Ze světa klimatologie, listopadová edice
Protože klima-loupežnické lži Evropského Svazu (EU) o údajné škodlivosti CO₂ jsou jedním z potenciálně nejpalčivějších problémů dneška, tak tu máme zase další čtyři články o klimatologii:
- Zastavil CO₂ další dobu ledovou? Klimatičtí alarmisté neslaví! – Další doba ledová už možná začala – dokud nezasáhlo globální oteplování...
- Bizarní klimatická bajka: Antarktický led roste o 695 miliard tun – ale ne kvůli trusu tučňáků – Nejprve měl údajně trus tučňáků zachránit antarktický led, poté nové studie odhalily masivní nárůst hmotnosti ledového příkrovu Antarktidy. Příčiny spočívají především v přirozených výkyvech vzdušných proudů a teplot mořské hladiny...
- Pouze 1,3 procenta z fosilních paliv? Nová studie o CO₂ boří klimatické dogma – Fosilní paliva vysvětlují maximálně 26% současného nárůstu atmosférického CO₂ – a při započítání historických měření dokonce pouze 1,3% ...
- El Niño, vodní pára, síra: Co skutečně oteplilo Zemi – Nové studie ukazují, jak silně přirozené výkyvy ovlivnily teplotní rekordy z let 2023 a 2024. Ještě přísnější environmentální předpisy pro lodní dopravu podle vědeckých výpočtů přispěly k oteplování. A masivní sopečná erupce změnila horní vrstvy atmosféry na celé roky...
- A k tomu nějaké grafy a mapy na závěr pro vysvětlení vztahu El Nino a globální teploty a pro vizualizaci rozdílu intenzity aktuálního El Nino od těch předchozích...
Původní články jsou zkrácené, ale lze zde nebo pod jednotlivými články kliknutím
Zastavil CO₂ další dobu ledovou? Klimatičtí alarmisté neslaví!
(Report24, 7.11.2026)
Další doba ledová už možná začala – dokud nezasáhlo globální oteplování. K tomuto závěru dospěli američtí vědci ze studie zveřejněné v říjnu. Místo oslav potenciálně zažehnaného zalednění však mainstreamová média nadále vykreslují situaci jako klimatickou katastrofu. Přesto ještě před deseti lety vědci z Postupimského institutu vypočítali, že lidské emise CO₂ by mohly oddálit další velkou dobu ledovou nejméně o 100 000 let.
Na kanadském Baffinově ostrově leží poslední zbytek rozsáhlého ledového příkrovu, který během poslední doby ledové pohřbil velké části Severní Ameriky. Zdálo se, že takzvaný Barnesův ledový příkrov se blíží ke konci. Výzkum amerického týmu vedeného geochemikem Nicolásem Youngem však ukazuje, že se tam asi před 2 000 lety stalo něco zajímavého: led začal znovu růst. Rok za rokem, století za stoletím, pomalu postupoval. To se zastavilo až kolem roku 1960. Od té doby ledový příkrov ustupuje.
Vědci zkoumali rostlinné zbytky, které byly zachyceny a zakonzervovány s postupujícím ledem. Pomocí radiokarbonového datování byli schopni vysledovat, kdy rostliny zmizely pod ledem. Jejich studie, publikovaná v časopise Science pod názvem „Pozdně holocénní reexpanze Laurentidského ledového štítu“, dochází k závěru, že Laurentidský ledový štít se po dlouhém období ústupu začal znovu rozpínat. Moderní oteplování tento proces zastavilo.
Doba ledová teprve začala
Young vysvětlil Kolumbijské klimatické škole, že další zalednění teprve začalo, když se růst ledovcového příkrovu zastavil. Podle autorů studie by tento obnovený růst byl výchozím bodem pro vznik nového kontinentálního ledovcového příkrovu. Trvalo by však přibližně 30 000 let, než by tento ledovec znovu pokryl velké části Severní Ameriky. To je skutečně zajímavé zjištění. Koneckonců, velké doby ledové byly pro život v severních zeměpisných šířkách vším, jen ne příjemné. Kilometrové ledovce, ledové stepi, krátká vegetační období a rozsáhlé plochy půdy, kde by zemědělství bylo nemožné. Pro naši moderní civilizaci by takový vývoj představoval obrovskou výzvu.
Ale když CNN 29. října informovala o výzkumu, titulek v podstatě zněl: Lidstvo omylem zrušilo další dobu ledovou – ale to nebyl důvod k oslavě. Zdá se, že i potenciální zabránění nové doby ledové lze prodávat jako špatnou zprávu, pokud se jedná o globální oteplování.
Existují různé názory na to, kdy nová doba ledová skutečně začíná. Postupimský výzkumník Andrey Ganopolski v rozhovoru pro CNN vyvrátil závěr, že obnovený růst Barnesova ledového štítu již dokazuje začátek nového globálního cyklu zalednění. Jeho vlastní modelové výpočty předpovídají, že k novému rozsáhlému zalednění za přirozených podmínek nedojde po desítky tisíc let. (K tomu poznámka: To je poněkud neoprávněně optimistické... Jsme nyní na vrcholu několika planetárních cyklů ovlivňujících i oběh Země kolem Slunce a pravděpodobně i Sluneční cykly a klesání začne již relativně brzy (za nižší desítky let?) a potrvá relativně hodně dlouho (minimálně stovky let)...) Young naopak považuje obnovený postup starého ledového štítu za začátek nového období ledovců. Debata se tak soustředí na načasování a definici začátku – zatímco dlouhodobý vliv oxidu uhličitého na cykly doby ledové je také předmětem výzkumu v jiných studiích.
Ze všech lidí, Schellnhuber a Postupimský institut
V lednu 2016 vědci z PIK Andrey Ganopolski, Ricarda Winkelmann a Hans Joachim Schellnhuber publikovali v časopise Nature studii s názvem „Kritický vztah mezi osluněním a CO₂ pro diagnostiku minulého a budoucího vzniku ledovců“. Zkoumali, jak změny slunečního záření a koncentrace oxidu uhličitého ovlivňují přechod mezi teplým a studeným obdobím. Výsledky pravděpodobně znepokojí mnoho zastánců radikální dekarbonizační politiky.
Podle tehdy používaných modelů by kumulativní lidské emise 1 000 až 1 500 miliard tun uhlíku mohly oddálit nástup nového rozsáhlého zalednění nejméně o 100 000 let. (Tedy pokud jakýkoliv další CO₂ má ještě nějaký vliv na klima, protože absorbční pásmo je již dost nasycené...) Bez dalšího lidského vlivu by se takové zalednění podle modelu neočekávalo přibližně 50 000 let. Vědci tak zkoumali dlouhodobý účinek dodatečného oxidu uhličitého, který lze jistě považovat za výhodu pro lidskou civilizaci.
