Post-Empire Zombie v Zombie Impériu,

aneb Karel u Donalda

Návštěva krále Karla III. v Americe nedokáže zakrýt odporný zápach korupce

Tarik Cyril Amar na svém Substacku:

Král Karel III. odjel do Washingtonu, aby okázale pomohl transatlantickým bratrancům oslavit jejich zbavení se svého předchůdce Jiřího III. před 250 lety. Ale být královsky laskavým poraženým je samozřejmě jen záminka. Ve skutečnosti, jak soudil The Economist, přední britský mluvčí transatlantické ortodoxie, je Karlovým posláním zachránit to, co zbývá zachránit z potápějícího se „zvláštního vztahu“ mezi Washingtonem a Londýnem.

To, že ten druhý je ve velmi špatném stavu, je zřejmé z nutkavého způsobu, jakým britský vůdce Keir Starmer neustále trvá na tom, že vztah stále existuje, a zároveň zdůrazňuje, že „se i nadále laserově zaměří na to, co je v britském národním zájmu“. Zcela nepopulární Starmer byl skutečně vystaven tolika typickým Trumpovým útokům, že si, jak poznamenává britský Guardian, možná užívá „mizejícího vzácného okamžiku veřejného souhlasu s jeho relativně razantní reakcí“.

Historicky „zvláštní vztah“ jistě zažil i lepší časy. Jeho historie sahá daleko, i když samotný termín vznikl až v roce 1946, kdy Winston Churchill potřeboval zdvořilý způsob, jak naznačit politické přátelství s výhodami: Britské impérium bylo v bankrotu a zmenšovalo se a Londýn byl připraven podřídit se svým bývalým kolonistům v Americe výměnou za nové místo jejich stálého privilegovaného pomocníka v počátečním tažení studené války proti Sovětskému svazu.

Asi o 300 let dříve začala tato středně velká, ale přehnaně agresivní a chamtivá ostrovní říše u evropských břehů pokládat základy kontinentálního giganta za Atlantikem, i když – abychom byli k Britům spravedliví – ne úmyslně, ale strategickou chybou. Krvavý rozvod mezi vzpurnými kolonisty a tvrdohlavou mateřskou zemí – v mnoha ohledech ve skutečnosti válka o území mezi soupeřícími oligarchií, včetně mnoha otrokářů a obchodníků – byl nápaditě zapečetěn do základů sebeoslavy USA jako války za nezávislost a revoluci.

Je pravda, že Britové byli zpočátku velmi rozzlobení a v roce 1812 se vrátili, aby zapálili Bílý dům. Když Američané v 60. letech 19. století zahájili občanskou válku mezi sebou, britské vyšší třídy většinou fandily Jihu, tedy rozpadu USA. Ale i tehdy byl Londýn dostatečně opatrný, aby si zachoval oficiální neutralitu.

Půl století poté se ukázalo, že to bylo velmi moudré rozhodnutí. Když Němci v první světové válce bojovali o hegemonii a porazili Rusko – oslabené revolucí – Berlín mohl klidně vyhrát, nebo alespoň dosáhnout patové mírové situace proti Francii a Británii, svým klíčovým protivníkům na západě. Byla to americká intervence, která místo toho zajistila německou porážku v roce 1918.

Je pravda, že vzhledem k důsledkům této porážky a jejímu krátkozrakému špatnému řízení vítězi války nemusíte mít rádi císařské Německo, abyste si položili otázku, zda by Evropa – a svět – nebyly na tom lépe, kdyby Američané zůstali stranou, jak již dlouho zdůrazňuje významný historik Dominic Lieven.

Každopádně, jak se věci děly v reálném světě, došlo k druhému německému (a tentokrát i japonskému) pokusu o prvenství, mnohem horšímu než prvnímu. I ve druhé světové válce byla příliš rozsáhlá Británie a prosperující USA nejen na stejné straně, ale tvořily obzvláště blízký, i když nerovný vztah.

Tento vzorec pokračoval i během následující studené války a po ní, kdy američtí a britští špioni a vojáci často v tajné dohodě svrhávali suverénní vlády a nahradili je autoritářskými vazalskými režimy, od Íránu v roce 1953 přes Chile o dvacet let později a Irák v roce 2003 až po nedávnou Sýrii, abychom jmenovali alespoň několik případů.

Churchillův vlastní americký sen se zkrátka splnil: Zatímco se zbavovala svého impéria, značně oslabená Británie – ve skutečnosti průměrná mocnost s oslabující slabou výrobní základnou – neustále překonávala svou ekonomickou a geopolitickou váhu, z velké části proto, že si našla nové útočiště jako mladší komplic Ameriky.

Vyskytly se – částečné – výjimky a nehody. Británie například odmítla vyslat vojáky na pomoc USA při devastaci Vietnamu. Dnes se na to sotva vzpomíná, ale Londýn v jiných ohledech důsledně, i když nenápadně, podporoval brutální a marnou válku Washingtonu. Největším jednotlivým debaklem byl samozřejmě Suez 1956, zkratka pro britsko-francouzsko-izraelský imperialistický Blitzkrieg proti Egyptu, který se zhroutil, když USA – a také Sovětský svaz – dosadily na jejich místo sionisticko-kolonialistické rabovače. Tehdy také britská panovnice, Karlova matka Alžběta II., nakonec podnikla velmi delikátní cestu do Washingtonu.

