Zoran Meter: Trump čelí klíčové bitvě: USA už nečelí Hamásu, ale jaderné supervelmoci Rusku

• Trumpa nyní čeká skutečná bitva: ta s Putinem. USA totiž již nečelí Hamásu, ale obrovské jaderné supervelmoci Rusku, jejíž vedení projevuje odhodlání hájit své pozice, ačkoli zároveň neskrývá otevřenost svých dveří pokračujícím jednáním. Podaří se Trumpovi najít cestu ven ze složitého labyrintu, který zdědil?

• Člověk by neměl být naivní: Trump má velké příležitosti a nástroje k tomu, aby ukáznil všechny evropské spojence (nemluvě o Kyjevu), pokud jde o přijetí amerických podmínek pro mírovou dohodu s Ruskem.

• Osud nejen Evropy, Ruska a USA je rozhodně v rukou Donalda Trumpa a Vladimira Putina. To, co nám uvaří ve svých kuchyních, nebo skutečně uvaří něco společného (něco mezi ruským borščem a americkým koláčem) – určí budoucí podobu světa.

Americký prezident Donald Trump v těchto dnech doslova zažívá opravdový triumf, neboť jeho mírový plán pro Gazu byl přijat (přesněji řečeno – jde o podpis společného prohlášení a nikoli mírové dohody – tj. není právně závazný, neobsahuje žádná slova o vzniku palestinského státu, na summitu nebyli ani zástupci Izraele, Hamásu ani Palestinské samosprávy, ani Ligy arabských států), což by mohlo mít pozitivní důsledky pro celý Blízký východ, ale nemusí – v závislosti především na izraelském postoji, tj. (ne)přijetí nutnosti vytvoření palestinského státu.

Trump si užívá chválu a slávu, kterou ho zahrnovali regionální a západní představitelé, zejména nedávno v egyptském letovisku Šarm aš-Šajch (Sharm el Sheikh). Tam americký vůdce stál na podstavci jako římský císař, zatímco se mu řada světových úředníků vrhala k nohám a líbala mu šat.

Dokonce i Trumpův zapřisáhlý nepřítel a bývalý americký prezident (Trumpův předchůdce) Joe Biden veřejně chválil Donalda Trumpa a jeho úspěch.

„Cesta k této dohodě nebyla snadná. Moje administrativa neúnavně pracovala na tom, aby přivedla rukojmí domů, poskytla pomoc palestinskému lidu a ukončila válku. Chválím prezidenta Trumpa a jeho tým za jejich práci na obnovení příměří.“ Biden uvedl, že Blízký východ je na cestě k míru, o kterém bývalý prezident věří, že bude trvalý, a k budoucnosti, v níž si Izraelci a Palestinci budou užívat „stejných podmínek míru, důstojnosti a bezpečnosti“.

Ale nechme teď Bidena na pokoji – je to nevratná minulost. Jeho prohlášení však rozhodně potvrzuje mé předchozí názory, že v USA se, pokud jde o strategickou zahraniční politiku, nic neděje spontánně, ať už je u moci kterákoli strana, ale je to plod téměř století kontinuity a shody v rámci klíčových struktur tzv. hlubokého státu, jehož plodem – teď už je to asi každému jasné – bylo i Trumpovo zdánlivě nemožné volební vítězství.

Ať už si to chceme přiznat nebo ne, Trumpův úspěch na Blízkém východě není ani tak výsledkem samotné brilantnosti jeho plánu, jako spíše faktu, že Trump byl a je připraven použít hrubou vojenskou sílu proti tamním silám – nepřátelským vůči USA a Izraeli – pokud bude plán odmítnut. Gaza by mohla být srovnána se zemí, stejně jako všichni v tomto regionu, kteří by se odvážili vojensky pomoci Palestincům (Írán, Libanon, Turecko nebo kdokoli jiný).

Zásadní problémy je stále třeba vyřešit

Trump však dosud nevyřešil skutečné problémy. To, co se v posledních dnech teatrálně odehrálo na Blízkém východě, v izraelském Knesetu a zmíněném egyptském turistickém centru, je jen jednou – řekl bych bez obav – jednodušší epizodou celkové, extrémně složité globální geopolitické skládačky. Od vztahů mezi USA a Čínou, které se rychle zostřují, až po vztahy mezi USA a Ruskem, na kterých závisí mnoho, a pravděpodobně nejvíce. A ty nelze vyřešit americkou vojenskou silou ani tlakem – jak již ukázala praxe.