Ze všech míst zrovna Postupimský institut! Zřejmě tehdy ještě měli dost času zvážit potenciální přínosy vyšších koncentrací CO₂, místo aby se soustředili pouze na vydání varování před další klimatickou katastrofou. Přinejmenším se toto výzkumné zjištění střetává s neustálou záplavou alarmistických zpráv, kterým je veřejnost v současné době vystavena ohledně oxidu uhličitého. To není maličkost. Koneckonců, Postupimský institut pro výzkum dopadů klimatu (PIK) je jednou z institucí, jejichž výzkumné poznatky se také používají v politické debatě o dalekosáhlých emisních omezeních. Pokud právě tam byly provedeny výpočty, které ukazují, že dodatečné emise CO₂ by mohly oddálit novou dobu ledovou o 100 000 let, zaslouží si toto zjištění víc než jen poznámku pod čarou.
A postupimští vědci v tomto tématu pokračovali. Studie publikovaná v prosinci 2025 za účasti Ganopolského s názvem „Načasování budoucího zalednění s ohledem na antropogenní změnu klimatu“ zkoumala klimatické změny v příštích 200 000 letech. Vědci se také zabývali dlouhodobými interakcemi mezi ledovými štíty, atmosférou a uhlíkovým cyklem.
V jednom z jejich zkoumaných scénářů přirozeného začátku by nové zalednění začalo přibližně za 50 000 let. Zhruba 500 miliard tun uhlíku uvolněného dosud by na to mělo jen malý vliv. Vzhledem ke kumulativním emisím dosahujícím celkem 1 000 miliard tun by se však začátek mohl zpozdit o dalších 50 000 let. Tato čísla se vztahují k miliardám tun čistého uhlíku, nikoli CO₂; jedna tuna uhlíku odpovídá zhruba 3,67 tunám oxidu uhličitého. To vyvolává otázku, jaký význam budou mít budoucí cykly doby ledové pro dlouhodobé posouzení vlivu člověka na klima. Skutečnost, že v tom hraje roli koncentrace CO₂, je koneckonců jedním ze zjištění těchto modelových výpočtů.
Když se oxid uhličitý stal pro rostliny nedostatkem
Pohled na poslední velkou dobu ledovou odhaluje další souvislost, která je ve veřejné debatě často přehlížena. V té době byla Země nejen podstatně chladnější, ale obsah oxidu uhličitého v atmosféře také klesl na úrovně, které vážně brzdily růst mnoha rostlin. Během vrcholu posledního zalednění před zhruba 20 000 lety byla koncentrace CO₂ přibližně 180 až 190 ppm (částí na milion). Před industrializací se pohybovala kolem 280 ppm. Pro rostlinný svět může být tento rozdíl otázkou přežití, zejména proto, že tento stopový plyn je pro rostliny životně důležitou živinou. (K tomu poznámka – dnes je asi 420 ppm a pro rostliny je optimální asi tak 800 až 1200 ppm... Roste přibližně o 2 ppm ročně, ale během roku kolísá až o ± 20 ppm, v některých oblastech až o ± 50 ppm... V dnešní době se otepluje – převážně z přirozených příčin, a množství CO₂ v atmosféře tedy roste – také převážně z přirozených příčin. Jenže až se zase bude ochlazovat v přirozených cyklech, množství CO₂ v atmosféře bude zase klesat, a kdybychom nyní neuvolnili dost CO₂ z fosilního „uvěznění“, tak by zelená příroda nemusela tu příští dobu ledovou přežít...)
Biologové Laci Gerhart a Joy Ward zkoumali účinky nízkých koncentrací CO₂ v ledovcích již v roce 2010. Jejich přehledový článek, publikovaný v časopise New Phytologist , dokumentuje, že moderní rostliny typu C3 vykazují za takových podmínek v průměru o 50 procent nižší fotosyntetický výkon a produkci biomasy než při vyšších koncentracích. Ztráty se lišily v závislosti na druhu rostliny. Mezi rostliny typu C3 patří pšenice, rýže, brambory a většina druhů stromů. Oxid uhličitý jim poskytuje uhlík, který potřebují k budování biomasy. Bez této suroviny růst trpí. Vegetace minulých dob ledových byla přizpůsobena tehdejším podmínkám, ale to nemění zásadní význam CO₂.
Často citovaný „návrat“ k údajně ideálnímu přirozenému klimatickému stavu je sám o sobě zvláštní pojem. Globální klima v průběhu historie Země opakovaně prošlo masivními změnami. Někdy byly velké části severní polokoule pokryty ledem, zatímco jindy byly podmínky podstatně teplejší než dnes. Historie Země nezná žádný trvale neměnný ideální stav.
Více CO₂ – a Země bude zelenější
Zajímavá data poskytují i satelitní pozorování z posledních desetiletí. Již v roce 2016 NASA informovala o mezinárodní studii globální vegetace v letech 1982 až 2009. Vědci zjistili, že listová plocha se výrazně zvýšila na velkých částech vegetačního povrchu Země. Pomocí různých vegetačních modelů následně vypočítali příčiny tohoto ozelenění. Přibližně 70 procent dlouhodobého trendu připsali efektu hnojení CO₂. Svou roli sehrály i vstupy dusíku, využívání zemědělské půdy a změna klimatu. Rostoucí listová plocha byla pozorována satelity, zatímco rozložení příčin je založeno na modelových výpočtech.
Tento trend pokračuje i v poslední době. Studie publikovaná v dubnu 2026 v časopise Nature Reviews Earth & Environment zjistila, že globální ozelenění vegetace dosáhlo v roce 2025 nového vrcholu. Během sledovaného období vykazovalo 68,2 procenta vegetačních ploch rostoucí ozelenění. To bylo obzvláště výrazné v travnatých porostech a zemědělských oblastech. Větší listová plocha se automaticky nepromítá do vyšších výnosů plodin všude. Růst ovlivňuje také voda, živiny a specifické druhy rostlin. Skutečnost, že oxid uhličitý za vhodných podmínek podporuje fotosyntézu, však lze prokázat v laboratoři a dlouhodobý trend ozelenění lze pozorovat pomocí satelitů. (Zároveň vyšší úrovně CO₂ ochraňují rostliny před vysycháním, a má i další přínosy...)
Dokonce i švédský chemik Svante Arrhenius, jeden z prvních badatelů skleníkového efektu CO₂, zkoumal před více než stoletím potenciální výhody teplejší Země. Ve své knize Světy ve vývoji z roku 1908 spojil rostoucí koncentrace oxidu uhličitého s vyhlídkou na mírnější klimatické podmínky a hojnější úrodu. Myšlenka, že oteplování by mohlo mít i výhody, proto není jen výmyslem dnešních kritiků klimatické politiky.
Brusel mezitím mění CO₂ v miliardový byznys
Zatímco vědci studují dlouhodobé cykly doby ledové a vliv oxidu uhličitého na rostlinný život, EU prosazuje svou politiku dekarbonizace. Čisté emise skleníkových plynů se mají do roku 2040 snížit o 90 procent ve srovnání s úrovněmi z roku 1990. V rámci Unie musí být tohoto snížení dosaženo alespoň o 85 procentních bodů; zbytek lze za určitých podmínek kompenzovat prostřednictvím mezinárodních emisních kreditů. Cílem EU je dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.
