John W. a Nisha Whiteheadovi: Vláda stálé války – Kdo ve Washingtonu skutečně tahá za nitky?

John W. a Nisha Whiteheadovi | 28. května 2026

Kdo vlastně řídí vládu?

To už není jen rétorická otázka.

Zatímco americká válka s Íránem kolísá mezi eskalací, příměřím a obnovenými hrozbami vojenské síly, Američané jsou vyzýváni, aby věřili, že někdo někde ví, co dělá.

Ale kdo?

Toto je ústavní krize, která se skrývá přímo před očima.

Otázkou není pouze to, zda je Donald Trump způsobilý k vedení. Otázkou je, zda ještě nějaký prezident vůbec vede v jakémkoli smysluplném ústavním smyslu, jakmile se rozběhne vláda stálé války.

Válka s Íránem je pouze nejnovějším testovacím případem.

Pokud se válečná mašinérie nezastaví ani tehdy, když veřejnost nedokáže rozpoznat, kdo ji řídí, co pak zbývá z ústavní vlády?

To je noční můra, před kterou varoval Rod Serling ve filmu Sedm květnových dní.

Film Sedm květnových dní, který měl premiéru v roce 1964, představoval dramatický vojenský převrat: generálové tajně spřádali plány na svržení nepopulárního prezidenta, protože věřili, že vědí lépe než americký lid, co je pro národ nejlepší.

Převrat je nakonec zmařen. Republika je zachráněna. Ústava přežívá.

Alespoň na plátně.

Ve skutečném světě se zápletka zkomplikovala a rozprostřela se přes desítky let.

Dříve se obávalo, že armáda by mohla převzít moc od civilní vlády.

Současná realita je taková, že permanentní vláda nemusí moc převzít.

Už ji má.

K převratu již nejsou zapotřebí generálové v zakouřených místnostech, kteří se uprostřed noci spiknou, aby svrhli prezidenta. Nevyžaduje to tanky na Pennsylvania Avenue ani vojáky útočící na Kapitol. Nevyžaduje to ani oficiální pozastavení Ústavy.

Vše, co je k tomu zapotřebí, je utajení, strach, nekonečná válka, výkonná moc, vyhlášení výjimečného stavu, utajené zpravodajské informace, poslušné soudy, zbabělí zákonodárci, korporátní spekulanti, militarizovaná policie a veřejnost, která je příliš rozptýlená, vyčerpaná nebo vystrašená na to, aby kladla odpor.

Tento převrat probíhá již desítky let.

Je to převrat, k němuž dochází, když Kongres předá své válečné pravomoci prezidentovi.

Je to převrat, ke kterému dochází, když prezidenti obou stran vedou válku bez smysluplného ústavního oprávnění.

Je to převrat, ke kterému dochází, když zpravodajské agentury špehují americký lid a pak se schovávají za národní bezpečnost.

Je to převrat, ke kterému dochází, když se federální agentury vyzbrojují jako vojenské jednotky.

Je to převrat, ke kterému dochází, když se místní policie promění v prodlouženou ruku armády.

Je to převrat, k němuž dochází, když jsou trestáni informátoři, sledováni disidenti, s protestujícími se zachází jako s nepřáteli a veřejnosti se říká, aby věřila jakékoli verzi událostí, kterou se vláda rozhodne zveřejnit.

Je to převrat, k němuž dochází, když nevolení byrokraté, dodavatelé, obchodníci s daty, analytici zpravodajských služeb, vedoucí pracovníci v oblasti obrany a krizoví manažeři vykonávají nad vládní politikou větší praktickou kontrolu než voliči.

Takto mizí svoboda: ne najednou, ne v rámci jednoho dramatického převzetí moci, ale postupně, byrokraticky, ve prospěch zisku a ve jménu národní bezpečnosti.

Dwight D. Eisenhower nás před tím varoval již v roce 1961.

Eisenhower, pětihvězdičkový generál, který rozuměl válce lépe, než kdy bude rozumět většina moderních politiků, varoval Američany, aby „se bránili získávání neoprávněného vlivu, ať už vyhledávaného či nevyhledávaného, ze strany vojensko-průmyslového komplexu“. Nebezpečí, před kterým varoval, spočívalo v tom, že „nesprávně umístěná moc“ ohrozí svobodu a demokratické procesy.

Měl pravdu.

Vojensko-průmyslový komplex se stal jednou z nejmocnějších vládních sil v Americe.