Hlavní věcí, o které mluvím, je vyřešení ukrajinské války, která, ačkoli je v současné době pod kontrolou, může kdykoli eskalovat s nevratnými důsledky, pokud se udělá jen jeden nepromyšlený krok. A tady myslím především na USA a Trumpa.

Jinými slovy, Trump teprve nyní čelí skutečné bitvě: té s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. USA totiž již nečelí Hamásu, ale obrovské jaderné supervelmoci Rusku, jejíž vedení projevuje odhodlání hájit své pozice, ale zároveň neskrývá otevřenost svých dveří pro pokračující jednání. Podaří se Trumpovi najít cestu ven ze složitého labyrintu, který zdědil?

Dokonce i nedávno, během návštěvy Kanady, sám Trump přiznal, že si uvědomil, že ukončit ukrajinskou válku bude těžší než ukončit tu v Gaze. I když to podle mého názoru měl vědět už dávno, a ne opakovat „mantru“ o jejím ukončení do 24 hodin.

Ať je to jakkoli, Trump byl již včera varován před nutností postupného řešení ukrajinské války řadou představitelů – například německým kancléřem Friedrichem Merzem. „Nechci to skrývat – spoléháme se také na dlouhodobou podporu (Ukrajiny) od Spojených států amerických. Tak jako ji projevily v tomto regionu (Blízký východ), měly by ji projevit i nám na Ukrajině a ve vztahu k Rusku.“

Zároveň 13. října po mírovém summitu v Egyptě maďarský premiér Viktor Orbán (jinak věrný spojenec Trumpa a Putina) prohlásil: „Zbraně utichly, rukojmí byli propuštěni a Blízký východ se těší nebývalému míru. Prezident Donald Trump to dokázal! Nyní je řada na Evropě. Úspěch prezidenta Trumpa dokazuje, že jednání nesmí být nikdy opuštěna. Bez jednání není mír. Je načase, abychom my Evropané následovali příklad prezidenta Trumpa!“

Orbán (na rozdíl od Merze, který trvá na evropských postojích, aby Trump vyvíjel tlak na Putina) zjevně naráží na klíčové evropské představitele, ale i na ty z vysokých bruselských struktur EU, kteří trvají na agresivním postoji vůči Rusku a na vyzbrojování a pomoci Ukrajině tak dlouho, jak to bude potřeba – v souladu s Bidenovým dřívějším chápáním oné války. Jinými slovy, „Evropané zatím nenásledují Trumpův příklad, takže je načase, aby s tím začali“ – to vychází z Orbánových slov.

Buď uspějí, nebo z Bidenovy války udělají válku Trumpovu

Takže skutečná, životně důležitá (politicky řečeno) bitva pro Trumpa teprve přijde. Ta – v níž se mu buď podaří dohodnout se s Putinem na řešení ukrajinské války, nebo neuspěje, načež oficiálně převedou ukrajinskou válku z Bidena na Trumpa – se všemi možnými důsledky. Jako třeba to, co by případná porážka Ukrajiny znamenala pro něj a jeho kariéru.

Přestože mnoho politiků, analytiků a médií hovoří o četných chutích, které bude třeba uspokojit, aby se našlo řešení ukrajinské války (od Kyjeva, přes klíčové země EU, až po západní sousedy Ukrajiny) – situace ve skutečnosti vůbec není taková. Ukrajinská válka je od samého začátku americko-ruskou zástupnou válkou a pouze tyto dvě země ji mohou ukončit. Člověk by neměl být naivní: Trump má velmi velké možnosti a nástroje k tomu, aby všechny evropské spojence (nemluvě o Kyjevu) ukáznil v tom smyslu, že přijmou americké podmínky pro mírovou dohodu s Ruskem.

Jejich jediným skutečným strachem je, že se USA z Evropy úplně stáhnou i se svým bezpečnostním deštníkem. EU, respektive NATO, je bez USA doslova „papírovou vojenskou silou“ nebo „papírovým tygrem“ – a všichni to velmi dobře vědí. Pokud zůstanou na ukrajinském bojišti tváří v tvář Rusku (pokud by se USA skutečně úplně stáhly, což zatím v žádném případě nehrozí, protože Washington má v této válce také své vlastní zájmy) – nemají ve střednědobém horizontu šanci na úspěch.

Existuje ještě nějaký „duch Aljašky“?