Finanční důsledky této politiky jsou již patrné v evropském systému obchodování s emisemi. Podle Evropské komise bylo jen v roce 2025 prostřednictvím aukcí certifikátů CO₂ vygenerováno více než 43 miliard eur . Z toho přibližně 24 miliard eur šlo přímo členským státům, zatímco zbytek financoval mimo jiné evropské fondy a programy. Od roku 2013 dosáhly příjmy z aukcí celkem více než 258 miliard eur.
Pro firmy představují tyto certifikáty dodatečný nákladový faktor. Výrobci elektřiny, ocelárny, cementárny a další registrované podniky musí poskytovat odpovídající povolenky na své emise. Pokud se tyto náklady mohou přenést na spotřebitele prostřednictvím vyšších cen, nakonec k tomu přispívají i zákazníci. K tomu se přidávají investice do nových zařízení a výrobních procesů, jakož i ekonomické důsledky, které plynou z přesunu výroby firem do zemí s příznivějšími podmínkami.
Brusel ospravedlňuje tuto masivní transformaci údajným cílem omezit důsledky změny klimatu. S tím spojené náklady jsou však již realitou. Zda každé jednotlivé opatření skutečně ospravedlňuje své údajné přínosy, je zcela jiná otázka. A pokud sami vědci prokáží potenciální výhody vyšších koncentrací CO₂, je nutné i tyto výhody zohlednit ve výpočtech.
Možnost, že by lidstvo mohlo oddálit budoucí dobu ledovou o desítky tisíc let díky využívání fosilních paliv, je jistě zajímavou perspektivou. Stejně jako skutečnost, že za vhodných podmínek dodatečný uhlík podporuje růst rostlin. Pokud jde však o cenu CO₂, nikdo nemusí čekat na další dobu ledovou. Účet přichází dnes.
...
Zdroj: Report24, český překlad InfoKurýr, zde zkráceno, zvýrazněno a okomentováno ...
Bizarní klimatická bajka: Antarktický led roste o 695 miliard tun – ale ne kvůli trusu tučňáků
(Report24, 9.11.2026)
Nejprve měl trus tučňáků zachránit antarktický led, poté nové studie odhalily masivní nárůst hmotnosti ledového příkrovu. Příčiny spočívají především v přirozených výkyvech vzdušných proudů a teplot mořské hladiny. Obzvláště výmluvné je, že modelovaný (!) dlouhodobý lidský vliv vysvětluje jen malou část výjimečného sněžení v jedné ze studovaných oblastí. Zatímco vědci neustále objevují nové souvislosti, politici nadále hrabou miliardy na dotacích na emise CO₂.
Nejprve lidi děsí tající ledové masy na jižním pólu a poté má led zachránit tučňáčí trus. V květnu 2025 se na titulní stránky novin dostala vědecká studie o trusu tučňáka adélského. Švýcarská televize SRF zveřejnila titulek: „Jak by tučňáčí trus mohl vrátit antarktický led.“ Samotný článek se výslovně zabýval možným vlivem na mořský led, a i ten byl popsán pouze jako možnost. Ale už jen samotný titulek proměnil regionální studii o tvorbě mraků v údajně nadějný příběh o budoucnosti antarktického ledu.
Server Report24 se na tento kuriózní výplod klimatické žurnalistiky zaměřil již 31. května 2025. Koneckonců, tučňáci se do Antarktidy nedostali teprve včera. Svůj trus tam zanechávají už bezpočet generací. Proč by měl tento biologický proces, který probíhá od nepaměti, najednou způsobit rozhodující posun v ledových masách? Především se hodně spekulovalo o možných klimatických dopadech, přestože se základní studie vůbec nezabývala nárůstem hmotnosti obrovského kontinentálního ledového příkrovu.
Mezitím byly publikovány další vědecké studie, které zkoumají neobvyklý růst ledu mnohem podrobněji. A jejich zjištění vyvolávají nové otázky ohledně spolehlivosti dlouhodobých klimatických předpovědí, zejména pokud jde o antarktické ledové štíty.
Co vědci zabývající se tučňáky skutečně objevili
Původní studie s názvem „Tučňáčí guano je důležitým zdrojem klimaticky relevantních aerosolových částic v Antarktidě“ byla publikována 22. května 2025 v časopise Communications Earth & Environment. Mezinárodní výzkumný tým vedený Matthewem Boyerem z Helsinské univerzity zkoumal atmosféru v blízkosti kolonií tučňáků adélských v Antarktidě. Vědci zjistili, že trus těchto zvířat uvolňuje značné množství amoniaku. Tento plyn reaguje s dalšími chemickými sloučeninami v atmosféře a podporuje tvorbu drobných aerosolových částic. Tyto částice pak mohou tvořit kondenzační jádra pro kapičky oblaků. Pozorováním těchto procesů byli vědci schopni identifikovat dříve přehlížený přírodní faktor ovlivňující lokální tvorbu oblaků.
Zajímavý objev, bezpochyby. Zpočátku však má jen velmi málo společného s tvrzením, že tučňáčí trus by mohl způsobit opětovný růst antarktického ledového štítu. Vědci zkoumali lokální atmosférické procesy, nikoli změny v celkové ledové hmotě kontinentu. Nevypočítali ani dodatečné sněžení pro celou Antarktidu, ani nárůst hmotnosti ledového štítu způsobený tučňáčím trusem. A právě zde začíná problém s mediálním zobrazováním takového výzkumu. Měřitelný vliv na tvorbu oblačných částic se transformuje do příběhu o potenciální záchraně ledu. Oblačnost však může mít za různých podmínek jak chladicí, tak oteplovací účinek. Více aerosolů proto automaticky neznamená nižší teploty nebo další sněžení.
O 695 miliard tun více ledu – příčina spočívá v tropech
Mnohem víc odhalující studie byla publikována v časopise Nature 19. srpna 2026. Studie s názvem „Několikaleté oteplování tropických teplých bazénů zpomaluje úbytek hmoty v Antarktidě“ byla provedena výzkumným týmem vedeným Yunhe Wangem a Qinghua Dingem.
Vědci s využitím satelitních dat zjistili, že antarktický ledový příkrov mezi červencem 2021 a dubnem 2023 nabral na hmotnosti přibližně 695 miliard tun. Jednalo se o největší nárůst za srovnatelné období od zahájení série satelitních měření, která trvá více než dvě desetiletí. Jen východoantarktické oblasti Queen Mary Land a Wilkes Land představovaly přibližně 470 miliard tun. Mohlo za to mimořádně silné sněžení. Výzkumníci tento vývoj připisují především neobvyklým teplotám mořské hladiny v tropickém Tichém a Indickém oceánu. Tyto teploty změnily rozsáhlé vzdušné proudy, což následně usnadnilo transport vlhkých vzduchových hmot na antarktický kontinent.
