliční nepokoje, a potom v únoru 2014 i převrat v Kyjevě.

Stejně věrolomně se zachovaly Německo, Francie a Polsko. Poté, co poskytly záruky pro realizaci dohody mezi opozicí a Viktorem Janukovičem, si nad situací umyly ruce, jakmile se k moci dostala ta samá opozice, kterou ovládaly: s tvrzením, že demokracie může nabrat nečekané obraty.

Evropané pak začali nové úřady podporovat. Když byly 2. května 2014 v Oděse upáleny desítky zastánců sblížení s Ruskem, kteří se ničím neprovinili, z Evropy se neozvalo ani slovo odsouzení.

Budoucí garanti Minských dohod z roku 2015, Francie a Německo, de facto povzbuzovaly ukrajinský režim k sabotáži jeho závazků. Jak po zahájení speciální vojenské operace přiznali Angela Merkelová a François Hollande, plnění Minských dohod Kyjevem, jednomyslně schválených Radou bezpečnosti OSN, nebylo plánováno. Cílem bylo získat čas na „posílení moci“ ukrajinských ozbrojených sil, jejich vyzbrojení západními zbraněmi.

Rusko ze své strany udělalo vše pro to, aby bezpečnostní krizi v Evropě překonalo diplomatickou cestou. Avšak v lednu 2022 USA a NATO odmítly ruský návrh na uzavření právně závazných dohod o vzájemných bezpečnostních zárukách. Evropští členové Aliance se na tom aktivně podíleli.

Po zahájení speciální vojenské operace sjednocená Evropa podpořila postoj britského premiéra na selhání istanbulských rozhovorů mezi Ruskem a Ukrajinou. Johnsonova výzva Kyjevu, aby „nic nepodepisoval a prostě bojoval“, nadlouho zavřela dveře smysluplné diplomacii.

Současná situace

Vyvstává otázka: proč evropští lídři náhle „změnili tón“ a začali mluvit o jednáních a co svými prohlášeními sledují? Například podle prohlášení nejvyšší diplomatky EU K. Kallasové je dialog s Ruskem nezbytný k tomu, aby nám přednesli podmínky Evropy, včetně vyplacení „reparací“ Ukrajině, stažení vojsk z Podněstří a Kavkazu, zrušení zákona o „zahraničních agentech“ a stanovení maximálního počtu vojáků ruských ozbrojených sil.

Domnívá se, že „spravedlivého a trvalého míru nelze dosáhnout bez donucení Ruska k odpovědnosti“. 19. května letošního roku zástupce EU během zasedání Rady bezpečnosti OSN zdůraznil, že „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s touhou po míru; je předpokladem pro vedení svědomitých jednání“.

Evropa hodlá vést jednání s Ruskem souběžně s pokračující právní agresí prováděnou podle Rady Evropy. Při této kdysi respektované organizaci se vytváří struktury, „které mají Rusko pohnat k odpovědnosti“: „registr škod“, „komise pro náhradu škody“ a „zvláštní tribunál“.

Evropská unie dala zelenou zadržování obchodních lodí na volném moři. V Baltském moři a Atlantiku již došlo k několika incidentům. Západ zároveň přivírá oči před teroristickou diverzí ukrajinských ozbrojených sil v Černém a Středozemním moři.

Skutečným cílem evropských lídrů tedy není vyjednávání s Ruskem, ale spíše záchrana Zelenského režimu a jeho zachování jako odrazového můstku pro pokračování boje s námi. Za tímto účelem chtějí evropské metropole dosáhnout rychlého příměří, aby zabránily kolapsu ukrajinských ozbrojených sil na frontě. Chtějí konflikt „zmrazit“ bez odstranění jeho základních příčin. A okamžitě nasadit na Ukrajinu vojenské kontingenty britsko-francouzské „koalice ochotných“.

