Z českých luhů a hájů!

Parazité jsou slova, která znějí skoro stejně, ale vedou člověka do úplně jiného světa. Třeba host a parazit. Oba mohou přijít zvenčí. Oba mohou být přijati. Oba mohou nějakou dobu žít z pohostinnosti druhého. Ale tím podobnost končí.

Asi pochopíte o kterém etniku zde píši.V Praze už skoro neslyšíte češtinu.A Ukrajinština je navrhována za povinnou už  na ZDŠ.

Host přichází s vědomím, že vstoupil do prostoru, který mu nepatří. Parazit přichází s přesvědčením, že prostor, do kterého vstoupil, mu od této chvíle náleží. Hostitel a host jsou dvojice civilizace. Hostitel a parazit jsou dvojice rozkladu.

Host je ten, kdo chápe hranici

Pohostinnost je jeden ze základních znaků kultury. Kdo umí přijmout hosta, není barbar. Dává najevo, že jeho dům, obec nebo společnost nejsou pouhou obrannou pevností, ale také místem důvěry. Hostitel otevře dveře. Nabídne stůl, vodu, chléb, střechu, někdy i radu, bezpečí a čas. Ale právě proto, že hostitel něco dává, vzniká mezi ním a hostem nepsaná smlouva. Host přijímá dar, ale nečiní si na něj nárok. Host vstupuje, ale nepřestavuje dům bez dovolení. Host se usadí ke stolu, ale nezačne rozhodovat, kdo smí jíst. Host ví, že pohostinnost není slabost hostitele, nýbrž jeho velkorysost. Host je tedy ten, kdo chápe, že vstoupil do vztahu. Ne do skladu volně dostupných výhod.

Parazit přichází jinak

Parazit nepotřebuje vztah. Potřebuje zdroj. Tam, kde host vidí člověka, parazit vidí systém. Tam, kde host cítí vděčnost, parazit počítá nárok. Tam, kde host přijímá pomoc jako dar, parazit ji překládá do jazyka povinnosti. Parazit nikdy nepřijde s větou: „Děkuji, že mě přijímáš.“ Parazit přijde s větou: „Proč je toho tak málo?“ A právě zde začíná záměna, která rozkládá společnosti, instituce, rodiny i celé civilizace. Začne se tvrdit, že kdo rozlišuje mezi hostem a parazitem, je nepohostinný. Že kdo chce po hostu úctu k domu, je krutý. Že kdo brání stůl před vyrabováním, popírá princip sdílení. Jenže pohostinnost bez hranic není dobrota. Je to sebezrušení.

Dům, který neumí říci „dost“

Každý dům má dveře. A dveře mají smysl jen tehdy, když se dají otevřít i zavřít. Společnost, která nedokáže rozlišit hosta od parazita, začne nakonec trestat vlastní hostitele. Ten, kdo stavěl dům, platil střechu, udržoval oheň a prostíral stůl, se jednoho dne dozví, že jeho nejvyšší povinností je už jen mlčky přihlížet, jak se jeho dům mění v noclehárnu nároků. Nejprve se hostiteli řekne, že má být laskavý. Pak, že má být solidární. Pak, že nemá soudit. Pak, že nemá určovat pravidla. A nakonec, že vlastně žádný hostitel není — že dům patří všem, zejména těm, kdo ho nestavěli. To už ale není pohostinnost. To je vyvlastnění morálními hesly.

Host respektuje řád domu

Skutečný host nemusí být totožný s hostitelem. Nemusí mít stejnou minulost, stejný jazyk, stejné zvyky ani stejné názory. Právě v tom je krása být hostem: potkávají se dva světy, aniž by jeden musel okamžitě sežrat druhý. Ale host respektuje základní řád domu. Když přijdu na návštěvu, nezačnu hostiteli přerovnávat knihovnu podle vlastního světonázoru. Nevynadám mu, že jeho obrazy na stěně mě urážejí. Nepožaduji, aby kvůli mně přejmenoval obývací pokoj. A už vůbec nezačnu tvrdit, že jsem utlačován, protože nemám klíče od sklepa, půdy a rodinného trezoru. Host může obohatit dům. Parazit ho vyčerpává. Host přináší příběh. Parazit spotřebovává zásoby. Host odchází se vzpomínkou. Parazit odchází, až když už není co sát.