Pouze devět procent dodatečného sněžení?
Další údaj z této studie je obzvláště zajímavý. Pro Queen Mary Land a Wilkes Land vědci vypočítali dlouhodobé, lidskou činností vyvolané dodatečné srážky ve výši 32,3 miliardy tun během zkoumané události. Skutečně pozorovaný výjimečný nárůst srážek však činil přibližně 351,2 miliardy tun. Modelovaný dlouhodobý vliv tak představoval pouhých devět procent této regionální srážkové anomálie. Těchto devět procent se konkrétně vztahuje na dodatečné srážky v Queen Mary Land a Wilkes Land během studovaného období. Nevyčísluje celkový lidský vliv na klima ani jeho příspěvek ke všem změnám v antarktických ledových masách. Srovnání však ukazuje, jak silně mohou přirozené výkyvy formovat jedinou neobvyklou srážkovou událost.
Výjimečné sněžení bylo způsobeno především rozsáhlým atmosférickým vzorem. Změny teplot povrchu tropického moře spustily tzv. Rossbyho vlny, které se šířily až do jižních polárních oblastí. Tam změnily tlak vzduchu a umožnily zvýšený transport vlhkosti na antarktickou pevninu. Vědci předpokládají, že podobné, prodloužené fáze oteplování v tropických teplých vodách se mohou vyskytovat přibližně jednou za deset let. Takové přirozené výkyvy tak významně ovlivňují vývoj ledových mas, aniž by nutně naznačovaly trvalý trend růstu.
Toto je důležitý bod pro toto téma a debaty, které ho obklopují. Změny v regionální bilanci ledové hmoty nezávisí pouze na obsahu CO₂ v atmosféře. Skutečné účinky jsou výsledkem souhry mnoha procesů, které se mohou vzájemně ovlivňovat na vzdálenost tisíců kilometrů.
Méně mořského ledu – ale více sněhu na pevnině
Druhá studie, publikovaná 3. února 2026, tato zjištění doplňuje. Studie s názvem „Atmosférické řeky a zimní mořský led pohánějí nedávný obrat v úbytku antarktické ledové hmoty“ byla publikována v časopise Communications Earth & Environment. Výzkumný tým vedený Marlen Kolbeovou stanovil průměrný roční nárůst hmotnosti antarktického ledového štítu v letech 2020 až 2024 ve výši přibližně 67,5 miliardy tun. Mezi klíčové faktory patřily atmosférické řeky a silné vzdušné proudy, které přenášejí velké množství vodní páry. Svou roli sehrál i další efekt: menší množství mořského ledu za určitých podmínek umožňuje zvýšené odpařování nad Jižním oceánem. Tato dodatečná vlhkost pak může na pevninu padat jako sníh. Vědci odhadují příspěvek tohoto efektu na přibližně jedenáct procent nedávného zimního nárůstu akumulace sněhu. V létě činil jeho příspěvek přibližně tři procenta.
Je ironií, že úbytek plovoucího mořského ledu může ve skutečnosti přispívat k tomu, že antarktický ledový příkrov nabírá na hmotnosti. Co zpočátku zní protichůdně, vyplývá ze souhry odpařování, vzdušných proudů a srážek. Rozdíl mezi mořským ledem a kontinentálním ledovým příkrovem je zde klíčový. Plovoucí led na oceánu a obrovské ledové masy na souši nereagují na změny podmínek prostředí stejným způsobem. Nicméně oba jsou ve veřejné debatě o klimatu opakovaně spojovány pod heslem tání antarktického ledu.
Dodatečné sněžení více než kompenzovalo probíhající úbytek ledu v důsledku tání ledovců ve sledovaných letech. Který trend bude v budoucnu převládat, závisí na několika faktorech. Právě proto se vyplatí bližší pohled na prediktivní sílu dlouhodobých modelových výpočtů.
Klimatické modely: Obrat byl patrný již v roce 2025
Server Report24 již 5. května 2025 informoval o studii čínských vědců pod titulkem „Klimatické modely selhávají: Antarktický ledový štít opět roste“. Tehdy se pozornost zaměřila na překvapivý obrat v předchozím úbytku ledové hmoty. Původní studie Wei Wanga, Yunzhong Shena a dalších výzkumníků z Univerzity Tongji, na které se zakládají, byla publikována online 19. března 2025 v časopise Science China Earth Sciences. Její plný název zní „Analýza rychlosti změny prostorové a časoprostorové hmoty v letech 2002 až 2023 nad antarktickým ledovým štítem a čtyřmi ledovcovými pánvemi v oblasti Wilkes-Queen Mary Land“.
Výzkumníci stanovili průměrný roční nárůst hmotnosti v letech 2021 až 2023 přibližně 107,8 miliard tun. Mezi lety 2011 a 2020 ledový příkrov ztrácel v průměru asi 142,1 miliardy tun ročně. Satelitní data tak ukázala jasný obrat předchozího trendu. Vědci identifikovali jako primární příčinu mimořádně silné srážky. Nové studie z roku 2026 nyní poskytují přesně ta další vysvětlení, která byla klíčová pro pochopení dřívějšího vývoje. Odhalují rozsáhlé procesy, které stály za sněžením, a to, jak drasticky by tyto procesy mohly změnit hmotnostní bilanci během několika let.
Jak spolehlivé jsou předpovědi do roku 2100?
To vyvolává zásadní otázku: Pokud změny vzdušných proudů a teplot mořské hladiny mohou způsobit nárůst antarktického ledového štítu o stovky miliard tun během pouhých několika let, jak spolehlivé jsou dlouhodobé předpovědi jeho vývoje? Klimatické modely matematicky reprezentují fyzikální vztahy a počítají různé scénáře vývoje. Zejména u ledových štítů je však třeba vzít v úvahu řadu procesů, jejichž interakce jsou stále intenzivně zkoumány. Srážky, teploty moře, vzdušné proudy a rychlost tající ledovcové vody mohou dlouhodobé výpočty významně ovlivnit.
Nové výzkumné poznatky samy o sobě vycházejí ze studií, které kombinují pozorovací data s modelovými výpočty. Tento přístup umožňuje přesnější určení příčin výjimečného sněžení. Zároveň... demonstrují rozsah přirozené variability a proč regionální změny v ledové hmotě nelze jednoduše odvodit z průměrných globálních teplot. V politice se však takové vědecké scénáře promítají do závazných cílových let, emisních kvót a transformačních programů v hodnotě mnoha miliard eur. EU si klade za cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. K dosažení tohoto cíle bude zapotřebí zásadních změn v průmyslu, dopravě, budovách a dodávkách energie.
Zda je související ekonomická zátěž úměrná očekávaným dopadům, je však politickou otázkou. Vyžaduje více než jen odkazování na klimatické modely. Zejména je třeba zvážit nejistoty spojené s dlouhodobými regionálními prognózami, stejně jako náklady pro občany a podniky.