A Suez nás přivádí k dnešku. Protože pokud by se vám tato kombinace západo-izraelských intrik, hrubých lží a zlovolné agrese, strategická vodní cesta (stejnojmenný Suezský průplav) a úspěšný odpor země systematicky očerňované a démonizované v západních mainstreamových médiích (Egypt Gamála Abdela Násira) mohla zdát povědomá, je to proto, že trumpistický americký režim právě neúmyslně zopakoval tuto situaci. Tentokrát hrdinský a efektivní odpor pochází z Íránu, intrikující válka agrese je založená na lžích Izraele a jeho amerických gaunerů a strategickou vodní cestou je samozřejmě Hormuzský průliv.

Mezi Suezem v roce 1956 a současnou válkou proti Íránu existuje také mnoho rozdílů. Důležité s ohledem na americko-britský zvláštní vztah je, že tentokrát jsou to USA, kdo se vážně dostal do neúspěšné agresivní války vedené společně s Izraelem. Británie v žádném případě „neodmítla účast“, jak New York Times dezinformoval své čtenáře. Ve skutečnosti je Londýn, který nechal USA použít jej jako odrazový můstek pro bombardování Íránu, opět věrným komplicem, o nic lepším než Německo.

Starmerův režim se však snaží mít obojí tím, že se pouští do něčeho, co je ve skutečnosti plachá sofistika, aby zamaskoval svou hlubokou angažovanost, a zároveň odmítá požadavky Washingtonu na ještě větší spolupráci. Výsledkem je, že se Starmer svázal do ubohého preclíku, aby co nejvíce potěšil Washington, aniž by se musel bát o svou vlastní politickou kůži, ale to nestačí k uspokojení amerického Donalda Trumpa. „Když jsme je potřebovali, nebyli tam,“ zavrčel prezident v tísni.

Mezi partnery ve „zvláštním vztahu“ existují i ​​další otázky nespokojenosti a bolavá místa: Londýn vůbec nepotěší, že Trumpova administrativa zpochybnila jeho suverenitu nad Malvínami (neboli Falklandy), pozůstatkem impéria s určitým geopolitickým významem, který je mnohem blíže Argentině – a ta si ho také nárokuje – než Británie. Londýnské plány ohledně Čagoských ostrovů, kde se nacházejí britské a americké základny, narazily na odpor USA.

Británie mívala v EU zvláštní šmrnc jako americký pudl, ale Brexit tomu udělal konec. Zároveň Washington vnímá Londýn jako součást Evropy, kdykoli Evropa nedokáže uspokojit každý Trumpův rozmar, jako například v případě jeho touhy po Grónsku. V USA má Británie právě u nejvíce MAGA Američanů tendenci mít nejhorší image, karikaturně vykreslovanou jako ohnisko islamismu a anarchie, zatímco ve skutečnosti je stále autoritářštějším centrem sionistického vlivu.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že rozčarování je rozšířenější: na obou stranách Atlantiku si bratranci a sestřenice mají čím dál méně sympatií jeden pro druhého. Britská veřejnost je ve skutečnosti z královy cesty do značné míry nespokojena.

Na „zvláštním vztahu“ mezi bývalou globální říší a jejím současným nástupcem na její vlastní trajektorii úpadku a rozkladu je tedy mnoho shnilého. To ale není jediný důvod, proč se z toho line takový zápach. Nejhorší ironií ze všeho je skutečnost, že USA a Británie mají stále důležité věci společné, ale ty jsou ještě horší než to, co je od sebe odlišuje. Washington i Londýn pěstují patologicky blízký vztah s Izraelem a podporují válkou závislý genocidní apartheidní stát na úkor svých vlastních lidí, zemí a národních zájmů.

Ve stejném duchu jsou elity Londýna i Washingtonu navíc v centru skandálu kolem pedofilního zločince a konspirátora – zjevně ve prospěch Izraele – Jeffreyho Epsteina. Donald Trump a král Karel by si mohli vyměňovat poznámky o tom, jak popsat případy Epsteina v rodině a v případě amerického prezidenta i u sebe. Jedním z mnoha nedávných sporů mezi britskou vládou a Trumpem bylo Starmerovo trestuhodně nedbalé – v nejlepším případě – jmenování dalšího Epsteinova „zákazníka“, zlověstného mocného Petera Mandelsona velvyslancem v USA.

Zamyslete se nad tím: navzdory všemu tomu špatnému vztahu mezi Londýnem a Washingtonem se stále shodují ve spoluvině s Izraelem a jeho genocidou a mohou se navzájem utěšovat tím, že jsou až po krk zapleteni do nejhoršího, nejodpornějšího a politicky nejrozvratnějšího skandálu století. „Zvláštní vztah“ zavání korupcí, ať už ve shodě, nebo neshodě.

https://www.tarikcyrilamar.com/p/post-empire-zombie-in-the-zombie?publication_id=1855891&post_id=196099239&isFreemail=false&r=1rd7rc&triedRedirect=true&utm_source=substack&utm_medium=email

sdílet na