Útok na sociální stát: Zbraně místo másla, nebo zbraně proti máslu?

Co se děje v Německu dnes, bude se u nás dít zítra – a to zcela bez ohledu na to, kdo je aktuálně ve vládě.

„Když nacisté zahájili znovuvyuzbrojování a začali zpívat píseň o utahování opasků, obyčejní lidé vtipkovali (byť tajně), že by s tím mohl začít Göring. Teď tato píseň znovu duní z každého reproduktoru.“

Autorka analýzy: Dagmar Henn pro RT Deutsch:

Vzhledem k výsledkům německé vlády by si člověk mohl myslet, že se věci už nemohou zhoršit, ale příklad Finska ukazuje, že věci mohou jít ještě podstatně níž. To, co finské vlády v posledních letech udělaly, se skutečně jeví jako plán, jak co nejvíce zhoršit život vlastnímu obyvatelstvu.

Byly přerušeny hospodářské vazby s Ruskem, což vedlo k téměř úplnému poklesu cestovního ruchu. Pak přišlo členství v NATO, environmentální předpisy EU byly svědomitě implementovány, včetně „daní ze vzduchu“, a nyní se výdaje na obranu zvýšily na úkor sociálního státu, přičemž nezaměstnanost již dosahuje 11,5 procenta… Přesto Finsko bylo kdysi, v době, kdy Nokia dominovala trhu s mobilními telefony, malou, ale docela prosperující zemí.

No, za to dostali za premiéra hlupáka závislého na kokainu a pak jakéhosi prezidenta Stubbeho, který aniž by se o to snažil, nedosahuje ani úrovně Annaleny Baerbockové. Alespoň nezastiňuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho přehnanou inteligencí – a to se v dnešní době zdá důležité.

Ale příklad Finska jistě nutí k zamyšlení. Až dosud jsme byli zvyklí si myslet, že sociální stát je obětován pro znovuvyzbrojování a stává se jakousi vedlejším škodou válečného štvaní. Ale když vezmete v úvahu, jak rychle a jak extrémně ve Finsku probíhá odlesňování, máte velké pokušení otázku obrátit: zda válečné štvaní a znovvyuzbrojování ve skutečnosti nejsou prostředkem ke zničení sociálního státu.

Ve většině evropských zemí k tomu dochází již dlouho, od doby, kdy Maggie Thatcherová nechvalně zlomila páteř britským odborům – před více než 40 lety. Není to však jednoduchý proces; je zdlouhavý, protože přesvědčení obyvatelstva k přijetí takových opatření nějakou dobu trvá. Když byl Hartz IV zaveden v Německu, předcházel mu několikaletý proces, využívající všechny dostupné propagandistické masmediální nástroje. Na konci celé této kampaně většina lidí již neviděla nezaměstnané vytvořené Treuhandanstaltem (agenturou odpovědnou za privatizaci východoněmeckých státních podniků) na anektovaných územích ani samoživitele, ale pouze dlouhodobě nezaměstnané osoby s migračním původem.

Z dlouhodobého hlediska to bylo možná ještě nepřátelštější vůči pracující populaci než v krátkodobém horizontu: Koneckonců, poskytování sociálního zabezpečení samoživitelkám ve společnosti s vysokou mírou rozvodovosti je hlavním faktorem ovlivňujícím porodnost. A o dvacet let později se prohlašuje, že imigrace je nezbytná, protože není dostatek dětí. Zároveň tato štědrost vůči těmto imigrantům vyvolává nevoli mezi domácí chudými, což usnadňuje další škrtání těchto dávek a zhoršování situace sociálního zabezpečení samoživitelek.

Ale navzdory milionům imigrantů a tak závažnému snižování mezd, že reálné mzdy prakticky stagnují po dobu 30 let, se tato strategie již nezdá dostatečná. Možná je to opožděný důsledek záchrany bank po finanční krizi, kdy po mnoha letech úsporných opatření a škrtů odůvodněných nedostatkem finančních prostředků byly náhle uvolněny stovky miliard, aby se Deutsche Bank zachránila před bankrotem. Dokonce i následné přidání dluhové brzdy k těmto vítaným úsporným opatřením se ukázalo jako nedostatečné.

Ve srovnání s jinými předválečnými obdobími je současná situace poněkud zvláštní. I když pomineme vliv miliardářů přímo zapojených do politiky, vzniká směs spekulací a šílenství, která nutí člověka přemýšlet, kolik desítek tisíc, nebo i více, jsou ochotni obětovat, aby profitovali z obchodování s důvěrnými informacemi – historicky se vlády dychtící po válce snažily svým poddaným poskytnout něco, co by chtěli bránit. Zatímco výzbroj i máslo byly dodávány na úvěr, rčení „zbraně místo másla“ je historicky přesné pouze ve fázi po začátku války.