Německo v roce 2025 obdrželo ohromujících 21,4 miliardy eur
Údaje německé Federální agentury pro životní prostředí ilustrují množství peněz, které se nyní generuje prostřednictvím stanovení cen CO₂ . V roce 2025 Německo vydělalo na národním a evropském obchodování s emisemi celkem 21,4 miliardy eur. O rok dříve to bylo 18,5 miliardy eur. Obzvláště silný nárůst zaznamenaly příjmy z národního stanovení cen CO₂ pro vytápění a dopravu, které se během jediného roku zvýšily z přibližně 13 miliard eur na 16 miliard eur. Dalších 5,4 miliardy eur pocházelo z evropského obchodování s emisemi. Všechny tyto příjmy plynou do Fondu pro klima a transformaci, který mimo jiné financuje renovace budov, elektromobilitu, obnovitelné zdroje energie a transformaci průmyslu.
To se promítá do konkrétních nákladů pro spotřebitele. Stanovení cen CO₂ zvyšuje cenu benzinu, nafty, topného oleje a zemního plynu. V německém systému se cena za tunu CO₂ zvýšila z 25 eur v roce 2021 na 55 eur v roce 2025. Pro rok 2026 platí cenové rozpětí mezi 55 a 65 EUR. Během pěti let se tak počáteční zátěž více než zdvojnásobila. Tyto dodatečné náklady musí nést motoristé, majitelé domů, nájemníci a firmy. Zároveň tvůrci politik rozdělují příjmy prostřednictvím dotačních programů a vládních investic. Ti, kteří dotace nedostávají, stále platí vyšší ceny.
Toto je klíčová složka stanovování cen CO₂: fosilní paliva se zdraží, aby se ostatní technologie staly ekonomicky životaschopnějšími. To však také vyvolává distribuční otázky. Ne každá domácnost si může v krátkodobém horizontu dovolit elektromobil, tepelné čerpadlo nebo komplexní rekonstrukci budovy.
Další daně z CO₂ se již připravují
Rozšiřování systému pokračuje. Od roku 2028 by měl být plně funkční nový Evropský systém obchodování s emisemi (ETS 2), který bude mimo jiné zahrnovat budovy a silniční dopravu. Certifikáty si musí zakoupit příslušní dodavatelé paliv. Na rozdíl od německého systému s cenovým koridorem pro rok 2026 bude cena poté určována primárně trhem. I když existují mechanismy, které zabraňují prudkému nárůstu cen, v běžném systému neexistuje žádný pevný cenový strop. Část příjmů půjde do Evropského sociálního klimatického fondu. Tento fond podpoří domácnosti a malé podniky, které jsou obzvláště postiženy vyššími náklady na energie a dopravu. Včetně národního spolufinancování má být v letech 2026 až 2032 mobilizováno nejméně 86,7 miliard eur.
Rozsah příprav dokládá sdělení Evropské komise ze dne 1. října 2026. Brusel tehdy zveřejnil aukční kalendář na rok 2027. Podle tohoto kalendáře mají být první certifikáty ETS-2 vydraženy 18. ledna 2027 – rok předtím, než bude nový systém plně funkční. Aukce budou probíhat prostřednictvím Evropské energetické burzy v Lipsku. Na rok 2027 jsou již plánovány významné objemy certifikátů, včetně 140 milionů povolenek pro Evropský sociální klimatický fond. Zatímco vědci nadále zkoumají, jak tropické oceánské proudy, atmosférické řeky a dokonce i trus tučňáků ovlivňují antarktické klima, v Bruselu již byla stanovena data pro další aukce CO₂.
Zdroj: Report24, český překlad InfoKurýr ...
Pouze 1,3 procenta z fosilních paliv? Nová studie o CO₂ boří klimatické dogma
(Report24, 12.11.2026)
Zatímco bruselští eurokraté posílají evropskou ekonomiku svou posedlostí nulovými emisemi do nákladné rekonstrukce, dva vědci zpochybňují ústřední předpoklad klimatické politiky. Podle jejich výpočtů fosilní paliva vysvětlují maximálně 26 procent nárůstu atmosférického CO₂ – a při započítání historických měření dokonce pouze 1,3 procenta. Vědci svá zjištění zakládají na chemickém otisku uhlíku. Tato explozivní teze znovu rozdmýchává debatu o příčinách rostoucího CO₂.
Jak velká část rostoucího obsahu CO₂ v naší atmosféře je ve skutečnosti přičitatelná lidstvu? Pro IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu) a klimatické aktivisty je odpověď prakticky předem jasná: nárůst od industrializace je v podstatě způsoben člověkem. Na základě tohoto předpokladu se zahajují dekarbonizační programy v hodnotě mnoha miliard dolarů, firmy čelí stále přísnějším emisním cílům a občané jako koncoví spotřebitelé jsou zatěžováni dodatečnými náklady v důsledku daní z CO₂. Dva... vědci však nyní toto převládající vysvětlení testují – a dospěli k číslům, která jednoduše neodpovídají politickému klimatickému narativu.
Matematik Jonathan Cohler a klimatolog Willie Soon publikovali studii, která naznačuje, že fosilní paliva přispívají k čistému nárůstu atmosférického CO₂ maximálně 26 procenty. Pokud se vezmou v úvahu historická data z ledových jader a mořských hub, toto číslo v jejich modelu klesá na pouhých 1,3 procenta. Vědci to považují za matematický rozpor s předpokladem, že za drtivou většinu nárůstu je zodpovědné spalování uhlí, ropy a plynu.
Chemický otisk CO₂
Článek, přijatý 21. října 2026 v časopise Science of Climate Change, nese název „Matematické falzifikování hypotézy o rostoucím obsahu CO₂ v atmosféře, která je dominantou fosilních paliv, s využitím Keelingova vztahu.“ Cohler a Soon se zabývají klíčovým detailem: zatímco oxid uhličitý je chemicky vždy stejný plyn, izotopy uhlíku, které obsahuje, umožňují vyvodit závěry o jeho původu. Obzvláště důležitou roli hrají dva stabilní izotopy C-12 a C-13. Fosilní paliva obsahují relativně málo C-13, a proto mají charakteristický izotopový podpis přibližně -28 ppm. Přirozeně uvolňovaný oxid uhličitý z oceánů má naopak izotopový podpis přibližně -8 ppm. Vědci tyto rozdíly využívají k pokusu o určení zdrojů uhlíku v atmosféře.