Americko-ruský summit na Aljašce sice dosáhl neformální dohody o obecném směru řešení konfliktu, ale zatím se jedná pouze o slova. Zároveň ani jedna ze stran oficiálně nehovoří o zhroucení výsledků samotného summitu kromě určitých osob, což je opět výhradně za účelem vyvíjení tlaku na opačnou stranu (jako prohlášení ruského náměstka ministra zahraničí Sergeje Rjabkova, že duch Aljašky je mrtvý). Protože výsledky aljašských jednání mezi Trumpem a Putinem jsou prozatím jedinou hmatatelnou a pozitivní věcí, kterou Moskva a Washington mají. Všechno ostatní, co se týče bilaterálních vztahů, je utopené v hlubokém bahně a nejedná se jen o dědictví po administrativě Bidena, i když za jejího působení se nejvíce a nejhlouběji zabořily, a bude velmi obtížné je napravit.

Tehdy se však Trump krátce po summitu rozhodl přiklonit k návrhům svých poradců a klíčových evropských představitelů, že Rusko a Putina lze stále donutit k ústupkům přijatelným pro Ameriku – zavedením sekundárních sankcí proti zemím dovážejících ruské energie a hrozbami dodáním ještě modernějších amerických zbraní – samozřejmě prostřednictvím spojenců v NATO.

První opatření se prozatím jeví jako marná možnost, což však neznamená, že se v budoucnu nedá realizovat, ačkoli čas je zde klíčový a času je málo. Druhé opatření (dodávky zbraní) vyvolalo diskuse o dodávkách raket Tomahawk do Kyjeva.

Vyhrožují si navzájem smrtícími zbraněmi

Putin však jasně uvedl, co by dodávka Tomahawku znamenala pro americko-ruské vztahy. Zničila by je a nevratně zastavila a na bojišti by nic nezměnila, i když by Rusku nepochybně způsobila nové materiální škody. Rusové navíc tvrdí, že s těmito zbraněmi mohou pracovat a navádět je k cíli pouze Američané a navíc, že mohou nést i jaderné hlavice! Zároveň by tato dodávka připravila Trumpa o jeho hlavní trumf – roli mírotvorce a prostředníka ve válce – ačkoli všichni velmi dobře vědí, jak hluboce jsou do ní USA zapojeny na straně Kyjeva. Podobně jsou na straně Izraele, ale tam uspěly. Okolnosti a poměr sil jsou zde ale zcela odlišné a nesrovnatelné.

Takže pokud Tomahawky dorazí na Ukrajinu, Rusko bude považovat USA za přímého účastníka války a bude se podle toho chovat, jak jeho státní vedení v posledních dnech otevřeně varovalo.

Zároveň Putin vyvíjí tlak na Trumpa tím, že brzy zavede do oficiálního vojenského arzenálu nové moderní ruské zbraně (na rozdíl od zastaralých Tomahawků, které sice byly mezitím modernizovány, ale stále se jedná o podzvukové střely, tj. relativně snadno sestřelitelné moderními systémy protivzdušné obrany).

Zároveň Putin 10. října v Dušanbe nechtěl veřejně blíže vysvětlit, o jaký druh zbraně se jedná, ale uvedl, že Rusko vyvíjí novou zbraň, její testování úspěšně pokračuje a bude brzy představena, a také že ji lze použít jak na moři, tak ve vzduchu. To zaujalo západní i světovou odbornou analytickou veřejnost a nepochybně i profesionály v Pentagonu.

Podle většiny vojenských expertů jsou „nové zbraně Ruska“, o nichž se Putin zmiňuje, buď strategické systémy, tj. mezikontinentální zbraně, nové hypersonické zbraně, nebo technologie pro boj s drony.

Zajímavý názor vyjádřila čínská státní televize CCTV – že půjde o „bouři“ pro ruské odpůrce, zatímco specializovaná média Military Watch, Newsweek a Asociace pro kontrolu zbrojení jsou přesvědčena, že se jedná o systémy jaderného odstrašení, a nikoli o „drobnosti“ pro útoky na Ukrajinu.

Níže uvádíme klíčové teorie o tom, o jaké nové ruské zbrani mluvíme:

• Sarmat (ICBM) – možné oznámení závěrečné fáze nasazení s potvrzením připravenosti sil a infrastruktury. Zatímco dříve se Západ obával rakety Satan, která by mohla proniknout jakýmkoli systémem protiraketové obrany, její nástupce, Sarmat, by mohl zničit metropoli.

• Hypersonické střely (nové rakety Orešnik IRBM nebo podobné modernizované rakety Avangard) se spoléhají na výkon, rychlost a manévrovatelnost, což zaručuje schopnost obejít protivzdušnou a protiraketovou obranu. IRBM by mohly být znovu „předvedeny“ na Ukrajině, jak tomu bylo v případě Orešniku.

