Krmelec v praxi: Když české „zlaté vejce“ dotuje německé a unijní manažerské chyby

Příběh mladoboleslavské Škodovky a její mateřské korporace Volkswagen je učebnicovou ukázkou toho, jak v reálném světě funguje koloniální model ekonomiky, o kterém tak mrazivě přesně píše docentka Ilona Švihlíková. Pokud vládní mainstream i pseudooalternativní publicisté neustále opakují, že si žijeme nad poměry a musíme si utahovat opasky, měli by se zítra povinně podívat na sever od Prahy.

Právě tam se totiž v plné nahotě ukazuje, jak vypadá ona pověstná „koncernová solidarita“.

Sebevražedná strategie německých elit

Krize, ve které se dnes mateřský Volkswagen nachází, nespadla z nebe. Je to přímý výsledek řady chybných, ideologicky zaslepených a doslova sebevražedných rozhodnutí nejvyššího managementu. Němečtí manažeři s obřími bonusy předvedli hned několik fatálních selhání:

• Zpackaný přechod na elektromobilitu a paradox jménem Epiq: Vedení vsadilo vše na jedinou kartu a odepsalo miliardy eur na projekty, o které evropský trh zdaleka nemá v takové míře zájem. Když Německo dotace poprvé zrušilo, celá tato umělá bublina splaskla. Dnes je sice v panice znovu zavádí a televize jsou plné masivních reklam na novou Škodu Epiq, ale tato kampaň jen maskuje hluboký koncernový cynismus. Tento „český“ elektromobil totiž v Mladé Boleslavi vůbec nevzniká – koncern jeho výrobu sice pod českým logem hlasitě propaguje, ale fyzicky ho nechal montovat ve španělské Pamploně. Český zákazník tak sleduje drahou televizní reklamu na auto, ze kterého český průmysl neuvidí téměř nic, zatímco domácím dělníkům v Boleslavi se škrtají odměny, aby se tyto marketingové i strategické přešlapy zaplatily. Výsledkem jsou předražené projekty a trh nasycený skepsí, zatímco dravá konkurence z Asie mezitím nerušeně obsazuje Evropu
• Unijní software, neprodejná auta a hrozba „Havany“: Všechny tyto povinné unijní kamery, senzory a softwarové licence nové vozy extrémně prodražily a uživatelsky znepříjemnily. Výsledkem je, že nová auta jsou dnes pro běžného člověka téměř neprodejná. Na trhu tak naplno propuká to, čemu ekonomové říkají „kubánský syndrom“. Lidé si raději drží svá starší, spolehlivá auta z let 2018–2022 bez otravného pípání a sledování obličeje tak dlouho, jak je to jen možné. Stačí se podívat na televizní reklamy – autosalony s novými vozy zejí prázdnotou, zato obrazovky ovládly masivní kampaně služeb jako Wirkaufendeinauto.de nebo Autohero, které agresivně vykupují a točí starší ojetiny, protože vědí, že poctivé auto se spalovacím motorem má dnes cenu zlata. Pokud se evropský autoprůmysl nevzpamatuje a nezačne znovu vyrábět auta pro lidi, a ne pro bruselské úředníky, bude to na našich silnicích brzy vypadat jako v Havaně – budeme tu v tichém skanzenu do nekonečna opravovat staré podvozky, protože nová unijní digitální monstra nikdo soudný chtít nebude.

• Ignorování reality trhu: Zatímco Škoda se vždy držela pragmatické strategie „Simply Clever“ – tedy výroby praktických, spolehlivých a cenově dostupných vozů pro reálné řidiče –, Wolfsburg propadl korporátní aroganci a odtrhl se od toho, co běžný zákazník skutečně potřebuje a na co má peníze.

Hrubá čísla: Kdo koho vlastně živí?