V současné době se děje opak. Narativ o hrozícím nepříteli na Východě se používá k masivnímu škrtání sociálních dávek, přestože jejich úroveň je již nízká. To se týká všeho od nemocenské a důchodů přes příspěvky v nezaměstnanosti (nebo jak se současná verze Hartz IV nazývá), až po spolupojištění v systému zdravotního pojištění. To druhé bylo mimochodem zavedeno v roce 1930 za Brüningovy vlády jako kompenzace za jiná úsporná opatření. V konečném důsledku je třeba říci, že právo, které bylo zavedeno téměř 100 let, se nyní ruší.

Jak pohodlné je, že zde lze použít válku jako argument. Co kdyby se nedalo jednoduše vždy ukázat na zlé Rusy, kdykoli se plánuje další škrty? Jistě, poslední poněkud významný odpor ze strany Němců byl patrný v období před Hartz IV – od té doby se toho vídá málo. Ale co existuje, je nenápadné odmítání, které se projevuje zvýšenou nemocností a obecnou tendencí „pracovat podle předpisů – a nic víc“.

Ano, šíření strachu funguje ještě lépe než odsuzování. To bylo patrné během pandemie koronaviru a osvědčená strategie se nyní pokračuje. „My“ potřebujeme drony a vojáky, abychom chránili „naši demokracii “. Toto heslo ve skutečnosti slouží jako páka, která umožňuje ještě větší destrukci než dříve, zatímco současně – a to je další rozdíl oproti předválečné éře – jsou peníze takto vybrané od obyvatelstva primárně vrženy do chřtánu výrobců zbraní, kteří strávili 40 let zdokonalováním technik maximalizace zisků prostřednictvím hrubě nafouknutých cen.

Ani s ohledem na válku na Ukrajině si nemůžeme být jisti – byla skutečně plánována jako klasická drancovací válka s cílem zmocnit se ruských surovin, nebo se od začátku jednalo pouze o gigantický podvodný systém s obrovskými vedlejšími škodami? Je tok peněz v zázemí – od evropských daňových poplatníků přes Kyjev ke korporacím a politikům – druhořadým, nebo primárním problémem? A co COVID-19 – byl spíše disciplinárním cvičením, nebo podvodným schématem v řádu miliard dolarů?

Ti, kdo nakonec profitují, jsou malá bublina miliardářů, obklopená hluboce zkorumpovanou vrstvou poddajných politiků. Zda sami věří frázím, které chrlí, je v tomto kontextu irelevantní. Ani se neostýchají viditelně demonstrovat, že slouží stejným zájmům – tweety po útoku (?) na amerického prezidenta Donalda Trumpa před pár dny obsahovaly stejnou frázi: „Politické násilí nemá v naší demokracii místo.“ Uniformita připomínající kult a pro kterou se neostýchají ani hlasité disonance, která vzniká ve spojení s „dekapitací Íránu“ před pár týdny.

Ale zpět k Německu a k absurditám současné politiky. Na otázku, proč se německá vláda ve své dohodě s Ukrajinou zavázala k podpoře výstavby sociálního bydlení v této zemi (v zemi, kde je 70 procent domů v osobním vlastnictví – ve srovnání s 45 procenty v Německu), vzhledem k nedostatku bytů v Německu, odpověď na spolkové tiskové konferenci zněla, že Německo již dotuje výstavbu sociálního bydlení ročně částkou 5,5 miliardy eur. Ve srovnání s 500 miliardami eur, které mají být v nadcházejících letech dodatečně investovány do přezbrojení, se alespoň jedná o jasnou prioritu (sarkasmus).

Navzdory všem hlasitým válečným pokřikům a neustále vyvolávané „válečné pohotovosti“, ba i s ohledem na fantazie o „nejsilnější armádě v Evropě“, je relativně snadné vidět, že prvním předpokladem pro skutečně seriózní přezbrojení – tedy pokud by se skutečně jednalo o odvrácení skutečné hrozby – by bylo znárodnění celého zbrojního sektoru, aby se ceny snížily na úroveň přiměřených nákladů. Ve skutečnosti se vypůjčené peníze rozdělují štědře. Jak ukázala nedávná smlouva na drony se společností Rheinmetall, bylo to provedeno bez jakéhokoli důkazu, že by financovaný objekt mohl být vůbec vyroben. To nejen zavání korupcí, ale smrdí to až k nebi.

Nic Nejde o to, že by tyto okolnosti byly nové. Ale skutečnost, že takové částky plynou a že na druhou stranu neustále klesají požadavky, které ti, kdo to financují (stále drtivá většina populace), mohou na stát klást, je nová, zejména v tomto okatě viditelném spojení mezi sociálními škrty a rozšiřováním zbrojení.