Cohler a Soon čerpají z naměřených dat z Aljašky, Kalifornie, Havaje a Antarktidy. Statistická analýza, kterou použili s využitím Keelingovy regrese, poskytuje izotopovou signaturu přibližně -13,2 ppm pro čistý nárůst atmosféry. Podle jejich výpočetního modelu by se tato hodnota měla výrazně blížit otisku fosilních paliv, pokud by spalování fosilních paliv skutečně představovalo většinu nárůstu. Vědci jdou ve svém zkoumání historických dat ještě dále. Izotopové záznamy z karibských mořských hub, sahající přibližně 500 let do minulosti, údajně ukazují, že jimi stanovená signatura zůstala do značné míry stabilní i přes enormní nárůst emisí fosilních paliv. Z toho Cohler a Soon odvozují svůj obzvláště dalekosáhlý závěr: Podle jejich modelu činí příspěvek fosilních paliv k čistému nárůstu atmosféry pouze asi 1,3 procenta a je prakticky nerozeznatelný od nuly v rámci uvedené nejistoty měření.
Již předchozí studie zpochybnily vysvětlení pomocí CO₂.
Tento výzkumný přístup není zcela nový. Již v srpnu 2025 informoval Report24 o studii řeckého hydrologa Demetrise Koutsoyiannise z Národní technické univerzity v Aténách. I on zkoumal izotopové podpisy atmosférického oxidu uhličitého a tvrdil, že vliv fosilních emisí nelze odvodit z odpovídajících naměřených dat způsobem, jakým to předpokládají zavedené uhlíkové modely.
Cohler a Soon se k tomuto argumentu vyjadřují a doplňují jej matematickým odhadem příspěvku fosilních paliv. To odlišuje jejich novou práci od dřívější studie: neomezují se na stanovení převážně konstantní vypočítané izotopové signatury čistého nárůstu, ale pokoušejí se z ní odvodit konkrétní horní hranici příspěvku fosilních paliv. Vědecká kontroverze ohledně naměřených dat se tak stává přímým útokem na jeden z nejdůležitějších předpokladů mezinárodní klimatické politiky.
Brusel už dávno zakotvil svou politiku dekarbonizace v zákoně.
Zatímco vědci debatují o poměrech izotopů, přirozených úložištích uhlíku a prediktivní síle matematických modelů, političtí vůdci v Bruselu již zakotvili své cíle v oblasti klimatické politiky v zákoně. Do roku 2030 se musí čisté emise skleníkových plynů snížit nejméně o 55 procent ve srovnání s úrovněmi z roku 1990. Pro rok 2040 nyní platí závazný cíl snížení o 90 procent, z čehož má být v rámci EU dosaženo alespoň 85 procentních bodů. Evropa má být klimaticky neutrální nejpozději do roku 2050.
Pro klimatické fanatiky v Evropské komisi to může znít jako slavná zelená budoucnost. Pro podniky a spotřebitele však implementace znamená další předpisy, investiční požadavky a náklady. Obchodování s emisemi stanoví cenu za emise oxidu uhličitého, zatímco další regulace klimatické politiky transformují dodávky energie, dopravu a průmysl. A kdo za to zaplatí, není vzhledem k ekonomické trajektorii Evropy žádným tajemstvím.
Skutečná politická otázka tak přesahuje výpočty Cohlera a Soona. Ani vědecky přesné vysvětlení nárůstu atmosférického CO₂ zatím neodpovídá na otázku, zda jsou opatření předepsaná Bruselem ekonomicky rozumná, přiměřená a skutečně účinná. V konečném důsledku existuje obrovský rozdíl mezi stanovením fyzické korelace a politickým rozhodnutím o restrukturalizaci celých průmyslových odvětví.
Přesně o tom se samozvaní zachránci klimatu zdráhají diskutovat. Místo aby zvažovali náklady a konkrétní přínosy svých opatření, neustále oznamují nové emisní cíle. Každý, kdo kritizuje zvolený kurz, je často obviňován ze zpochybňování vědy – nebo je dokonce označen za popírače klimatických změn. Jako by vědecké poznatky mohly přímo ospravedlnit jakékoli daně z CO₂ a vládou nařízené transformační programy.
Studie Cohlera a Soona dále rozproudí vědeckou debatu o uhlíkových cyklech. Jejich nejrozsáhlejší tvrzení musí být porovnáno se skutečnými uhlíkovými bilancemi. Pro bruselské tvůrce klimatických politik však platí stejně jednoduché pravidlo: každý, kdo chce ve jménu ochrany klimatu obrátit evropskou ekonomiku vzhůru nohama, by měl být schopen občanům vysvětlit, jaké měřitelné výhody za požadované miliardy získají. Pouhý odkaz na Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) koneckonců není analýza nákladů a přínosů.
...
Zdroj: Report24, český překlad InfoKurýr ...
El Niño, vodní pára, síra: Co skutečně oteplilo Zemi
(Report24, 16.11.2026)
Zatímco Německo vydělává miliardy na emisích CO₂ a řidiči a majitelé domů jsou nuceni sáhnout stále hlouběji do kapes, nové studie ukazují, jak silně přirozené výkyvy ovlivnily teplotní rekordy z let 2023 a 2024. Ještě přísnější environmentální předpisy pro lodní dopravu podle vědeckých výpočtů přispěly k oteplování. A masivní sopečná erupce změnila horní vrstvy atmosféry na celé roky.
Německo v roce 2025 vybralo z národního a evropského obchodování s emisemi 21,4 miliardy eur. Z toho 16 miliard eur pocházelo jen z cen CO₂ pro vytápění a dopravu – což představuje výrazný nárůst o 23 procent oproti předchozímu roku. Tyto příjmy plynou do Fondu pro klima a transformaci, který německá vláda využívá k financování transformace svých dodávek energie a průmyslu. Pro rok 2026 platí pro paliva cenový koridor CO₂ ve výši 55 až 65 eur za tunu. Náklady na to se nakonec promítnou do vyšších cen energií u spotřebitelů a podniků.
Zatímco německá vláda vydělává stále větší částky prostřednictvím stanovení cen CO₂, vědci poskytují nové poznatky o mimořádných teplotních rekordech posledních let. Odhalují, které přirozené výkyvy dále zesilovaly nárůst teploty – a jak samotné mezinárodní environmentální předpisy přispěly k oteplovacímu efektu. Realita je podstatně složitější než politická představa, že je třeba pouze upravovat hladiny CO₂.
Třetina teplotního skoku byla způsobena jevem El Niño
V roce 2023 se průměrná globální teplota podle oficiálně zveřejněných údajů zvýšila ve srovnání s předchozím rokem přibližně o 0,3 stupně Celsia. Další rekord následoval v roce 2024. Tato neobvykle vysoká čísla poskytla politickou podporu pro přísnější emisní předpisy a urychlené postupné vyřazování fosilních paliv. Do jaké míry však bylo toto krátkodobé oteplování ve skutečnosti způsobeno přirozenými výkyvy?
Odpověď nabízí studie „Kvantifikace vlivu antropogenních a přírodních faktorů na rekordně vysoké teploty v letech 2023 a 2024“, publikovaná 6. května 2026 v časopise Earth System Dynamics. Výzkumný tým vedený Endre Z. Farago z Cornell University a Rossem J. Salawitchem z University of Maryland použil model založený na 170 letech klimatických dat k prozkoumání různých příčin rekordních teplot. Podle jejich výpočtů byl pouze přechod z La Niña na El Niño zodpovědný za přibližně 0,092 stupně nárůstu teploty mezi lety 2022 a 2023 – zhruba jednu třetinu celkového nárůstu. Ano, opravdu, v dnešní době počítáme dokonce s přesností na tisíciny stupně.