Nejde o problém levice a pravice.

Vybudovaly to obě strany.

Republikáni i demokraté financovali války, obnovovali pravomoci v oblasti sledování, vyzbrojovali policii, rozšiřovali výkonnou moc, chránili zpravodajské agentury, odměňovali dodavatele v oblasti obrany a zacházeli s Ústavou jako s překážkou, kdykoli bylo možné využít strach k umlčení nesouhlasu.

Jeden prezident zneužívá moc. Další to po něm zdědí. Další to ještě rozšiřuje. Další to normalizuje. Ten další to využívá jako zbraň.

Takto se mimořádné pravomoci stávají každodenními pravomocemi.

Takto se dočasná opatření stávají trvalým zákonem.

Takto se prezident stává králem ve všem kromě jména.

A takto se lidé stávají diváky ve vlastní vládě.

Přesně v této situaci se nacházíme.

Dovolili jsme vládě vést válku bez vyhlášení války.

Dovolili jsme zpravodajským agenturám působit za zdmi utajení.

Dovolili jsme prezidentům vládnout pomocí výkonných nařízení.

Dovolili jsme Kongresu, aby se stal pouhým divákem.

Dovolili jsme soudům, aby se podřídily národní bezpečnosti.

Dovolili jsme policii, aby se stala ozbrojenými silami.

Dovolili jsme korporacím, aby profitovaly ze strachu.

Dovolili jsme nevoleným úředníkům činit rozhodnutí, která mění směřování národa.

.

A pak se tváříme překvapeně, když se zdá, že nikdo neví, kdo tu vlastně vládne.

Odpověď je stejně zřejmá, jako znepokojivá.

Vládne vláda permanentní války.

Toto je převrat, který nikdy nekončí.

To je ponaučení naší doby: největší hrozbou pro svobodu není vždy šílenec, který se chopí moci v jediném krizovém okamžiku. Někdy je to byrokracie, která nikdy nespí, válečný stroj, který se nikdy nezastaví, bezpečnostní stát, který se nikdy nezmenší, a politická třída, která nikdy neřekne ne.

Co tedy uděláme?

Nedovolíme vládě, aby každou krizi proměnila v bianco šek na větší moc.

A začneme neúnavně trvat na tom, aby ti, kdo tvrdí, že brání Spojené státy, je bránili pomocí nástrojů, které poskytuje Ústava.

Pokud vláda chce válku, donuťte Kongres, aby o ní hlasoval.

Pokud vláda chce sledování, donuťte ji, aby si opatřila soudní příkaz.

Pokud vláda chce potlačovat nesouhlas, donuťte ji, aby se řídila prvním dodatkem.

Pokud vláda chce utratit biliony na válku, donuťte ji, aby vysvětlila, proč je americký lid okrádán o všechno, aby se obohatili dodavatelé zbraní.

Pokud vláda chce mimořádné pravomoci, donuťte ji, aby prokázala stav nouze a odevzdala tyto pravomoci, jakmile krize pomine.

Pokud chce Pentagon řídit zahraniční politiku, připomeňte mu, že v ústavní republice se armáda zodpovídá civilní moci a civilní moc se zodpovídá lidu.

Vláda permanentní války nám přinesla nekonečné války, bankrotující dluh, militarizovanou policii, masové sledování, erozi ústavy, politiku poháněnou strachem a republiku, která se stále více podobá okupovanému území.

Pokud máme zůstat svobodní, musí být válečný stroj znovu podřízen ústavní kontrole.

Generálům, byrokratům, dodavatelům, zpravodajským agenturám, policejním silám a prezidentům je třeba připomenout stejnou pravdu: Tato země jim nepatří.

Jak jasně uvádím ve své knize Battlefield America: The War on the American People a v jejím fiktivním protějšku The Erik Blair Diaries, oni nám nevládnou.

Oni pro nás pracují.

Ústavní právník a spisovatel John W. Whitehead je zakladatelem a prezidentem Rutherfordova institutu . Mezi jeho nejnovější knihy patří bestseller Battlefield America: The War on the American People , oceňovaná kniha A Government of Wolves: The Emerging American Police State a debutový dystopický román The Erikovy Blair Diaries . Whiteheada lze kontaktovat na adrese staff@rutherford.org . Nisha Whiteheadová je výkonnou ředitelkou Rutherfordova institutu. Informace o Rutherfordově institutu jsou k dispozici na www.rutherford.org

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na