Jsme odsouzeni k tomu, zopakovat si světovou válku?

Já vím, mnozí píšou, že světová válka, ta třetí, už probíhá. Konečný souboj velmocí, finální řada Hry o trůny. Bohužel tohle není hra. Západ versus Východ a Jih.

 Teď se na mnoha místech konají shromáždění na oslavu Dne vítězství. Osvobodili nás Spojenci. Tady končí oficiální narativ – protože musím říct, že když komunisté tvrdili, že nás osvobodila Rudá armáda, byli rozhodně blíže pravdě než vágní řeči dnešních „elit“ o Spojencích a okupaci Rudou armádou. Protože ta nás přece nepřišla osvobodit, ale okupovat. Prý chtěli uran, jsem někde zaslechla. Chtěli ho tak moc, že jich tu padlo 144 000. 30 000 Rumunů, 15 000 příslušníků Československého armádního sboru Ludvíka Svobody a 116 Američanů. Každý padlý platil za naši svobodu, ale čísla mluví jasně.

Dobře, tak nás přijeli okupovat – zajímavé je, že v zimě 1954/46 už tu nebyl žádný sovětský voják. Ale i když přijmeme tuhle zjevnou blbost, tak jejich okupace zabránila Konečnému řešení české otázky podle Heydricha – třetinu Čechů poněmčit, třetinu vystěhovat na Sibiř, třetinu vybít. Ať mi někdo z těch, kdo mluví o sovětské okupaci z roku 1945, tahle čísla vyvrátí. Možná, že doufají, že by byli v té poněmčené třetině, možná jsou prostě jen hloupí.

Hloupost lidí, kteří vykládají podobné vyprávěnky, umožnila pozvání pro Sudetendeutsche Landsmannschaft, aby si uspořádali v Brně sjezd. Před válkou tam jejich ordneři byli hodně aktivní, tak si asi myslí, že jedou domů. Prý smíření – Versöhnung. Smíření po sudetsku – vezmeme si, co nám patří, a vy držte hubu. Zajímalo by mě, kolik landsmanšaft zaplatil užitečným idiotům z Meeting Brno a dalším, kteří to smíření vytrubují do světa, německy často ani neumíce. O vyhnání Němců se mluví všude. O vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 – včetně mých prarodičů a mého otce – nemluví nikdo. O českých celnících, ubitých sudetskými Němci, kteří po Mnichovu dočista zdivočeli, se nemluví také. Nemluví se ani o 360 000 Čechoslovácích, kteří německou okupaci, nadšeně podporovanou sudetskými Němci, nepřežili. A srovnávejte s okupací vojsky Varšavské smlouvy – zejména ten počet obětí a likvidaci státu.

Ne, nejsou tu vítáni. Organizátoři ani hosté. Rajčat je škoda, ale alespoň verbální doprovod musí být takový, aby pochopili, že opravdu na jejich smíření kašleme.

Co mě děsí, je mládež. Chodí provokovat na shromáždění k uctění vojáků zejména Rudé armády, řvou něco nacistech, mlátí kolem sebe banderovskými vlajkami a dožadují se americké hymny. Stejně tak postarší dámy, vlající americkými vlajkami, které sice k oslavám osvobození patří, ale ne jako souboj hodnot.

Ti mladí nejsou hloupí, ne všichni. Přesto odmítají přemýšlet – je to nepohodlné. Dál než za válku na Ukrajině a široce popisovaná údajná ruská zvěrstva nevidí a vidět nechtějí. Proto nevidí nebezpečí tam, kde je, a hrozí jim, že si to trpce uvědomí až v okamžiku, kdy jim nad hlavami začnou houkat sirény nebo jim přijde povolávací rozkaz.

sdílet na