Konference Svatopluku: Spiknutí chytrých proti spolčení hlupců

V posledních dnech se v médiích i z úst opozičních politiků snesla obrovská vlna kritiky na zářijovou konferenci spolku Svatopluk. Padala slova o „bezpečnostních hrozbách“ a „trojských koních“. Jako přímá účastnice této akce (která byla mimochodem interní záležitostí pro členy spolku, nikoli veřejnou agitací) musím režisérům této kampaně vzkázat, že realita v sále byla diametrálně odlišná od toho, co se nám snaží namluvit ti, kteří tam ani nebyli. Celá tato konference totiž jasně ukázala, že spolek Svatopluk není žádná Putinova hlásná trouba. Je to spiknutí chytrých lidí proti přesile hlupců, kteří kritizují na povel, aniž by si ráčili poslechnout, co vlastně kritizují. Kateřina Konečná účast na setkání jasně řekla, že s představiteli Ruska je nutné mluvit a nelze je z evropského kontinentu „vymlčet“.

Zatímco mediální trouba se chytla unijního sankčního seznamu a dštila síru na distanční vystoupení ruského politologa Fjodora Lukjanova, v sále se vedla hluboká a kultivovaná debata. Lukjanov je nepochybně vysoce inteligentní a erudovaný člověk s obrovským přehledem. Jeho analýza multipolárního světa a BRICS byla chladně pragmatická, bez jakékoli primitivní válečné rétoriky. Zdá se, že v dnešní době se chytrost a schopnost vidět geopolitiku v souvislostech prostě trestá – zejména formou politických sankcí od unijních ministrů, nikoli od nezávislých soudů. Kromě něj se z Ruska distančně připojil také pan Gromyko (ředitel Institutu Evropy Ruské akademie věd), který přidal další vrstvu odborného vhledu.

To nejzajímavější a nejdůležitější ale v médiích úplně zapadlo. Celá konference byla o střední Evropě a jejím vztahu k novému globálnímu uspořádání. Zahraniční panel byl skutečně pestrý – na dálku promluvili zástupci z Číny a Íránu, osobně pak byli přítomni hosté ze Slovenska, Maďarska, Chorvatska, Srbska, Kyrgyzstánu, arabských a afrických zemí, například Nigérie. Ačkoli šlo o řečníky z různých koutů planety, všichni mluvili zhruba o tomtéž: o nutnosti osvobodit hospodářství z ideologických pout. Všichni přítomní mluvčí se bez výjimky soustředili výhradně na myšlenku mírové spolupráce.

Nejhlasitěji pak tato slova rezonovala u lidí z české a slovenské praxe – lidí, kteří reálně zaměstnávají tisíce Čechů a zažívají dopady unijní politiky na vlastní kůži, jako pánové Juříček, Jandejsek nebo slovenský vinař pan Šebo. Zazněla tam tvrdá data a varování před ztrátou naší soběstačnosti a „cestou do pekel“, kam nás EU svými regulacemi vede:

• Pavel Juříček,  ředitel společnosti Brano Group, to trefně připodobnil: Čína je jako formule 1, zatímco Evropská unie je jako kolotoč a tobogán v jednom – točí se prakticky na místě, ale po každé další otočce je vám hůře a hůře.
• Na něj navázal expert v oblasti energetiky Leoš Tomíček (bývalý dlouholetý viceprezident struktury Rosatom), který přímo předpovídá, že hospodářská neudržitelnost a geopolitické tlaky dovedou EU k nevyhnutelnému rozpadu. Zmínil také velmi zajímavý postřeh z naší vlastní novodobé historie – podle něj pokaždé, když to v minulosti v energetických draftech neodvratně vypadalo, že soutěž na dostavbu Temelína či Dukovan vyhraje ruský Rosatom, dostavil se buď pád vlády (jako v roce 2013), nebo kauza Vrbětice (v roce 2021), která ruskou stranu ze strategických zakázek diskvalifikovala. Pikantní na tom je, že favorizovaný americký Westinghouse, kterému se tímto zametala cestička, v roce 2017 de facto zkrachoval kvůli neschopnosti uřídit vlastní projekty reaktorů AP1000. Nezávislí odborníci přitom otevřeně přiznávají, že postavit jadernou elektrárnu efektivně a „na klíč“ dnes na světě umí jedině Rosatom. Realita je ovšem taková, že v současném unijním nastavení u nás reálně nepostaví nikdo nic. Systém emisních povolenek (ETS) nám v nejbližších letech zavře stabilní uhelné elektrárny a my jako průmyslová země pojedeme na vítr a slunce – tedy jenom občas.
• Zdeněk Jandejsek otevřeně mluvil o tom, že státy střední Evropy by měly z EU prostě odejít (ve smyslu ignorovat její diktát), jinak naše zemědělství úplně zlikvidují a budou nás krmit zmrazeným argentinským hovězím. Jako absurdní příklad unijní dotační politiky zaznělo, že zhruba 16 % zemědělské půdy je obděláváno „ekologicky“, přičemž tato půda za bohatých dotací produkuje pouhé 1 % celkové zemědělské produkce. Systém prostě platí miliardy za to, aby se neprodukovalo.

