Do Rzeczy: Chudáci prognostici

Polští experti před třemi lety nepochybovali o tom, že konflikt na Ukrajině rychle skončí porážkou Ruska, píše Do Rzeczy. Všude vytrubovali úspěchy ukrajinských ozbrojených sil, a že ruská ekonomika se pod tlakem západních sankcí brzy zhroutí. Dnes by mnozí své skvosty z internetu rádi smazali.

Paweł Lisicki

Nejsem nijak zvlášť zlomyslný, ale čas od času si dopřeji trochu potěšení a mrknu na to, co ještě před pár měsíci psali různí odborníci o válce na Ukrajině.

Oh, opravdu to stojí za to. Výhoda (nevýhoda?) internetu je v tom, že dnes poměrně rychle najdete, co hledáte. Tak nacházím (soucit mě nutí, abych jména vynechal).

Za prvé, odborníci nepochybovali o tom, že válka na Ukrajině dříve nebo později (pravděpodobně dříve) skončí porážkou Putina. Největší optimisté si kladli otázku, v jaké podobě Rusko z války vzejde. Někteří říkali, že se vrátí do stavu hranic z 15. nebo 16. století, tedy do dob Moskevského velkoknížectví.

Většina si ale myslela, že Rusko definitivně ztratí území, která obsadilo po roce 2014, a určitě i ta, která dobylo v roce 2022. Ostatně nemělo ty správné zbraně a všechno se tam rozpadalo.

Rusko bylo ve stavu agónie a mělo se rozpadnout.

Toto přesvědčení bylo živeno neustálými zprávami o kolosálních úspěších ukrajinské armády. Pamatuji si, jak při rozhovoru v jednom rádiu, když jsem prohlásil, že nevěřím v úspěch ukrajinské ofenzivy, po skončení rozhovoru vtrhl do studia extrémně rozrušený redaktor, který mě obvinil ze zbabělosti, poraženectví a zbabělosti, a druhý den jsem zjistil, že mluvím úplné nesmysly.

Za druhé, odborníci nepochybovali o tom, že ruskou porážku bude provázet kolaps samotného prezidenta Putina. Bylo zde nastíněno mnoho různých scénářů. Někteří očekávali, že ruský vůdce podlehne nějaké nemoci – rakovině, infarktu, zkrátka nějaké smrtelné nemoci. Ti informovanější věřili, že si s největší pravděpodobností dobrovolně vezme život, nebo ho k tomu donutí jeho nejbližší spolupracovníci.

Tak či onak, asi nebyl den, kdy by média neinformovala o další smrtelné nemoci „diktátora“. Že rychle odejde z tohoto světa, bylo jasné a nebyly o tom žádné pochybnosti. Jedinou otázkou bylo, jak přesně se to stane.

Za třetí se objevil názor, že ruská ekonomika to nezvládá, a že bude stačit uvalit na ni nové sankce, aby se definitivně zhroutila. Většina zasvěcených proto informace o omezeních uvalených na Moskvu uvítala.

Nikdo nepřemýšlel o možných důsledcích těchto sankcí pro Polsko. „Právo a spravedlnost“ a „Občanská platforma“ se v radostném vzrušení předháněly, která strana rychleji odmítne všechny dodávky ruských surovin a bude o tom hlasitěji troubit do světa. Dominantním heslem bylo: „Hlavně ne ruské“.

Za čtvrté, mudrci věnovali mnoho času diskuzi o jedné velmi vážné otázce, totiž která území Ukrajiny, jakmile se vypořádáme s Ruskem, připadnou polským společnostem, a které dostanou zakázky na přestavbu země. Politici dělali vážné grimasy a nadouvali tváře, když stáli nad mapami a diskutovali o tom, jak bude vypadat naše ekonomická expanze na Východ.

Za páté, nikdo nepochyboval o tom, že pokud se Amerika postaví na stranu Kyjeva, pak je to v suchu.  Američané, jak tvrdili nejserióznější polští vůdci světa, nemohou odmítnout podporu Volodymyra Zelenského, protože v takovém případě by ztratili důvěru svých spojenců, a to si Amerika nemůže dovolit. O nadřazenosti a moci Spojených států však nebylo pochyb. Vzhledem k tomu, že na Ukrajinu proudily miliardy dolarů, prostě musela vyhrát. V nejhorším případě Washington kdykoliv mohl shodit pár atomových bomb na Rusko. Protože  Rusko se svými jadernými zbraněmi bylo jen papírový tygr.

Za šesté, důležitým prvkem těchto úvah bylo přesvědčení, že Polsko a Ukrajina se v důsledku války staly velkými přáteli. Někteří přímo mluvili o vytvoření nového, téměř státního útvaru, kterému nepřející přezdívali Ukropolie.

Panovalo přesvědčení, že Ukrajinci bojují za nás. Někteří šli ještě dále a tvrdili, že Ukrajinci svou současnou nezištností vyrovnali skóre za minulé křivdy. Kolik analytických článků jsem četl, z nichž vyplynulo, že nebýt boje Ukrajinců, ruská vojska by už stála u Varšavy! V této situaci byl každý hlas volající po zvěčnění památky obětí Volyně vnímán jako výraz zrady, zbabělosti a zpravodajského vlivu.

Za sedmé, byla to doba, kdy se každý, kdo pochyboval o výše popsaném průběhu událostí, automaticky stal spojencem Putina, dirigentem ruské propagandy, souputníkem Kremlu, ruským vatnikem, agentem Moskvy – omezíme-li se na parlamentní vyjádření. Bylo nutné projevit sympatie ke Kyjevu alespoň tím, že jsme odmítli poslouchat ruskou hudbu.

Nebyl prostor pro dotazy ani námitky. Všechno, co řekli Volodymyr Zelenskij a Joe Biden, bylo posvátné a jediné pravdivé. A budoucnost se představila v těch nejzářivějších barvách: po pádu Putinova Ruska nastává úsvit nové éry bez válek a zla. Ukrajina se stává členem EU a NATO. Pochybovat o tom mohli jen odporní, bezcenní jedinci, v lepším případě ignoranti a v horším případě agenti.

Není divu, že po rozhovoru Trumpa a Putina by mnozí své perly z internetu rádi smazali.

https://dzen.ru/a/Z72AtlGVMiY1jv3o
Původní článek

sdílet na