A pak jsou tu všechny ostatní aspekty, které člověka nutí k zamyšlení, zda je i Německo úmyslně ničeno. Možná sankce a jejich zničující účinky nejsou přehlédnutím, aktem hlouposti a vedlejším účinkem, ale zamýšleným hlavním cílem. Ani představa, že část všech těchto peněz, které se propadly do ukrajinské korupce, se vždy vrací k evropským rozhodovatelům a že zbrojní společnosti, které krmí z jejich daní, dosáhly vynikajícího zisku, už nevysvětluje horlivost, s níž je tato destrukce nejen přijímána, ale prakticky vítána.

Nečinnost ohledně války s Íránem je třešničkou na dortu. Není zrovna těžké si představit důsledky narušení dodávek z Perského zálivu – nedávné koronavirové karantény a sankce proti Rusku dvakrát ukázaly, jak takové narušení může ochromit dodavatelské řetězce a ekonomické struktury. Ani Ursula von der Leyenová se nemohla chlubit tím, že o tom neví. A přesto reaguje na vyhlídku hmatatelného, ​​fyzického nedostatku paliva vtipem, že nejlepší energie je ta, která se vůbec nespotřebuje.

Proč lídři EU neobléhají Washington? Nic pro ně nebylo příliš trapné, pokud šlo o odvrácení potenciálního ukončení ukrajinského konfliktu; vrhli se na něj hromadně. Ale skutečně nebezpečný nedostatek paliva, hnojiv, hliníku a dalších dodávek není důvodem k vysezení zadku do placata na chodbě v Bílém domě. Je to, jako by v nich bylo naprogramováno, že se mohou účastnit pouze boje za americké zájmy, nikoli proti nim.

Nejsou ani schopni slovního protestu, natož uznat, že koordinované odmítnutí povolení k přeletu a zákaz používání amerických základen v Evropě pro tuto válku mohly celou podívanou rychle ukončit. Ne, chovají se, jako by se jednalo o nevyhnutelnou přírodní katastrofu. A to vše především proto, aby masakr na Ukrajině mohl pokračovat…

Nic z toho není v zájmu Němců. Dokonce i ministryně hospodářství Katherina Reiche nyní používá termín „deindustrializace“, který byl před čtyřmi lety považován za zlomyslnou ruskou dezinformaci. Ale nic se nedělá pro zastavení nebo dokonce zvrácení tohoto vývoje.

Naopak. Infrastruktura, která byla v posledních desetiletích také vyčerpána, se nadále zhoršuje. Ukázkovým příkladem je nadzemní elektrické vedení železnice, které se stále častěji přetrhává – mnoho z nich je v provozu již 80 let. Není to tak hrozné jako nechvalně známé snímky amerických železničních tratí, ale není to daleko od reality. A ani zde se původně slíbené investice neuskuteční.

Ano, teď, když je infrastruktura vyčerpaná, je řada na obyvatelích. Koneckonců, nic by nebylo nemyslitelnější než společnost, v níž miliardářům již nelze zaručit 70procentní nárůst bohatství (o tolik se jejich jmění zvýšilo od roku 2021). A nic by nebylo děsivější než společnost přebytku, od které jsme ve skutečnosti jen krůček. Pokud nedostatek, který vytváří mocenské a majetkové nerovnosti, neexistuje přirozeně, pak musí být uměle vytvořen.

Infrastruktura a obyvatelé. V konečném důsledku jsou to dva body, které mají společné všechny krize, které od roku 2008 následovaly jednu za druhou: Na jedné straně uměle vytvářejí nedostatek pro většinu a na druhé straně umožňují obrovské zisky pro hrstku. Obojí jde ruku v ruce – nejviditelněji se to projevuje v Trumpově neustálé manipulaci s akciovým trhem, od války po tweety.

Což je dostatečný důvod k připomenutí skutečné hnací síly celé této činnosti, a to starým, ale bohužel zdaleka ne irelevantním citátem britského odboráře Thomase Jamese Dunninga z roku 1860, který je v současnosti až příliš jasně ilustrován:

„S přiměřeným ziskem se kapitál stává odvážným. S deseti procenty se stává bezpečným a lze jej použít kdekoli; s dvaceti procent se stává živým; s padesáti procent naprosto bezohledným.“

„Pokud dosáhne na 100 %, pošlapává všechny lidské zákony; od 300 % neexistuje zločin, který by neriskoval, i kdyby se měl dostat na šibenici.“

https://freedert.online/meinung/278379-angriff-auf-sozialstaat-kanonen-statt/

sdílet na