Na konferenci mnohokrát zaznělo, že Čína a blok BRICS slaví úspěchy proto, že na rozdíl od Bruselu či Washingtonu nic politického nediktují, nepletou se do vnitřních záležitostí a nehrozí převraty. V Srbsku vedle sebe úspěšně podnikají Němci i Číňané – a přesně takový pragmatický přístup více azimutů a odvahu ukončit diktát Bruselu potřebuje i střední Evropa.

Velmi hluboký rozměr celé debatě dodal pan Ján Čarnogurský. Každý den nám establishment tvrdí, jak jsme svobodní, ale on připomněl historické paralely a mluvil o tom, jak vysokou cenu v dějinách platili lidé, kteří vedli povstání proti tehdejší moci a odmítali se podřídit. Zmínil osudy Jana Jesenia, kterému Habsburkové před popravou zaživa vyřízli jazyk, Mórica Beňovského, kterého carský režim poslal na doživotní vyhnanství na Kamčatce, nebo generála Klapky z maďarského povstání 1848. Poselství bylo jasné: dějiny se opakují a ti, kteří mají odvahu postavit se systému, museli odjakživa počítat s tvrdým trestem ze strany vládnoucí moci. Na to konto s trefným černým humorem navázal maďarský zástupce strany Fidesz Balázs Orbán, který poznamenal, že ačkoli je současný unijní režim kriminalizuje a tlačí na ně, „zatím je aspoň nepopravuje“. Petru Drulákovi a Jinřichu Rajchlovi také neustále vyhrožují, ale jejich odolnost je naštěstí pevná.

Až na samotný závěr pak promluvil právě Fjodor Lukjanov. Ten se vůbec nezaměřil na levnou propagandu, ale konstatoval, že východoevropské země jsou dnes nejodhodlanějšími protivníky Ruska, přičemž poněkud naivně spoléhají na své západní spojence. Případný konflikt by patrně nejhůře dopadl právě na ně. Svou řeč zakončil slovy, že z historie plyne ponaučení, že „žádná politická konfigurace netrvá věčně“. Sovětský svaz a Varšavská smlouva zanikly, přestože v předvečer jejich pádu jen málokdo věřil, že je takový výsledek možný. Ani Evropská unie, ani NATO nedisponují historickou imunitou vůči transformaci. Bezpečnostní otázky však zůstanou dál a dříve či později se jimi bude nutné zabývat.

Zářijová konference byla především jasným apelem na lidi, aby stávající politické elity vyměnily ve volbách a vrátili se k tomu, co reálně funguje – což na místě velmi silně zformuloval právě zástupce Kyrgyzstánu. A právě proto ten obrovský řev zejména opozičních politiků. Nejde jim o obsah projevů, ale o strach z toho, že lidé z praxe nabízí srozumitelnou a racionální alternativu k jejich vlastnímu selhání. A že se budeme vyslovovat proti válce, na kterou jsme připravováni jako na něco neodvratného. Protože západní elity evidentně sázejí na to, že nic jiného než válka je u moci neudrží.

Celé toto dění v širším kontextu dokumentují právě proběhlé zemské volby v Berlíně a Meklenbursku – Předním Pomořansku z 20. září 2026. Zatímco v Berlíně zvítězila levicová strana Die Linke, v Meklenbursku triumfovala strana AfD. Dokonale to ilustruje obrovskou polarizaci společnosti a rostoucí odtrženost velkých městských aglomerací od obyčejných lidí z regionů, kteří řeší každodenní existenční problémy a odmítají unijní tobogán. Skutečná změna nepřijde od hlupců, kteří slepě tleskají unijnímu diktátu a ženou nás do válečného šílenství, ale od lidí, kteří chtějí návrat k rozumu, mírové stabilitě, suverenitě a skutečnému ekonomickému realismu. Vinař pan Šebo tona závěr vyjádřil jasně – jediní, kdo jsou reálně schopni spojit se proti bruselskému diktátu, jsou zemědělci, jak se v posledních letech několikrát potvrdilo. Ti určitě nechtějí mít na poli šrapnely místo obilí.

sdílet na