Parazitismus nemusí být biologický

Parazit není jen tvor z učebnice přírodopisu. Parazitismus může být sociální, politický, ekonomický i kulturní. Parazitem může být jednotlivec, který si plete pomoc s rentou. Parazitem může být instituce, která žije z problémů, které nikdy nesmí vyřešit. Parazitem může být ideologie, která se přisaje na pojem dobra a vysává z něj legitimitu. Parazitem může být i úřední aparát, který hostiteli vysvětluje, že jeho hlavní životní úlohou je krmit aparát. Zvláštní druh parazita je ten, který se maskuje jako ochránce hostů. Ve skutečnosti hosty nepotřebuje jako lidi, ale jako argument. Host se stává figurkou, cedulkou, transparentem, statistickou položkou. A hostitel se stává podezřelým už jen tím, že se ptá: „Kdo za to ponese odpovědnost?“

Pohostinnost je ctnost, nikoli sebevražedný program

Je třeba bránit pohostinnost. Ale právě proto je třeba bránit i její podmínky. Kdo chce, aby existovali hosté, musí chránit hostitele. Kdo zničí hostitele, nezíská spravedlivější svět. Získá jen prázdný dům, vyhaslý krb a dav, který se hádá o poslední židli. Hostitel není nepřítel hosta. Naopak: bez hostitele žádný host není. Existuje jen chaos, ve kterém se všichni tváří jako hosté a všichni se chovají jako vymahači. Civilizovaná otázka tedy nezní: „Máme přijímat hosty?“ Civilizovaná otázka zní: „Jak poznáme hosta, jak poznáme parazita a jak zabráníme tomu, aby parazit zničil možnost pohostinnosti pro skutečné hosty?“

Rozlišování není nenávist

Dnešní doba má zvláštní sklon vydávat každé rozlišování za nenávist. Jakmile řeknete, že host a parazit nejsou totéž, ozve se sbor mravokárců, kteří tvrdí, že jste právě zpochybnili samotnou lidskost. Ne. Zpochybnili jsme pouze nárok bez odpovědnosti. Rozlišování je základ spravedlnosti. Nerozlišuje-li soudce mezi viníkem a nevinným, není milosrdný, ale nespravedlivý. Nerozlišuje-li lékař mezi lékem a jedem, není otevřený, ale nebezpečný. Nerozlišuje-li společnost mezi hostem a parazitem, není tolerantní, ale nemocná. A nemocná společnost má potom zvláštní symptom: začne se omlouvat těm, kdo ji vysávají, a podezírat ty, kdo ji drží pohromadě.

Hostitel má právo nebýt sežrán

Právo hostitele není právo tyrana. Je to právo správce. Hostitel má odpovědnost za dům, který mu byl svěřen — po předcích, pro děti, pro budoucí hosty. Má právo říci: Tady jsou pravidla. Tady je stůl, ale ne rabování spižírny. Tady je pomoc, ale ne dědičný nárok. Tady je úcta k člověku, ale také úcta k domu. Tady můžeš být hostem, ale nesmíš se stát parazitem. To není krutost. To je podmínka přežití pohostinnosti.

Závěr: zachraňme hosta před parazitem

Největší obětí parazita není jen hostitel. Je jí i skutečný host. Protože parazit kazí důvěru. Parazit způsobí, že se dveře začnou zavírat i před těmi, kteří přicházejí poctivě. Parazit zneužije dobré srdce a po něm zůstane podezření. Kde se příliš dlouho toleruje parazitismus, tam nakonec trpí i nevinní hosté. Chceme-li zachovat svět, ve kterém má smysl někoho pozvat dál, musíme znovu obnovit prosté rozlišení: Host je ten, kdo přijímá pohostinnost s úctou. Parazit je ten, kdo ji mění v nárok. Hostitel je ten, kdo má právo otevřít dveře. A také právo je zavřít, když se z hostiny stává hostina na něm. Protože hostitel a host — to je vztah. Hostitel a parazit — to je varování.

https://www.blogosvet.cz

email zdroj: Standa

sdílet na