Noví svazáci s iPhonem: Jak si pražská scéna plete solidaritu s kádrováním

Sledovat současnou mládež a rozhořčené umělce na Staroměstském náměstí, jak hrdinně demonstrují za zachování a zvyšování koncesionářských poplatků, je pro člověka s pamětí hluboký zážitek. Člověk chvílemi neví, jestli se má smát, nebo plakat, ale jedno je jisté: duch Socialistického svazu mládeže (SSM), či spíše ještě ČSM z 50. let, vstal z mrtvých. Jen místo tesilových sak nosí značkové bundy a v rukou třímá nejnovější iPhony.

Celé to divadlo na náměstí se dá shrnout do jedné absurdní věty: Zajištěná městská mládež, doprovázená celebritami zvyklými na státní penězovody, vyšla do ulic bojovat za to, aby lidé v regionech bez rozdílu museli povinně platit víc peněz za televizi, kterou polovina z nich ani nesleduje.

Tomu se dnes říká „obrana demokracie“ a „solidarita“.

Když se pokusíte do téhle bubliny vnést trochu selského rozumu a na sociálních sítích napíšete, že by si Českou televizi měl platit ten, kdo ji reálně potřebuje a sleduje, okamžitě přiběhne nějaký kulturní funkcionář či ředitel a začne vás poučovat. Použije ten slavný, stokrát ohraný argument: „Ale paní profesorko, i bezdětní přece platí v daních školy!“

Inu, pan manažer kultury zřejmě v té své divadelní šatně zapomněl myslet. Stát totiž financuje školy proto, aby děti uměly číst, psát a počítat, a abychom v budoucnu měli zdravotní sestry, hasiče, policisty nebo řemeslníky. Bez škol společnost zkolabuje a zbude jen hromada negramotů. Ale když zítra vypadne signál České televize, společnost nezkolabuje. Lidé nepřestanou vědět, co se děje – jen si zprávy přečtou jinde. Nutit lidi ze zákona platit za kriminální seriály, talk show a publicistiku, která okatě straní jednomu politickému směru, nemá se školstvím společného vůbec nic – i když … že?

Podle téhle divadelní logiky bychom mohli povinně všem strhávat peníze z výplaty i na provoz lyžařských vleků. Vždyť sport je přece zdravý, tak ať platí i ten, kdo v životě nestál na lyžích. Stejně tak tenisové kurty či muzikálové domy.

Nejsmutnější na téhle „progresivní“ generaci ale není to, že neumí počítat. Nejděsivější je jejich zoufalá, až neochvějná konformita a stádnost. Ti mladí na náměstích mají plná ústa svobody slova a tolerance, ale v reálném životě se mnozí chovají jako ti nejhorší kádrováci z dob normalizace. Diskutovat neumí, nemají argumenty, tak místo diskuse pod lavicí tajně zapínají diktafony na mobilech, aby mohli nahrát a uštvat učitele, který se opováží odbočit od oficiálního schváleného narativu.

Výsledek? Zkušení pedagogové raději „drží hubu“ a jedou přesně podle šablony, protože vidí, jak dopadla paní učitelka Bednářová. Strach ze sboroven nevyhnala sametová revoluce – ten strach tam sedí dál, jen se vyměnily ideologické prapory. Dneska už se člověk pomalu bojí nechat v seznamu literatury Dostojevského nebo Bulgakova, aby ho nějaký uvědomělý svazák nenařkl z proruské propagandy. Jako by ti „ožralí mužici, co kradou čipy“, mohli za to, že napsali světovou klasiku.

Samozřejmě se najdou výjimky. Jsou mezi mladými lidé rozumní, kteří používají hlavu a nenechají se opít rohlíkem. Ti ale na náměstích nestojí. Když se člověk podíval na ten dav na Staromáku, šel z něj totiž strach. Ne proto, že by ti lidé byli násilní, že by chtěli někoho fyzicky napadat nebo stavět barikády. Ten strach pramenil z něčeho mnohem plíživějšího – z toho, jak strašně jsou ti mladí myšlenkově vylízaní. Z té fanatičnosti či naopak uculené prázdnoty v očích, z té neschopnosti pochybovat a ze slepé víry, se kterou skandují naučená hesla. Jsou jako roboti naprogramovaní aktuální vlnou ze sociálních sítí.

Zatímco francouzská i německá mládež dokáže být k režimu a systému tvrdě kritická, ta naše městská mládež touží po tom, aby se ty západní, unijní poměry se vším všudy usadily i u nás. Nezažili realitu, žijí v pohádkách na sociálních sítích. A tak poslušně dělají kompars politickým marketérům.

Křičet na náměstí přesně to, co od vás žádá mainstream, co vám schválí ředitel a za co dostanete omluvenku, abyste si poslechli Geislerovou s Prachařem a Minářem, to vskutku vyžaduje řádnou kuráž. Můžete být zbiti, dostat pendrekem, skončit na děsivé služebně Babišovy policie. Nebo ne? Pak je to jen k smíchu, hořkému, když mládež bojuje jen tehdy, když nehrozí riziko. Je to jen obyčejné stádní chování. Skutečnou odvahu dnes vyžaduje postavit se téhle hloupé vlně a říct jim pravdu do očí. I kdyby to mělo být jen v komentáři na Facebooku.

Protože smích, sarkasmus a zdravý rozum jsou to jediné, co na tohle nafoukané divadlo pro pražské publikum nakonec platí. Nechte to vyšumět. Ten jejich boj za svobodu mééédií. Oni ani nevědí, co média jsou, natož srovnávat různé informace. Když použiju hyperbolu, kriticky myslet je odnaučil Kovy v rámci své mediální výchovy na youtube. Netuší tedy, o co tady vůbec jde. Natož aby přemýšleli, zda náhodou nejsou směšní. Jak říkám, čest výjimkám.

Ještě dovětek – na Staroměstském náměstí byl v roce 1621 popraven výkvět české šlechty a inteligence. Nu, včera bylo dokázáno, že inteligenci lze popravit i „zevnitř“.

sdílet na