El Niño však zdaleka nebyl jediným přírodním vlivem. Podle studie přispěl k nárůstu teploty mezi lety 2022 a 2023 dalšími 0,075 stupněmi tzv. dipól Indického oceánu, kolísání teploty vody mezi východní a západní částí Indického oceánu. (K tomu poznámka – kolísání teplot Indického oceánu je převážně také způsobeno El Nino, jak se ohřátá voda postupně přelévá přes průlivy v Indonésii do Indického oceánu a tam někdy pokračuje až k Africe...)
Svou roli sehrály i neobvykle vysoké povrchové teploty v severním Atlantiku. V závislosti na tom, jak byly krátkodobé výkyvy zohledněny, vědci vypočítali příspěvek až 0,070 stupně. Podle modelových výpočtů byly za významnou část výjimečného teplotního skoku zodpovědné pouze El Niño a dipól Indického oceánu (také způsobený převážně El-Nino). Vědci také potvrdili dlouhodobý trend oteplování vyvolaného člověkem. Rekordní hodnoty jednotlivých let však zjevně nelze jednoduše srovnávat s vývojem koncentrací CO₂.
(K tomu poznámka - efekt El Nino je spíš jako kondenzátor – několik let se „nabíjí“, kdy chladná La Nina skryje teplejší povrchovou vodu do hloubky asi 150m u Indonésie, která se v hloubce přemístí ke břehům Jižní Ameriky, odkud se po několika letech vynoří a po povrchu rovníkového Pacifiku se stěhuje od Ameriky k Austrálii a Asii a najednou pohne s globální teplotou vzduchu na celé planetě... Pohne s ní „najednou“ (skokově během roku) proto, že plynulý nárůst těch předchozích let byl ukryt v hloubce a teprve v El Nino byl uvolněn... Což vyplývá z mezinárodních a především čínských dat projektu Argo, měřících od roku 2000 teplotu vody v hloubkách oceánů pomocí bójí...)
Je ironií, že přísnější environmentální předpisy oteplování ještě zhoršily
Ještě zajímavější je další výpočet ze studie Farago. Od roku 2020 platí pro mezinárodní lodní dopravu výrazně přísnější limity pro obsah síry v palivech. Mezinárodní námořní organizace (IMO) se tímto opatřením snažila snížit znečištění ovzduší. Do atmosféry se skutečně uvolňovalo méně sloučenin síry. Tím se však také eliminovala část chladicího účinku aerosolů obsahujících síru.
Tyto drobné částice odrážejí sluneční záření a ovlivňují tvorbu mraků. Snížení jejich počtu umožňuje, aby se na zemský povrch dostalo více sluneční energie. Vědci proto vypočítali, že nové limity pro síru způsobí mezi začátkem roku 2020 a koncem roku 2024 další globální oteplování o 0,028 až 0,043 stupně Celsia. Takže zatímco se vzduch stal čistším, modelové výpočty ukázaly, že oteplování se zvýšilo. Jedná se o nezamýšlený vedlejší účinek politicky nařízeného environmentálního opatření. Takové interakce se snadno přehlédnou, když se důsledky nových předpisů posuzují pouze na základě jejich zamýšleného účinku.
(Tento efekt bude dost možná i silnější, jenže jeho část se spotřebovala na nabíjení El-Nino? Jen domněnka...)
150 milionů tun vodní páry z jediné sopky
Dramatický dopad přírodních jevů na atmosféru byl demonstrován 15. ledna 2022. V tento den došlo k erupci podvodní sopky Hunga Tonga-Hunga Ha’apai v jižním Pacifiku. Podle měření NASA její erupce vyvrhla přibližně 146 milionů tun vodní páry do výšky 57 kilometrů. To způsobilo náhlý nárůst o zhruba deset procent v normálně extrémně suché stratosféře. Družice od začátku pozorování nikdy předtím nezaznamenaly tak významný příliv vody.
Jak dlouho bude mít tento mimořádný zásah do horních vrstev atmosféry následky, zůstává předmětem vědeckého bádání. Dne 24. ledna 2026 byla v časopise Communications Earth & Environment publikována studie s názvem „Doba setrvání stratosférické perturbace vodní páry v Hunga kvantifikována na 9 let“. Mezinárodní výzkumný tým vedený Xin Zhouem z Čcheng-tuské univerzity informačních technologií a Univerzity v Leedsu analyzoval nová měření ze satelitu Aura NASA a porovnal je s výpočty z modelu atmosférického transportu TOMCAT.
Výsledky ukazují, že dodatečné množství vody zůstalo během prvních dvou let po erupci převážně ve stratosféře. Dramatický pokles začal až v roce 2024. Během jediného roku se přebytečná vodní pára snížila přibližně o 55 milionů tun. Tak rychlý pokles nebyl během předchozích tří desetiletí srovnatelných pozorování pozorován. Vědci vypočítali charakteristickou dobu rozpadu přibližně tři roky. Neočekává se, že se dodatečný objem vody vrátí do rozsahu kolísání typického před erupcí dříve než kolem roku 2030.
Jediná podvodní sopka tak po své erupci změnila složení horních vrstev atmosféry přibližně osm let. Obrovské množství vody nejenže nezmizelo, ale bylo ze stratosféry postupně odstraňováno složitými transportními procesy a tvorbou ledu.
Vodní pára: nejdůležitější přírodní skleníkový plyn
Vodní pára hraje klíčovou roli v teplotních vzorcích Země. NASA ve svém článku „Steamy Relationships: How Atmospheric Water Vapor Amplifies Earth’s Greenhouse Effect“ vysvětluje, že vodní pára je zodpovědná za přibližně polovinu přirozeného skleníkového efektu. Na každý stupeň oteplení může atmosféra pojmout asi o sedm procent více vodní páry. To zase oteplování zesiluje. Dodatečná vlhkost tak funguje jako zpětná vazba, která může dále zesílit stávající zvýšení teploty.
Dlouhodobá satelitní měření ze systémů dálkového průzkumu Země také ukazují nárůst atmosférické vodní páry nad oceány bez ledu. Sběr dat „Měsíční klimatický produkt o celkové srážkové vodě za 1 stupeň“ pochází z ledna 1988. Obsah vodní páry výrazně kolísá, zejména během výrazných jevů El Niño. Tato data však měří především vlhkost v nižších vrstvách atmosféry, zatímco erupce vulkanu Tonga transportovala další vodní masy přímo do stratosféry.
To spojuje dva různé procesy: V nižších vrstvách atmosféry určuje množství přítomné vodní páry především teplota. Ve stratosféře však mohou výjimečné vstupy, jako například ty z Tongy, přetrvávat roky a ovlivňovat další chemické a radiofyzikální procesy.
