Proč Brazílie má svého Lulu a Česko jen „krmelec“ pro cizí miliardy?

Když v letos říjnu Luiz Inácio Lula da Silva obhájil své prezidentské vítězství v Brazílii, mainstreamová média v Evropě psala o tom, jak tamní mládež chrání jeho prostřednictvím klima a práva menšin.

Právě v tomto bodě narážíme na největší geopolitické pokrytectví. Když dnes západní lídři posílají Lulovi oficiální gratulace, dělají to se skřípěním zubů. Veřejně sice mluví o „vítězství multilateralismu“ a záchraně planety, ale v zákulisí Washington i Brusel moc dobře vědí, že Lula je zakládajícím členem bloku BRICS – společenství, které otevřeně usiluje o konec dominance amerického dolaru a západní ekonomické hegemonie. Západ Lulovi netleská z lásky k jeho programu, ale ze strachu z nepředvídatelnosti jeho Trumpem podporovaného oponenta.

 Skutečnost na jihoamerickém kontinentu je přitom mnohem prostší. Mladí Brazilci nevolili levicového vůdce kvůli akademickým teoriím z internetu. Volili ho proto, že Lulovy sociální programy v praxi prokazatelně fungovaly – vytáhly miliony rodin z reálného hladu, daly dětem dělníků možnost jíst a poprvé v historii vystudovat vysoké školy. V zemi brutalizované obřími sociálními rozdíly rozhodly hmatatelné výsledky.

Pokud by však politik s Lulovým programem a rétorikou vystoupil v České republice, dopadl by katastrofálně. Naše městská, liberální mládež, naše média a naši umělci by ho okamžitě onálepkovali jako komunistu, populistu nebo hrozbu pro svobodu. Naše společnost je totiž dlouhodobě krmena narativem, že jakýkoli silný sociální stát je cesta zpět do totality před rok 1989. (To ovšem nijak nebrání umělcům čerpat leckdy opulentní státní příspěvky.) Výsledkem je absurdní paradox: čeští studenti raději demonstrují za „rozpočtovou odpovědnost“ – což v praxi znamená škrty v důchodech jejich vlastních prarodičů –, zatímco sami nemají šanci dosáhnout na vlastní bydlení. Žijí v iluzi volného trhu, který je přitom ekonomicky drtí.

Pohádka o prázdné kase: Proč stát šikanuje nemocné, ale cizím korporace nechává nezdaněné zisky?

Českým mediálním prostorem se neustále line tatáž obehraná písnička: „Státní kasa je prázdná, musíme si utáhnout opasky, peníze na důchody a sociální síť prostě nejsou.“ Na základě této doktríny pak stát provádí cynické škrty. Lidé s podlomeným zdravím, kteří sotva chodí o berlích, slyší od posudkových komisí ponižující verdikt, že jsou „soběstační“, jen aby jim stát nemusel vyplatit příspěvek na péči. Invalidní důchody jsou nastavené tak nízko, že z nich nelze důstojně vyžít, a nemocný člověk je nucen každé čtvrtletí absolvovat byrokratické peklo na úřadech práce, aby vyžebral doplatek na bydlení.

Jenže argument, že „nejsou peníze“, je politická lež. Peníze v České republice jsou, a je jich obrovské množství. Jenže odtékají nesprávným směrem. Česká ekonomika funguje jako klasická kolonie neboli „krmelec Evropy“. Každý rok od nás na čistých dividendách odteče do mateřských firem v zahraničí – do bank, nadnárodních supermarketových řetězců nebo energetických gigantů v Německu, Francii či Rakousku – zhruba 300 až 500 miliard korun. Tyto peníze vytvořili čeští lidé svou každodenní prací, ale doma z nich nezůstane téměř nic.

Jak obejít úplný sociální kolaps: Co by zaplatilo spravedlivé zdanění dividend?

Místo složitých ideologických debat o pravici a levici stačí jednoduchá matematika. Pokud by česká vláda sebrala odvahu a zavedla efektivní zdanění odlivu těchto zisků (např. formou srážkové daně na dividendy do zahraničí), získala by do rozpočtu okamžitě 45 až 75 miliard korun čistého každý rok.

Pohled na tvrdá čísla ukazuje, jak snadno by se dal vyřešit údajný „rozvrat“ veřejných financí:

Místo složitých ideologických debat o pravici a levici stačí jednoduchá matematika. Pokud z České republiky ročně odtéká do zahraničí na dividendách 300 až 500 miliard korun, stačí zavést spravedlivou srážkovou daň ve výši 25 %, jak je to v západní Evropě běžné. Státní rozpočet by tak každý rok získal přes 120 miliard korun čistého.

A z tohoto obřího balíku už se dá zaplatit kompletně všechno, na co prý stát „nemá peníze“:

• Zdvojnásobení invalidních důchodů: Z tohoto balíku vezmeme 55 miliard korun a kompletně zdvojnásobíme invalidní důchody, aby nemocní lidé nemuseli žít v permanentním existenčním stresu.
• Konec šikanování o berlích: Dalších 40 miliard korun pošleme na příspěvky na péči, aby lidé s podlomeným zdravím měli důstojné stáří a úředníci jim nemuseli upírat pomoc.
• Financování bydlení pro mladé: A pořád v kase zbude přes 25 miliard korun ročně na to, aby stát mohl stavět tisíce obecních a startovacích bytů.

Cesta z rozvratu: Přestaňme krmit cizí (i naše) zbrojaře

Peníze, které z České republiky skrze nadnárodní korporace každoročně odtékají na Západ, totiž v dnešní realitě nekončí v sociálním komfortu tamních obyvatel. Vlády v Paříži nebo Berlíně masivně škrtají vlastní sociální výdaje, aby mohly financovat astronomické vojenské zakázky a masivní zbrojní pomoc pro Zelenského Ukrajinu. Z čistých zisků vyprodukovaných českýma rukama tak v konečném důsledku profituje mezinárodní zbrojařský průmysl, zatímco český venkov a naši nejzranitelnější spoluobčané jsou házeni přes palubu.

Jedinou cestou, jak předejít totálnímu rozvratu společnosti a rozpadu zbytků solidarity mezi generacemi, je donutit politické elity k jediné věci: přestat se bát velkého zahraničního kapitálu. Skutečným tématem příštích let nesmí být debata o tom, jestli omezit důchody nebo nechat lidi o berlích bez pomoci. Skutečným tématem musí být tvrdé srovnání – co všechno bychom v této zemi měli, kdybychom zisky nenechali beztrestně odtékat za hranice. Dokud tohle nepochopí i ta nejmladší generace, budeme dál chudou montovnou, která tleská vlastnímu vysávání.

Aneb – jak jsem zachytila na fb, ochutnat hesla v praxi:

„Musíme zavést na vysokých školách školné. Dokud je platí stát, není tam zaručena svoboda.“

sdílet na