• Poseidon je podvodní dron strategické třídy, známý také jako „torpédo soudného dne“ o síle 100 megatun. Potenciální oznámení o integraci letadlových lodí do bojového režimu a připravenosti k hlídkování (nebo již hlídkování probíhá).

• Burevestnik je jaderná střela s plochou dráhou letu, neomezeným doletem a bez záření za letu. Je to Damoklův meč na obloze.

• Systémy proti dronům – elektronický boj a lasery krátkého dosahu. Možná výkonné a mobilní mikrovlnné systémy. Praktická odpověď na „válku dronů“, obrana měst, LBS a exportní potenciál.

Zvláštní oblastí diskuse jsou nejaderné elektromagnetické zbraně (EMW/HPM). Ty by mohly zahrnovat kompaktní generátory, stacionární systémy a dokonce i raketové hlavice, které by zničily všechny typy elektráren a energetických uzlů, aniž by ublížily obyvatelstvu nebo způsobily značné škody.

Načasování není náhodné

Načasování oznámení nové ruské superzbraně rozhodně nebylo náhodné a rozhodně souvisí s Trumpovými hrozbami o dodání Tomahawků na Ukrajinu, ale také s právě zahájenými novými pravidelnými každoročními jadernými vojenskými cvičeními NATO v západní Evropě, jakož i s předchozími hrozbami NATO sestřelit ruská letadla, pokud naruší vzdušný prostor jejích členů. To poslední Moskva charakterizuje jako „vyhlášení války“, pokud k tomu dojde v případech výše zmíněných incidentů, pro které existují specifické postupy mezinárodního významu.

Jak informovala některá ruská média, čeká se na zveřejnění oficiálních materiálů a záběrů z demonstrací nových zbraní, které by Putin mohl odhalit během příštího zasedání Bezpečnostní rady RF o vojenské vědě, nebo třeba při návštěvě některého z podniků obranného průmyslu. Rusové na to každopádně nyní čekají.

Jsem si jistý, že čekají i ve Washingtonu. Protože tam, jak jsem již uvedl výše, je naprosto jasné, že v tomto případě nestojí před Amerikou ani Hamás, ani Írán. Proto vůbec nepřekvapuje, že Trump ve svém projevu v izraelském Knesetu prohlásil, že jeho vyslanec Steve Witkoff znovu poletí za Putinem do Moskvy, ačkoli Putina de facto stále vydírá dodávkami Tomahawků – jak řekl během letu z Blízkého východu zpět do USA. A zdá se, že stále nehodlá vyvíjet tlak na své evropské spojence. Zda je to chytrá volba a zda na ní vůbec bude trvat, tj. zda má nějaké zákulisní plány a alternativy, je těžké předvídat.

Proto budeme čekat a nadále sledovat vývoj naprosto zamotaných americko-ruských vztahů, v nichž všichni ostatní nejsou dostatečně důležití, nebo nemají vůbec žádný význam.

Osud nejen Evropy, ale i Ruska a USA je rozhodně v rukou Donalda Trumpa a Vladimira Putina. To, co nám uvaří ve svých kuchyních, nebo konečně uvaří něco společného (něco mezi ruským borščem a americkým koláčem), určí budoucí podobu světa.

https://dzen.ru/a/aPCr8d8O6ldFFVwS
Původní článek

(Článek byl publikován před telefonátem prezidenta Trumpa s prezidentem Putinem, při kterém si dohodli schůzku v Budapešti. Doposud se očekávalo, že Zelenskij bude v pátek trvat na tom, aby Trump schválil dodávky raket Tomahawk na Ukrajinu. Tato očekávání se opírala o zprávy, že USA již poskytují ukrajinské armádě mnohem významnější podporu, než se oficiálně vědělo. Ještě před pár dny Trump po návratu z Blízkého východu prohlásil: „On (Zelenskij) chce Tomahawky. My máme spoustu Tomahawků.“ V odpovědích na otázky novinářů však upřesnil, že tyto rakety potřebují samy USA. „Nemůžeme vyčerpat vlastní zásoby. Jsou velmi důležité, velmi přesné a velmi dobré. Takže nevím, co s tím můžeme dělat,“ odpověděl Trump dvojznačně. Dnes před jednáním Trump uvedl: „Doufám, že se nám podaří ukončit válku bez tomahawků. Potřebujeme je sami na naši obranu. Myslím, že Putin si přeje konec války. Tomahawky by mohly znamenat eskalaci války“, pozn. red.)

sdílet na