Více vodní páry – a přesto chladivý účinek
Po erupci sopky Tonga se všeobecně předpokládalo, že enormní dodatečný objem vody by mohl zvýšit globální teploty. Novější výzkum však dospěl k jinému závěru. V prosinci 2025 zveřejnil mezinárodní program pro výzkum klimatu APARC Světového programu pro výzkum klimatu svou „Zprávu o dopadech sopečné erupce Hunga na atmosféru“. Na zprávě se podílelo celkem 159 vědců z 21 zemí. Podle jejich modelových výpočtů vedla erupce v letech 2022 a 2023 k mírnému ochlazení globální povrchové teploty přibližně o 0,05 stupně Celsia. Tento efekt byl příliš malý na to, aby se dal jasně odlišit od přirozených teplotních výkyvů. Sopka proto nebyla zodpovědná za rekordní horko v letech 2023 a 2024.
Další studie potvrzuje, jak složitá je souhra různých látek v atmosféře. 1. června 2026 byla v časopise Atmospheric Chemistry and Physics publikována studie s názvem „Multi-modelová analýza dopadu vodní páry na radiační působení sopečných aerosolů po erupci sopky Hunga v roce 2022“. Vědci pod vedením Ilarie Quaglie z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry porovnali různé klimatické modely a vypočítali průměrné negativní radiační působení 0,19 wattu na metr čtvereční v horní části atmosféry pro roky 2022 a 2023.
Hlavní příčinou byly sirné aerosoly sopky. V prvních šesti měsících po erupci dodatečná vodní pára dokonce zesílila růst těchto částic a tím i jejich chladicí účinek. Za těchto specifických podmínek voda, známý skleníkový plyn, zpočátku přispívala k silnějšímu chladicímu účinku sopečných aerosolů.
Návrh zákona o CO₂ nicméně pokračuje
Zvýšení teploty v důsledku nižšího obsahu síry v lodních palivech, významný vliv přirozených kolísání oceánů na rekordní roky a masivní sopečná erupce, jejíž účinky byla věda schopna přesněji kvantifikovat až o několik let později: Nové studie poskytují mnoho zajímavých příkladů toho, jak mnoho procesů ovlivňuje vývoj globální teploty.
Tato zjištění nevylučují potenciální dopady stopového plynu CO₂. Nicméně o to důležitější je otázka skutečných nákladů a měřitelných přínosů politických opatření. Zatímco příspěvek jednotlivých přírodních a člověkem způsobených faktorů ke krátkodobým teplotním výkyvům lze určit pouze pomocí komplexního modelování, finanční zátěž německé politiky v oblasti CO₂ je poměrně dobře známá.
Jen národní systém obchodování s emisemi přinesl státu v roce 2025 přibližně 16 miliard eur. Dalších 5,4 miliardy eur pocházelo z evropského systému. Německá vláda se drží své politiky stanovování cen fosilních paliv. Pro rok 2026 se cena bude pohybovat mezi 55 a 65 eury za tunu CO₂. Pro spotřebitele však u čerpací stanice nehraje roli, zda údajný teplotní rekord v současné době zesiluje El Niño, zda sopečné aerosoly ochlazují, nebo zda přísnější environmentální předpisy způsobují další oteplovací efekt.
...
Zdroj: Report24, český překlad InfoKurýr ...
A k tomu nějaké grafy a mapy na závěr pro vysvětlení vztahu El Nino a globální teploty a pro vizualizaci rozdílu intenzity aktuálního El Nino od těch předchozích...
Vybraná maxima El Nino, anomálie povrchové teploty moří (SST dle satelitního měření NOAA OISST AVHRR v02), mapa centrovaná nad Pacifikem (-210°), v letech 1983,1997,2002,2006,2009,2015,2023,2026 – s maximem obvykle (až na jednu výjimku) v listopadu až prosinci...
Globální průměrná teplota vzduchu podle satelitního měření dle UAH v6.1 (The University of Alabama in Huntsville – UAH), což je zřejmě jeden z nejméně zfixlovaných teplotních záznamů, a proto ho leckdo pomlouvá...
Červenými šipkami jsou značena vybraná aparentní maxima povrchové teploty moří při El Nino, dle map výše... Zelenými linkami tam je dokreslen obvyklý trend – stagnace teplot vzduchu a pak krátké rychlé schody nahoru, jak se rozjíždí El Nino...
(Animované 3D+t mapy, jak se to při La Nina a El Nino vyvíjí v hloubce oceánů, až zas třeba někdy příště...)
A jak se vyvíjí zalednění v polárních oblastech? Zde na grafu modrou kolem severního pólu a červenou kolem jižního pólu, vždy maximum a minimum v daném roce, z dat NOAA OISST AVHRR v02 (satelitní měření), počet pixelů nad 0.5 ... Maximální zalednění kolem Antarktidy stouplo v roce 2004 a výrazněji osciluje, maximální zalednění kolem severního pólu, obvykle v únoru nebo v březnu, začalo prudce klesat v roce 2025... Minimální zalednění kolem severního pólu, obvykle v září, kleslo v roce 2007 a od té doby pozvolna osciluje kolem této úrovně...





Mě tyhle články o klimatologii z Report24.news celkem zajímají, ale ne zas tolik, abych vám je sem dával po jednom každých pár dní další, tak jich je několik najednou, mírně zkráceno, na začátku seznam částí se stručným souhrnem… (plná verze článků jde zobrazit tlačítkem…)
πα½
Klidně to sem sázej. Třeba tu, jak se Thunbergová nedávno na jakési konferenci vysmála klima alarmistům za to, že pořád ještě proti klimatu bojují… Prý už dostudovala 🙂
Vystudovala – pravděpodobně našla nový, vyšší, nebo stabilnější zdroj peněz = .
„Kdo umí, umí, kdo neumí ….“ ? 🙂
A jen příroda sama rozhodne, co člověku dovolí.
Nezdá se, že by třeba toxický uhlík vyexpedovala z planety na povel EU a nechala si od ní vyhrožopvat sankcemi a platit jí za všelijaké povolenky. 🙂
Greta je profesionální naivní aktivistka, agendu jí určovali jiní…
V podstatě by to tehdy šlo považovat za zneužívání dětí?
Nyní, když je Greta pro-palestinská aktivistka, tak by o ní nejradši neviděli neslyšeli…
Jako nepříliš inteligentní ale o to víc hysterická ženská, elánu na aktivismus má dost a zmanipulovat ji podle potřeby zpočátku není problém a pak se toho zarytě drží… (Takových je spousta – hloupých ale umíněných, ale tahle je o něco víc energická a měla větší podporu…)
πα½
Nová krev a má správný živočichopis, vyrostla nám budoucí předsedkyně EU. Lejno už se balí (do papíru) a bude spláchnuto! 🙂 🙂