Dlouhodobý narativ pravicových ekonomů nás učil, že bez zahraničního kapitálu bychom byli ztraceni a že musíme být vděční za každou investici, a to za každou cenu. Pohled do finančních výsledků z posledního období však ukazuje zcela opačný tok energie i peněz:

• Škodovka trhá rekordy: Provozní výsledek české automobilky v uplynulém období dosáhl masivních 2,502 miliardy eur (přes 63 miliard Kč). Její rentabilita tržeb vystřelila na skvělých 8,3 %, což ze Škodovky dělá jednu z nejefektivnějších a nejziskovějších masových značek v celém koncernu.
• Volkswagen ve schizofrenii: Zatímco česká dcera šlape na plný plyn, samotná kmenová značka Volkswagen v Německu se potácí v hluboké krizi a kvůli manažerským přešlapům poprvé v historii otevřeně mluví o zavírání domácích německých továren a propouštění desetitisíců lidí.

Solidarita naruby

Za této situace přišel z Wolfsburgu neuvěřitelný požadavek: v rámci úsporných opatření zmrazit platy, omezit bonusy a odměny pro zaměstnance napříč koncernem – tedy i pro české dělníky v Mladé Boleslavi, Kvasinách a Vrchlabí.

Pojďme si přeložit korporátní hantýrku do lidské řeči: Čeští zaměstnanci, kteří pracují za zhruba třetinové až poloviční mzdy oproti svým kolegům v Německu, mají svými ořezanými odměnami dotovat miliardové ztráty a manažerské chyby německých bossů. Když se daří, miliardové dividendy odtékají z Česka pryč. Když se nedaří, český dělník má projevovat „solidaritu“ s churavějící matkou. Tohle není solidarita. To je ekonomický parazitismus v přímém přenosu.

Pozor na salámovou metodu a kouskování fabrik

Manažeři ve Wolfsburgu sice dělají fatální chyby v inovacích, ale pokud jde o potlačování práv zaměstnanců, postupují mimořádně chladně a vypočítavě. Aby se vyhnuli obřímu sociálnímu výbuchu a obešli přísné německé pracovní právo, nepodnikají jeden velký šokový řez. Namísto toho používají cynickou salámovou metodu.

Velké továrny a jejich jednotlivé provozy právně a organizačně rozsekávají na menší dceřiné celky a samostatné entity. Cíl je jasný: rozbít jednotu odborů a solidaritu mezi dělníky. Najednou se totiž na papíře nezavírá „slavný Volkswagen“, ale utlumuje se jen jakási izolovaná, uměle předlužená pod-firma. Dělníci z vedlejší haly tak získají falešný pocit bezpečí, že jich se to netýká, a jednotný odpor se rozpadne. Fabriky se nezavírají s velkým hlukem ze dne na den, ale plíživě se likvidují zevnitř.

Poučení pro zbytek země

Německé vedení však v Česku narazilo. Škodovácké Odbory KOVO pod vedením Jaroslava Povšíka ukázaly to, co české vládě chronicky chybí – rovnou páteř. Odboráři okamžitě odmítli diktát z Wolfsburgu a pohrozili totální stávkou. Vzkázali jasně: My své úkoly plníme, my zisky tvoříme, vy nám na naše peníze sahat nebudete.

Sociální darwinisté okamžitě začali strašit: „Když budete stávkovat, Volkswagen Škodovku zavře a odejde!“ To je typický projev myšlení „dočasně chudých milionářů“, kteří raději ohnou hřbet, než aby ohrozili zisky nadnárodního giganta. Volkswagen Škodovku nezavře. Nemůže. Je na ní ekonomicky závislý. Bez miliard z Mladé Boleslavi, které sanují jejich vlastní zpackané plány, by se německý kolos sesypal ještě rychleji. Pokud ale boleslavští dělníci dnes ustoupí, zítra management použije stejnou salámovou metodu kouskování a tiché likvidace i na české závody.

Případ Škoda Auto je zmenšeným modelem celé České republiky. Ukazuje, že nejsme chudá země proto, že by naši lidé málo pracovali nebo že by důchodci „projídali budoucnost“. Jsme chudí, protože jsme naši infrastrukturu a průmysl bezhlavě roz(pro)dali a nechali se vmanipulovat do role levné montovny, ze které se zisk odváží v kamionech a zpátky se posílají jen příkazy k úsporám. Pokud se nezačneme bránit – stejně jako ti montéři a svářeči u boleslavských linek – zůstaneme těmi opicemi, které poslušně skáčou podle toho, jak v zahraničí pískají, protože jinak bychom přece byli ještě na stromech.

sdílet na