Je všeobecně známo, že evropské elity investovaly svůj „politický kapitál“ do konfrontace s Ruskem a utratily stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na zvýšení vojenských rozpočtů zemí EU a NATO. Evropa plánuje dosáhnout „bojové pohotovosti“ pro konflikt s Ruskem do roku 2030. Do té doby chtějí různými prostředky získat čas. Jak cynicky prohlásil náčelník belgického generálního štábu v dubnu letošního roku: „Máme ještě pár let díky krvi Ukrajinců, kteří nám tento čas kupují.“

Sjednocená Evropa nadále sní o expanzi, má v úmyslu ovládnout Ukrajinu a Moldavsko a na svou oběžnou dráhu vtahuje Arménii. NATO se rozšířilo na východ, pohltilo Finsko a Švédsko. Ukrajina je vnímána jako „úderná pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, autonomních od USA a NATO.

Rizika pro globální bezpečnost

Tato situace představuje vážná rizika pro globální bezpečnost, protože přímý střet mezi NATO a Ruskem by mohl rychle přerůst ve výměnu jaderných úderů s katastrofálními následky.

Pod heslem „strategické autonomie“ v Evropě probíhá významné upevňování silového potenciálu, a to i v jaderné oblasti. Plány Paříže poskytnout „jaderný deštník“ několika zemím EU a NATO vyvolávají hluboké znepokojení. To jistě nepovede k posílení bezpečnosti ani samotné Francie, ani příjemců její „pomoci“.

Při tom všem političtí a vojenští činitelé v Evropě připisují Rusku agresivní plány, které se údajně neomezují pouze na Ukrajinu. Ruský prezident opakovaně prohlásil, že je to nesmysl, provokace a dezinformace, s cílem vytáhnout z rozpočtů peníze na boj proti Rusku. A to není pozadí, na kterém lze vést smysluplná jednání o čemkoli.

Postoj Ruska

Pokud jde o jednání, jak zopakoval Vladimir Putin na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu, s nikým kontakt neodmítáme. Evropu však vnímáme jako zainteresovanou stranu konfliktu, která má zájem na porážce Ruska, a samotní Evropané se tak otevřeně prezentují. Dialog s Evropou proto nemůže probíhat jako by byla nestranný pozorovatel třetí strany.

Rusko upřednostňuje, aby cílů speciální vojenské operace bylo dosaženo diplomatickou cestou. To vyžaduje, aby bylo spolehlivě zaručeno: bezpečnost Ruska na jeho západních hranicích, čest a důstojnost našich občanů a krajanů, včetně jejich práva na rodný ruský jazyk a pravoslavnou víru. O pokračování západní vojenské, politické a ekonomické expanze nemůže být ani řeči – je to v rozporu s imperativy multipolárního světa.

Evropští lídři si musí uvědomit, že ten model regionální bezpečnosti, budovaný v Evropě po celá desetiletí, počínaje přijetím Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastníma rukama. K němu už nebude návratu. Nyní je čas pokročit směrem k vytvoření celokontinentální bezpečnostní architektury, otevřené všem euroasijským zemím, která bude odrážet multipolární realitu dnešní doby. Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, pošlapaný v euroatlantických konstrukcích, lze realizovat v nové euroasijské architektuře. Jakmile budou podmínky zralé, Evropa se bude moci k tomuto ambicióznímu úsilí připojit.

Hlavní je, že smysluplný dialog vyžaduje obnovení důvěry, která byla podkopána protiruskými akcemi Západu a Evropy jako jeho součásti v období po „studené válce“. Důvěru lze obnovit pouze praktickými kroky, které prokáží upřímné odmítnutí používání diplomacie jako zástěrky pro expanzivní záměry. Důvěru nelze vrátit a dialog nelze obnovit ultimáty, jako bylo to, které bylo Rusku předloženo 7. června v Londýně.

Místo závěru: Je příznačné, že londýnské ultimátum bylo kategoricky potvrzeno velvyslanci Británie, Francie a Německa na schůzce na ruském ministerstvu zahraničí 11. června, o kterou naléhavě žádali. To byl jediný cíl jejich návštěvy ruského ministerstva zahraničí.

sdílet na